ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1483.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1483/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobců a) UH-TRADING, IČ 63148803, se sídlem ve Valašském Meziříčí, Havlíčkova 234/1, b) Ing. V. J., c) V. J., všech zastoupených JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 13, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 139.136.995,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 77/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2009, č. j.22 Co 190/2009-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 1. 2009, č.j. 26 C 77/2008-26, zamítl žalobu o zaplacení částky 85.782.645 Kč s příslušenstvím žalobci a), o zaplacení částky 28.175.583 Kč s příslušenstvím žalobci b) a o zaplacení částky 25.178.765 Kč s příslušenstvím žalobci c). Žaloba byla odůvodněna tak, že Krajský soud v Ústí nad Labem poté, kdy byl podán návrh na prohlášení konkurzu na majetek společnosti Krušnohorské strojírny, a.s., nedodržel lhůtu k vydání usnesení, vyzval dlužníka Krušnohorské strojírny, a.s., aby se vyjádřily k připojenému návrhu na prohlášení konkurzu, a to usnesením ze dne 7. 1. 2002 v patnáctidenní lhůtě. Toto usnesení bylo doručeno Krušnohorským strojírnám, a.s., dne 18. 1. 2002 a patnáctidenní lhůta by uplynula 5.2.2002. Soud však na toto datum nečekal a již 1. 2. 2002 bylo rozhodnuto o prohlášení konkurzu. Krušnohorským strojírnám, a.s., tedy byla vzata možnost, aby se vyjádřily k návrhu na prohlášení konkurzu, když podle názoru úpadce nebyla společnost předlužena. Žalobci jsou pak vlastníky podílu na základním kapitálu a žalují z titulu vzniklé škody tím, že jejich podíl na společnosti, tedy výše tohoto podílu klesla, když mají za to, že byly splněny podmínky pro to, aby byla povolena ochranná lhůta. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a vznesla námitku promlčení uplatněného nároku. Soud prvního stupně postupoval podle ustanovení §115a o.s.ř. a k projednání věci nenařizoval ústní jednání, když rozhodoval na základě listinných důkazů, a to konkrétně na základě žaloby a žalobního tvrzení, kde žalobci uplatňují náhradu škody, jejíž vznik škody spatřují v tom, že se nemohli vyjádřit v zákonem stanovené lhůtě k návrhu na prohlášení konkurzu. Tím jim tedy vznikla hmotná škoda. Vzal za prokázané, že ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp.zn. 45 K 69/2001 byl dne 11. 12. 2001 podán návrh na prohlášení konkurzu a konkurz byl prohlášen usnesením ze dne 1. 2. 2002. Pokud žalobci od tohoto data odvíjí vznik škody, pak postupem podle §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) je jejich nárok promlčen. Tříletá promlčecí doba běží ode dne, kdy se poškození dozvěděli o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Žalobci odvíjejí vznik škody od doby prohlášení konkurzu. Žaloba byla podána dne 6. 5. 2008 a u žalované uplatnili žalobci nárok dne 14. 11. 2007 s tím, že po dobu 6 měsíců promlčecí doba neběží podle §35 zákona č. 82/1998 Sb. Dospěl k závěru, že promlčecí doba tedy uplynula dne 12. 12. 2004.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 10. 2009, č. j. 22 Co 190/2009-44, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Ztotožnil se s jeho právním posouzením v tom, že nárok je promlčen. Podle odvolacího soudu žaloba je podána z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, který je spatřován v tom, že konkurz byl prohlášen dne 1. 2. 2002, tedy dříve, než uplynula patnáctidenní lhůta od doručení usnesení ze dne 7. 1. 2002, k němuž došlo dne 18. 1. 2002, takže konkurz mohl být prohlášen nejdříve dne 5. 2. 2002. Dne 4.2.2002, tedy v rámci zákonem stanovené lhůty, podaly Krušnohorské strojírny, a.s., vyjádření k návrhu na prohlášení konkurzu s návrhem na jeho zamítnutí s odůvodněním, že u nich nastal stav přechodné insolvence, a že nebyly v předmětné době předluženy s tím, že nešlo o dlouhodobou neschopnost plnit své závazky. Nedodržením zákonné patnáctidenní lhůty, a tedy svým nesprávným úředním postupem vzal soud Krušnohorským strojírnám, a.s., možnost, aby se mohly k návrhu na prohlášení konkurzu relevantně vyjádřit, případně, aby mohly podat návrh na povolení ochranné lhůty. Vznikla tak hmotná škoda, když nemohly v důsledku nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem uplatnit svá práva, tedy právo vyjádřit se v zákonem stanovené lhůtě k návrhu na prohlášení konkurzu na majetek Krušnohorských strojíren, a.s. a podat návrh na povolení ochranné doby, pro jejíž povolení byly podle žalobců podmínky. Zaujal názor, že výše škody vychází z podílu na vlastním kapitálu z účetní uzávěrky ke dni 30.11.2001, která byla posledním účetním dokladem neovlivněným zločinným spolčením kolem soudce JUDr. B. Dovodil, že žalobci věděli o vzniku škody i o tom, kdo za ni odpovídá ke dni prohlášení konkurzu, t.j. 1. 2. 2002, takže k promlčení nároku podle §32 odst. 1 věta první zákona č. 82/1998 Sb. došlo dnem 1. 2. 2005 a nikoli již 12. 12. 2004, jak nesprávně uvedl soud prvního stupně. To však nemění nic na tom, že byl-li tento nárok uplatněn až dne 15. 11. 2007, stalo se tak poté, kdy již byl promlčen. Podle odvolacího soudu na základě toho, jak je nárok koncipován, nemohou obstát poukazy na věc zločinného spolčení kolem soudce JUDr. B. a teprve od výslechu Ing. J. v této kauze odvíjet počátek běhu promlčecí doby, když ten byl dán pevně uvedenými daty a důvody. Zaujal názor, že nemůže obstát ani námitka nesvobody vůle a v jejím důsledku pozdní uplatnění nároku, když se jedná o uplatnění nároku proti státu u jeho orgánu, kterým je Česká republika, tedy ve smyslu článku 1 její Ústavy svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana s tím, že úvahy o případných sankcích pro dřívější uplatnění nároku zůstávají pouze v hypotetické rovině.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci v celém rozsahu včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítali velmi stručné odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že jej činí nepřezkoumatelný. Tvrdili, že žalobu na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státu podali v rámci tříleté promlčecí doby stanovené v §32 odst. 1 ve spojení s §35 zákona č. 82/1998 Sb. V dovolání zdůrazňovali, že je z právního hlediska zcela nesprávné, aby počátek běhu subjektivní promlčecí doby byl počítán ode dne 1. 2. 2002, tedy ode dne prohlášení konkurzu na majetek Krušnohorské strojírny a.s. Namítali, že v tento časový okamžik neměli a ani nemohli mít žádnou informaci o nezákonných praktikách v rámci předběžného konkurzního řízení a nemohli vědět, jaký důsledek bude mít skutečnost, že soud opomenul zákonem stanovenou lhůtu k vyjádření se k návrhu na prohlášení konkurzu. Podle dovolatelů od okamžiku zjištění škody a toho, kdo za ni odpovídá, je nutno zásadně odlišovat časový okamžik, z něhož žalobci vycházejí při výpočtu vzniklé škody s tím, že žalobci vycházejí z účetní závěrky vypracované ke dni 30. 11. 2001, která byla posledním účetním dokladem neovlivněným zločinným spolčením kolem soudce JUDr. B. Tento časový okamžik však nelze spojovat s počátkem běhu promlčecí doby. Konstatovali, že žalobci v den prohlášení konkurzu na majetek společnosti nevěděli, že jim postupem soudu vzniká škoda. Tvrdili, že počátek běhu promlčecí doby lze stanovit nejdříve na den 8. 2. 2005 a podle ustanovení §35 zákona č. 82/1998 Sb. v daném případě promlčecí doba neběžela ode dne 15. 11. 2007, svůj žalobní návrh tedy podali v rámci zákonné promlčecí doby. Vytýkali soudům obou stupně, že nezdůvodnily, z jakého důvodu nelze počítat běh subjektivní promlčecí doby ode dne 8. 2. 2005. V dovolání poukazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Odo 477/2001 s tím, že pro počátek běhu dvouleté subjektivní lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody je rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (nikoli jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Rovněž odkazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 61/2003 s tím, že o tom, kdo za škodu odpovídá se poškozený dozví tehdy, jestliže získá vědomost o takových skutkových okolnostech, které mohou zakládat důvod pro závěr o odpovědnosti konkrétního subjektu. V dovolání zdůrazňovali, že případnou nečinnost žalobců v situaci, kdy nekonali svobodně, nelze hodnotit jako jednání, kterým by bylo možno vyvolat následky promlčení. V okamžiku, kdy bylo zřejmé, že bylo zahájeno trestní stíhání proti Mgr. T., JUDr. B. a spol., bylo možno činit kroky ke zjištění výše škody, učinili žalobci bez zbytečného odkladu vše proto, aby své oprávněné nároky u soudu uplatnili, i přesto jsou toho názoru, že svůj nárok uplatnili u soudu v rámci subjektivní promlčecí doby. Podle dovolatelů soudy se argumentací ohledně nátlaku, tísně a nesvobodě žalobců nezabývaly a neprováděly žádné dokazování, proto soud demokratického a právního státu se nemůže s tímto vypořádat pouze odkazem na jediný článek Ústavy. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru o promlčení práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod dovolatel uplatňuje (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nárok promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Zákon č. 82/1998 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisu speciálního k obecnému. Obecnou úpravu je možnou použít tam, ke speciální předpis její aplikaci nevylučuje, buď výslovným zákazem anebo tím, že nestanoví něco jiného. Jak z výše citovaných ustanovení vyplývá, zákon č. 82/1998 Sb. obsahuje zvláštní úpravu promlčení práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, týkající se zejména počátku a délky lhůt, a proto použití ustanovení §106 odst. 1 a 2 o.z. vylučuje. V ustanovení §32 odst. 1 je samostatně upravena délka a počátek běhu promlčecí doby, v níž musí být uplatněny nároky na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem i nezákonným rozhodnutím (vyjma práva na náhradu škody způsobené rozhodnutí o vazbě, trestu či ochranném opatření, jehož promlčení má samostatnou povahu; srov. §33 zákona). Počátek běhu této promlčecí doby (jež je proto promlčecí dobou subjektivní) se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě dověděl, tedy kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že vznikla. Nejde přitom o vědomost o škodné události (o nesprávném úředním postupu), která škodu vyvolala, nýbrž o vědomost o vzniku majetkové újmy na straně poškozeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1168, sv. 16). V ustanovení §32 odst. 1 a 2 zákona jde pak o kombinaci doby subjektivní a objektivní, která ovšem platí pouze pro případy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (jak plyne z dikce ust. §32 odst. 2, které počátek běhu objektivní promlčecí doby váže pouze na okamžiku doručení /oznámení/ rozhodnutí, jímž bylo nezákonné rozhodnutí zrušeno). U nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem se tedy uplatní pouze jediná, a to subjektivní promlčecí doba podle ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., která počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl, tedy když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004).
V souvislosti s námitkami dovolatelů je však zároveň vhodné odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2758/2004, v němž byla dovolacím soudem řešena otázka potřebné míry znalosti poškozeného o výši mu způsobené škody. Bylo zde konstatováno, že aby poškozený mohl svůj nárok uplatnit u soudu, není nutno, aby znal výši škody přesně. Postačuje, nabyl-li vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění v soudním řízení.
Pro úplnost je vhodné dodat, že podle obsahu spisu (vyjádření žalované na č. l. 14) je patrno, že v dané věci byla splněna od počátku řízení podmínka předběžného projednání nároku žalobců. Žalovaná vyloučila možnost smírného řešení sporu, v rámci mimosoudního jednání nedošlo ani k částečné dohodě a žalovaná od počátku setrvala na zamítnutí žaloby.
Pokud jde o dovolání žalobců do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z výše uvedených důvodů proto dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobců pro nedostatek zásadního právního významu jím napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné, neboť k právní otázce formulované dovolateli bylo již judikováno Nejvyšším soudem, aniž by vznikla interní kontradikce či judikatorní přesah (viz citovaný rozsudek R 20/2011, §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 3 a §243c odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2011
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu