ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1525.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1525/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně HEXA PLUS, a.s. v likvidaci , IČ: 45274827, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 30, zastoupené JUDr. Hanou Mesthene, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 7,574.788,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 88/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 29 Co 259/2009-72, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 2. 2009, č. j. 24 C 88/2006-53, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 7,574.788,- Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 6,228.576,- Kč od 2. 3. 2006 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovanou částku žalobkyně vymezila jako škodu vzniklou nesprávným úředním postupem žalované při privatizaci podniku Radlická mlékárna, s.p. V rámci privatizace majetku uvedeného státního podniku byla založena Radlická mlékárna, a. s. (po změně firmy HEXA PLUS, a. s. v likvidaci) a do majetku, jež měl dle příslušného privatizačního projektu žalobkyni náležet, bylo zařazeno i rekreační zařízení v k. ú. Nové Hutě, jež žalobkyně následně v roce 1996 prodala Jihočeským mlékárnám, a. s. (později MADETA a. s.) za cenu 2,100.400,- Kč, na níž byly započteny pohledávky, která měla kupující za žalobkyní. Poté, v roce 1997, bylo ovšem soudy pravomocně rozhodnuto, že vlastníkem těchto nemovitostí je obec Nová Huť a žalobkyni bylo v následném soudním řízení, vedeném se společností MADETA a. s., rozsudkem ze dne 26. 2. 2003 uloženo, aby zaplatila společnosti MADETA a. s. částku 2,100.400,- Kč s příslušenstvím a nahradila jí náklady řízení. K nesprávnému postupu žalované došlo dle žalobkyně porušením ustanovení §3 odst. 1 a §10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, když byl privatizován i majetek ze zákona z privatizace vyloučený. Žalobkyni tímto vznikla škoda ve výši částky 2,100.400,- Kč, o níž měl být snížen dluh žalobkyně u společnosti MADETA a. s., dále ve výši soudem stanoveného úroku z prodlení z této částky a náhrady nákladů řízení, jež musela zaplatit procesně úspěšné straně. Žalobkyně sice dlužné částky společnosti MADETA a. s. nezaplatila, nicméně tím, že byla nucena zahrnout tento závazek do své účetní evidence, se navýšila její pasiva, a na majetku žalobkyně tak vznikla citelná majetková újma. Obvodní soud zdůraznil, že vystupuje-li stát jako vlastník a se svým vlastnictvím disponuje v rámci soukromoprávního vztahu, pak jeho odpovědnost nemůže být založena zákonem č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, neboť nejde o jednání státu jako nositele veřejné moci při jejím uplatňování. Obvodní soud současně uvedl, že Fond národního majetku, jehož je žalovaná právním nástupcem, porušil právní povinnost, vložil-li do základního kapitálu nemovitosti vyloučené z privatizace ustanovením §3 zákona č. 92/1991 Sb., a odpovídá tedy dle §420 obč. zák. žalobkyni za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s tímto pochybením. Tvrzená škoda však nevznikla v příčinné souvislosti s uvedeným pochybením, neboť dluh žalobkyně vznikl bez souvislosti s jednáním Fondu národního majetku a rovněž platební neschopnost žalobkyně, mající za následek navýšení dlužné částky o příslušenství, nenastala v příčinné souvislosti s jednáním žalované. Stejně tak požadovaná náhrada nákladů soudního řízení nepředstavuje škodu, za kterou by mohla být žalovaná shledána odpovědnou, neboť žalobkyně mohla vynaložení této částky předejít včasným uhrazením svého dluhu. Soud dále připomněl, že neuhradila-li žalobkyně doposud svůj dluh společnosti MADETA a. s., nedošlo ke zmenšení jejího majetku a tedy ke vzniku skutečné škody dle §442 obč. zák. Již z těchto důvodů je třeba žalobu považovat za nedůvodnou. Podotknul současně, že nejpozději dne 11. 4. 1997, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Prachaticích, jímž bylo určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je obec Nová Huť, se žalobkyně dozvěděla, že tyto nemovitosti nemohly být vloženy do jejího základního kapitálu, a mohla se tak v souladu s §59 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), domáhat doplacení rozdílu mezi hodnotou nepeněžitého vkladu do zakládané společnosti a částkou stanovenou při jejím založení. Toto právo se však v souladu s ustanovením §391 odst. 1 a §397 obch. zák. promlčelo dne 11. 4. 2001, a nebylo by je tak s ohledem na žalovanou vznesenou námitku promlčení možno přiznat. Soud tedy žalobu v plném rozsahu zamítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 3. 11. 2009, č. j. 29 Co 259/2009-72, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně dostatečnými a právní posouzení věci správným. Na posuzovaný spor nelze aplikovat zákon č. 58/1969 Sb., neboť stát v tomto případě vystupoval jako dosavadní vlastník privatizovaného majetku. Za porušení právní povinnosti při privatizaci odpovídal Fond národního majetku a jeho odpovědnost by mohla přejít na žalovanou, pokud by tomu odpovídají právo žalobkyně dle §391 odst. 1 a §397 obch. zák. nebylo promlčeno. Odvolací soud vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nejméně od právní moci rozsudku, jímž bylo rozhodováno o vlastnictví předmětných nemovitostí, věděla o pochybení, ke kterému došlo v rámci privatizace, a o skutečnosti, že předmětné nemovitosti do vlastnictví nenabyla. Od tohoto okamžiku počala žalobkyni běžet čtyřletá promlčecí doba k uplatnění nároků s touto skutečností souvisejících. Byla-li žaloba podána až dne 2. 3. 2006, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí doby. Tyto úvahy tedy vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vyslovila názor, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (a zřejmě tak dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Dovolatelka zrekapitulovala rozhodné skutkové okolnosti a dosavadní průběh řízení, načež označila rozsudky soudů obou stupňů za nesprávné. Dle ustanovení §1 odst. 1 a §18 zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou mimo jiné v rámci plnění úkolů státních orgánů nesprávným úředním postupem, a to i úkolů v řízení správním. Ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. vylučuje aplikovatelnost obecných ustanovení o správním řízení na rozhodování o privatizaci. Dovolatelka však zdůraznila, že při posuzování, zda se jedná o správní řízení či nikoliv, není rozhodujícím kritériem, řídí-li se takové řízení správním řádem, naopak z právního řádu ČR lze usuzovat, že správním řízením je i postup dle jiného právního předpisu. Z ustanovení §10 odst. 6 zákona č. 92/1991 Sb., upravujícího rozhodnutí o privatizaci, jakož i z dalších ustanovení tohoto zákona, je zřejmé, že zákon č. 92/1991 Sb. upravuje vlastní procesní postup při rozhodování státu o privatizaci a způsobech jejího uskutečnění. Takovýto postup je řízením obdobným řízení správnímu, a je tedy třeba jej považovat za řízení podřaditelné pod ustanovení §1 odst. 1 ve spojení s §18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Dovolatelka se domnívá, že stát při převodu majetku dle zákona č. 92/1991 Sb. vystupuje nejen jako vlastník, ale současně i jako vykonavatel veřejné moci, která mu je tímto zákonem udělena právě k rozhodování o privatizaci a způsobu určení jejího postupu.
Dovolatelka dále odmítla závěr soudů nižších stupňů o absenci příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovanou a tvrzenou škodou. Nesprávné zařazení rekreačního objektu do „privatizačního majetku“ žalobkyně mělo za následek, že žalobkyně jej následně úplatně převedla do vlastnictví třetí osoby, společnosti MADETA a. s., přičemž žalobkyně použila kupní cenu na snížení svého dluhu vůči této osobě. Kdyby žalovaná nepochybila při privatizaci, nedošlo by k ani k prodeji majetku, jenž nebyl ve vlastnictví dovolatelky.
Za nesprávný pokládá dovolatelka i závěr, dle nějž na její straně nedošlo ke vzniku škody. Povinnost zaplatit nyní požadovanou částku uložená dovolatelce v řízení se společností MADETA a. s., se prokazatelně projevila v majetkové sféře a likvidní důvěryhodnosti dovolatelky. Dovolatelka, jako osoba povinná vést podvojné účetnictví, musí vycházet z evidence stavu majetkové situace a nikoliv reálně provedených plateb. Stav takto evidovaných závazků má v mnoha ohledech stejné faktické důsledky na majetkové poměry dovolatelky jako reálně provedené platby.
Soudy dle dovolatelky pochybily, nezabývaly-li se otázkou vzniku nároku žalobkyně na náhradu škody v podobě ušlého zisku. Z uvedených skutečností vyplývá, že výše ušlého zisku činila částku rovnající se rozdílu mezi hodnotou majetku vloženého žalovanou do základního kapitálu dovolatelky a kupní cenou dosaženou při prodeji rekreačního objektu. Tyto námitky vedly dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření označila dovolání za nedůvodné a navrhla jeho zamítnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku soudu odvolacího bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Polemizuje-li dovolatelka ve svém dovolání se závěry soudů obou stupňů, dle nichž ze strany státu nedošlo ve vztahu k ní k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., pak nelze souhlasit s tím, že by tato otázka činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť její posouzení ze strany odvolacího soudu zcela odpovídá dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu i soudu Ústavního (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 134/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 380/97, nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 93/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1971/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4863/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2222/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2391, sešit 28/2004), dle níž postup státu jako vlastníka nelze považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu předpisů upravujících odpovědnost státu za pochybení při výkonu veřejné moci, třebaže ze strany státních orgánů došlo k porušení předpisů upravujících nakládání s majetkem státu. Dovolatelka mylně vychází z toho, že rozhodující pro posouzení, zda je na věc aplikovatelný zákon č. 58/1969 Sb., je především proces formování rozhodnutí státu a povaha řízení, jež vydání rozhodnutí předchází. Je však třeba zdůraznit, že pro posouzení, zda může nastoupit odpovědnost státu za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. [popřípadě ve smyslu tento předpis nahradivšího zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], je rozhodující, zda tento postup představuje výkon veřejné moci. Za výkon veřejné moci je pak obvykle považováno vynucování vůle vyjadřující veřejný (státní či obecní) zájem vůči jednotlivcům, sociálním skupinám i celé společnosti, při němž zpravidla dochází k rozhodování o právech, právem chráněných zájmech či povinnostech těchto subjektů, přičemž stát s nimi není v rovném postavení, nýbrž jedná z tzv. vrchnostenské pozice a jsou mu k dispozici mocenské prostředky pro vytvoření podmínek rozhodnutí a vymožení jím uložených povinností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 312/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2008). Stát (respektive právní předchůdce současné žalované, Fond národního majetku) přitom vystupoval při privatizaci jako vlastník privatizovaného majetku, nikterak nevyužívající mocenské prostředky autoritativního rozhodnutí s možností vynucení, pročež není na místě posuzovat odpovědnost státu za případnou újmu vzniklou na straně dovolatelky podle zákona č. 58/1969 Sb.
Zpochybňuje-li dovolatelka dále závěr o absenci příčinné souvislosti mezi soudy zjištěným pochybením a vzniklou škodou, pak je třeba uvést, že otázka příčinné souvislosti je především otázkou skutkovou, jíž se dovolací soud při řešení otázky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nemůže zabývat (srov. §237 odst. 3, §241a odst. 3 o. s. ř.), právním posouzením je pouze otázka, mezi kterými skutečnostmi je třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005). Dovolací soud přitom neshledává, že by, s ohledem na to, jak tvrzenou škodu dovolatelka vymezila, v tomto směru bylo soudům nižších stupňů možné cokoliv vytknout. Povinnost zaplatit částku 2,100.400,- Kč společnosti MADETA a. s. vznikla dovolatelce nezávisle na skutečnosti, že předmětné nemovitosti byly omylem zahrnuty do privatizačního projektu. Rovněž tak povinnost zaplatit úroky z prodlení z této částky a náhradu nákladů řízení vedeného o tuto částku nevznikla v důsledku pochybení žalované, ale především v důsledku toho, že dovolatelka neuhradila svůj dluh řádně a včas. Ačkoliv je možné, že pochybení v rámci privatizace mohlo pro dovolatelku znamenat majetkovou újmu, tak jak to rovněž připustily soudy nižších stupňů prostřednictvím odkazu na §59 obch. zák., není možno souhlasit s tím, že by tato újma odpovídala škodě požadované dovolatelkou v tomto řízení. K tomu je možno dodat následující. Je sice pochopitelné rozčarování dovolatelky, že nemovitosti, o nichž předpokládala, že jsou v jejím vlastnictví, ji nenáleží, nicméně nahlíženo z opačného strany, dovolatelka tak současně mohla nabýt prospěchu jejich užíváním v době, než se o ně přihlásil skutečný vlastník. Pouhá mylná domněnka určité osoby, že je vlastníkem konkrétní věci, třebas vyvolaná protiprávním jednáním jiného, nemůže bez dalšího zakládat právo této osoby na náhradu škody odpovídající částce, za niž chtěla nemovitost jako její domnělý vlastník prodat třetí osobě. Takovýto nárok by zcela postrádal jakoukoliv hmotněprávní oporu, neboť by v podstatě ztotožňoval vlastnické právo domnělé s vlastnickým právem skutečně existujícím.
Za správný je možno rovněž považovat i závěr, dle nějž nelze hovořit o vzniku škody na straně dovolatelky, nedošlo-li k zaplacení dlužné částky, dle tvrzení dovolatelky odpovídající škodě jí vzniklé, oprávněné osobě. Povinnosti plynoucí dovolatelce z veřejnoprávních předpisů týkající se vedení účetnictví nemohou nikterak změnit okolnost, že nedošlo-li ke skutečnému zmenšení majetku o dlužnou částku, nelze tuto částku pokládat za majetkovou újmu, k jejíž reparaci by bylo možno povolat případného škůdce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, 25 Cdo 987/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 14, sešit 2/2005).
Bezpředmětná je pak i poznámka dovolatelky, že její nárok měl být posouzen jako nárok na náhradu ušlého zisku odpovídajícího rozdílu mezi hodnotou majetku vloženého žalovanou do základního kapitálu dovolatelky a kupní cenou dosaženou při prodeji majetku. Tato výtka však naprosto pomíjí, že za ušlý zisk je možno považovat nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které by bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nedošlo ke škodné události (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/1971, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 4/2008). Tomuto však dovolatelkou vymezený nárok neodpovídá, neboť dovolatelka nehovoří o ušlém zisku, o nějž jí připravilo chybné zahrnutí majetku ze zákona náležícího jiné osobě do privatizačního projektu, ale o dluhu vůči třetí osobě, jenž nemohla uspokojit prodejem nemovitostí, o nichž po jistý čas předpokládala, že jsou v jejím vlastnictví (k prodeji věci domnělým vlastníkem srov. úvahy uvedené výše). Je navíc poněkud nejasné, o rozdílu mezi jakými cenami hovoří. Nebyla-li totiž dovolatelka řádnou vlastnicí předmětných nemovitostí, nebyl prodej vůbec platně realizován, a dovolatelce nevzniklo právo na kupní cenu. I tuto námitku lze tedy považovat za postrádající věcné opodstatnění a způsobilost dovodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. prosince 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu