ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1607.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1607/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce R. K., zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem v Brně, Jiráskova 41, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1.130.017,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 101/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8.10.2008, č. j. 23 Co 314/2008-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29.2.2008, č. j. 19 C 101/2007-41, v odstavci I. zastavil řízení co do zaplacení částky 521.697,70 Kč. Současně v odstavci II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 608.319,80 Kč a ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8.10.2008, č. j. 23 Co 314/2008-55 v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 15.10.1999 Policie ČR - Správa Severomoravského kraje odňala J. K. 22 ks plastových nádob na 1.000 litrů s čirou tekutinou, kdy podali vysvětlení k věci T. C., J. K., K. T. Vzal za prokázané, že tato tekutina, resp. látka Glykoteck byla vrácena R. K. až usnesením policejního orgánu ze dne 31.3.2005, přičemž fyzicky byla vrácena dne 10.6.2005 v počtu 22 ks plastových nádob. Zjistil, že látku zakoupil žalobce od společnosti Obila, a.s., 22.000 litrů podle faktury č. 66890070 za částku 463. 492 Kč splatnou dne 23.10.1999 a pro případ prodlení bylo smluveno penále ve výši 0,05 % denně z dlužné částky. Též vzal za prokázané, že po odnětí věci byla věc postoupena Finančnímu úřadu v Kutné Hoře dne 18.7.2000 a opakovanými pokyny státní zástupkyně bylo uloženo Policii ČR v roce 2004 zjistit, kdo je vlastníkem látky, když žalobce k výzvě doložil vlastnictví až dne 20.1.2005. Trestní věc byla dne 29.9.2005 odložena s tím, že nejde o podezření ze spáchání trestného činu. Zjistil, že dne 11.10.1999 žalobce uzavřel smlouvu na prodej látky, kdy množství mělo být mezi žalobcem jako prodávajícím a kupujícím ujednáno závazně nejméně 72 hodin před dodávkou. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) s tím, že v projednávané věci nebyly shledány předpoklady pro naplnění odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu vzniklou žalobci nesprávným úředním postupem. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně zaujal správný názor, že pro nečinnost orgánu státu žalobce nedosáhl požadovaného výsledku obchodního jednání, avšak nedošlo na jeho straně ke vzniku škody ve smyslu §442 odst. 1 o.z. V dané věci neshledal příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou vzniklou žalobci a tvrzeným nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím. Odvolací soud dále vyslovil, že v projednávaném případě je třeba vycházet z kupní smlouvy uzavřené mezi dodavatelem zboží společností Obila, a.s. a žalobcem jako odběratelem, kde bylo dohodnuto plnění z kupní smlouvy s tím, že nelze pominout ani celkové okolnosti uzavírání kupní smlouvy, kdy mělo být teprve dodatečně upřesňováno množství zboží 72 hodin před předáním, přičemž v průběhu trestního řízení bylo měřením zjištěno, že v nádobách na objem 22.000 litrů byl prodán obsah nižší, příp. byla část původně deklarovaného množství odebrána třetími osobami ještě před zabráním věci. Odvolací soud ani s těchto důvodů neshledal na straně žalovaného zavinění a příčinnou souvislost mezi případnou škodou na straně žalobce a nesprávným úředním postupem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že se jedná v dané věci o rozpor s hmotným právem a tudíž o otázku zásadního významu. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatele soud prvního stupně správně dovodil, že činností policie došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v průtazích řízení. Nesouhlasil s tvrzením soudu prvního stupně, že vstupem třetí osoby - právního nástupce dodavatele došlo k přerušení příčinné souvislosti s tím, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 267/2005 řeší zcela jinou situaci. Namítal, že v dané věci třetí osoba - postupník převzal práva, která náležela dodavateli a tím, že došlo k postoupení pohledávky z dodavatele na třetí osobu nedošlo k navýšení škody. Podle dovolatele je zřejmé, že příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem je jednoznačně dána. Navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů ve výrocích II., III. a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, postupoval v řízení o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokládá se navíc, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě, správně a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř.
V projednávané věci dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení otázky existence (resp. neexistence) příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem policie. Je třeba zdůraznit, že k dané otázce se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém rozhodnutí ze dne 20.10.2010, sp.zn. 25 Cdo 1870/2009, kde zaujal názor, že otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody není otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost (nesprávný úřední postup) a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. Dále podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp.zn. 25 Cdo 818/2005, nemůže z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 29 pod č. C 2593). Pro úplnost je vhodné dodat, že obdobou problematikou se zabýval rovněž Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 27.10.2009, sp.zn. I. ÚS 3109/08, v němž vyslovil závěr, že otázka, zda jsou určité události ve vnějším světě ve vztahu příčinné souvislosti, je otázkou skutkovou a nikoliv právní.
Nejvyšší soud, i když si je vědom toho, že mu nenáleží provádět přezkum věci po stránce skutkové, se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, pokud jde o neexistenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody u žalobce a eventuálním nesprávným úředním postupem žalované.
Z provedených důkazů je zřejmé, že došlo k prodlení s předáním zboží, kdy věc již nebyla potřebná pro účely trestního řízení, avšak tyto průtahy policie samy o sobě nevedly ke vzniku škody na straně žalobce. Z obsahu spisů vyplývá, že žalobce vstoupil do závazkového vztahu se společností Obila, a.s. a v kupní smlouvě si dohodl placení úroků z prodlení a další smluvní sankce v případě opožděné úhrady kupní ceny, což představuje samostatný závazkový vztah žalobce - jako kupujícího a společnosti Obila, a. s. jako prodávajícího, na který nemůže mít dopad zabavení věci potřebné pro trestní řízení. Jak je již výše uvedeno, o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl.
Na základě shora uvedeného tvrzení obsažená v dovolání žádný ze znaků přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. (judikatorní přesah či kontradikce, právní otázka řešená v rozporu s hmotným právem) však nenaplnila.
Námitky dovolatele uplatněné v dovolání nelze proto považovat za případné.
Dovolací soud podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu