ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1980.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1980/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) Ing. D. M., a b) Mgr. J. M., zastoupených Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové 394/19, proti žalované České republice - jednající prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, a Ministerstva financí, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 3, o zaplacení 3.248.757 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 301/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2008, č. j. 35 Co 353/2008-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4.3.2008, č. j. 22 C 301/2004-104, ve výroku I. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobcům částku ve výši 3.248.757 Kč s příslušenstvím a ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21.10.2008, č. j. 35 Co 353/2008-161, ve výroku o věci samé potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci na základě kupní smlouvy uzavřené s Československým státem – Městským národním výborem dne 6.5.1988 koupili nemovitost rodinný dům č.p. 61, p.č. 64 a zahradu č. 7/6 v k.ú. P. Vzal za prokázané, že manželé Ř., původní vlastníci nemovitosti, byli odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky mimo jiné i k trestu propadnutí veškerého majetku. Dále zjistil, že následně byli soudním rozhodnutím rehabilitováni a požádali žalobce o vydání nemovitostí, což žalobci odmítli. Též vzal za prokázané, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 685/95 byli žalobci zavázáni k povinnosti vydat manželům Ř. předmětnou nemovitost a nahradit jim náklady řízení ve výši 15.097 Kč. Dále zjistil, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. 8 C 1251/2002 uzavřeli žalobci s manželi Ř. smír, v němž se zavázali předmětnou nemovitost do určitého data vyklidit a nahradit jim náklady řízení ve výši 67.041 Kč. Vzal za prokázané, že v řízení vedeném pod sp.zn. 6 C 685/1995 u Okresního soudu v Nymburce byla stanovena cena nemovitosti k době uzavření kupní smlouvy mezi státem a žalobci (ke dni 6.5.1988) na částku 371.090 Kč. Z titulu vrácení kupní ceny obdrželi žalobci od žalované částku 183.381 Kč, přičemž předmětnou nemovitost manželé Ř. prodali v roce 2005 za částku 2.840.000 Kč. Podle odvolacího soudu žalobci požadují po státu náhradu škody, která jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu, jehož se měl jednak dopustit znalec vypracováním nekvalitního znaleckého posudku a jednak Městský národní výbor v Poděbradech porušením povinností vyplývajících z ustanovení §18 odst. 5 vyhl. č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku. Odvolací soud dovodil, že nárok uplatněný žalobci je nutno posoudit podle §1, 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Vyslovil, že odpovědnost státu je objektivní a je dána za současného splnění tří podmínek, t.j. nesprávného úředního postupu, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Podle odvolacího soudu žalobci uplatnili nárok na náhradu škody proti státu, který jako prodávající s nimi jako kupujícími uzavřel v roce 1988 kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí, ačkoli před uvedeným převodem nebyla splněna podmínka ve smyslu §18 odst. 5 vyhl. č. 90/1984 Sb. Zaujal názor, že žalobci se ocitli v pozici povinných osob podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a byla jim uložena povinnost vydat předmětné nemovitosti oprávněným osobám. Vyslovil, že stát prostřednictvím Městského národního výboru v Poděbradech nevystupoval při uzavírání kupní smlouvy jako nositel veřejné (státní) moci, nýbrž jako vlastník, který se svým vlastnictvím disponoval v rámci soukromoprávního vztahu. Městský národní výbor v Poděbradech při uzavírání kupní smlouvy jednal jménem státu jako prodávající a stát byl tedy jedním z účastníků dvoustranného právního úkonu (kupní smlouvy). Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že v dané věci se nejednalo o úřední postup orgánů státu a důvodně přistoupil k zamítnutí nároku žalobců pro nesplnění první ze tří shora uvedených podmínek zákona č. 82/1998 Sb. Dále dospěl k závěru, že nebyla splněna podmínka příčinné souvislosti mezi případnými nezákonnými rozhodnutími, event. nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Dodal, že odkaz žalobců na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva není v dané věci případný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam, neboť řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Podle dovolatelů touto právní otázkou je posouzení výkonu funkce soudního znalce jako výkonu státní moci v souvislosti s podáváním znaleckého posudku pro potřeby státního orgánu, následné použití chybně vypracovaného posudku státním orgánem a dále posouzení odpovědnosti státu za takový výkon státní moci. Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýkali odvolacímu soudu, že nesprávně dovodil, že není dán důvod pro náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Konstatovali, že důvodem pro povinnost vydat od státu koupenou nemovitost původním vlastníkům bylo nápadné zvýhodnění při jejím prodeji, které spočívalo jednak v nesprávném ocenění předmětné nemovitosti a jednak v opomenutí nabídnutí nemovitosti k odkoupení jejímu uživateli, J. Ř. staršímu. V dovolání poukazovali na skutečnost, že nebýt pochybení státních orgánů, nevznikla by jim povinnost řádně nabytou nemovitost vydat a nepřišli by tak o majetek v hodnotě přes 3.000.000 Kč. Namítali, že rozhodnutím státních orgánů utrpěli osobní újmu, neboť byli zbaveni jediné možnosti bydlení a nedostali za ni adekvátní náhradu s tím, že v roce 2004 obdrželi jako kompenzaci za vydání nemovitosti v hodnotě vyšší než 3.000.000 Kč částku ve výši 183.381 Kč, za níž si odpovídající bydlení sehnat nemohli. Tvrdili, že dosud nebyla vyřešena otázka příčinné souvislosti úkonů orgánu státu při převodu nemovitosti na žalobce vznikem jejich majetkové újmy. Podle dovolatelů vznik škody se váže k rozhodnutí soudu, kterým jim byla uložena povinnost vydat nemovitost původním vlastníkům. Tvrdili, že rozhodnutí soudu vycházela ze zákona č. 87/1991 Sb. a i přes námitky dovolatelů nebyla shledána nesprávnými. Konstatovali, že zákon č. 87/1991 Sb. v dané věci vyvolává křivdy nové. Navrhli zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání s tím, že jej považovala za nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, postupoval v řízení o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, str. 536, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23, str. 203 a násl.). V dovolání však nebyla vymezena právní otázka zásadního významu, jejíž řešení by mělo smysl z hlediska judikatury nebo by bylo nesprávné.
Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení, a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže.
Obdobnou problematikou se zabýval dovolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 14.4.2005, sp.zn. 25 Cdo 1204/2004, v němž dospěl k závěru, že podmínkou aplikace zákona o odpovědnosti státu (č. 58/1969 Sb. i nyní platného zákona č. 82/1998 Sb.) je, že stát prostřednictvím svých orgánů vystupuje jako nositel veřejné moci při jejím uplatňování. „Úředním“ je postup při plnění úkolů státního orgánu, pokud tento postup slouží výkonu státní moci. Jestliže však stát jakožto vlastník disponuje se svým majetkem a prostřednictvím svých orgánů prodává vlastní majetek, tedy vykonává oprávnění, jež náleží vlastníkovi při nakládání se svým majetkem, nejedná se o úřední postup ve smyslu shora uvedených zákonů a odpovědnost státu za případné pochybení při smluvním převodu jeho majetku nemůže být podle těchto zákonů založena. Závěry soudů obou stupňů jsou správné, pokud uzavřely, že nebyly splněny předpoklady pro uplatnění práva na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť v projednávané věci se nejedná o nesprávný úřední postup.
Z obsahu dovolání dále vyplývá, že dovolatelé nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, na jehož podkladě bylo odvolacím soudem rozhodnuto. Je třeba podotknout, že v případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou. Nejvyšší soud je tedy vázán skutkovým základem věci zjištěným soudy nižších stupňů a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle §241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k §243a o. s. ř.).
Zpochybňují-li dovolatelé znalecký posudek, na jehož základě byla oceněna předmětná nemovitost, napadají tak správnost hodnocení důkazů, které přitom není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Námitky rozsahu a způsobu zjištění skutkového stavu tedy nemohou přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004).
Pokud dovolatelé zpochybňují závěry odvolacího soudu týkající se posouzení příčinné souvislosti úkonů orgánu státu při převodu nemovitosti na žalobce se vznikem jejich majetkové újmy, dovolací soud připomíná, že otázka příčinné souvislosti je především otázkou skutkovou, neboť její existence se v řízení zjišťuje, zatímco právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.1.2011, sp.zn. 25 Cdo 4470/2008).
Na základě shora uvedeného tvrzení obsažená v dovolání žádný ze znaků přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. (judikatorní přesah či kontradikce, právní otázka řešená v rozporu s hmotným právem) však nenaplnila.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů, vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 o.s.ř. ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů řízení nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze projednávané právní věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. listopadu 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu