ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.22.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 22/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Ing. J. S. , zastoupeného JUDr. Františkem Komkou, advokátem se sídlem v Prešově, Hlavná 27, Slovenská republika, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16 , o náhradu škody ve výši 45.088.521,- Kč s příslušenstvím a 3.000.000,- Kč ročně počínaje od 8. 11. 2007, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 11/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, č. j. 39 Co 451/2008-40, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení shora uvedené částky z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem soudu. Žalobce podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 žalobu proti Ing. K. a spol. o určení, že žalovaní nejsou z titulu závěti ze dne 23. 2. 1996 dědici po zůstavitelce I. K. Jmenovaný soud rozsudkem ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 11 C 3/2000, žalobu zamítl. Žalobce proti uvedenému rozsudku podal odvolání, řízení o něm však bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 1. 2004, č. j. 11 C 3/2000-142. Proti tomuto usnesení podal žalobce rovněž odvolání, na jehož základě však bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2004, č. j. 39 Co 199/2004-152, usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení potvrzeno. Žalobce podle svých tvrzení soudní poplatek zaplatil, avšak soudy prověřily jeho zaplacení pouze v účtárně soudu, nikoliv na podatelně, čímž porušily instrukci Ministerstva spravedlnosti, č. j. 1068/93-OOD. Žalobce se bránil podáním žaloby pro zmatečnost a žaloby na obnovu řízení, avšak bezúspěšně. Rovněž byla odmítnuta žalobcem podaná ústavní stížnost, jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 718/2006.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 7. 2008, č. j. 15 C 11/2007-24, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně konstatoval, že k tomu, aby mohla být přiznána náhrada škody z nezákonného rozhodnutí, je třeba, aby rozhodnutí, jež mělo škodu způsobit, bylo pro svou nezákonnost změněno nebo zrušeno. Tato zákonná podmínka nebyla v posuzovaném případě splněna. Rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku nebylo nikdy pro nezákonnost zrušeno ani změněno. V daném případě se nemůže jednat ani o nesprávný úřední postup, neboť tím nemůže být postup orgánů státu přímo směřující k vydání rozhodnutí. Případné vady takového postupu se projeví až v samotném rozhodnutí a jsou zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 7. 2009, č. j. 39 Co 451/2008-40, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom smyslu, že uplatněný nárok je třeba posuzovat nikoliv dle ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, coby nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, ale naopak podle ust. §7 a násl. citovaného zákona jakožto nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Dle ustálené judikatury totiž odpovědnost za škodu ve smyslu ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb. nezakládají ty vadné postupy v řízení, které vedou k vydání rozhodnutí a v případě jeho vydání se bezprostředně odrazí v jeho obsahu. Žalobce soudům vytýká nesprávný postup spočívající v nedostatečném, resp. nesprávném prověřování, zda byl zaplacen soudní poplatek z odvolání. Tento postup, který žalobce současně označil za rozporný s instrukcí Ministerstva spravedlnosti ze dne 30. 8. 1993, č. j. 1068/93-OOD, zejména s ust. §117 odst. 1 tohoto předpisu, se však jednoznačně přímo odrazil v rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno, resp. následně též v rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo usnesení o zastavení odvolacího řízení potvrzeno. Ve smyslu ust. §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je podmínkou přiznání náhrady škody z nezákonného rozhodnutí to, že uvedené rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. V daném případě však ke změně či zrušení usnesení o zastavení odvolacího řízení a potvrzujícího usnesení odvolacího soudu nedošlo. Zákonné podmínky pro přiznání náhrady škody tak nebyly splněny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak blíže nespecifikuje. Dovolatel zrekapituloval skutkový stav věci a rozhodnutí soudů obou stupňů. Otázka, zda se v daném případě může jednat o nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, má podle jeho názoru zásadní právní význam. Domnívá se, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo, zakotvené v ust. čl. 36 odst. 13 usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina“; žalobce má zřejmě namysli ust. čl. 36 odst. 3 Listiny), stejně jako čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Zdůraznil, že předmětný soudní poplatek zaplatil, což vyplývá i z předložených důkazů, a že postup soudu v dané věci byl nesprávný, zejména s ohledem na ust. §115 odst. 2 a §117 odst. 1 instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 30. 8. 1993, č. j. 1068/93-OOD. Žalobce poukázal na znění ust. §5 písm. a) a b) a §13 „zákona č. 358/1992 Zb. o zodpovednosti štátu“. Dovolatel rovněž připomněl, že s výjimkou ust. §13, věty druhé a třetí, citovaného zákona není nesprávný úřední postup v zákoně blíže definován, což nasvědčuje tomu, že každou věc je třeba posuzovat individuálně a na základě konkrétních okolností případu. Podle konkrétních okolností může být nesprávný úřední postup představován jakoukoliv činností spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro jeho počínání nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. Podmínkou aplikace ust. §13 citovaného zákona tedy je, že stát (prostřednictvím svých orgánů či jiných subjektů) vystupuje jako nositel veřejné moci při jejím uplatňování (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 97). Dovolatel na podporu svých tvrzení uvedl slovenskou judikaturu týkající se otázky poplatkové povinnosti. Konstatoval též, že nemohl v dané věci podat dovolání, neboť dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, není přípustné. Dovolatel konečně navrhnul, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, nijak nekonkretizoval.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolatelem specifikovaná otázka zásadní právní význam mít nemůže. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 92; obdobně viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3199/2009, usnesení téhož soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 487/2003). V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Ze zákona totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno (viz tamtéž, s. 63 – 64). Je tedy zřejmé, že v situaci, kdy je soudům vytýkáno nesprávné prověření splnění poplatkové povinnosti, projevil se tento nedostatek v následně vydaném rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení z důvodu údajného nesplnění této povinnosti, stejně jako v poté vydaném potvrzujícím usnesení odvolacího soudu. Nárok na náhradu škody tak nemůže být dán na základě nesprávného úředního postupu, ale jedině v případě, že by uvedená rozhodnutí byla příslušným orgánem zrušena či změněna coby nezákonná ve smyslu ust. §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Jelikož tato rozhodnutí nebyla ani změněna, ani zrušena, dovolatel právo na náhradu škody nemá a odvolací soud věc rozhodl správně. Žalobce se uvedeným rozhodnutím neúspěšně bránil podáním žaloby pro zmatečnost a žaloby na obnovu řízení, ústavní stížnost pak byla odmítnuta s tím, že proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení a následnému potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu byla podána opožděně (viz usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I ÚS 718/06). Není tedy pravdou, jak dovolatel naznačuje, že by mu byla odepřena spravedlnost.
Namítá-li dovolatel, že byl v jeho případě porušen čl. 36 odst. 3 Listiny, je třeba mu připomenout, že následující odstavec tohoto ustanovení říká, že podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Tím je míněn zákon č. 82/1998 Sb., takže pokud odvolací soud věc rozhodl v souladu s tímto zákonem a konstantní judikaturou, jak se ostatně stalo, nelze mu v tomto směru ničeho vytknout. Stejně tak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy nebylo v posuzované věci porušeno, když dovolatel měl možnost bránit se předmětným rozhodnutím ústavní stížností, avšak tu podal ve výše specifikovaném rozsahu opožděně (je tedy nerozhodné i to, že případné dovolání by nebylo přípustné), přičemž proti zastavení odvolacího řízení usnesením soudu prvního stupně se mohl bránit odvoláním, což také učinil. V tomto řízení pak není možné provést meritorní přezkum rozhodnutí, která by měla být shledána nezákonnými. Soud je dle ust. §8 odst. 1, věty druhé, zákona č. 82/1998 Sb. vázán rozhodnutím orgánu, který je příslušný ke změně či zrušení těchto rozhodnutí, takže pokud zrušující či měnící rozhodnutí vydáno nebylo, nelze tuto skutečnost zhojit v řízení o náhradu škody. Soud tedy nyní nemůže posuzovat, zda dovolatel soudní poplatek skutečně zaplatil či nikoliv, stejně jako zda došlo k porušení citované instrukce Ministerstva spravedlnosti, a veškerá tvrzení, které v tomto směru žalobce uvedl ve svém dovolání, jsou tak bezpředmětná.
Dovolacímu soudu pak není zřejmé, na jaký předpis žalobce odkazuje, cituje-li „zákon č. 358/1992 Zb. o zodpovednosti štátu“. Slovenský právní řád neobsahuje „zákon č. 358/1992 Zb.“, a i kdyby jej obsahoval, na daný případ by jej nebylo možné aplikovat (stejně jako nemůže být brána v potaz slovenská judikatura obecných soudů týkající se poplatkové povinnosti). V českém právním řádu pak zákon č. 358/1992 Sb. existuje, avšak jedná se o notářský řád, na nějž dovolatel jistě poukázat nechtěl. Vzhledem k dalšímu textu dovolání a ke skutečnosti, že zákonem č. 82/1998 Sb. byl též změněn notářský řád, se dovolacímu soudu jeví jako pravděpodobné, že se zde jedná o písařskou chybu a žalobce měl namysli zákon č. 82/1998 Sb. Dovolatelem citovaný komentář je pak ve svých závěrech správný, ovšem dovolatel opomněl, že na jiném jeho místě se praví, že aby bylo možné dospět k závěru o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, nesmí se tento postup odrazit ve vydaném rozhodnutí, jinak může jít jedině o odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (viz výše).
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty první, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. června 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu