ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3540.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3540/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: Ing. L. M. , zastoupen Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou v Ostravě, Masná 8, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 3.435.883,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 1/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009, č. j. 23 Co 54/2009-55, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 11. 2008, č. j. 16 C 1/2008-34, kterým byla ve výroku I. zamítnuta žaloba na náhradu škody ve výši 3.435.883,- Kč s příslušenstvím (specifikováno ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně). Současně odvolací soud rozhodl, že právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá žádný z účastníků.
Ve věci se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 3.435.883,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla být způsobena nepřiznáním smluvní pokuty (žalované částky) z důvodu nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu Krajského obchodního soudu v Ostravě dne 27. 10. 2000. O smluvní pokutě rozhodl Krajský obchodní soud v Ostravě ve výroku II. rozsudku ze dne 27. 10. 2000, sp. zn. 10 Cm 160/99, 10 Cm 385/99, tak, že podanou žalobu zamítl. Žalobce proti tomuto výroku odvolání nepodal (výroky II., III. a IV rozsudku nabyly právní moci dne 14. 12. 2000); včasné odvolání podal žalovaný pouze do výroků I., V. a VI. rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 2 návrh žalobce zamítl. Svůj závěr odůvodnil tím, že žalobce proti rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2000, resp. proti výroku II. rozsudku (o smluvní pokutě ve výši 3.435.883,- Kč s příslušenstvím) nepodal odvolání; toto pravomocné rozhodnutí nebylo následně zrušeno či změněno a není tudíž splněn předpoklad pro možnost domáhat se náhrady škody vůči státu z titulu nezákonného rozhodnutí. Současně rozhodl, že žalobce se s ohledem na uvedené nemůže domáhat zaplacení soudního poplatku ve výši 137.436,- Kč. Ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků neměl právo na jejich náhradu.
Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a konstatoval tedy nedůvodnost podaného odvolání. Po přezkoumání rozhodnutí nižší instance a všech relevantních skutečností soud uzavřel, že soud prvního stupně vycházel ze skutkových zjištění, která správně posoudil i po stránce právní. Ohledně nákladů řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků neměl právo na jejich náhradu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvedl v něm, že ve výroku II. rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2000 nebylo rozhodnuto o příslušenství pohledávky a není o něm rozhodnuto dodnes. Má se jednat o příslušenství z pohledávky ve výši 3.435.883,- Kč, které bylo vyčísleno na 5.295.204,- Kč. K tomu dále dodal, že se jedná o nezákonné a nesprávné rozhodnutí, když rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2000 o zamítnutí smluvní pokuty nabylo právní moci a vykonatelnosti (14. 12. 2000). Soudy porušily v roce 2000 právo žalobce na spravedlivý a nestranný proces, neboť nerozhodovaly ve věci sp. zn. 10 Sm 160/99 objektivně, nestranně a nezávisle; jinak by již před vydáním kasačního rozsudku Nejvyššího soudu v roce 2007 došly zákonem předvídatelným způsobem ke skutkovému právnímu závěru o platnosti smlouvy z roku 1995 a nárokovanou smluvní pokutu by žalobci přiznaly. Žalobce navíc dodal, že podle jeho názoru je otázkou zásadního právního významu, zda řízení zahájené 2. 11. 1998 u Krajského obchodního soudu v Ostravě v části požadovaného příslušenství (vyčísleného na 5.295.204,- Kč), ke dni 10. 7 2009 neskončené, vykazuje či nikoliv nesprávný úřední postup a průtahy obecného soudu (řízení trvající 11 let) ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Na závěr dovolání žalobce navrhl zrušit rozsudky soudů obou nižších instancí a věc vrátit soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalobce spatřoval v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Dovolací důvod byl, jak vyplývá z textu dovolání, uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění před účinností zákona č. 7/2009 Sb.) má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokládá se navíc, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě, správně a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř.
Na základě ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. K tomu je v §8 odst. 1 téhož zákona uvedeno, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze , není-li dále stanoveno jinak (§8 odst. 2 tamtéž), uplatnit pouze tehdy , pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem . Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Jak je patrno ze spisu, k naplnění této podmínky zákona nedošlo.
Podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v §6 téhož zákona. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalovaného dne 23. 1. 2008, nebyl však úspěšný.
Přestože se žalobce v podaném dovolání pokusil právní otázku zásadního významu vymezit (význam délky průtahů v řízení), Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání není přípustné.
Žalobce se v dovolání domáhá, aby dovolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu nižší instance z hlediska závěrů skutkových a z důvodu tvrzených průtahů v řízení. Závěr odvolacího soudu, který je závěrem skutkovým (jde o výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů), však nepodléhá dovolacímu přezkumu. Ani z hlediska právního posouzení věci nelze shledat zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Je totiž zřejmé (a soudy nižších instancí na tuto skutečnost ve svých rozhodnutích upozorňují), že smluvní pokuta ve výši 3.435.883,- Kč s příslušenstvím přestala být předmětem řízení po vydání rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě dne 27. 10. 2000 (výrok II.), který v tomto výroku nabyl právní moci 14. 12. 2000; žalobce se totiž proti rozsudku v řádné lhůtě neodvolal. V řízení před Vrchním soudem v Olomouci, vyvolaném žalovaným, již o tomto výroku rozhodováno nebylo. Nebyla tedy ani splněna podmínka ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., na základě které, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Pokud jde o žalobcem namítané průtahy řízení, Nejvyšší soud k tomu dodává, že celá věc byla průběžně ovlivňována jednotlivými dispozičními úkony účastníků; to platí i o žalobci. V takovém případě tak není možné hovořit o průtazích řízení, když navíc žalobce nevyužil již v roce 2000 svého práva a proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě nepodal v zákonné lhůtě odvolání. Tím ztratil možnost, aby byla věc soudy dál projednána, a není tak možné hovořit o porušení žalobcova práva na spravedlivý a nestranný proces. Navíc je nutné přihlédnout i ke značné skutkové i právní složitosti celého případu, o čemž hovoří i množství úkonů provedených soudy všech instancí v předchozích řízeních.
Dovolací soud na závěr odůvodnění usnesení shrnuje, že žalobce nenaplnil předpoklady pro přiznání náhrady škody, způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu (soudu), které jsou upraveny v citovaných ustanoveních zákona č. 82/1998 Sb.
Nejvyšší soud z důvodu nepřípustnosti podané dovolání odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
I když byla žalovaná v řízení úspěšná, žádné náklady jí v rámci dovolacího řízení nevznikly a proto bylo o nákladech tohoto řízení rozhodnuto tak, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. června 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu