ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3560.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3560/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce Města Kralovice, se sídlem v Kralovicích, Markova 2, zastoupeného JUDr. Milanem Maříkem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 8, proti žalovanému A. V., bytem v K., zastoupenému Mgr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem v Plzni, Denisovo nábřeží 6, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 3 C 66/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2009, č. j. 13 Co 13/2006-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Okresního soudu Plzeň-sever dne 15. 3. 2005, domáhal se žalobce vyklizení nemovitosti blíže popsané v petitu.
Okresní soud Plzeň-sever jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 9. 2005, č. j. 3 C 66/2005-18, žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 2. 2006, č. j. 13 Co 13/2006-49, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 30. 4. 2008, č. j. 28 Cdo 2600/2006-62, zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2006, č. j. 13 Co 13/2006-49, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 6. 9. 2005, č. j. 3 C 66/2005-18 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud ve shora citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že starosta není statutárním orgánem právnické osoby a úkony, které vyžadují schválení zastupitelstva nebo rady, může činit až po jejím schválení, jinak jsou absolutně neplatné. Dovolací soud dále vyslovil, že starosta obce nemůže vytvářet sám vůli obce, ale pouze může tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Zaujal názor, že závěry soudů obou stupňů o tom, že žalovanému byla dána platná výpověď z nájmu, nelze považovat za správné, neboť soudy se nezabývaly otázkou absolutní neplatnosti právního úkonu - výpovědi z nájmu pozemku ze dne 12. 5. 2004, a to pro absenci rozhodnutí obecní rady.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 18. 11. 2008, č. j. 3 C 66/2005-78, žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že na základě dohody ze dne 29. 1. 2001 přenechal žalobce žalovanému k dočasnému užívání pozemkovou parcelu o výměře 126 m2 v k. ú. K., v němž žalobce vystupoval jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce pozemku. Vzal za prokázané, že usnesením rady K. ze dne 21. 4. 2004 byla pod bodem 177) schválena výpověď nájemní smlouvy k pozemku p. č. 5669 v k. ú. K. Dále zjistil, že dne 12. 5. 2004 byla žalovanému dána písemná výpověď z nájmu, která mu byla doručena dne 18. 5. 2004. Rovněž vzal za prokázané, že nájem skončil uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty ke dni 31. 8. 2004. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §677 odst. 1, 2 o. z. a ustanovení §102 odst. 2 písm. m), odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Neztotožnil se s námitkou žalovaného o neplatnosti výpovědi, podepsal-li tuto starosta a nikoliv tajemník, který byl tímto úkonem radou města K. výslovně pověřen. Zaujal názor, že pokud rada uložila tajemníkovi ,,vyřídit všechny další body“, šlo zřejmě o jejich organizační zajištění. Vyslovil, že výpověď byla dána písemně, byla žalovanému doručena a v souladu s ustanovením §103 odst. 1, o obcích byla podepsána starostou, který v záležitostech samostatné působnosti obce obec navenek zastupuje. Dovodil, že výpověď tedy splňuje všechny náležitosti platného právního úkonu. Dospěl k závěru, že v dané věci nelze aplikovat §676 odst. 2 o. z., neboť z obsahu dohody o užívání pozemku vyplývá, že byla uzavřena na dobu neurčitou, když délka jejího trvání nebyla sjednána. Uzavřel, že žalobci lze proto přiznat ochranu jeho vlastnického práva podle §126 odst. 1 obč. zák. v podobě uložené povinnosti žalovanému předmětný pozemek vyklidit.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 26. 3. 2009, č. j. 13 Co 13/2006-104, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že žalobce vyvrátil tvrzení žalovaného o absolutní neplatnosti výpovědi z nájmu pozemku ze dne 12. 4. 2005, a to pro absenci jejího schválení radou města Kralovice. Podle odvolacího soudu je třeba se zabývat posouzením platnosti výpovědi z hlediska podpisu starosty, když jeho vyřízení bylo bod bodem 188) téhož usnesení rady města uloženo tajemníku obecního úřadu. Vyslovil, že pravomoci tajemníka vyplývají z ustanovení §110 odst. 2, 3, 4 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, podle nichž tajemník je odpovědný za plnění úkolů obecního úřadu jak v samostatné, tak i přenesené působnosti a plní úkoly uložené mu zastupitelstvem obce, radou nebo starostou, což neznamená, že může jménem obce vystupovat navenek. Zaujal názor, že toto oprávnění nepřísluší ani obecnímu zastupitelstvu či radě, ale výlučně starostovi, který je ze své činnosti odpovědný obecnímu zastupitelstvu ve smyslu ustanovení §103 odst. 1, 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Dále vyslovil, že v dané věci nemůže ani obstát námitka, že rada města Kralovice rozhodla pouze o výpovědi z nájmu sporného pozemku, nikoli však o jeho vyklizení. Ohledně námitky okamžiku doručení výpovědi z nájmu pozemku ze dne 12. 5. 2004 vyslovil, že ke dni podání žaloby žalobcem nájemní vztah uzavřený mezi účastníky v lednu 2001 již netrval. V souvislosti s námitkou porušení práva na spravedlivý proces konstatoval, že je mu známa judikatura Ústavního soudu, avšak podotkl, že výklad článku 38 odst. 2 Listiny ohledně účastníka řízení, jemuž není soudem ukládána povinnost dostavit se k výslechu nebo něco jiného v řízení osobně vykonat a je zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí, neodpovídá současnému znění §45c odst. 1, 3 o. s. ř., který je součástí našeho právního řádu a nebyl doposud zrušen. Navíc z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 138/2007, plyne, že se uplatní pouze v takovém řízení, v němž sice sám účastník k nařízenému jednání samostatně obeslán nebyl, avšak jeho zástupce ho o termínu konání jednání nevyrozuměl. Odvolací soud zaujal názor, že o takový případ se v dané věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Tvrdil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které spatřoval v tom, že odvolací soud řeší právní otázku výpovědi z nájmu a otázku nakládání s obecným majetkem v rozporu s hmotným právem. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu řeší v rozporu s hmotným právem otázku platnosti úkonů starosty města Kralovice. Dovozoval, že starosta města by byl výpověď oprávněn podat nebo výpovědí zmocnit třetí osobu pouze tehdy, pokud by nebyl takovým úkonem výslovně pověřen a zmocněn tajemník města. Namítal, že úkony učiněné starostou města Kralovice jsou absolutně neplatné, neboť rada města Kralovice výpovědí nepověřila starostu, nýbrž jinou osobu. Rozpor s hmotným právem spatřoval rovněž v posouzení platnosti úkonů starosty města Kralovice týkajících se vyklizení předmětného pozemku. Starosta města Kralovice ani kdokoliv jiný (např. tajemník) proto nebyl ze zákona o obcích oprávněn takové úkony za město činit a ani k tomu zmocňovat třetí osobu. Poukazoval na skutečnost, že rada města Kralovice schválila usnesením č. 177) ze dne 21. 4. 2004 pouze vypovězení nájemní smlouvy, nikoliv však úkony směřující k vyklizení pozemku. Dovolatel v dovolání zdůrazňoval, že rada města Kralovice nerozhodla o vyklizení předmětného pozemku a zákon o obcích tuto pravomoc svěřuje výlučně do kompetence rady města, tedy nesvěřuje ji starostovi ani zastupitelstvu města Kralovice, úkony učiněné starostou města Kralovice ve věci vyklizení předmětného pozemku jsou tedy absolutně neplatné. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3300/2008 a sp. zn. 26 Cdo 1829/2002. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, postupoval v řízení o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší -li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, str. 536, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23, str. 203 a násl.). V dovolání však nebyla vymezena právní otázka zásadního významu, jejíž řešení by mělo smysl z hlediska judikatury nebo by bylo nesprávné.
V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.
Pokud odvolací soud založil své rozhodnutí při nezměněném skutkovém stavu na právním názoru dovolacího soudu, jenž v předcházejícím řízení jeho dřívější rozhodnutí zrušil, respektoval tak důsledky plynoucí z vázanosti odvolacího soudu právním názorem soudu dovolacího. Existence předchozího rozhodnutí dovolacího soudu, který vyjádřil ke konkrétní právní otázce svůj právní názor, pak současně má za následek, že rozhodnutí odvolacího soudu neřeší již otázku zásadního právního významu, když tato otázka byla již dovolacím soudem v téže věci jednou závazně vyřešena. V této souvislosti se jen pro úplnost připomíná, že závěry vyjádřené v předchozím zrušovacím rozsudku dovolacího soudu, vztahují se v plném rozsahu nadále na projednávanou věc.
Tvrzení obsažená v dovolání žádný ze znaků přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (judikatorní přesah či kontradikce, právní otázka řešená v rozporu s hmotným právem) však nenaplnila.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. prosince 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu