ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3912.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3912/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věcí žalobců: a) H. R. K., b) MUDr. R. B. , oba zastoupeni JUDr. Tomášem A. Schönfeldem, advokátem v Praze 1, Žitná 25, proti žalovaným: 1) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 2) Město Žamberk , se sídlem Masarykovo nám. 166, Vamberk, 3) Lesy České republiky, s.p. , se sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, 4) SELGEN – Oseva Praha, státní podnik v likvidaci, se sídlem Praha 7, Jankovcova 18, (adresa pro doručování: JUDr. Miloš Kučera, likvidátor, se sídlem Praha 4, Jihovýchodní I 719/20), 5) Pozemkový fond ČR , se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, o změnu rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 8 C 51/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.4.2009, č. j. 30 Co 11/2008-290, takto:
I. Dovolání žalobců a) a b) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným byl ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v neprospěch žalobců potvrzen. Ve výroku II. rozsudku odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že právo na jejich náhradu nemá žádný z účastníků.
Ve věci se žalobci domáhali zrušení (změny) rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Ústí nad Orlicí ze dne 8.2.2005, č.j. Roz 6153/23123/05-Do, kterým bylo určeno, že žalobci nejsou spoluvlastníky nemovitostí v katastrálním území Ž. (specifikovány v rozsudku soudu prvního stupně). Uvedené rozhodnutí bylo orgánem veřejné správy učiněno podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále též. „zákon o půdě“).
Soud prvního stupně se při rozhodování zabýval zejména otázkou, zda žalobci jsou oprávněnými osobami podle §4 odst. 1 zákona o půdě; dospěl přitom k závěru, že žalobci i jejich rodiče uvedenou zákonnou podmínku státního občanství nesplňují. Uvedené podložil jak příslušnými ustanoveními Úmluvy o naturalizaci uzavřené mezi ČSR a USA (č. 169/1929 Sb.) a zákona č. 121/1920 Sb., tak i rozhodnutími Ústavního soudu (sp.zn. III. ÚS 253/2005, II. ÚS 24/01, I. ÚS 726/2000) a Nejvyššího soudu (sp.zn. 24 Cdo 1271/2000, 23 Cdo 140/1998).
Odvolací soud se ve svém rozhodnutí plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Vzal za prokázané, že žalobci se stali státními příslušníky Spojených států amerických na základě vlastní žádosti ke dni 2.5.1955 (jejich právní předchůdci ke dni 13.6.1955). V další části odůvodnění se odvolací soud zabýval problematikou čl. 1 odst. 3 výše citované Úmluvy, který koncipuje výjimku stanovující neplatnost odstavců 1 a 2 tamtéž (tedy ztrátu původního českého či amerického občanství při naturalizaci v druhém státě), pokud příslušník jedné ze zemí dosáhne naturalizace v druhé zemi v době, kdy jeho země vede válku. K uvedenému následně doložil dlouhodobě konstantní a shodnou judikaturu soudů Nejvyššího i Ústavního. Odvolací soud se zabýval rovněž námitkou ohledně osvědčení o státním občanství, resp. možnosti přezkumu jeho pravosti a správnosti. K tomuto dodal, že podle nálezu Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 24/01 lze i mimo správní soudnictví přezkoumávat u veřejné listiny její pravost i správnost. Odvolací soud rovněž potvrdil závěr soudu prvního stupně o tom, že provedení žalobci vyžádaných odborných posouzení právnických fakult či Ministerstva zahraničí by bylo zcela nadbytečné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítli v něm, že nabytí státního občanství USA naturalizací ze strany žalobců a jejich právních předchůdců se událo v roce 1955, tedy před relevantním datem 8.5.1957. V té době platilo ustanovení čl. I odst. 3 Úmluvy o naturalizaci mezi ČSR a USA ze 16.7.1928 s tím důsledkem, že uvedeným osobám zůstalo zachováno čs. občanství. Nižší instance také opomněly právní dopad čl. 10 Ústavy ČR, podle něhož jsou vnitrostátní normy podřízeny platným mezinárodním smlouvám. Nelze tedy stavět na nemožnosti dvojího státního občanství. V neposlední řadě dovolatelé poukázali na existenci relevantního potvrzení vydaného magistrátem města Brna, kterým jim bylo oprávněně osvědčeno, že jsou čs. státními občany. Na základě všech těchto tvrzení žádali dovolatelé, aby byla napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen.
K dovolání se postupně vyjádřili žalovaní 1), 3) a 5). Všichni shodně navrhli dovolání zamítnout, resp. žalovaný 1) navrhl dovolání odmítnout. Žalovaní 1) a 3) navíc uvedli, že dovolání podle jejich názoru není důvodné a není splněna podmínka pro přiznání zásadního právního významu napadenému rozhodnutí (konstantní judikatura NS).
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalobci dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (otázka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí). Z textu dovolání dále vyplývá i dovolací důvod uplatněný podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (rozhodnutí NS sp.zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 414/01 a další konstantní judikatura). Dovolatelé však ve svém podání provádějí rozsáhlý právní rozbor celé problematiky věci, aniž by jasně vymezili právní otázku, která má být předmětem dovolacího přezkumu. Již proto je jejich dovolání nepřípustné.
Nejvyšší soud však z procesní opatrnosti přezkoumal též soulad řešení, resp. právního posouzení věci odvolacím soudem s hmotným právem. Předesílá v tomto ohledu, že právní aspekty věci byly již opakovaně a shodně řešeny Nejvyšším soudem i Ústavním soudem. Ústavní soud ostatně již dříve zdůraznil, že dvojí státní občanství, tedy tzv. bipolitismus, je jevem nežádoucím (Pl. ÚS 5/95).
Byl to opět Ústavní soud, který z téhož pohledu posoudil právní relevanci potenciálního dvojího státního občanství ČR – USA ve světle shora zmíněné Úmluvy o naturalizaci (I. ÚS 726/2000). Ze shodných postulátů jako Ústavní soud však opakovaně vychází také Nejvyšší soud, jak se stalo například v rozhodnutích. sp.zn. 28 Cdo 376/2000 a 28 Cdo 4343/2007. Zejména v posledně citované věci dovodil dovolací soud, že přes existenci osvědčení o čs. státním občanství, které bylo vydáno správním orgánem, nelze dospět k závěru, že by žalující straně bylo skutečně státní občanství zachováno – právě vzhledem k tomu, že to citovaná Úmluva mezi ČSR a USA vyloučila. Nelze než zkráceně citovat Ústavní soud, jak to ostatně učinil již soud odvolací. Není důvod vytvářet hranici nerovnosti mezi těmi československými občany, kteří pozbyli své občanství naturalizací ve Spojených státech kdykoliv mimo dobu „kdy jejich země vedla válku“ (od 17.9.1938 do 7.5.1957) a těch, kteří nabyli občanství Spojených států v tomto období.
Neobstojí ani námitka dovolatelů o právní závaznosti osvědčení o českém státním občanství, které bylo žalobcům 28.9.1995 vydáno. K tomu, že obecné soudy jsou oprávněny přezkoumávat podmínky vydání takového osvědčení, se kladně vyslovil nejen Ústavní soud pod sp.zn. II. ÚS 24/01, ale také Nejvyšší soud např. v rozhodnutí sp.zn. 28 Cdo 5153/2009. V posledně citovaném judikátu se uzavírá, že soud je oprávněn a povinen zkoumat u veřejné listiny tohoto typu její pravost i správnost. Může dojít i k tomu, že orgán vydávající osvědčení tak učinil na základě sice správně zjištěného skutkového stavu, ale nesprávného právního posouzení. To stalo v tomto případě; v dalším dovolací soud odkazuje na věcně správné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Na základě již řečeného Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
I když žalovaní byli v řízení úspěšní, žádné náklady jim v rámci podaných vyjádření k dovolání nevznikly. Žádný z účastníků tedy nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu