ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4365.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4365/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce XAVERgen, a. s., IČ: 274 60 363, se sídlem v Říčanech u Prahy, Žižkova 286/12, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Lukešem, advokátem se sídlem v Benešově, Pražského povstání 2057, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , IČ: 457 97 072, se sídlem v Praze 2, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva , vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 5 C 480/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. června 2010, č. j. 28 Co 148/2010-241, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 2. prosince 2009, č. j. 5 C 480/2008-108, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 184/3 (orná půda) v obci a katastrálním území R. u P. (dále též jako „předmětný pozemek“). Vyšel ze zjištění, že předmětný pozemek (původně zaknihovaný v knihovní vložce č. 13 pozemkové knihy a označený jako PK č. 300 v kat. území V.), poté co výkupem podle zákona č. 46/1948 Sb. přešel do vlastnictví státu, byl přídělovou listinou, vydanou Odborem zemědělství a lesního hospodářství Rady ONV Praha – sever ze dne 19. 8. 1958, č. j. Zem. 8257-1958, přidělen do správy Státního plemenářského statku v Xaverově, národního podniku; podle přídělové listiny byl zapsán do pozemkové knihy jako vlastník pozemku „Československý stát – Státní plemenářský statek v Xaverově, národní podnik“. V letech 1975 až 1996 bylo jako uživatel předmětného pozemku evidováno JZD Jenštejn, které na pozemku do roku 1992 také fakticky hospodařilo. Tento evidenční stav trval až do roku 2005, od kdy je pozemek evidován v katastru nemovitostí jako parcela č. 184/3 v kat. území R. u P., ve vlastnictví České republiky a správě žalovaného. Právní nástupce Státního plemenářského statku v Xaverově, národního podniku, jímž se stal „Drůbežářský průmysl, státní podnik biologických, technických a obchodních služeb“, IČ: 015 938 (dále též jako „rušený státní podnik“), byl rozhodnutím Ministerstva zemědělství České republiky ze dne 29. 3. 1991, č.j. 2097/91-550, k 31. 3. 1991 zrušen bez likvidace a veškerý jeho majetek, včetně pozemků, práv a závazků, byl k témuž dni převeden tím způsobem, že jednu akcii společnosti Xaverov, a. s., IČ: 161 93 326 (založené rušeným státním podnikem) v nominální hodnotě 100.000,- Kč, kterou rušený státní podnik vlastnil, přechází na Českou republiku a ostatní majetek rušeného státního podniku se vkládá do akciové společnosti XAVEROV, a. s. (IČ: 161 93 326), spolu s ním i pozemky, k nimž měl rušený státní podnik právo hospodaření. Právními nástupci XAVEROV, a. s. (IČ: 161 93 326) se pak v souladu s privatizačním projektem staly XAVEROV, a. s. (IČ: 452 74 037), Strojírny Bohdalice, a. s. (které nabyly nemovitosti v kat. územích B., S., K. a Ch.), a Strojírny Chrustenice, a. s. (jež nabyly nemovitosti v kat. územích Ch. a J.). Notářským zápisem ze dne 28. 5. 1999, sp. zn. NZ 305/99, N 339/99, založila obchodní společnost XAVEROV, a. s. (IČ: 452 74 037) společně s dalšími subjekty společnost XAVEROV holding, a. s. (IČ: 257 81 928), s tím, že nepeněžitým vkladem společnosti XAVEROV, a. s. (IČ: 452 74 037) do nově založené společnosti byl soubor veškerých věcí, práv a majetkových hodnot, tvořících podnik v jejím vlastnictví.
Na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že předmětný pozemek nepřešel z rušeného státního podniku na nově založenou společnost XAVEROV, a. s. (IČ: 161 93 326), neboť v rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky ze dne 29. 3. 1991, č. j. 2097/91-550, se převáděl „veškerý majetek (včetně pozemků), práva a závazky“ , aniž by převáděný majetek byl v rozhodnutí více konkretizován. Odvolací soud měl pak za to, že „veškerým majetkem“ je třeba rozumět jen takový majetek, který stát za majetek rušeného státního podniku považoval a mohl proto ve vztahu k němu projevit vůli jej převést na společnost XAVEROV, a. s. (IČ: 161 93 326). Předmětný pozemek nemohl stát pokládat za pozemek ve správě rušeného státního podniku, jelikož v době, kdy mělo k převodu dojít, byl pozemek stále evidován pouze v pozemkové knize (knihovní vložce č. 777) jako PK č. 300 v kat. území V., se zápisem vlastnického práva pro Československý stát, ve správě Státního plemenářského statku v Xaverově, národního podniku, s evidovaným právem užívání ve prospěch JZD Jenštejn, které na něm až do roku 1992 také fakticky hospodařilo. Nepovažoval-li stát předmětný pozemek za majetek ve správě rušeného státního podniku, nemohl mít vůli (a tuto projevit) k převodu pozemku společnosti XAVEROV, a. s. (IČ: 161 93 326). Ovšem i kdyby předmětný pozemek přešel z rušeného státního podniku do majetku společnosti XAVEROV, a. s. (IČ: 161 93 326), nemohl na základě privatizačního projektu přejít do vlastnictví XAVEROV, a. s. (IČ: 452 74 037), protože ani v tomto případě nebyl zahrnut do okruhu majetku uvedeného v privatizačním projektu. A pakliže by předmětný pozemek přešel do vlastnictví XAVEROV, a. s. (IČ: 452 74 037), nemohlo vlastnické právo k němu přejít na společnost XAVEROV holding, a. s., neboť převádějící společnost nebyla nikdy zapsána jako vlastník pozemku v katastru nemovitostí (ve smyslu §59 a §483 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., v tehdy platném znění), jestliže k zápisu pozemku do katastru nemovitostí došlo až v roce 2005. Při řešení otázky vlastnictví pak odvolací soud zkoumal i případné nabytí vlastnického práva vydržením (§134 obč. zák.), uzavřel ovšem, že tímto způsobem žalovaný vlastnictví nemohl nabýt, neboť jeho držba nebyla držbou oprávněnou (§130 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). V případě vad řízení namítal, že soud prvního stupně vůči němu nesplnil poučovací povinnost podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a §119a o. s. ř., která je podle žalobcova názoru podmínkou pro vydání meritorního rozhodnutí. Jelikož se žalobce neúčastnil posledního jednání u soudu prvního stupně, které se konalo dne 2. 12. 2009, a soud jej proto nemohl poučit podle ustanovení §119a o. s. ř., nemohl rozhodnout o věci samé a tato vada nemohla být zhojena ani postupem před odvolacím soudem. Dále vyslovil přesvědčení, že odvolací soud porušil zásadu rovnosti účastníků, jelikož rozsudek soudu prvního stupně potvrdil z jiného důvodu, než na jakém založil rozhodnutí o věci soud prvního stupně. Z toho dovozoval, že i odvolací soud mu byl povinen poskytnout poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. Dovozoval, že i kdyby stát v době zrušení jeho právního předchůdce (Drůbežářského průmyslu, státního podniku biologických, technických a obchodních služeb) nepovažoval předmětný pozemek za majetek ve správě rušeného státního podniku, i v takovém případě k němu měl rušený podnik právo hospodaření. Bylo-li pak v rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky ze dne 29. 3. 1991, č.j. 2097/91-550, uvedeno, že nepeněžitým vkladem při založení společnosti XAVEROV, a. s. (IČ: 161 93 326) jsou pouze pozemky, k nimž měl rušený státní podnik právo hospodaření, i tím stát podle žalobcova názoru zřetelně projevil vůli převést předmětný pozemek na společnost XAVEROV, a. s. (IČ: 161 93 326), aniž by bylo nutné převáděný majetek identifikovat. Bylo-li podle §15 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb. rozhodováno o veškerém majetku, vědomosti o tom, který konkrétní pozemek byl ve správě rušeného státního podniku, nebylo zapotřebí. Současně žalobce zpochybňoval i závěr soudu o neprokázaní skutečností o přechodu pozemku do vlastnictví společnosti XAVEROV, a. s. (IČ: 452 74 037) na základě privatizačního projektu. Tvrdil, že k určení pozemků, které se na základě privatizačního projektu převáděly na právní nástupce podle územního principu, postačilo jejich označení katastrálním územím, v němž se nacházejí. Konstatoval, že v daném případě byla privatizována majetková účast státu v právnické osobě a dovozoval, že v takovém případě nebylo zapotřebí v privatizačním projektu uvádět přehled privatizovaného majetku. Měl za to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1818/2008, je v posuzované věci neaplikovatelné, neboť řeší privatizaci majetku státního podniku, nikoli privatizaci majetkové účasti státu v právnické osobě. Dodal, že privatizovaná společnost XAVEROV, a. s. (IČ: 161 93 326) zanikla a není tak zřejmé, kdo by se stal vlastníkem předmětného pozemku, kdyby k jeho převodu na XAVEROV, a. s. (IČ: 452 74 037) nedošlo. Navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný označil napadený rozsudek za věcně správný a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k tomuto závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody). Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, č. 23). Jestliže taková otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanoveními §242 o. s. ř.
Žádnou z právních otázek, jež by byla otázkou zásadního právního významu ve shora uvedeném smyslu a byla určující pro rozhodnutí o věci samé, žalobce dovolacímu soudu nepokládá. Namítané vady řízení (vážící se zejména k absenci poučovací povinnosti soudu dle §118a a 119a o. s. ř.) způsobilým dovolacím důvodem být zásadně nemohou, nejde-li v jejich případě o řešení právní otázky kvalifikované (ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.), týkající se aplikace procesního práva a mající vliv na rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10); k vadám řízení přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Žalobcem pokládané otázky procesní povahy judikatorní přesah postrádají, již proto, že jde o otázky konstantní judikaturou řešené. Z ní vyplývá, že poučení jak o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní (§118a o. s. ř.), tak i o koncentraci řízení (§119a o. s. ř.) plní soud při jednání vůči přítomným účastníkům (jejich zástupcům); účastník, který se jednání neúčastnil, dobrodiní poučení ztrácí (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 11 Cmo 294/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2002).
V případě dovolání, přípustného jen při splnění podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není dovolateli k dispozici ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., určený ke zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu, které jsou výsledkem hodnocení v řízení provedených důkazů. Z obsahu dovolání je přitom patrno, že k jinému závěru o vlastnictví předmětného pozemku dochází žalobce dílem na základě jiného skutkového děje, než který vzaly za prokázaný soudy nižších stupňů (skutečnosti o faktickém užívání pozemku JZD Jenštejn a o absenci projevu vůle státu převést předmětný pozemek z rušeného státního podniku na nově založenou obchodní společnost). O nesprávné posouzení věci se zde nejedná, byť žalobce – nemaje k dispozici dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. – i tyto své námitky (nesprávně) podřazuje důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Po právní stránce rozsudek odvolacího soudu spočívá hned na třech samostatných důvodech vedoucích k zamítnutí žaloby. Prvním z nich je závěr, že předmětný pozemek nepřešel z rušeného státního podniku na jeho právního nástupce, společnost XAVEROV, a. s., IČ: 161 93 326 (na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky ze dne 29. 3. 1991, č.j. 2097/91-550), jelikož stát nepovažoval předmětný pozemek za majetek ve správě rušeného státního podniku, resp. neshledával, že by k pozemku příslušelo rušenému státnímu podniku právo hospodaření (srov. čl. III bod 4 zákona č. 98/1988 Sb.); proto ve vztahu k němu nemohl stát projevit vůli jej svým rozhodnutím vložit do společnosti XAVEROV, a. s. (IČ: 161 93 326). Druhý důvod spočívá v tom, že i pokud snad byl předmětný pozemek shora citovaným rozhodnutím Ministerstva zemědělství České republiky vložen do společnosti XAVEROV, a. s. (IČ: 161 93 326), nemohl následně na základě privatizačního projektu přejít do vlastnictví společnosti XAVEROV, a. s. (IČ: 452 74 037), neboť nebyl výslovně uveden v privatizačním projektu společnosti XAVEROV, a. s. (IČ: 161 93 326). A konečně třetí důvod , o který odvolací soud opřel své rozhodnutí, spočívá na názoru, že i v případě přechodu pozemku do vlastnictví XAVEROV, a. s. (IČ: 452 74 037) nemohl pozemek přejít do vlastnictví společnosti XAVEROV holding, a. s., neboť ta nebyla nikdy zapsána jako vlastník předmětného pozemku v katastru nemovitostí (ve smyslu §59 a §483 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb. v tehdy platném znění).
Dovoláním žalobce napadl toliko první dva závěry odvolacího soudu, namítaje, že rušený státní podnik nikdy nepozbyl právo hospodaření k předmětnému pozemku a že stát v rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky ze dne 29. 3. 1991, č.j. 2097/91-550, zřetelně projevil vůli převést pozemky, k nimž měl rušený státní podnik právo hospodaření (tj. i předmětný pozemek). Tvrdil, že vzhledem k ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb. nebylo nutné, aby v rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky byl předmětný pozemek identifikován, neboť tímto způsobem bylo rozhodováno o veškerém majetku rušeného státního podniku. Maje za to, že předmětný pozemek přešel do vlastnictví společnost XAVEROV, a. s. (IČ: 161 93 326), trval na tom, že z jejího vlastnictví přešel na základě privatizačního projektu do vlastnictví společnosti XAVEROV, a. s. (IČ: 452 74 037). Třetí důvod, týkající se přechodu pozemku z vlastnictví společnosti XAVEROV, a. s. (IČ: 452 74 037) na společnosti XAVEROV holding, a.s., dovoláním zůstal nedotčen. Založil-li však odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na více nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že některý z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv; to platí i tehdy, nemohl-li být některý z důvodů podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovolání dotčen. Jestliže přezkum pouze některých z vícero právních otázek výsledek sporu neovlivní (v poměrech dovolatele se řešení položených otázek neprojeví), je dovolání nepřípustné jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, č. 17/1998, nebo usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006).
K námitkám, jimiž žalobce napadá závěr odvolacího soudu o absenci projevu vůle státu převést předmětný pozemek z rušeného státního podniku na společnost XAVEROV, a. s. (IČ: 161 93 326), neboť dle jeho přesvědčení státnímu podniku k pozemku náleželo právo hospodaření, Nejvyšší soud - nad rámec uvedeného - odkazuje na ustálenou judikaturu k posouzení zákonného termínu „právo hospodaření“, z níž vyplývá, že jde především o věc fakticity tohoto hospodaření, nikoliv právního titulu k němu (z oblasti restitucí obecního majetku mutatis mutandis srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2002, sp. zn. 28 Cdo 1301/2001; rozsudek ze dne 27. února 2006, sp. zn. 28 Cdo 1767/2005; nebo rozsudek ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 28 Cdo 2112/2001; z judikatury Ústavního soudu nález ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96). Již v rozsudku ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 812/96, přijal Nejvyšší soud závěr, že „… Institut práva hospodaření, založený hospodářským zákoníkem ze dne 4. června 1964 č. 109 Sb., (účinným od 1. července 1964) stál na principu tzv. věcné příslušnosti ke správě; tento princip byl v zákoně vyjádřen zásadou, že právo hospodaření vykonává zásadně ta organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží (§65 odst. 1). Tato zásada stála nad příslušným úředním rozhodnutím o zřízení práva hospodaření …“. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu – v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelných – přitom vyplývá, že předmětný pozemek od roku 1975 užívalo JZD Jenštejn, které na něm také minimálně do roku 1992 hospodařilo. Naproti tomu rušený státní podnik (ani žádný z jeho právních předchůdců) předmětný pozemek nejméně od roku 1975 fakticky neužíval a nevykonával k němu právo hospodaření, což vysvětluje i absenci vůle státu (a tedy i jejího projevu) vložit předmětný pozemek do nově založené akciové společnosti.
Z výše řečeného vyplývá, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu přípustné není; proto je Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalovanému v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu