ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4431.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4431/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně MAŠA – VACEK, s. r. o., se sídlem v Brně, tř. kpt. Jaroše 3, zastoupené Mgr. Petrem Langem, advokátem v Brně, Jakubská 121/1 (při podání dovolání zastoupené Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem v Brně, Antonínská 2), proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 11.000.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 164/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2009, č. j. 44 Co 417/2008-215, takto:
Dovolání se odmítá .
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2008, č. j. 47 C 164/2006-137, kterým byla ve výroku II. zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 11.000.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně dále nebyla připuštěna záměna na straně žalující tak, aby byl namísto obchodní společnosti MAŠA – VACEK, s. r. o., žalobcem J. V., který je jejím jednatelem. Odvolacím soudem bylo rovněž stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody způsobené (v první řadě) tvrzeně nesprávným úředním postupem policejního orgánu, který neprovedl navrhované důkazy a nezahájil tak trestní stíhání jednatele žalobkyně, pana O. M., pro trestný čin podvodu, úvěrového podvodu a poškozování cizích práv. Jmenovaný jednatel způsobil žalobkyni škodu tím, že si přisvojil její původní společný podnikatelský záměr.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v dané věci nebyly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu. Nižší instance předně uzavřely, že vzhledem k existenci pravomocného usnesení Policie ČR o odložení věci ze dne 20. 8. 2004, sp. zn. ČTS: PJM-166/OHK-23-2004, kterým bylo skončeno předmětné trestní řízení, se bylo možno domáhat náhrady škody pouze z titulu nezákonného rozhodnutí podle ustanovení §5 písm. a), §7 odst. 1 a §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V této souvislosti zdůraznily, že jelikož nebylo citované rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem, jak vyžaduje ustanovení §8 odst. 1 uvedeného předpisu, nebyla tak dána nezbytná podmínka pro uplatnění nároku na náhradu škody. Shledaly rovněž, že vzniku odpovědnosti státu ve vztahu k žalobkyni brání též skutečnost, že žalobkyně nebyla ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. účastníkem řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí. Odvolací soud se v závěru svého odůvodnění vyjádřil také k otázce příčinné souvislosti, která podle jeho názoru nebyla naplněna vzhledem k tomu, že není možno, aby škoda předcházela nezákonnému rozhodnutí, příp. nesprávnému úřednímu postupu – k čemuž došlo v posuzovaném případě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které prostřednictvím svých advokátů několika podáními doplnila. Jako důvod dovolání označila nesprávné právní posouzení věci. Právní otázku zásadního významu v dovolání nevymezila. V rámci vylíčení dovolacího důvodu uvedla, že se neztotožňuje s právním posouzením odvolací instance již v části o nedostatku své aktivní legitimace k podání předmětné žaloby. Poukazovala dále na rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 11. 5. 2005, které podle jejího mínění jasně vypovídá o nezákonnosti usnesení policejního orgánu o odložení trestního stíhání. Nesouhlasila ani s tím, že by v projednávané věci neexistovala příčinná souvislost mezi tvrzenou majetkovou újmou a nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím. V této souvislosti poznamenala, že pokud by bylo zahájeno trestní stíhání, mohla by uplatnit svůj nárok vůči pachateli z pozice subjektu poškozeného trestným činem a kompenzovat tak svou ztrátu (právě v nemožnosti zachovat se tímto způsobem spatřovala žalobkyně škodný následek). Dovolatelka proto žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Trvala na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasila s dovolacími námitkami a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem (resp. advokáty), podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokládá se tedy, že dovolatel ve svém podání konkrétně vymezí právní otázku, kterou považuje za takto zásadně právně významnou, a na níž pak bude dovolací soud při posouzení přípustnosti dovolání reagovat (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř.
K námitce dovolatelky, že v posuzované věci byla splněna podmínka aktivní legitimace k podání žaloby o náhradu škody, Nejvyšší soud uvádí, že tato je opodstatněná.
Podle §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. platí, že právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1956/2004 (R 81/2006), na nějž odkazoval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, není pro daný případ použitelný, neboť žalující obchodní společnost byla v předmětné věci rovněž subjektem, který podal podnět k zahájení trestního stíhání proti jejímu jednateli. V případě žalobkyně tak šlo o osobu, která má podle §12 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, stejné postavení jako strana trestního řízení (pozn.: trestní řád pojem účastníka řízení nezná). Předpoklad požadovaný v citovaném ustanovení byl proto naplněn.
Nejvyšší soud však přes shora vyslovený právní názor shledává, že nižší instance dospěly ke správnému závěru, když žalobkyni náhradu škody nepřiznaly. O odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem lze totiž uvažovat pouze tehdy, neprojeví-li se takový vadný postup (zde orgánů činných v trestním řízení) ve vydání rozhodnutí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). Protože v projednávaném případě došlo k opačné situaci, do úvahy tak přicházela pouze odpovědnost státu za škodu z titulu nezákonného rozhodnutí.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Jak ovšem vyplývá ze zjištěného skutkového stavu, k tomu v dané věci nedošlo, a není proto možno dovozovat vznik odpovědnosti státu za škodu. V posuzovaném případě se žalobkyně obrátila se stížností na předmětné usnesení Policie ČR ke Krajskému státnímu zastupitelství v Brně, jehož rozhodnutím ze dne 21. 9. 2004, č. j. 4 KZn 1028/2004-31, nebylo původní rozhodnutí policejního orgánu zrušeno ani změněno. V uvedené trestní věci dále rozhodovalo též Městské státní zastupitelství v Brně, které usnesením ze dne 11. 5. 2005, č. j. 1 ZT 291/2005-2, trestní stíhání podezřelého O. M. rovněž odložilo (pro nepřípustnost). Skutečnost, že byl v posledně zmíněném usnesení vyjádřen jiný skutkový názor ohledně splnění podmínek pro zahájení trestního stíhání jednatele žalobkyně, sama o sobě nestačí pro to, aby bylo jejímu požadavku na náhradu škody vyhověno.
Kromě toho Nejvyšší soud dodává, že jeho přezkum je vždy určitým způsobem limitován. Existují procesní úkony a postupy (hodnocení důkazů, včetně úplnosti dokazování), které budou vždy náležet do sféry diskrece (úvahy) orgánů činných v trestním řízení. Tyto aspekty trestního řízení pak nebude moci soud v řízení občanskoprávním přezkoumávat v plném rozsahu.
K dalším námitkám dovolatelky se proto Nejvyšší soud s ohledem na shora vyslovené důvody nehodlá vyjadřovat, a to zejména se zřetelem k právní úpravě přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., jež akcentují nutnost zásadního právního významu projednávaných právních otázek. Judikatorní přesah však v předmětné věci shledán nebyl.
Ze všech výše uvedených důvodů proto dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 3 a §243c odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. června 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu