ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4618.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4618/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové nám. 48, proti žalovanému P. S., zastoupenému JUDr. Dušanem Rendlem, advokátem se sídlem v Mostě, SNP 1872, o zaplacení 80.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 12 C 6405/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. srpna 2009, č. j. 12 Co 181/2007-117, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.630,- Kč k rukám JUDr. Vladimíra Davida, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mostě (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 3. března 2006, č. j. 12 C 6405/2000-84, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 1. prosince 2006, č. j. 12 C 6405/2000-90, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 80.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); současně krajský soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění, že účastníci společně podnikali na základě (ústně uzavřené) smlouvy o sdružení (§829 a násl. obč. zák.). Po ukončení společného podnikání prodali kupní smlouvou ze dne 1. 12. 1997 M. E. (kupujícímu) věci, které užívali k podnikání a jež byly v jejich rovnodílném podílovém spoluvlastnictví – označenou provozní jednotku (restauraci a kiosek) se zásobami a zařízením, za sjednanou kupní cenu 261.580,- Kč. Dvěma splátkami (v měsících červnu 1997 a květnu 1998) zaplatil kupující prodávajícím celkem 201.579,70 Kč. V únoru r. 1999 pak žalovaný, vybaven k tomu též plnou mocí vystavenou žalobcem, převzal od prodávajícího částku 200.000,- Kč představující doplatek kupní ceny (60.000,- Kč) a úrok z prodlení smlouvou sjednaný. Ač ve smlouvě účastníci ujednali, že si kupní cenu rozdělí rovným dílem, předal žalovaný z vyplacené částky 200.000,- Kč žalobci toliko 20.000,- Kč. Jestliže si v rozporu se smluvním ujednáním účastníků krom na něj připadajících 100.000,- Kč ponechal i zbylých 80.000,- Kč, získal na úkor žalobce majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, bezdůvodné obohacení (§451 odst. 2 obč. zák.), které je povinen žalobci vydat (§451 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně zpochybňoval závěr soudu o platnosti kupní smlouvy, uzavřené dne 1. 12. 1997 účastníky řízení (prodávajícími) a Milanem Esterkou (kupujícím). Tvrdil, že smluvní ujednání o určení kupní ceny není určité, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy. Polemizoval i s tím, je-li rozhodné, zda k plnění částky 200.000,- Kč došlo na základě kupní smlouvy nebo vystavené směnky. Za nesprávné a důkazně nepodložené označil i zjištění odvolacího soudu, že smlouvou mělo současně dojít k vypořádání majetku získaného výkonem společné činnosti sdružení, po rozpuštění sdružení. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce označil skutkové i právní závěry odvolacího soudu za správné a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním bylo napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že i rozsudkem ze dne 24. 8. 2001, č. j. 12 C 6405/2000-29, který byl odvolacím soudem zrušen, soud prvního stupně žalobě v celém rozsahu vyhověl), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k takovému závěru dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3, věta prvá, o. s. ř.) a jejichž vyřešení je pro věc samu určující.
Rozsudek odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že plnění ve výši 200.000,- Kč, jež se žalovanému dostalo, představuje doplatek kupní ceny z platně uzavřené kupní smlouvy o prodeji věcí v podílovém spoluvlastnictví účastníků, jež měla být rozdělena mezi účastníky rovným dílem. Jestliže si žalovaný v rozporu se smluvním ujednáním ponechal částku 180.000,- Kč a žalobci předal pouze 20.000,- Kč, dostalo se mu na úkor žalobce majetkového prospěchu plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.). S tímto – zřetelně bezchybným – závěrem odvolacího soudu polemika vedena není. Označení právní otázky judikatorního významu, jejíž řešení bylo pro věc samu určující, dovolání postrádá. Jestliže taková právní otázka není v dovolání výslovně vymezena, nelze po dovolacím soudu žádat, aby se dovolací přezkum stal bezbřehou revizí případu, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity danými v §242 o. s. ř. a v důsledcích i s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C 3080, sešit 1/2005; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2737/2008; implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 29, č. 23).
Nejvyšší soud však ani po zvážení všech kritérií, na základě kterých lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, rozsudek odvolacího soud zásadně právně významným neshledává. Jestliže žalovaný zpochybňuje platnost označené kupní smlouvy pro absenci „určitého způsobu určení kupní ceny“ – na rozdíl od soudů nižších stupňů, které smlouvu považují za platně uzavřenou – nejde o polemiku s právním posouzení věci, nýbrž s hodnotícím závěrem odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, mezi něž patří i výklad projevu vůle smluvních stran. Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, formuloval závěr, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní . Řešení dovolatelem položené otázky je tedy spojeno s posouzením jedinečného skutkového základu věci, nepřesahujícího rámec tohoto případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C 203, svazek 2), přičemž odvolacím soudem přijatý závěr o určitosti smluvního projevu vůle účastníků (a tedy i o platnosti uzavřené smlouvy se zřetelem k náležitostem projevu vůle; §37 obč. zák.) není nepřiměřený, jestliže oporu pro něj lze najít již v textu písemně uzavřené smlouvy, která kromě vymezení předmětu koupě nepostrádá ani ujednání o výši kupní ceny (viz čl. II smlouvy) a o způsobu jejího zaplacení (čl. III smlouvy).
Rozsudek po právní stránce zásadně významný nečiní ani další námitky žalovaného, které navozují otázky, na nichž rozhodnutí o věci samé nespočívá (polemika se závěrem o dohodě směřující k vypořádání majetku zaniklého sdružení, event. tvrzení o jiném titulu plnění) a jež i zde mají povahu otázek skutkových, které závisí na hodnocení v řízení provedených důkazů (§132 o. s. ř.).
Nejde-li v posuzované věci o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (jak z výše řečeného vyplývá), dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, část věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž je žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalobci v plné výši účelně vynaložené náklady řízení, k nimž patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou 20.900,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), dvakráte krácená o 50% na částku 5.225,- Kč (§14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 1.105 Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 6.630,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu