ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4667.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4667/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) G. S., b) Z. S., c) J. O. , d) I. O. , všichni zastoupeni JUDr. Milošem Vorlem, advokátem v Liberci, Moskevská 637/16, proti žalovanému: Česká republika – Český úřad zeměměřičský a katastrální , se sídlem Praha 8, Pod Sídlištěm 1800/9, o náhradu škody ve výši 1,791.429,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 128/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2008, č. j. 69 Co 125/2008-154, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. rozsudku potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6.12.2007, č.j. 12 C 128/2006-133, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit částku ve výši 1.791.429,- Kč s příslušenstvím. Ve výroku II. rozsudku odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.
Ve věci se žalobci domáhali náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem žalovaného ve výši 1.791.429,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnili tím, že jsou spoluvlastníky budovy č.p. 74 a pozemku na parc.č. 89 a 90, zapsaných u katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, pro kat.úz. obec Rádlo. Uvedená škoda jim měla vzniknout tím, že v evidenci katastru nemovitostí nebylo vyznačeno zástavní právo váznoucí na předmětných nemovitostech, které zakoupili a po prohlášení konkurzu na majetek dlužníka byli nuceni na účet správce konkurzní podstaty složit obvyklou cenu zástavy ve výši 1.750.000,- Kč. Tím měli zabránit realizaci veřejné dražby prodejem těchto nemovitostí.
Původními vlastníky předmětných nemovitostí byli manželé M. Ti dne 11.9.1996 uzavřeli s IPB, a.s. (předchůdce ČSOB, a.s.) smlouvu o zřízení zástavního práva k zajištění pohledávky zástavního věřitele vzniklé ze smlouvy o úvěru ve výši 2.500.000,- Kč (tuto částku poskytla IPB, a.s. jako zástavní věřitel společnosti 1. JN-INVEST, s.r.o. na náklady smlouvy o úvěru). Pohledávka byla následně převedena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28.12.1998, uzavřenou mezi IPB a společnosti ORNIS-PLUS, s.r.o. Zástavní právo k nemovitostem bylo katastrálním úřadem vymazáno dne 7.12.2001 na základě podnětu manželů M. (přílohou byla smlouva o postoupení pohledávky a potvrzení o zániku zástavního práva z důvodu zániku pohledávky jejím zaplacením vydané společností ORNIS-PLUS, s.r.o. jako postupníkem). Žalobci se stali spoluvlastníky nemovitostí na základě kupní smlouvy uzavřené mezi nimi (rozvedenými) manželi M. dne 1.3.2002 a podali návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem do registru katastru nemovitostí. Po uvedeném provedení výmazu zástavního práva se však dne 5.4.2002 společnost ČSOB, a.s. domáhala jeho opětovného zápisu s tím, že společnost ORNIS-PLUS s.r.o. nemohla toto potvrzení vydat, jelikož úplatu za postoupení pohledávky neuhradila a nesplnila tak odkládací podmínku ve smlouvě sjednanou; nestala se tak ani majitelem pohledávky zajištěné zástavním právem ani zástavním věřitelem. Z těchto důvodů tak katastrální úřad pozastavil žalobci podaný návrh na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem a jeho pokračování podmínil předložením souhlasného prohlášení společností ORNIS-PLUS s.r.o. a ČSOB, a.s. o tom, že došlo k zaplacení úplaty za postoupenou pohledávku. Vzhledem k tomu, že potvrzení nebylo katastrálnímu úřadu předloženo, dne 6.5.2002 oznámil, že opětovně provedl zápis zástavního práva k předmětným nemovitostem ve prospěch společnosti ČSOB, a.s.; žádný z účastníků nevyslovil s tímto postupem nesouhlas. Dne 5.8.2002 (s účinky vkladu k 1.3.2002) bylo zapsáno vlastnické právo žalobců; dne 13.12.2002 byl doručen katastrálnímu úřadu návrh žalobců na opravu chyby v katastrálním operátu týkající se zápisu zástavního práva (návrh byl zamítnut – oznámení o opravě chyby jim bylo doručeno a mohli vzít svůj návrh na vklad vlastnického práva zpět).
Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí zohlednil všechny relevantní skutečnosti případu a rozhodl o zamítnutí návrhu žalobců. Odůvodnil jej tím, že mezi tvrzeným vznikem škody a nesprávným úřadním postupem katastrálního úřadu není příčinná souvislost. I když soud shledal, že ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu na straně státu, když katastrální úřad provedl výmaz zástavního práva na základě listiny, která nebyla způsobilou potvrdit a osvědčit změnu zástavního práva, podmínka příčinné souvislosti tu dána nebyla. Všichni účastníci řízení o probíhajícím řízení o opravě chyby v operátu katastrálního úřadu (tedy i žalobci) věděli, stejně jako věděli o tom, jak bylo rozhodnuto. Měli tedy podle závěrů soudu možnost a i dostatečně dlouhou dobu na to, aby svůj návrh na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem vzali zpět a odstoupili z těchto důvodů od kupní smlouvy.
Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Žalobci podle něj byli informováni o přerušení řízení o vkladu jejich vlastnického práva do evidence katastru nemovitostí a věděli i důvod pro tento postup; věděli tak o závadě, která na nemovitostech vázla. Přesto (i po opětovném zápisu zástavního práva) setrvali na kupní smlouvě i na návrhu na zápis vkladu vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí. Příčiny vzniku škody tak podle závěrů soudu není možné dovozovat z nesprávného úředního postupu katastrálního úřadu, ale již ze samotného jednání žalobců, jejichž jednáním byla příčinná souvislost přerušena. Podle soudu navíc ani samotná existence zástavního práva by nevedla bezprostředně ke vzniku škody; k újmě žalobců došlo až nesplněním povinnosti dlužníka (manželů M.) a prohlášením konkurzu na jejich majetek zajištěný zástavním právem k nemovitostem. Odvolací soud tak potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání. V něm zrekapitulovali postup a závěry soudů obou stupňů. Podle jejich názoru odvolací soud nesprávně konstatoval, že dovolatelé byli v době podání návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitostem informováni o probíhajícím řízení o opravě chyby v katastrálním operátu. Navíc soud nezohlednil dostatečně skutečnost, že návrh na vklad byl odvolateli podán 1.3.2002 a rozhodnutí o přerušení řízení o vkladu vlastnického práva do katastru bylo vydáno až 8.4.2002 (v době, kdy již měli dovolatelé vůči prodávajícímu vypořádánu kupní cenu). Odstoupením od smlouvy by tak odvolatelů způsobili sami sobě značnou škodu. Stejně nesprávný měl být podle dovolatelů závěr soudu o tom, že k jejich újmě došlo až v důsledku nesplnění povinnosti dlužníkem a prohlášením konkurzu na jeho majetek. V závěru dovolání rovněž uvedli, že jsou přesvědčeni, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné s ohledem na jeho chybné závěry, a že správné hodnocení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody v souzené věci, případně učiněné dovolacím soudem v této věci na základě jejich dovolání, je svým charakterem možným závěrem k tomu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V dovolání tedy navrhli zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
K dovolání podal žalovaný vyjádření. V něm se ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu, shledal jej jako věcně správný a dovolání navrhl odmítnout, případně zamítnout. Doplnil, že žalobci měli uplatnit své právo z odpovědnosti za vady na koupené věci a pokud se rozhodli trvat na zápisu svých vlastnických práv do katastru nemovitostí, bylo to jejich svobodné rozhodnutí s tím, že prokazatelně o celé situaci měli přehled. Žalobci rovněž nepodali žádné námitky proti rozhodnutí o opětovném zapsání zástavního práva k předmětným nemovitostem, i když na to byli v oznámení o opravě chyby výslovně upozorněni.
Nejvyšší soud shledal, že žalobci, zastoupeni advokátem, podali dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalobci spatřovali v tom, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam - tedy v naplnění podmínek §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.. Dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokládá se navíc, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř.
S ohledem na uvedené není možné dovolání žalobců shledat jako přípustné. V podaném dovolání nevymezili otázku, pro kterou by bylo možné v napadené rozhodnutí shledat jeho zásadní právní význam. I přes tuto skutečnost, která již sama o sobě umožňuje Nejvyššímu soudu podané dovolání odmítnout pro jeho nepřípustnost, dovolací soud považuje za vhodné se alespoň v krátkosti k některým aspektům případu vyjádřit.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb, ve znění účinném do 26.4.2006, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem . Podle odst. 2 tamtéž má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Jak již bylo uvedeno v rozhodnutí odvolacího soudu, je k odpovědnosti za škodu nutná existence příčinné souvislosti mezi škodou a jednáním, resp. nesprávným úředním postupem státu. Dovolací soud se shoduje se závěry odvolacího soudu o tom, že tato příčinná souvislost, kterou je odpovědnost státu za škodu podmíněna, v posuzovaném případě není dána. I když byl nesprávný úřední postup katastrálního úřadu prokázán v tom smyslu, že jím bylo vymazáno zástavní právo váznoucí na předmětných nemovitostech bez toho, aniž by tak učinil na základně relevantních skutečností a listin, není možné shledat příčinnou souvislosti s tvrzeným vznikem škody u dovolatelů. Tito věděli o tom, že zástavní právo k nemovitostem bude do příslušné evidence katastru nemovitostí opětovně zapsáno, a nejenže neučinili žádné kroky směřující k odstoupení od kupní smlouvy k předmětným nemovitostem a trvali na zápisu jejich vlastnického práva, ale ani nepodali proti tomuto rozhodnutí žádné námitky (přestože o tomto svém oprávnění byli poučeni).
Dovolatelům podle názoru Nejvyššího soudu škoda vznikla nikoliv v důsledku nesprávného úředního postupu, ale na základě neuplatnění jejich oprávnění a možnosti od smlouvy odstoupit, resp. vzít zpět jejich návrh na vklad vlastnického práva. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.2.1999, sp.zn. 2 Cdon 848/1997, nemá kupní smlouva účinek převodní, ale pouze účinek obligační. Zavazuje tedy zcizitele k tomu, aby vlastnictví věci na nabyvatele dalším úkonem, který je právně uznávaným způsobem převodu vlastnictví, převedl . V tomto případě tak je smlouva perfektní až okamžikem vkladu vlastnického práva do příslušné evidence katastru nemovitostí – tím je splněna povinnost prodávající předat předmět prodeje kupujícímu. Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.9.1999, sp.zn. 2 Cdon 287/1997, podle něhož spočívá povinnost prodávajícího odevzdat kupujícímu předmět koupě, stanovená v §588 obč. zák., je-li takovým předmětem nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, v tom, že prodávající je povinen strpět, aby kupující podal návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že žalobcům nemohla vzniknout škoda na základě nesprávného úředního postupu žalovaného spočívajícího ve výmazu zástavního práva k předmětným nemovitostem, když i přes to, že se včas dozvěděli o jeho opětovném zápisu, neučinili žádné kroky, kterými by rozhodnutí o opravě chyby v operátu katastru nemovitostí zpochybnili, případně neučinili kroky vedoucí ke zrušení uzavřené kupní smlouvy.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti dovolací soud podané dovolání žalobců odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Oproti žalobcům byl žalovaný v řízení úspěšný a podle §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení úspěchu, právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly, a proto bylo o nákladech tohoto řízení rozhodnuto tak, jak ve výroku II. usnesení uvedeno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. dubna 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu