ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.5197.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 5197/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně L. K., zastoupené JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská třída 22, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, adresa pro doručování: Ministerstvo spravedlnosti, odbor odškodňování, Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 442.120,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 56 C 44/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2008, č. j. 8 Co 228/2008-103, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2008, č. j. 8 Co 228/2008-103, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 2. 2008, č. j. 56 C 44/2004-86, v odstavci I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 216.270,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% za dobu od 19. 2. 2004 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. Současně v odstavci II. zastavil řízení co do částky 26.800,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% za dobu od 19.2.2004 do zaplacení a v odstavci III. rozhodl o nákladech řízení.
Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že proti žalobkyni bylo vedeno trestní řízení u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 2 T 4/1981, které skončilo odsuzujícím rozsudkem ze dne 20. 12. 1982 ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 2. 5. 1983 pod sp. zn. 7 To 8/1983. Vzal za prokázané, že žalobkyně byla uznána vinnou spácháním skutků podle obžaloby a odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, dále k peněžitému trestu ve výši 25.000 Kč a podle §228 odst. 1 tr.ř. jí bylo uloženo uhradit Městskému investorskému útvaru v Ostravě náhradu škody ve výši 251.990,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 2.10.1981 do zaplacení. Dne 4.7.1985 byla žalobkyně podmíněně propuštěna na svobodu. Též vzal za prokázané, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.1.1998, sp.zn. 1 Tzn 11/97 byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.12.1982 zrušen včetně navazujících rozhodnutí. Dále rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, sp.zn. 2 T 5/2000, který nabyl právní moci dne 20.8.2002, byla žalobkyně zproštěna obžaloby Okresního státního zastupitelství ze dne 27.1.2001, sp.zn. 5 Zt 694/98 ze tří skutků podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, když pravomocným usnesením vyšetřovatele ze dne 6.1.2000 bylo dříve rozhodnuto o zastavení trestního stíhání ohledně čtyř žalovaných skutků, které nebyly shledány trestnými činy. Zjistil rovněž, že žalobkyně na základě rozhodnutí zrušeného Nejvyšším soudem ČR pro stížnost pro porušení zákona zaplatila na náhradě škody Městskému investorskému útvaru Ostrava, se sídlem v Ostravě 1, Husova 7, (dále jen MIÚ) celkem částku 216.270 Kč, přičemž tato příspěvková organizace zanikla ke dni 31.12.1993 a následně byl zrušen bez nástupce i Městský investorský útvar Ostrava, příspěvková organizace, se sídlem v Ostravě 1, Mlýnská 5. Jiný Městský investorský útvar Ostrava není registrován a případný právní nástupce Městského investorského útvaru nebyl zjištěn.
Věc posoudil podle §1 odst. 1 věty první, §9 odst. 1 věty první a druhé, §10, §20 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen ,,zákon č. 58/1969 Sb.“) a podle ustanovení článku 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod. Dospěl k závěru, že v dané věci byly splněny všechny podmínky stanovené pro náhradu škody v přiznané výši. Vyslovil, že Městský investorský útvar Ostrava, jemuž žalobkyně podle pravomocného rozhodnutí soudu škodu uhradila, ke dni zrušení rozhodnutí, tj. ke dni 20.8.2002, již neexistoval. Žalobkyně o vydání bezdůvodného obohacení proto nežádala a po žalované se domáhala částky 251.900,- Kč z titulu náhrady škody způsobené rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, z čehož rovněž vyplynula pasivní legitimace žalované.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozhodnutím ze dne 30.5.2008, č. j. 8 Co 228/2008-103, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I. a III. tak, že zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 216.270,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve vši 2% za dobu od 19.2.2004 do zaplacení.
Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu však žalobkyní označené důkazy nebyly způsobilé přivodit ve věci skutkový závěr o pozitivním naplnění jejího tvrzení o tom, že neměla možnost tuto škodu požadovat po jiném subjektu. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 58/1969 Sb. a s přihlédnutím k §27 odst. 3 zákona č. 250/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech vycházel z toho, že ke vzniku, k rozdělení, sloučení, splynutí nebo zrušení příspěvkové organizace dochází dnem určeným zřizovatelem v rozhodnutí, jímž též určí, v jakém rozsahu přecházejí práva a závazky na nové nebo přejímající organizace. Podle odvolacího soudu rozhodne-li zřizovatel o zrušení organizace, přecházejí dnem uvedeným v rozhodnutí o zrušení její práva a závazky na zřizovatele. Vyslovil závěr, že zřizovatel by mohl hypoteticky odpovídat za závazky zrušené organizace, ovšem pouze v případě, že žalobkyně neměla možnost požadovat náhradu škody po jiném subjektu. Uzavřel, že v dané věci nebylo možno postupovat ani ve smyslu §3 o.z., a to vzhledem k tomu, že podle tohoto ustanovení nelze přiznat neexistující právo či práva, ale pouze je v pozitivním případě omezit.
Odvolací soud námitku promlčení s ohledem na skutkové okolnosti případu považoval za právně nepodstatnou.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle dovolatelky odvolací soud již ve svém usnesení ze dne 30.5.2007, č.j. 8 Co 242/2007-64, vyslovil nesprávný právní názor k nedostatku pasivní legitimace žalované, když uzavřel, že povinnost vydat žalobkyni jí tvrzené bezdůvodné obohacení primárně a zásadně svědčila MIÚ a tento subjekt měl být žalobkyní označen jako povinný z jí uplatňovaných práv touto žalobou. Pouze v případě, e tato žalovaná povinnost by ve vztahu k tomuto subjektu zanikla způsoby připouštějícími zákonnou úpravou, tj. například vytento subjekt zanikl, či by byla pohledávka nevymahatelná, žalovaná povinnost by za určitých předpokladů přešla na stát.
Namítala, že nárok na zaplacení nyní částky 216.270,- Kč s příslušenstvím uplatnila vůči státu podle zákona č. 58/1969 Sb., neboť jí vznikla škoda v důsledku soudního rozhodnutí, které bylo následně zrušeno. Nesouhlasila s právním názorem odvolacího soudu, že v dané věci jde o nárok z bezdůvodného obohacení, které má požadovat po Městském investorském útvaru v Ostravě, případně po jeho právním nástupci a nikoli po státu. Podle dovolatelky nárok z bezdůvodného obohacení na náhradu škody nemá přednost před nárokem na náhradu škody a navíc je-li dána odpovědnost podle speciálního předpisu, tedy zákona č. 58/1969 Sb., platného v době vzniku škody, tak tento zákon má přednost před zákonem obecným. Poukazovala na to, že nezákonné rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 2.5.1983 bylo zrušeno s tím, že tímto rozhodnutím byla uložena povinnost nahradit škodu Městskému investorskému útvaru v Ostravě a zároveň toto rozhodnutí bylo i podkladovým rozhodnutím pro výkon soudního rozhodnutí a je zde dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a škodou. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 2183/2001 a sp.zn. 25 Cdo 344/2001. Dovozovala, že zrušené nezákonné rozhodnutí způsobilo škodu, tedy majetkovou újmu v její sféře, objektivně vyjádřitelnou v penězích. Dovolatelka považovala za nelogické a vnitřně rozporné, že odvolací soud danou věc posuzoval podle zákona č. 58/1969 Sb. a současně se rovněž zabýval zákonem č. 250/2000 Sb. Namítala, že pokud jí odvolací soud nárok podle zákona č. 58/1969 Sb. nepřiznal, neměl věc podle zákona č. 58/1969 Sb. vůbec posuzovat a měl ji hodnotit podle zásad o bezdůvodném obohacení. Tvrdila, že ke dni zrušení Městského investorského útvaru se sídlem v Ostravě, Husova 7, zaniklého ke dni 31.12.1993, ještě odsuzující rozsudek nebyl zrušen a i k jinému datu v průběhu soudního řízení, tj. 31.5.2001, nebyla ještě obžaloby zproštěna. Práva a závazky, které mohly přejít na Město Ostrava, tedy ke dni zrušení rozsudku neexistovaly. Dovolatelka prokázala, že může požadovat náhradu pouze po státu, a to podle zákona č. 58/1969 Sb. Namítala, že stát se nemůže zprostit své odpovědnosti tím, aby požadovala náhradu po někom jiném. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přezkoumal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009, před novelou provedenou zák. č. 7/2009 Sb. (srov. čl. II, bod 12 přechodných ustanovení zák. č. 7/2009 Sb.). Zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, dovolání nelze upřít opodstatnění.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyloží, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikuje.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení, zda jsou v dané věci naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky, z něhož žalobkyně dovozuje vznik tvrzené majetkové újmy, bylo vydáno před 15.5.1998, posuzoval odvolací soud věc správně podle dosavadního předpisu, t.j. podle zákona č. 58/1969 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (srov. §36 zákona č. 82/1998 Sb.). Zákonnými předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle §1 odst. 1 tohoto zákona jsou: 1/ nezákonné rozhodnutí, 2/vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Podmínkou vzniku odpovědnosti státu za škodu je okolnost, že rozhodnutí bylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno či změněno (srov. §4 zákona). Stát tedy odpovídá za škodu způsobenou nezákonným (později zrušeným) rozhodnutím za předpokladu, že poškozenému vznikla škoda, která je v příčinné souvislosti se (zrušeným) nezákonným rozhodnutím. Dle ustálené judikatury k výkladu ustanovení §442 o.z. (jež se použije i v případě posouzení odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu; srov. §20 zákona č. 58/1969 Sb.) je škodou míněna újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou se rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkového hodnoty, které bylo nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu; to co poškozenému ušlo (ušlý zisk), je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Cpj 87/70, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/1971).
Každá ze stran sporného řízení – v závislosti na hypotéze právní normy – má povinnost tvrzení a povinnost důkazní (srov. §101 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.) a nese tedy z této povinnosti plynoucí břemeno tvrzení a důkazní břemeno (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002, a ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003, uveřejněné pod C 1483 ve svazku 21 a pod C 2321 ve svazku 28 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V dané věci je to proto žalobkyně (poškozená), jenž nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní k prokázání skutečností, z nichž lze dovodit současné naplnění shora označených podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu, včetně podmínky vzniku škody a jejího rozsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1243/2008; k otázce důkazního břemene obecně pak např. rozsudek ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod č. 2/2001).
Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. V tomto případě rovněž platí obecné pravidlo, na základě kterého nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit (srov. usnesení NS ČR ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 3031).
Ve světle těchto závěrů nelze ovšem upřít dovolání žalobkyně opodstatnění.
Z výsledků dosavadního řízení, které ostatně převzal i odvolací soud, se nabízí zřejmý závěr o tom, že žalobou uplatněný doložený nárok nemohla žalobkyně požadovat po subjektu, jemuž původně zaplatila částku uloženou jí trestním rozhodnutím (jež bylo později pro nezákonnost zrušeno), neboť tento zanikl bez likvidace. Pozůstává pak příčinná souvislost mezi shora popsaným trestním odsuzujícím rozsudkem, na jehož základě žalobkyně jí uloženou částku uhradila a mezi nezákonným rozhodnutím ve zmíněné trestní věci, které bylo následně zrušeno. Nepřichází tak zřejmě do úvahy možnost odmítnutí nároků žalobkyně s odkazem na důvody, které použil odvolací soud.
Jestliže v posuzované věci odvolací soud uzavírá, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb., nelze tento závěr považovat za správný. Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu podle ustanovení §243b odst. 2 a 6 o.s.ř. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2011
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu