ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.2393.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2393/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. M. N., CSc., jako správce konkursní podstaty úpadce FIRST a. s., identifikační číslo osoby 47116838, proti žalovaným 1/ J. P., zastoupenému Mgr. Ing. Josefem Šikulou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 633/49, PSČ 110 00 a 2/ TRIGAL s. r. o. , se sídlem v Praze 9 - Vysočanech, K Žižkovu 7, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 26155729, o zaplacení částky 570.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 61/2008, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2009, č. j. 68 Co 311/2009-136, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 7. prosince 2009, č. j. 68 Co 311/2009-139, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2009, č. j. 68 Co 311/2009-136, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 7. prosince 2009, č. j. 68 Co 311/2009-139, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 26. ledna 2009, č. j. 52 C 61/2008-104 (původně žurnalizovaným na č. l. 100), uložil Obvodní soud pro Prahu 9 prvnímu žalovanému J. P. zaplatit žalobci (správci konkursní podstaty úpadce FIRST a. s.) částku 570.000,- Kč (bod I. výroku). V rozsahu, týkajícím se druhého žalovaného TRIGAL s. r. o. soud žalobu zamítl (bod IV. výroku). Dále rozhodl o soudním poplatku (bod III. výroku) a o nákladech řízení (body II. a V. výroku).
K odvolání prvního žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2009, č. j. 68 Co 311/2009-136, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 7. prosince 2009, č. j. 68 Co 311/2009-139, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi prvním žalovaným a žalobcem (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, dle něhož v situaci, kdy je postaveno najisto, že nebytové prostory v areálu, které první žalovaný užíval v období od 1. ledna 2005 do 29. února 2008, byly jako součást areálu sepsány do konkursní podstaty úpadce FIRST, a. s. ke dni 11. září 2003 a že na základě žaloby podané původním druhým žalovaným dosud běží řízení o vyloučení celého areálu z konkursní podstaty, je povinností prvního žalovaného ve smyslu ustanovení §19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), ve znění účinném k datu prohlášení konkursu na majetek úpadce, tj. k 19. lednu 2001, platit částku odpovídající tržnímu nájemnému z konkrétních nebytových prostor žalobci jako správci konkursní podstaty úpadce.
Odvolací soud - poukazuje na ustanovení §14 odst. 1 písm. a/ a §19 odst. 3 ZKV - dále neměl za důvodnou námitku prvního žalovaného, že správce konkursní podstaty není nadán vlastnickým právem k nemovitostem tvořícím areál.
Za stavu, kdy se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení žalovaného (za dobu od 1. ledna 2005 do 29. února 2008), s tvrzením, že plnění náleželo jemu a nikoliv „rejstříkovému“ vlastníku, není řešeno, zda původní druhý žalovaný je vlastníkem areálu a v něm se nacházejících nemovitostí, ale kdo je oprávněn od žalovaného, jenž zde užívá nebytové prostory, brát nájemné. A právě proto, že zákon upravuje právo správce konkursní podstaty takto činit od okamžiku soupisu věci do podstaty, je dle názoru odvolacího soudu správné v řízení pokračovat a rozhodnout, aniž by byl důvod vyčkat rozhodnutí o vylučovací žalobě, jak navrhoval první žalovaný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel podrobuje kritice závěr odvolacího soudu, podle něhož mu vznikla povinnost hradit nájemné za užívání nemovitostí osobě, která v době užívání předmětných nemovitostí žalovaným, ani nikdy později, zjevně nebyla vlastníkem těchto nemovitostí. Zvláště pokud dovolatel za užívání nemovitostí řádně hradil nájemné jejich vlastníku. Namítá, že pouhé účelové sepsání věci do konkursní podstaty, ač je ze všech okolností zřejmé, že úpadce není vlastníkem takové věci, nemůže bez dalšího založit výhradní právo úpadce na užitky z této věci, jak rozhodl odvolací soud.
Odvolací soud - pokračuje dovolatel - nijak nezohlednil skutečnost, že dovolatel nevěděl, a ani vědět nemohl, o prohlášení konkursu na majetek úpadce a o soupisu nemovitostí do konkursní podstaty úpadce (záznam o sepsání nemovitostí do konkursní podstaty byl do katastru nemovitostí zapsán až 21. února 2007 a výzvu k plnění do podstaty obdržel dovolatel až 27. února 2007).
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání shledává Nejvyšší soud přípustným dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro řešení otázky, zda a odkdy dovolateli vznikla povinnost hradit nájemné za užívání nemovitostí správci konkursní podstaty úpadce, když v tomto ohledu je napadené rozhodnutí v rozporu s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
V posouzení otázky, pro jejíž zodpovězení připustil dovolání, sjednotil Nejvyšší soud rozhodovací praxi soudů již svým rozsudkem ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněným pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 27/2003“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu. V něm uzavřel, že správce konkursní podstaty je i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a požívat její plody a užitky (například ji pronajímat a inkasovat nájemné) a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci.
V rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, uveřejněném pod číslem 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 43/2008“) pak Nejvyšší soud (již při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném od 1. května 2000) uzavřel, že sepíše-li správce konkursní podstaty osobního dlužníka do soupisu majetku věc ve vlastnictví třetí osoby, kterou je zajištěna pohledávka vůči úpadci, je nájemce sepsané věci povinen platit nájemné dle dříve uzavřené nájemní smlouvy správci konkursní podstaty. Do doby, než mu je skutečnost, že předmět nájmu byl sepsán do soupisu majetku konkursní podstaty, oznámena nebo správcem konkursní podstaty prokázána, se však zprostí povinnosti hradit nájemné i plněním ve prospěch pronajímatele. K závěrům obsaženým v R 27/2003 a R 43/2008 se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 3233/2007, v usnesení ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 5432/2007, v usnesení ze dne 23. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1248/2008, v usnesení ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 4287/2008 a v usnesení ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3188/2009.
Dovolání je nicméně opodstatněné, vytýká-li odvolacímu soudu, že nijak nezohlednil, kdy se dovolatel dozvěděl o soupisu nemovitostí. Soud prvního stupně nepokládal za podstatné, zda (a kdy) byl první žalovaný vyrozuměn o soupisu předmětného areálu do konkursní podstaty úpadce (srov. str. 4 odst. 2 jeho rozsudku) a odvolací soud tuto otázku při svém rozhodování (podle obsahu napadeného rozhodnutí) také neměl za významnou. Tím ovšem oba soudy bez jakékoli argumentace ignorovaly jednoznačný závěr obsažený v R 43/2008, podle nějž do doby, než mu je skutečnost, že předmět nájmu byl sepsán do soupisu majetku konkursní podstaty, oznámena nebo správcem konkursní podstaty prokázána, se nájemce zprostí povinnosti hradit nájemné i plněním ve prospěch pronajímatele.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, tudíž v dotčeném ohledu není správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2011
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu