ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.2943.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2943/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce D. P. , zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, PSČ 787 01, proti žalovanému L. A. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Holoušem, advokátem, se sídlem v Jeseníku, Dukelská 456, PSČ 790 01, o zaplacení částky 330.206,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 135/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. března 2010, č. j. 51 Co 548/2009-97, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě potvrdil k odvolání žalobce rozsudek ze dne 12. března 2009, č. j. 5 C 135/2008-65, jímž Okresní soud v Jeseníku zamítl žalobu o zaplacení částky 330.206,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti prvnímu výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti třetímu výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledal.
Odvolací soud posoudil otázku předpokladů vzniku zákonného ručení jednatele společnosti s ručením omezeným za závazky společnosti podle ustanovení §135 odst. 2 a §194 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), v souladu s ustálenou judikaturou, podle níž zákonné ručení jednatele společnosti s ručením omezeným nemůže vzniknout, jestliže nebyly prokázány předpoklady jeho odpovědnosti za škodu způsobenou společnosti (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 683/2008, ze dne 22. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 4194/2008, ze dne 27. března 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007, ze dne 20. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 4824/2007 či ze dne 15. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 1657/2009).
Taktéž předpoklady vzniku odpovědnost za škodu osob uvedených v §3 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), za porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou (srov. zejména odvolacím soudem přiléhavě citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V označeném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že žaloba o náhradu škody opírající se o úpravu obsaženou v §3 ZKV nemůže uspět, nebyl-li návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebo návrh na vyrovnání vůbec podán a nebyl-li na základě takového návrhu (lhostejno, zda podaného dlužníkem nebo věřitelem) osvědčen úpadek dlužníka prohlášením konkursu na jeho majetek, povolením vyrovnání, případně zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku.
V této souvislosti Nejvyšší soud poznamenává, že rozhodnutím konkursního soudu o zastavení řízení o návrhu na prohlášení konkursu pro nezaplacení zálohy na náklady konkursu podle ustanovení §5 odst. 2 ZKV není úpadek dlužníka osvědčen (a dovolatel se mýlí, usuzuje-li opačně).
Uvedené otázky tudíž napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Konečně dovolání nelze připustit ani pro posouzení počátku běhu promlčecí doby pro uplatnění nároku v projednávané věci. Je tomu tak proto, že dovolateli nárok uplatněný žalobou nevznikl ani podle ustanovení §135 odst. 2 a §194 odst. 6 obch. zák., ani podle ustanovení §3 ZKV ve spojení s §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), v důsledku čehož je nadbytečné posuzovat, zda by – jestliže by vznikl – byl promlčen.
A jelikož žaloba byla podána až dne 28. července 2008, přestože již v roce 2002 dovolatel podal podnět k zahájení trestního řízení proti žalovanému pro trestný čin podvodu (jenž spatřoval v odebrání zboží jménem společnosti Belfort, s. r. o. s úmyslem mu jej nezaplatit), tedy přestože již v roce 2002 věděl jak o tvrzené škodě, tak i o tom, kdo za ní (podle dovolatele) odpovídá, je zjevné, že i při posouzení nároku dovolatele jako nároku na náhradu škody způsobené tvrzeným podvodným jednáním žalovaného promlčecí doba podle ustanovení §106 obč. zák. marně uplynula před podáním žaloby.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), a náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 vyhlášky činí sazba odměny 20.000,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 10.000,- Kč, jelikož zástupce žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatele celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 8. prosince 2011
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu