ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1188.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1188/2011 -18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2011 o dovolání, které podal obviněný L. B. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2011, č. j. 5 To 55/2011-123, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 103 T 120/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 14. 12. 2010, č. j. 103 T 120/2010-101, byl obviněný L. B. uznán vinným jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a jednak přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že „dne 27. 4. 2010 kolem 17.00 hodin v H. – P., okres K., poté, co jako chodec procházel středem pozemní komunikace situované v obytné zóně na ul. J. a byl řidičkou vozidla tov. zn. Citroen C4, pomalu jedoucího ze směru od ul. V., S. K. krátkým zvukovým výstražným znamením upozorněn na její přítomnost ve vozovce, přistoupil k dveřím u místa řidiče vozidla a začal S. K. slovně urážet s výčitkami, že se nacházejí v obytné zóně, následně se vrátil před vozidlo a v rozporu s ust. §39 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění, pomalou chůzí středem vozovky S. K. bránil v jízdě, přičemž poté, co se jmenovaná s vozidlem k němu přiblížila a zastavila za ním, otočil se a záměrně udeřil pěstí do přední kapoty vozidla a opět jí vulgárně nadával, načež pokračoval v pomalé chůzi před vozidlem a poté, co byl opět S. K. dojet, zastavil se a záměrně naskočil na přední kapotu vozidla, a tímto svým jednáním způsobil na přední kapotě vozidla dvě oválné prohlubně, a to v její levé části o průměru 5 – 10 cm a hloubce cca 1 – 2 mm a ve střední části o průměru 10 – 15 cm a hloubce cca 1 – 2 mm, a tedy škodu provozovatelce vozidla S. K. ve výši 9.845,- Kč“. Za to byl podle §358 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu zároveň bylo uloženo, aby ve stanovené zkušební době nahradil škodu, kterou svým jednáním způsobil. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené S. K. na náhradě škody částku 9.845,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody pak poškozenou podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 3. 2011, č. j. 5 To 55/2011-123, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 21. 3. 2011 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný L. B. následně dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předeslal, že byl nejprve rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 23. 8. 2010, č. j. 103 T 120/2010-65, z důvodu podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn návrhu na potrestání, přičemž soud ve svých úvahách o naplnění všech znaků skutkové podstaty daných přečinů vážil také samotný charakter trestního práva jako prostředku ultima ratio a současně vážil okolnosti případu z hlediska subsidiarity trestní represe a hodnotil daný skutkový stav dle principu vymezeného v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Na základě těchto úvah pak dospěl k závěru, že vytýkané protiprávní jednání nedosáhlo co do intenzity úrovně významné pro trestní právo. Přitom odkázal na současnou právní nauku, konkrétně na článek Prof. JUDr. Pavla Šámala, PhD., věnující se dané problematice. Z podnětu odvolání státního zástupce však soud druhého stupně toto rozhodnutí zrušil, neboť dospěl k závěru o existenci odpovědnosti dovolatele v úrovni trestněprávní. Tímto právním názorem byl soud prvního stupně následně vázán. Soud prvního stupně v dalším řízení vycházel z výsledků dosavadního dokazování, když návrhy obhajoby na doplnění dokazování zamítl. Poté rozhodl novým rozsudkem, jímž uznal dovolatele vinným. Jeho rozhodnutí pak odvolací soud potvrdil, přičemž rovněž zamítl návrh obhajoby na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru silniční dopravy, na jehož základě by bylo možno verifikovat tvrzení dovolatele, že S. K. - poškozená - na něj s vozidlem najížděla, resp. najela.
S právní kvalifikací posuzovaného skutku jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku dovolatel nesouhlasí. Uvedl, že při právním posuzování věci nebylo dostatečně vzato v úvahu chování poškozené v průběhu trestního řízení, z něhož je patrná její snaha domoci se právě touto cestou přiznání nároku na náhradu škody. Nelze tedy přehlédnout motivovanost účasti poškozené na trestním řízení, resp. na jeho výsledku (tj. uznání viny a zejména pak výrok o náhradě škody). Zároveň je třeba vycházet i ze skutečnosti, že dovolatel je osobou bezúhonnou, řádně pracující v pracovním poměru, s odpovídajícím sociálním zázemím a majetkem, a není u něj dána jakákoliv inklinace k páchání trestné činnosti.
Dovolatel má dále zato, že pro posouzení společenské škodlivosti činu ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku jsou významné všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž soudy činné v této věci některé podstatné okolnosti přešly bez povšimnutí. V této souvislosti poukázal na výpovědi některých svědků učiněné ve věci a dovodil, že poškozená si ohrožujícím způsobem (najížděním) vynucovala přednost v jízdě v obytné zóně, čímž v něm vzbudila reálnou obavu o život a zdraví. Danou situaci přitom mohla vyřešit tím, že by ho objela. Tím se při současném opakovaném použití zvukového výstražného zařízení dopustila přestupku na úseku provozu na pozemních komunikacích. Takové jednání bylo podle dovolatele o to nebezpečnější, že si v prostoru obytné zóny, a to i ve vozovce, mohly hrát děti, které by svým jednáním mohla také ohrozit. Pokud by se za těchto okolností skutečně zachoval tak, jak je mu přisuzováno, jedná se podle jeho přesvědčení jednoznačně o případ, kdy měl být aplikován princip subsidiarity trestní represe. V uvedené souvislosti pak odvolacímu soudu vytkl, že na tomu odpovídající právní posouzení předmětné věci zcela rezignoval a ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku interpretoval ryze formalisticky.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky po přezkoumání napadeného usnesení, jakož i řízení jemu předcházejícího, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2011, č. j. 5 To 55/2011-123, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal tomuto soudu k opětovnému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve poukázal na obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s připomenutím toho, že v jeho rámci obecně nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy, vyjma případů, kdy skutková zjištění nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů. Při hodnocení správnosti soudem vysloveného právního posouzení je proto nutné vycházet ze skutkových zjištění, učiněných soudy činnými dříve ve věci a popsaných zejména ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě dále rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Podle nich obviněný (dovolatel) v rozporu s ustanovením §39 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, pomalou chůzí středem vozovky bránil poškozené v jízdě vozidlem, a poté, co poškozená krátce užila zvukového výstražného znamení, resp. poté, co k němu přijela a zastavila za ním, ji nejprve slovně urážel, resp. ji následně opět vulgárně nadával a posléze udeřil pěstí do kapoty jejího vozu a skočil na něj, čímž na vozidle způsobil škodu ve výši 9.845,- Kč. Přihlížet podle státního zástupce naopak nelze k hodnocení jednotlivých ve věci učiněných výpovědí, jak je v dovolání z vlastního hlediska podal obviněný, ani k jeho hypotetickým úvahám, zda by poškozená případně mohla ohrozit i děti za předpokladu, že by si nějaké na místě spáchání činu právě hrály.
Soudy zjištěnému skutkovému stavu věci pak podle státního zástupce právní kvalifikace skutku vyslovená soudy obou stupňů plně odpovídá. Obviněný se totiž zcela zjevně dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti a současně cíleně poškodil cizí věc za vzniku škody ve výši přesahující 5.000,- Kč. Na zmíněném závěru ničeho nemění skutečnost, že poškozená byla zmíněnými přečiny poškozena a tudíž logicky motivována k podání trestního oznámení, k účasti v řízení a k uplatnění nároku na náhradu škody, což je zákonným právem každého poškozeného podle §43 odst. 1 a odst. 3 tr. ř. Stejně tak je nevýznamné, že původní požadavek poškozené na náhradu škody byl vyšší, než jaký jí byl následně přiznán.
Pokud jde o dovolatelem zdůrazňovaný princip subsidiarity trestního práva, je nutno vzít v úvahu, že byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla bezezbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského či obchodního práva nebo jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Ani dovolatelem akcentovaný princip ultima ratio nemůže totiž podle státního zástupce zcela znemožnit aplikaci základního principu - účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Ze slovního, logického a teleologického výkladu tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému, ale že má ještě rozměr morální, etický a hodnotový. Smyslem trestního řízení je mimo jiné i snaha orgánů činných v trestním řízení zjistit, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jakým způsobem. K těmto otázkám státní zástupce zároveň odkázal na obsah usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010.
Na základě toho, že dovolatel zcela záměrně porušil objekty chráněné trestním zákoníkem, když opakovaně hrubými výroky napadl poškozenou a poté, rovněž opakovaně, poškozoval její vozidlo, státní zástupce dovodil, že pro uplatnění principu subsidiarity norem trestního práva ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku nebyly v daném případě žádné důvody. To znamená, že se soudy činné v posuzované věci nedopustily dovolatelem vytýkaného pochybení při hmotně právní posuzování předmětného skutku.
Protože státní zástupce podané dovolání shledal zjevně neopodstatněným, navrhl jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ odlišného stanoviska dovolacího soudu a vydání jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Obviněný L. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl mimo jiné zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci jednak poukazuje na nedostatečný rozsah ve věci provedeného dokazování a jednak sám hodnotí obsah (výsledky) důkazů provedených a zpochybňuje skutková zjištění soudů, pokud jde o způsob jeho jednání (průběh skutkového děje). Nedostatek společenské škodlivosti svého jednání částečně opřel o vlastní skutkovou verzi, podle níž si poškozená zcela záměrně počínala natolik agresivně, že ho svým manévrováním bezprostředně ohrožovala na zdraví. Jinými slovy, že to nebyl on, kdo inicioval celý incident, nýbrž právě poškozená. Takové námitky se ovšem primárně týkají procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V nyní posuzované trestní věci však nelze soudům vytknout, že by zjišťovaly skutkový stav věci, pokud jde o průběh celého incidentu, resp. počínání jeho aktérů, povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle, neboť v odůvodněních svých rozhodnutí v souladu s požadavky dle §125 odst. 1 tr. ř. resp. 134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jaké skutečnosti vzaly k obviněným popíranému jednání za prokázané.
K námitce dovolatele stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování v jeho trestní věci, resp. neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru silniční dopravy, Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek dovoláním napadená rozhodnutí soudů obou stupňů splňují, neboť dostatečně vysvětlily, proč k provedení obhajobou navrhovaného důkazu nepřistoupily (viz str. 6 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 - 4 usnesení odvolacího soudu).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl v podstatě to, že jeho jednání ani v podobě, kterou zjistil soud prvního stupně, by nedosáhlo té míry společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, aby ho bylo možno činit odpovědným v trestně právní rovině. Jinými slovy, že v daném případě měly soudy vycházet z principu subsidiarity trestní represe, neboť jednání dovolatele v zásadě nevybočilo z mezí občanskoprávních odpovědnostních vztahů.
Této námitce však Nejvyšší soud nepřiznal dovolatelem přisuzovaný význam.
Podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Dovolatelem namítaný princip subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako krajního prostředku (ultima ratio) jen v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů civilního práva, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však na druhou stranu neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio bez možnosti aplikace trestněprávních institutů.
Je nutno zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla bezezbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského či obchodního práva nebo jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. V případě vzniku škody není trestní řízení primárně pojato jako pouhá saturace této škody poškozenému, ale má ještě rozměr morální, etický a hodnotový. Je třeba mít na zřeteli, že jeho smyslem je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Pojem společenské škodlivosti se vztahuje ke spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákonem, a v tomto smyslu je tedy „poškodil“. Nový trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů blíže nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestní řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (v právní nauce viz P. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I, Komentář, C. H. BECK Praha 2009, str. 94).
Výše uvedeným teoretickým východiskům napadená rozhodnutí soudů obou stupňů neodporují.
Soudy při hmotně právním posouzení jednání dovolatele vycházely ze skutkových zjištění, že dovolatel dne 27. 4. 2010 kolem 17.00 hodin v H. – P. jako chodec procházel středem pozemní komunikace (vozovky) situované v obytné zóně města, tedy na místě veřejnosti přístupném. Za ním pomalu jedoucí řidička osobního automobilu S. K. ho krátkým zvukovým výstražným znamením upozornila, že se nachází se svým vozem za ním, čímž se domáhala uvolnění vozovky tak, aby mohla bezpečně projet. Dovolatel (přestože měl tuto možnost) namísto toho, aby jí cestu uvolnil, přistoupil k dveřím u místa řidiče a začal poškozenou slovně urážet, aby se následně vrátil zpět před její vozidlo a v rozporu s ustanovením §39 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, jí pomalou chůzí středem vozovky nadále bránil v jízdě. Poté, co se poškozená k němu znovu přiblížila a zastavila za ním, se otočil, záměrně udeřil pěstí do karoserie a opět poškozené vulgárně nadával. Poté pokračoval v chůzi, a když jej poškozená znovu dojela, zastavil se a záměrně naskočil na přední kapotu jejího vozidla, kterou v rozsudku popsaným způsobem poškodil. Provozovatelce vozidla S. K. tím způsobil škodu ve výši 9.845,- Kč.
Z výše uvedeného tedy lze dovodit, že z výsledků řízení před soudy obou stupňů především nevyplynulo, že by si poškozená jako řidička motorového vozidla počínala tak, že by dovolatele jako chodce jakkoli ohrožovala. Pokud použila výstražné zvukové zařízení, pak jen proto, aby ho upozornila na svoji přítomnost ve vozovce a mohl tak automobilu uvolnit cestu k pokračování v jízdě. Dovolatel přitom neměl žádný objektivní důvod jí nevyhovět. Měl dostatek času i možnost přejít na kraj vozovky či případně na chodník, jak to ostatně učinila jeho známá B. K., která ho doprovázela. Namísto toho však poškozenou bezdůvodně vulgárně urážel a napadal, přičemž jeho arogantní chování nakonec vyústilo v úmyslné způsobení škody na jí řízeném vozidle. Tím se jeho jednání již zřetelně vymklo z běžného rámce standardních občanskoprávních vztahů a užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě. Současně nelze pochybovat ani o dostatečné míře společenské škodlivosti činu, neboť inkriminované agresivní jednání dovolatele - navíc vyvolané zcela malichernou příčinou - nelze tolerovat nejen z hlediska zájmu na ochraně majetku, ale ani z hlediska zájmu na ochraně veřejného pořádku, v daném případě též cti a důstojnosti jiného.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že obviněný (dovolatel) byl přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku uznán vinným právem. Nelze mu tak přisvědčit v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo založeno na vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného L. B. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler