ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1210.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1210/2011 -39
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. prosince 2011 dovolání, které podala obviněná A. Ch. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 10 To 139/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 1 T 96/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 17. 1. 2011. sp. zn. 1 T 96/2009 , byla obviněná A. Ch. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §223 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se dopustila dle skutkových zjištění tím, že „ dne 20. 02. 2007, v 11:46 hodin, jako výpravčí železniční stanice v M. p. B., okr. P., vypravila mimořádný nákladní vlak řízený strojvedoucím M. M., dále obsazený vedoucím doprovodu P. Š., a členem doprovodu B. V., ze železniční stanice M. p. B. do železniční stanice Č., aniž o tom, v rozporu s předpisem ČD, a. s., vyrozuměla vedoucího prací společnosti Vekra, s. r. o., P. N., který s dalšími čtyřmi zaměstnanci prováděl, na základě smlouvy o dílo, údržbu železničního svršku, spočívající ve výměně podkladnic, přebitím bez posunu pražce tak, že při průjezdu vlaku místem prací byly v pravém kolejovém pásu uvolněny tři vedle sebe ležící pražce, čímž došlo k vykolejení vlaku, následkem čehož utrpěl poškozený P. Š. pohmoždění měkkých tkání bederní krajiny, podkožní krevní výron a otok měkkých tkání levého kolene a další drobná zranění, jejichž následkem byl omezen v běžném způsobu života po dobu čtyř týdnů a poškozený B. V. utrpěl krevní výrony a pohmoždění, jejichž následkem byl omezen v běžném způsobu života po dobu tří týdnů “.
Za to byla odsouzena podle §223 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost ČD, a. s., se sídlem N., P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ podala obviněná odvolání zaměřené do všech výroků napadeného rozsudku. O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 4. 2011, sp zn. 10 To 139/2011 , a to tak, že odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému Krajského soudu v Praze podala obviněná A. Ch. prostřednictvím právního zástupce dovolání (č. l. 626 - 638), přičemž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí spočívá na porušení ustanovení o právním posouzení skutku a zejména na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a rovněž také, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Obviněná v rámci dovolání uvedla, že popírá, že by se dopustila trestné činnosti, která jí je kladena za vinu, kdy má za to, že zásadní pochybení soudu spočívají v nesprávném právním posouzení skutku odvislého od nesprávných skutkových zjištění, na nichž spočívají napadená rozhodnutí. Konkrétně obviněná poukazuje na nesprávné posouzení předpisů na úseku dopravy, jmenovitě dopravního řádu drah vyhlášky č. 173/1995 Sb., článků 28 a 32 služebního předpisu ČD Op 16, při souběžné absenci použití článků 456 a 457 služebního předpisu ČD D2 o organizování a provozování drážní dopravy. Je přesvědčena, že soud významně pochybil v judikování a to v její neprospěch, když si jako předběžnou otázku nevyřešil obsah základních pojmů převzatých z Dopravního řádu drah, tj. „dopravna“ a „širá trať“, neboť jak podle předpisů ČD, a. s., tak i podle obsahu školení, kterých se účastnila, je nesporné, že pro každou tuto kategorii platí jiný, tj. rozdílný režim právních povinností a odpovědnosti výpravčího, a proto je nutno je od sebe lišit a nikoliv směšovat tak, jak bylo učiněno soudy. Obviněná připomněla, že článek 28 předpisu ČD Op 16 se zabývá bezpečností v železniční stanici (železniční stanice = dopravna), což při vzniku předmětné mimořádné události nebyl v dané situaci její případ, když nehodový děj se odehrál na širé trati, a když tzv. širá trať není totéž co dopravna, resp. železniční stanice. Odvolací soud zaujal nesprávný hmotněprávní závěr vztažmo i k místopisnému rozlišení, neboť i tyto interní normy ČD, a. s., mají svoji místní působnost. Dále namítla nesprávnou interpretaci pojmu „obvod pro zjišťování volnosti kolejí“, kdy uvedla, že soud se skutečným právním významem tohoto pojmu tak, jak je chápán, vykládán a také aplikován samotnými ČD, a. s., vůbec nezaobíral, takže se s ním nemohl ani vypořádat a následně nemohl svůj postup ani odůvodnit. Termín nebyl soudem interpretován v duchu jeho předpisového obsahu a to ve spojení s články 456 a 457 služebního předpisu ČD D2 - Předpis pro organizování a provozování drážní dopravy. V celém spisovém materiálu projednávané věci o těchto dvou předpisových ustanoveních není jediná zmínka. Soudy opětovně chybovaly, když nerozlišovaly, že místo vzniku mimořádné události bylo na trati a tam se nejednalo o případ zjišťování volnosti kolejí ve smyslu předpisu ČD D2 ve spojení s předpisem ČD Op 16. Obviněná proto namítá chybnou, laickou a povrchní interpretaci základních pojmů, s nimiž dotčené podzákonné normy pracují a jež v předmětném trestním řízení opakovaně vyložil jak soud nalézací, tak i soud odvolací. Je přesvědčena, že soud pochybil, když své rozhodnutí opřel jen o závěr z pohledu svého laického nahlížení na právní podstatu obsahu drážního termínu a následně povrchního dovozování svého právního závěru, aniž by vyslechl gestory těchto předpisů nebo školící zaměstnance ČD, a. s. Obdobné výhrady vznesla obviněná i pro článek 32 služebního předpisu ČD Op 16, který na předmětnou situaci vůbec nedopadá. Pochybení obou soudů podle obviněné pak vzešlo i z nedostatečného a nesprávného vymezení povinností, jimiž byla ve svém zaměstnání vázána (jejichž porušení jsou jí kladena za vinu). Pokud by soud správně judikoval ve smyslu obsahu uváděných pojmů a výkladové praxe aplikované v ČD, a. s., nepochybně by musel dovodit, že článek 28 předpisu ČD Op 16 dopadá na problematiku informování, resp. zpravování zaměstnanců v dopravně, tj. pouze v železniční stanici, a to při činnosti v kolejišti a v případě obvodů pro zjišťování volnosti kolejí, tedy nikoliv zajištění bezpečnosti na trati. Pokud proto soud vycházel ze své představy o aplikaci drážních norem výše citovaných, pak ovšem zcela nezákonně v rozporu s duchem předpisu rozšířil rozsah jejích právních povinností, aniž by takový postup i řádně a zejména přezkoumatelně odůvodnil. Obviněná je přesvědčena, že postupovala plně v souladu s tím, jak byla proškolena svým zaměstnavatelem a s uvedenými drážními předpisy, a nemůže jí proto být kladeno za vinu zavinění železniční nehody, neboť mezi jejím jednáním a vzniklým následkem není příčinná souvislost. Uvedla, že ona sama nebyla jako výpravčí v právní pozici osoby odpovědné za činnosti a bezpečnosti pracovní čety na trati, včetně role tzv. osamělého zaměstnance.
V podaném dovolání obviněná odvolacímu soudu vytýká též nesplnění procesních podmínek, zejména pak, že odvolací soud se nezabýval všemi důkazy a způsoby jejich provedení v procesu dokazování před soudem prvního stupně, dále jejich hodnocením a zejména pak s kvalifikovaným odůvodněním, proč některé důkazy přijal a některé nikoliv. Zejména není z odůvodnění rozsudku patrno, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení důkazů, jak je z odůvodnění soudu patrné jeho vypořádání se s obhajobou, proč soud nevyhověl návrhům na doplnění dokazování dalšími důkazy a zejména jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a následně trestu. Provedený přezkum ji proto nepřesvědčuje o opodstatněnosti úsudku z hlediska jeho věcné správnosti, zákonnosti a spravedlnosti. Podstata nesprávnosti takovéhoto postupu pak dle jejího názoru tkví v tom, že odvolací soud přehlíží, stejně jako soud nalézací, stanoviska Inspektorátu bezpečnosti železniční dopravy ČD, a. s., a Drážní inspekce, která v souzené věci vypracovali a podle nichž se v rámci předmětného děje nedopustila žádného porušení právních norem vztahujících se k její práci. Znovu zdůrazňuje, že se žádného porušení právních norem vztahujících se k její vykonané práci nedopustila a právní závěry prvého soudu jsou tak dle jejího přesvědčení v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Pokud soudy nehodnotily daný důkaz, je rozhodnutí v podstatě nepřezkoumatelné.
Obviněná dále namítla, že firma VEKRA STAVEBNÍ, s. r. o., která práce na trati prováděla, byla podle smlouvy o dílo, povinna postupovat v souladu se závaznými podmínkami ČD, a. s., pro provedení opravných a jiných dílčích prací, které krom jiného stanoví, že zhotovitel plně odpovídá za dostatečnost, stálost a bezpečnost všech činností a metod na pracovišti. Pokud byly práce podle předpisu ČD S3/1 (kterýmžto se ale soudy nezabývaly) realizovány za nepřerušeného provozu, pak odpovědnost za dodržování předpisů zcela přechází na zhotovitele – firmu VEKRA STAVEBNÍ, s. r. o. V této souvislosti obviněná vytkla soudům, že přešly skutečnost, že povinnost ohlášení nesjízdnosti koleje neměla za situace plánované výluky ona jako výpravčí, nýbrž jiné osoby, a nevyvodily žádné závěry z toho, že jí nikdo vyloučenou kolej neohlásil. Je přitom přesvědčena, že taková povinnost vedoucího prací byla prioritní a předcházela povinnostem jejím. Na základě vlastního rozboru jednotlivých zmíněných ustanovení relevantních předpisů tak obviněná dovodila příčinnou souvislost mezi jednáním odpovědného zástupce firmy VEKRA STAVEBNÍ, s. r. o., a vzniklým následkem, resp. došla k závěru, že předpisy neporušila ona, nýbrž vedoucí prací na trati.
V závěrečné pasáži dovolání pak poukazuje na „specifikum“ projednávané věci s tím, že jak původně (prvotní rozsudek Okresního soudu Praha - západ byl již jednou zrušen usnesením Krajského soudu v Praze) v první instanci, tak v obou případech v druhé instanci, rozhodovaly identické soudy jako v předcházející trestní věci obviněného P. N. (vedoucího prací firmy VEKRA STAVEBNÍ, s. r. o.), jež byla ukončena zprošťujícím výrokem.
Na základě výše uvedených námitek obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 10 To 139/2011, zrušil a přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl, že obviněná v rámci své argumentace koncipované řadou aspektů, jež se však výsledně vztahují k téže problematice, zpochybňuje výklad práva, podzákonných relevantních norem, aplikovaného soudem nalézacím a následně aprobovaným soudem odvolacím. Je sice možno konstatovat, že soudy obou stupňů skutečně neuvedly (expresis verbis), z jakých důvodů nepřihlížely k závěrům Inspektorátu bezpečnosti železniční dopravy ČD, a. s., a Drážní inspekce, o něž se obhajoba obviněné opírá, ovšem na druhou stranu je onu potřebnou argumentaci spatřovat v části odůvodnění napadených rozhodnutí, v níž soud nalézací a po něm i odvolací, provádí vlastní výklad práva, resp. zmiňovaných podzákonných předpisů, jímž jsou mimo jiné dovozovány porušené povinnosti obviněné. K takovémuto výkladu je trestní soud nikoli pouze oprávněn, ale zejména v intencích ustanovení §9 tr. ř. povinován, při posuzování předběžných otázek. Výklad soudů pak dle státního zástupce stojí v protikladu k závěrům obou uvedených institucí a jeho rozvedení v odůvodnění napadených rozhodnutí je možno posuzovat rovněž za způsob, jímž se oba soudy s těmito protichůdnými důkazy vypořádaly. Uvedl dále, že na rozdíl od chybných právních závěrů (např. zaměňování postavení výpravčí a osamělého zaměstnance), o něž se opírá obhajoba, jež se účelově snaží podřadit za jedinou příčinu vzniku předmětného následku porušení povinností ze strany svědka N., je nutno soudy aplikovaný výklad (a související právní úvahy) shledat zákonným, logickým a správným.
Na závěr státní zástupce uvedl, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou. Obviněná v postavení výpravčí, zodpovědné i podle místa prací prováděných na trati, porušila vyjmenované povinnosti vyplývající z jejího zaměstnání, kdy opomněla informovat pracovní skupinu o průjezdu mimořádného vlaku a toto její pochybení vedlo nezanedbatelnou měrou k vzniku předmětného následku. Současně státní zástupce dovodil, že v projednávané trestní věci se nejedná o případ tzv. extrémního nesouladu.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné A. Ch. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 10 To 139/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou A. Ch. vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se tedy nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněné, v jejichž rámci namítala nesprávné hodnocení důkazů (kdy konkrétně namítla nesprávné hodnocení předpisů na úseku dopravy, jmenovitě dopravního řádu drah – vyhlášky č. 173/1995 Sb., služebního předpisu Českých drah, a. s., ČD Op 16, a absenci služebního předpisu Českých drah, a. s., ČD D2, tj. předpis o organizování a provozování drážní dopravy; námitka nevyslechnutí školících pracovníků ČD, a. s., a gestorů zmiňovaných podzákonných právních předpisů pro objasnění právní podstaty předpisových ustanovení a jejich aplikace při provozování drážní dopravy zaměstnanci ČD, a. s.; dále obsah stanoviska drážní inspekce - vyhodnocení příčin vzniku mimořádné události vypracované Regionálním inspektorátem bezpečnosti železniční dopravy ČD, a. s.; neprovedení dokazování v otázce jejího proškolení; nevyslechnutí jí navrhovaného svědka – jednatele firmy VEKRA STAVEBNÍ, s. r. o.) a poukazovala na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (námitka nedostatečně zjištěného rozsahu povinností vyplývajících z jejího pracovního zařazení coby výpravčí a s tím související námitka, že se nehoda odehrála na širé trati a nikoli na úseku, za který byla odpovědna, tj. železniční stanici; námitky k otázce jejího proškolení), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že prokazují příčinnou souvislost mezi jednáním odpovědného zástupce firmy VEKRA STAVEBNÍ, s. r. o., a vzniklým následkem) a vlastní verzi skutkového stavu věci (obviněná podrobně ze svého pohledu rozvedla skutkovou situaci, kdy uvedla, že se žádného porušení právních norem vztahujících se k jí vykonávané práci nedopustila, neboť povinnost ohlásit nesjízdnost koleje a vyloučit takovou kolej neměla za této konkrétní situace plánované výluky ona na pozici výpravčí, ale tato povinnost byla přenesena na jiné subjekty provozovatele dráhy, a to za součinnosti a v souladu s postupem zástupce firmy VEKRA STAVEBNÍ, s. r. o, podle smluvního vztahu, jehož však ona nikdy nebyla účastníkem v právním slova smyslu; zdůraznila, že jí nikdo vyloučenou traťovou kolej neohlásil a navíc bezpečnost vlakové dopravy musí zajistit vedoucí prací v souladu s vnitřními předpisy ČD, a. s., a ona tedy vedoucího prací P. N. nemusela ve světle výše uvedeného informovat o jízdách vlaků; je nesporné, že s ohledem na provádění prací za nepřetržitého provozu nebylo její právní povinností, či jakousi nadstandardní povinností vedoucího prací P. N. informovat, skutek by nepochybně nastal tak, jak nastal, a to bez ohledu na informování nebo neinformování svědka, a byl to právě tento svědek, který svým protiprávním jednáním vstoupil do nehodového děje a přerušil tak běh příčinné souvislosti ve smyslu platné právní úpravy).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jejích námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze. Stejně tak nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky směřující proti procesní stránce vedení trestního řízení, kdy obviněná poukazovala na „zvláštní výjimečnost“ projednávané věci a poukazovala na to, že její trestní věc byla projednána soudcem, který v rámci jiného trestního řízení zprostil obžaloby vedoucího prací P. N., a v obou případech rozhodoval týž senát odvolacího soudu. Je namístě uvést, že přidělování konkrétní věci není na libovůli soudu, ale je prováděno dle rozvrhu práce každého konkrétního soudu, což se týká jak soudů prvního stupně, tak soudů druhého stupně. S ohledem na skutečnost, že rozvrhy práce stanoví nejen případné složení senátů, ale především vymezují agendu, kterou se konkrétní soudce či senát zabývá, je logické, že trestní věci svým obsahem spadající do stejné kategorie, bude projednávat týž soudce či senát.
Obviněná navíc své dovolání částečně směřovala proti samotnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, a především pak jemu předcházejícího rozhodnutí soudu nalézacího. Zde je třeba připomenout, že podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.
Obviněná v rámci dovolací argumentace zpochybnila soudy učiněný výklad norem podzákonných právních předpisů, především pak termínů užitých v souvislosti s drážním provozem, aplikovaných soudem nalézacím a následně aprobovaných soudem odvolacím.
Je třeba se přiklonit k závěru státního zástupce, že tento výklad (včetně posouzení předmětných podzákonných právních předpisů) je obsažen v části odůvodnění napadených rozhodnutí, v níž soudy provádí vlastní výklad práva, resp. zmiňovaných podzákonných předpisů a v nich obsažených pojmů, na základě nichž dovodily u obviněné porušení jejích povinností (str. 4 – 6 napadeného usnesení, str. 7 - 8 rozsudku soudu prvního stupně).
Taktéž je namístě se přiklonit ke stanovisku státního zástupce, že soudy obou stupňů skutečně expresis verbis neuvedly, z jakých důvodů nepřihlížely k závěrům Inspektorátu bezpečnosti železniční dopravy ČD, a. s., a Drážní inspekce, o něž se obhajoba opírala. Je však třeba mít na paměti, že §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Skutečnost, že Inspektorát bezpečnosti železniční dopravy ČD, a. s., a Drážní inspekce jsou orgány odbornými na úseku drážní dopravy, neznamená automaticky, že jimi učiněnými závěry je soud při svém rozhodování vázán, neboť soud shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná, resp. jakou váhu a vypovídající hodnotu jednotlivým důkazům přisoudí.
Ze zprávy o výsledcích šetření příčin a okolností vzniku mimořádné události vypracované Drážní inspekcí dne 20. 2. 2007 se podává, že bezprostřední příčinou vzniku mimořádné události byla změna stavebnětechnických parametrů dráhy v pracovním místě před jízdou vlaku Mn 85956, kdy při výměně podkladnic, upevňovadel a úpravě rozchodu koleje nebyla pravá kolejnice připevněna ke třem za sebou ležícím pražcům, a povolení jízdy vlaku přes takto vytvořené nesjízdné místo (č. l. 245). Povolení jízdy vlaku tak bylo důvodem nehody. Odvolací soud v napadeném usnesení uvedl, že obviněná „ byla podle základních pojmů uvedených v části první v kapitole II předpisu pro organizování a provozování drážní dopravy, jako výpravčí zaměstnancem s odbornou způsobilostí k řízení drážní dopravy. Podle části druhé kapitola II bod 210 byla před očekávanou jízdou vlaku povinna učinit taková opatření, aby byla zachována pravidelnost a bezpečnost dopravy “, a „ jako výpravčí byla povinna dbát na bezpečný průjezd vlaku nejen v prostoru dopravny, ale i na širé trati mezi dopravnami (ostatně jen stěží si lze představit, že by výpravčí odpovídal za bezpečný průjezd vlaku jen v prostoru železniční stanice či dopravny a poté, co vlak tento prostor opustí, již za bezpečnost jízdy neodpovídal vůbec) “ – str. 4 napadeného usnesení.
Odvolací soud se dále vyslovil i k dalším námitkám obviněné a uvedl, že „ z článků 28 a 32 citovaného předpisu ČD Op 16 vyplývají konkrétní úkoly, které jsou povinni dodržovat jak vedoucí prací, tak i dopravní zaměstnanci (což je také logické, neboť je zřejmé, že bez dostatečné součinnosti obou těchto složek by prakticky nebylo možné bezpečnost dopravy zajistit, zvláště pokud byly opravy trati prováděny za nepřerušeného provozu, což ani obhajoba nijak nerozporuje). V posuzovaném případě je nepochybné, že se v předmětný den v ranních hodinách vedoucí práce do kanceláře obžalované dostavil, a není důvodu nevěřit mu, že jí také oznámil, kde a jaké práce budou na trati provádět. Tvrzení obžalované, že jí nic takového neřekl, neobstojí, neboť ona sama jej informovala o tom, že během dne budou vypraveny dva mimořádné nákladní vlaky (resp. jeden vlak, který pojede tam a zpět) a o průjezdu prvého jej také předem telefonicky uvědomila “. Dané potvrzuje, že obviněná věděla o probíhajících pracích a o tom, kde se pracovní četa pohybuje. Odvolací soud neakceptoval ani námitku, že to byl právě vedoucí pracovní čety, kdo se měl na přesnou dobu jízdy dotázat, neboť „ způsob vyrozumívání stanoví a zajišťuje ho dopravní zaměstnanec, a jednak lze jen sotva požadovat po vedoucím pracovní skupiny, aby se neustále dotazoval na přesnou dobu průjezdu vlaku, pokud nemůže předem vědět, kdy vlak pojede. Naopak tento časový údaj znala pouze obžalovaná, která vlak na trať vypravila “ (str. 5 napadeného usnesení).
Nejvyšší soud nad rámec shora uvedeného poukazuje i na tzv. bezpečnostní štítek. Předpis o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci ČD, a. s., ČD Op 16 v části druhé, v kapitole III., článku 28 a 32 definuje povinnosti osamělého zaměstnance, případně vedoucího práce a ukládá jim povinnost předem oznámit druh a konkrétní místo práce dopravnímu zaměstnanci, kterým je zejména také výpravčí, v jehož stanoveném obvodu pro zajišťování volnosti vlakových cest budou pracovat, a jejich změny, a předat takovému zaměstnanci bezpečnostní štítek , přičemž způsob vyrozumívání o pohybu vozidel, kterými by mohly být osoby pracující na dráze ohroženy, určí dopravní zaměstnanec. Předáním bezpečnostního štítku se osamělý zaměstnanec, případně vedoucí práce nezbavuje odpovědnosti za bezpečnost svou či bezpečnost svých zaměstnanců, zároveň však převzetím bezpečnostního štítku je dopravní zaměstnanec povinen dohodnutým způsobem posledně zmíněné osoby informovat o jízdě vozidel . Dle předpisů ČD, a. s., tedy pracovníci na trati odevzdávají bezpečnostní štítek a výpravčím je tak uložena povinnost je následně informovat o průjezdu vlaku. V železničních stanicích, podle místních podmínek, však může být stanoveno, že se bezpečnostní štítek neodevzdává . Neodevzdává-li se bezpečnostní štítek, je povinností výpravčího zaznamenat potřebné informace (hlášení o zahájení práce, konkrétní místo práce, jméno a příjmení a způsob vyrozumívání v jejím průběhu a ukončení práce) do telefonního zápisníku, resp. tyto informace se zapisují do telefonního zápisníku výpravčího, který bude vyrozumívání zajišťovat . Stanovuje se též, že způsob vyrozumívání o pohybu vozidel, kterými by mohly být osoby pracující na dráze ohroženy, určí výpravčí . Citované předpisy jsou zaměřeny zejména na ochranu osob pracujících na trati a z jejich dikce vyplývá i možnost, že nelze-li pracovníky vůbec informovat, pak musí být zabezpečeni střežením.
Obviněná v projednávané trestní věci vypověděla, že k předání bezpečnostního štítku nedošlo , nicméně je postaveno najisto, že v inkriminovaný den byla na pracovišti navštívena P. N. , vedoucím pracovní skupiny, a informována o tom, kde na trati budou jeho pracovní skupinou prováděny práce . Současně se s ním dohodla na tom, že jej bude informovat o jízdě mimořádných vlaků. Bylo zcela a pouze v její kompetenci potřebné údaje zanést do telefonního zápisníku. Skutečnost, že si dané údaje nepoznamenala do telefonního zápisníku a nepředložila je k podpisu vedoucímu prací, tj. P. N., ji ale nezbavuje povinnosti takto učinit. Jen takový postup by byl plně v souladu s pracovními předpisy, se kterými byla seznámena a které měla dodržovat. Nelze ani přehlédnout skutečnost, že P. N. o prvním vlaku, který projížděl inkriminovaným místem včas informovala. Z daného lze usuzovat, že si své povinnosti byla plně vědoma.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud neshledal existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha - západ, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nejedná. Odvolací soud uvedl, že „ po vrácení věci soud I. stupně postupoval v souladu s pokyny odvolacího soudu (a krom toho, že kvůli změně samosoudkyně provedl celé dokazování znovu) opatřil a provedl i důkazy, jak mu bylo uloženo. “ Konstatoval dále, že „ ve věci již byly procesně správným způsobem provedeny všechny důkazy potřebné k objasnění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti “ (str. 4 napadeného usnesení). Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné odůvodnění rozsudku soudu Okresního soudu Praha - západ plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno (i přes určitou strohost, jak vyloženo výše), jak se soud vypořádal s obhajobou obviněné a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Odvolací soud se pak s těmito závěry ztotožnil.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné A. Ch. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a