ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1442.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1442/2010 -42
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. ledna 2011 o dovolání obviněného V. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2009, sp. zn. 6 To 70/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 9/2005, takto:
Z podnětu dovolání obviněného V. M. se ohledně tohoto obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §261 tr. ř. také ohledně spoluobviněných P. P., J. P. a R. S. částečně zrušují:
1) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2009, sp. zn. 6 To 70/2009, v části týkající se trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. u obviněného V. M. a trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. u obviněných P. P., J. P. a R. S.,
2) rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 3 T 9/2005, a to ve výroku o vině pod bodem I./1-9, a ve výroku o trestech.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 1 odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obvinění V. M., P. P., J. P. a R. S. neberou do vazby.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 3 T 9/2005 , byl obviněný V. M. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil jednáním popsaným pod bodem I/1-6 rozsudku, obviněný P. P. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (bod I./1, 2), obviněný J. P. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (bod I./3-5, 7, 9) a obviněný R. S. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (bod I./5-8), spočívajícím v tom, že
I. „ všichni obžalovaní na základě dobré znalosti procesu poskytování úvěrů Českou spořitelnou, a. s., a za využití znalostí prostředí a dobrých vztahů obžalovaného M. s pracovníky České spořitelny, a. s., R. a V., kteří o skutečných záměrech obžalovaných nevěděli, v úmyslu získat pro vlastní potřebu majetkový prospěch, postupně sami, či prostřednictvím dalších osob, najímali další nemajetné a sociálně slabé občany, kteří pod příslibem obstarání zaměstnání, či za úplatu, na své jméno s využitím padělaných potvrzení o příjmu a dalších listin, které jim opatřili obžalovaní, kteří je na místo uzavření smlouvy dopravili, uzavírali úvěrové smlouvy na pobočkách ČS, a. s., v M. a J., přičemž neměli v úmyslu vypůjčené peníze fakticky získat a neměli ani v úmyslu úvěry hradit, a získanou hotovost ihned odevzdávali obžalovaným, kteří si ji ponechali pro vlastní potřebu a tímto způsobem
1. obžalovaný M. společně s obžalovaným P.
v době od září roku 2001 do konce měsíce dubna 2002 vylákali na Oblastní pobočce České spořitelny, a. s., M., pracoviště J., proplacení úvěrů
ze dne 21. 9. 2001 poskytnutého P. V. ve výši 450.000 Kč,
ze dne 4. 10. 2001 poskytnutého J. M. ve výši 450.000 Kč,
ze dne 18. 10. 2001 poskytnutého M. P. ve výši 490.000 Kč,
ze dne 31. 1. 2002 poskytnutého Z. S. ve výši 490.000 Kč,
ze dne 22. 3. 2002 poskytnutého J. S. ve výši 450.000 Kč,
ze dne 12. 4. 2002 poskytnutého P. M. ve výši 490.000 Kč, skutečně vyplaceno 488.720 Kč
ze dne 26. 4. 2002 poskytnutého M. L. ve výši 490.000 Kč, skutečně vyplaceno 469.020 Kč,
přičemž takto způsobili České spořitelně, a. s., přímou škodu ve výši 3.287.740 Kč,
2. obžalovaný M. s obžalovaným P.
v době od listopadu do konce prosince 2001 vylákali po předchozí domluvě na Oblastní pobočce České spořitelny, a. s., M. proplacení úvěrů
ze dne 21. 11. 2001 poskytnutý Z. B. a H. L.ve výši 430.000 Kč,
ze dne 17. 12. 2002 poskytnutý I. H. ve výši 490.000 Kč,
přičemž takto způsobili České spořitelně, a. s., přímou škodu ve výši 920.000 Kč,
3. obžalovaný M. společně s obžalovaným P.
v době od března do konce měsíce srpna 2002 vylákali po předchozí domluvě na Oblastní pobočce České spořitelny, a. s., M., pracoviště J., proplacení úvěrů
ze dne 22. 3. 2002 poskytnutý J. M. H. ve výši 500.000 Kč, skutečně vyplaceno 480.000 Kč,
ze dne 19. 4. 2002 poskytnutý J. K. ve výši 498.590 Kč,
ze dne 31. 5. 2002 poskytnutý R. P. D. ve výši 480.000 Kč,
ze dne 27. 6. 2002 poskytnutý A. H. ve výši 480.000 Kč
ze dne 27. 6. 2002 poskytnutý J. H. ve výši 100.000 Kč,
ze dne 29. 8. 2002 poskytnutý V. O. ve výši 500.000 Kč, skutečně vyplaceno 479.000 Kč,
přičemž takto způsobili České spořitelně, a. s., přímou škodu ve výši 2.517.590 Kč,
4. obžalovaný M. společně s obžalovaným P.
v době od dubna do května roku 2002 vylákali po předchozí domluvě na oblastní pobočce České spořitelny, a. s., M., proplacení úvěrů
ze dne 24. 4. 2002 poskytnutý J. L. ve výši 100.000 Kč,
ze dne 19. 4. 2002 poskytnutý V. O. ve výši 100.000 Kč,
ze dne 17. 5. 2002 poskytnutý M. a M. K. ve výši 100.000 Kč,
přičemž takto způsobili České spořitelně, a. s., přímou škodu ve výši 300.000 Kč,
5. obžalovaný M. společně s obžalovanými S. a P.
v době od dubna do května 2002 vylákali po předchozí domluvě na oblastní pobočce České spořitelny, a. s., M. proplacení úvěrů
ze dne 18. 4. 2002 poskytnutý P. H. ve výši 100.000 Kč,
ze dne 18. 4. 2002 poskytnutý M. S. ve výši 100.000 Kč,
ze dne 19. 4. 2002 poskytnutý M. S. ve výši 100.000 Kč,
přičemž takto způsobili České spořitelně, a. s., přímou škodu ve výši 300.000 Kč,
6. obžalovaný M. společně s obžalovaným S.
v době od května do července 2002 vylákali po předchozí domluvě na oblastní pobočce České spořitelny, a. s., M. proplacení úvěrů
ze dne 3. 5. 2002 poskytnutý M. N. ve výši 100.000 Kč,
ze dne 9. 5. 2002 poskytnutý K. a J. K. ve výši 95.000 Kč,
přičemž takto způsobili České spořitelně, a. s., přímou škodu ve výši 195.000 Kč ,
7. obžalovaný P. společně s obžalovaným S.
v květnu 2002 vylákali po předchozí domluvě na oblastní pobočce České spořitelny, a. s., M. proplacení úvěrů
ze dne 7. 5. 2002 poskytnutého J. Ch. ve výši 100.000 Kč,
ze dne 30. 5. 2002 poskytnutého L. F. ve výši 100.000 Kč,
a takto způsobili České spořitelně, a. s., přímou škodu ve výši 200.000 Kč ,
8. obžalovaný S.
dne 17. 7. 2002 vylákal na oblastní pobočce České spořitelny, a. s., M. proplacení úvěru poskytnutý I. Z. ve výši 100.000 Kč,
9. obžalovaný P.
v době od března dokonce měsíce srpna 2002 vylákali po předchozí domluvě na oblastní pobočce České spořitelny, a. s., M., pracoviště J., proplacení úvěrů
ze dne 31. 7. 2002 poskytnutý F. J. ve výši 480.000 Kč,
ze dne 30. 4. 2002 poskytnutý V. M. ve výši 100.000 Kč,
a takto způsobil České spořitelně, a. s., přímou škodu ve výši 580.000 Kč “.
Obviněný V. M. byl dále uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jednáním popsaným pod bodem II. rozsudku, společně s obviněným P. P., který byl uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. ve formě účastenství – návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. Jejich jednání spočívalo v tom, že:
II. „ v období od měsíce srpna 2001 po předchozí vzájemné domluvě navrhl obžalovaný P. V. T. a Z. T., jejichž trestní stíhání bylo vedeno samostatně, aby se zúčastnili vylákání bankovního úvěru u České spořitelny, a. s., okresní pobočky M., pracoviště J., když následně obžalovaný P. vyplnil nepravdivými údaji potvrzení o zaměstnavateli a o výši pracovního příjmu obžalovaného M., Z. T. a V. T., když tito o fiktivních údajích věděli, následně potvrzení opatřil razítkem firmy V. I., J., okr. K. V., ačkoli obžalovaný M., Z. T. ani V. T. u uvedené firmy nikdy zaměstnáni nebyli a dne 7. 9. 2001 se s vyplněnými potvrzeními dostavili do okresní pobočky České spořitelny v M., pracoviště J., kde V. T., Z. T. a obžalovaný M. předložili falešná potvrzení, na základě kterých byla uzavřena úvěrová smlouva, jejímž předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků ve výši 400.000 Kč “,
a dále trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož se dopustil jednáním popsaným pod bodem IV. rozsudku, společně s obviněným J. P., který byl taktéž uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Jednání spočívalo v tom, že:
IV. „ poskytli I. M. základní informace a součinnost k tomu, aby tato mohla získat úvěr u České spořitelny, a. s., pobočka M., zejména opatřením padělaných dokladů o výši příjmu a dalších listin, přestože věděli, že žadatelka je bez zaměstnání a bez prostředků, a přímo na pobočce zajistili vyřízení jejího úvěru ze dne 23. 4. 2002 poskytnutý ve výši 100.000 Kč, z čehož si ponechali částku 60.000 Kč, když I. M. zčásti úvěr splácela a nesplacená část úvěru činí 73.200 Kč “.
Za to byl obviněný V. M. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti (6) roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněnému P. P. byl za další trestnou činnost (§250 odst. 1, 3 písm. b/ tr. zák. a 250b odst. 1 tr. zák.) uložen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti (5) roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněnému J. P. byl za další trestnou činnost (§250 odst. 1, 3 písm. b/ tr. zák.) uložen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř (4) roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněnému R. S. byl uložen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř (4) roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Současně byl obviněný V. M. společně s obviněným J. P. zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř.
1. M. a P., že
a) dne 26. 4. 2002 vylákali po předchozí domluvě na oblastní pobočce České spořitelny, a. s., M. proplacení úvěru poskytnutý P. P. ve výši 100.000 Kč,
b) dne 5. 8. 2002 vylákali po předchozí domluvě na oblastní pobočce České spořitelny, a. s., M. proplacení úvěru poskytnutý P. S. ve výši 500.000 Kč, skutečně vyplaceno 476.000 Kč,
2. obžalovaný M., že
dne 7. 5. 2002 vylákal po předchozí domluvě na oblastní pobočce České spořitelny, a. s., v M. proplacení úvěru poskytnutého J. Ch. ve výši 100.000 Kč,
dne 17. 7. 2002 vylákal po předchozí domluvě na oblastní pobočce České spořitelny, a. s., M. proplacení úvěru poskytnutý I. Z. ve výši 100.000 Kč,
dne 31. 7. 2002 vylákal po předchozí domluvě na oblastní pobočce České spořitelny, a. s., M. proplacení úvěru poskytnutý F. J. ve výši 480.000 Kč,
dne 30. 4. 2002 vylákal po předchozí domluvě na oblastní pobočce České spořitelny, a. s., M. proplacení úvěru poskytnutý V. M. ve výši 100.000 Kč,
3. obžalovaný P.
dne 9. 5. 2002 vylákal po předchozí domluvě na oblastní pobočce České spořitelny, a. s., M. proplacení úvěru poskytnutý K. a J. K. ve výši 95.000 Kč ,
čímž měl obviněný V. M. společně s obviněným J. P. spáchat dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že skutky spáchali obvinění.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost L. L., zastoupená společností ASSET Portfolio Servicing, s. r. o., odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 3 T 9/2005, podali obvinění V. M., P. P., J. P. odvolání zaměřená do všech výroků rozsudku (o vině a trestu), a rovněž obviněný R. S., který své odvolání zaměřil toliko do výroku o zařazení do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 12. 2009, sp. zn. 6 To 70/2009 , a to tak, že odvolání obviněných zamítl podle §256 tr. ř.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný V. M. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. maje za to, že rozhodnutím, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, jakož i rozhodnutím, proti kterému řádný opravný prostředek podával, byl skutek kladený mu za vinu nesprávně právně posouzen ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který však nijak blíže neodůvodnil.
Podvodu se měl dopustit útoky popsanými v rozsudku nalézacího soudu v bodech I/1-6 tím, že měl vylákat na Oblastní pobočce České spořitelny, a. s., v M. proplacení úvěrů, nicméně podle §250b tr. zák. je uvedení nepravdivých, zkreslujících atd. skutečností při sjednávání úvěrové smlouvy trestným činem úvěrového podvodu a pachatelem takového trestného činu pak podle rozhodnutí č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek může být jen účastník úvěrové smlouvy, kterým však on nebyl.
Závěr nalézacího soudu, že klienti poškozené banky se nemohli dopustit úvěrového podvodu, protože nesjednávali ve skutečnosti úvěry pro sebe, nemůže dle jeho názoru obstát. Pokud totiž klienti banky, uzavírající úvěrové smlouvy, věděli, že úvěr bude použit jinak, nežli jak tvrdí, například bude plnění poskytnuto jiným osobám, pak zcela nepochybně uváděli vědomě nepravdivé údaje při sjednávání úvěrové smlouvy. Uvedení vědomě nepravdivých údajů o konečném adresátu poskytnutých úvěrových prostředků je podle názoru obviněného nepochybně uvedením nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy. Za této situace se pak tito klienti dopustili trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. Obviněný zdůraznil, že souběh trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. a podvodu podle §250 tr. zák. je vyloučen. Jelikož on nebyl účastníkem uzavřených úvěrových smluv v projednávaných případech, nemůže být pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. Za této situace považuje právní konstrukci soudů obou stupňů za účelovou a situace měla být kvalifikována jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 2 tr. zák. ve spojení s dalšími odstavci citovaného ustanovení.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2009, sp. zn. 6 To 70/2009, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 3 T 9/2005, zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že z textu dovolání nelze vyčíst, proč obviněný jako dovolací důvod uvádí i důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal důvodným, neboť z jednotlivých provedených důkazů je zřejmé, že osoby, které byly žadateli o předmětné úvěrové smlouvy, při tom, když o úvěry žádaly, zjevně ve vztahu k poskytovateli úvěru společnosti Česká spořitelna, a. s., dle instrukcí obviněného a dalších obviněných uváděly nepravdivé údaje, a to vědomě. Tyto osoby zřejmě nebyly v jednotlivých případech poskytnutých úvěrových smluv uvedených v bodech I/1-I.6 rozsudku nalézacího soudu pouhým nástrojem v rukách obviněného a dalších osob. Z jejich výpovědí je zřejmé, že si uvědomovaly, že žádají o úvěry a že jsou při tom uváděny nepravdivé údaje, a i to, že úvěry jimi ani jinou osobou řádně spláceny nebudou. Lze tak dovodit, že se právě tyto osoby trestných činů úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., resp. i trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. (v souvislosti s úvěrem poskytnutým V. O.), jako pachatelé dopustily, když při žádosti o úvěr uvedly nepravdivé údaje především o zaměstnání a příjmu z něj, přičemž i ve vztahu ke způsobené větší (resp. značné) škodě jednaly minimálně v nevědomé nedbalosti. Obviněný pak nebyl pachatelem (spolupachatelem), ale účastníkem ve smyslu §10 odst. 1 tr. zák. Státní zástupce navíc uvedl, že soud jednání obviněného neposuzoval v závislosti na trestných činech těchto osob.
Vzhledem ke skutečnostem výše uvedeným má státní zástupce za to, že skutková zjištění nalézacího i odvolacího soudu tak, jak jsou vyjádřena především v popisu skutku v bodech I/1-6 rozsudku nalézacího soudu, jsou v extrémním nesouladu s dosud provedenými důkazy. Důsledkem je pak nesprávná právní kvalifikace skutku popsaného v bodech I/1-6 rozsudku nalézacího soudu jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.
Státní zástupce se nepřiklonil k námitce, v rámci níž obviněný uplatnil přesvědčení, že pokud žadatel o úvěr, kterému má být úvěr poskytnut, při žádosti o úvěr nesdělí tomu, kdo je o úvěr žádán a má ho poskytnout, to, že prostředky získané na základě úvěrové smlouvy, o níž je jednáno, jsou určeny pro jinou osobou, naplní zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., pokud na to ovšem není poskytovatelem úvěru při sjednání úvěrové smlouvy cíleně tázán.
Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, jakož i rozsudek nalézacího soudu, a i všechna rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2009, sp. zn. 6 To 70/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným uplatněné námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nejvyšší soud se tedy zaměřil na posouzení oprávněnosti tohoto dovolacího důvodu uplatněného obviněným V. M. Přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení, jakož i předcházející řízení, a shledal, že dovolání obviněného je částečně důvodné, a to co do dovolací námitky, že zvolená právní kvalifikace neodpovídá provedenému dokazování.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu .
Podle §9 odst. 2 tr. zák. by-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelství).
Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí-li takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Podle §90 odst. 1 tr. zák. jestliže k spáchání trestného činu tento zákon vyžaduje zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele, může být pachatelem nebo spolupachatelem trestného činu pouze osoba, která má požadovanou vlastnost, způsobilost nebo postavení. Pachatelem nebo spolupachatelem trestného činu vojenského podle hlavy dvanácté zvláštní části tohoto zákona může být jen voják .
Podle odst. 2 §90 tr. zák. jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná .
Podle odst. 3 §90 tr. zák. organizátorem, návodcem nebo pomocníkem trestného činu uvedeného v odstavcích 1 a 2 může být i osoba, která nemá vlastnost, způsobilost nebo postavení tam vyžadované.
Zákon v §89 odst. 11 tr. zák. stanoví, že větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50.000,- Kč, značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč a škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč .
Podle §4 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Z ustanovení §6 písm. a) tr. zák. vyplývá, že k okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné .
Trestní odpovědnost podle §250b tr. zák. o úvěrovém podvodu může vzniknout jen v návaznosti na smlouvu o úvěru, a nikoli v návaznosti na jiné smlouvy , jejichž předmětem může také být poskytnutí peněžních prostředků (např. smlouva o půjčce podle §657 a §658 občanského zákoníku), neboť ustanovení §250b tr. zák. uvádí mimo subvencí a dotací jen „sjednávání úvěrové smlouvy“.
Pachatelem při sjednávání úvěrové smlouvy může být kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy. V praxi jím zpravidla bude dlužník-fyzická osoba, resp. fyzická osoba, která za něj nebo za dlužníka-právnickou osobu s budoucím věřitelem sjednává (uzavírá) úvěrovou smlouvu. Pokud jde o věřitele – právnickou osobu (banku), přichází v úvahu trestní odpovědnost některé z fyzických osob při sjednávání úvěrové smlouvy, kdy může uvádět některé nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje o podmínkách plnění úvěrové smlouvy, nebo může zamlčet některé podstatné údaje ze všeobecných úvěrových podmínek, které jsou součástí úvěrové smlouvy.
Skutkový stav, tak jak ho zjistil a ve výroku o vině v bodě I/1-6 vyjádřil Krajský soud v Ústí nad Labem, spočíval v tom, že obviněný V. M. spolu s obviněnými P. P., J. P. a R. S. na základě dobré znalosti procesu poskytování úvěrů Českou spořitelnou, a. s., a za využití znalosti prostředí a dobrých vztahů obviněného M. s pracovníky České spořitelny R. a V., kteří o skutečných záměrech obviněných nevěděli, v úmyslu získat pro vlastní potřebu majetkový prospěch, postupně sami, či prostřednictvím dalších osob, „ najímali“ další nemajetné a sociálně slabé občany, kteří pod příslibem obstarání zaměstnání, či za úplatu, na své jméno s využitím padělaných potvrzení o příjmu a dalších listin, které jim opatřili obvinění, kteří je na místo uzavření smlouvy dopravili, uzavírali úvěrové smlouvy na pobočkách České spořitelny, a. s., v M. a J., přičemž neměli v úmyslu půjčené peníze fakticky získat a neměli v úmyslu úvěry hradit, a získanou hotovost ihned odevzdávali obviněným, kteří si ji ponechali pro vlastní potřebu a tímto způsobem obviněný společně se spoluobviněným P., P. a S. postupně vylákal na pobočkách České spořitelny v M. a J. v období od září roku 2001 do srpna roku 2002 prostřednictvím 24 úvěrů poskytnutých dalším osobám celkem 7.520.330,- Kč.
Podle těchto zjištění je zřejmé, že žadatelé o předmětné úvěrové smlouvy byly osoby, které jsou ve skutkové větě rozsudku označeny jako „nemajetní a sociálně slabí občané“. Tyto osoby pak dle instrukcí obviněného a dalších obviněných při žádostech o úvěry, ve vztahu k poskytovateli úvěru společnosti Česká spořitelna, a. s., uváděly nepravdivé údaje o svých zaměstnáních a příjmech, na jejichž základě došlo k uzavření předmětných úvěrových smluv, přičemž si byly vědomy, že uvádějí nepravdivé informace, stejně jako si byly vědomy skutečnosti, že nemají peníze na splátky úvěrů. Tento závěr vyplývá i ze samotných výpovědí těchto osob. Daného jednání se pak dopouštěly za protiplnění, které však neodpovídalo částkám vyplaceným na základě úvěrových smluv.
Jednání pod body I/1-6 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 3 T 9/2005, bylo kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Co do obecného významu pojmu „podvod“ lze sice konstatovat, že jednání těchto osob bylo „podvodné“, avšak z hlediska zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. je podstatné to, k čemu takové jednání směřovalo. Pokud tyto osoby vědomě předkládaly nepravdivé doklady a uváděly nepravdivé informace, na jejichž základě došlo k uzavření předmětných úvěrových smluv, lze pak tyto osoby označit za pachatele trestných činů úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. Právní kvalifikace jednání pod body I/1-6 rozsudku nalézacího soudu jako trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. tak neodpovídá popisu skutku ve skutkové větě rozsudku, neboť jednání popsané ve skutkové větě rozsudku naplňuje znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák.
Pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. může být pouze účastník úvěrové smlouvy. Jiné osoby, které nesplňují znaky konkrétního subjektu ve smyslu §90 odst. 1, 2 tr. zák. mohou být jen účastníky podle §90 odst. 3 tr. zák. Obviněný (ani spoluobvinění P., P. a S.) však účastníkem předmětných úvěrových smluv nebyl. Osoby, které při jejich uzavírání uváděly nepravdivé informace, jsou pak hlavními pachateli trestného činu úvěrového podvodu, neboť právě tyto osoby byly smluvními stranami předmětných úvěrových smluv. Z výpovědí těchto osob vyplývá, že si uvědomovaly, že žádají o úvěry a že přitom vědomě uvádějí nepravdivé údaje, tedy že jejich jednání směřovalo k získání finančních prostředků z poskytnutých úvěrů i za cenu uvedení nepravdivých informací či hrubě zkreslených údajů. Navíc si tyto osoby byly vědomy, že ony samy, stejně jako jiné osoby, nebudou úvěry řádně splácet, čímž jednaly minimálně v nevědomé nedbalosti (§6 písm. a/ tr. zák.).
Pokud tedy lze jednání pod body I/1-6 výroku o vině rozsudku nalézacího soudu právně kvalifikovat jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., resp. i trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. (v souvislosti s úvěrem poskytnutým V. O.), jehož hlavními pachateli byly osoby, které při uzavírání předmětných úvěrových smluv uváděly nepravdivé informace, popř. hrubě zkreslené údaje, pak je třeba posoudit, jakou roli zde hrál obviněný V. M. a další spoluobvinění - P. P., J. P. a R. S.
Obviněný V. M. (společně s dalšími spoluobviněnými) měl tyto osoby (pachatele) přesvědčovat, opatřovat jim podklady potřebné k uzavření předmětných smluv, přepravovat je na místa, kde se smlouvy uzavíraly, příp. od nich přebírat prostředky, které jim byly na základě úvěrových smluv vyplaceny. Za takto zjištěného skutkového stavu nelze jeho jednání kvalifikovat jako pachatelství (spolupachatelství) trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák.
Jak již bylo konstatováno shora podle ustálené judikatury pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. spáchaného podvodným jednáním při sjednání úvěrové smlouvy může být pouze účastník takové smlouvy, např. dlužník nebo fyzická osoba jednající za dlužníka nebo za věřitele (srov. č. 27/2001 Sb. rozh. tr.) - jedná se o situaci popsanou v ustanovení §90 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kdy trestní zákon vyžaduje k spáchání trestného činu zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele. Jiné osoby, které nesplňují znaky konkrétního subjektu ve smyslu §90 odst. 1, odst. 2 tr. zák. však mohou být podle §90 odst. 3 tr. zák. účastníky na trestném činu v užším slova smyslu (organizátorem, návodcem, pomocníkem). Jednání obviněného (a potažmo i spoluobviněných P. P., J. P. a R. S.) tedy lze kvalifikovat jako účastenství ve smyslu §10 odst. 1 tr. zák.
Podle §10 tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, kdo úmyslně
a. spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor),
b. navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce),
c. poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník).
Podle §10 odst. 2 tr. zák. se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného.
V ustanovení §10 tr. zák. je vymezeno tzv. účastenství v užším smyslu, kterým jsou organizátorství, návod a pomoc (do účastenství v širším smyslu zahrnujeme navíc spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák.). Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. Pokud jde o stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, blíží se účastenství stupni nebezpečnosti pachatelství nebo spolupachatelství, a proto jsou organizátorství, návod a pomoc prohlášeny za obecné formy trestného činu (§89 odst. 1 tr. zák.) a co do míry trestnosti jsou postaveny na roveň pachatelství, ač samy k provedení trestného činu nikdy nestačí. Účastenství je v trestním zákoně vybudováno na zásadě akcesority účastenství , což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Organizátorství, návod a pomoc jsou trestné podle §10 tr. zák. jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Zásada akcesority účastenství však neznamená, že organizátorství, návod nebo pomoc jsou vždy beztrestné, jestliže trestný čin nebyl dokonán nebo jestliže se pachatel o něj nepokusil (srov. R 58/1973, R 1/1973). Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu (čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty).
Pokud jde o formy účastenství obviněného V. M. na jednání osob uzavírajících úvěrové smlouvy, přichází v úvahu jeho účastenství ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., příp. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Organizátorství je ve srovnání s návodem a pomocí závažnější a nebezpečnější formou trestné součinnosti (účastenství), protože organizátor se ve svém jednání neomezuje jen na vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin, ale vyvíjí širší a intenzivnější činnost, která svou povahou naplňuje znaky „zosnování“ a „řízení“ trestného činu (srov. R 67/1971) - srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 100 - 103.
S ohledem na požadavek speciálního subjektu (§90 odst. 1 tr. zák.) u pachatele trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., je nezbytné objasnit samotné základy trestní odpovědnosti osob, které o jednotlivé předmětné úvěry Českou spořitelnu, a. s., žádaly, a v návaznosti na to pak charakter účastenství obviněného na jejich trestné činnosti ve smyslu §10 odst. 1 tr. zák., a to s přihlédnutím k tzv. akcesoritě účastenství. Daná otázka není zcela vyjasněna, neboť nalézací soud v rámci odůvodnění toliko uvedl, že „část těchto osob byla i trestně stíhána a odsouzena, část splácí vzniklý dluh, převážná většina se však k závazku nehlásí a ani nemá z čeho závazek hradit. Někteří jsou dlouhodobě závislí na sociálních dávkách, bydlí v ubytovnách, nemají další zázemí“.
Zde je namístě rovněž uvést, že s ohledem na již zmíněnou tzv. zásadu akcesority účastenství, tedy závislosti některé z forem účastenství a jejich trestnosti na trestném činu hlavního pachatele (na rozdíl od spolupachatele), nelze účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák. na trestných činech různých pachatelů posoudit jako jeden pokračující trestný čin účastenství , byť by jinak byly splněny podmínky pro takové posouzení všech útoků uvedené v §89 odst. 3 tr. zák. (srov. rozh tr. 61/1994 Sb.). Postavení účastníka ve smyslu §10 odst. 1 tr. zák. totiž odlišuje od spolupachatele podle §9 odst. 2 tr. zák. skutečnost, že se účastní protiprávního činu nepřímo jednáním, jež samo o sobě nezakládá skutkovou podstatu žádného trestného činu, a proto je také trestní odpovědnost účastníka (organizátora, návodce nebo pomocníka) závislá na trestnosti hlavního pachatele (tzv. akcesorita účastenství). Spolupachatelé se naopak dopouští trestného činu společným jednáním, aniž je nutné, aby se každý z nich na trestné činnosti podílel ve stejném či obdobném rozsahu. Od nemožnosti sčítání škod u účastníka, na rozdíl od spolupachatele pokračujícího trestného činu, se pak odvíjí stanovení kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vycházející z výše způsobené škody (okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby).
Obviněný byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., za který bylo možno uložit trest odnětí svobody ve výměře od 5 do 12 let. Pokud by jednání obviněného bylo právně kvalifikováno jako (několik) účastenství na trestných činech úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) event. písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., příp. §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., byl by (i za skutky, vůči kterým jeho dovolání nesměřuje), ohrožen úhrnným trestem odnětí svobody ve výměře od 6 měsíců do 3 let, příp. ve výměře od 2 do 8 let.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě jsou skutková zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem, a následně i Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího, tak jak jsou vyjádřena především v popisu skutku v bodech I/1-6 rozsudku nalézacího soudu, v extrémním nesouladu s dosud provedenými důkazy, v důsledku čehož došlo k nesprávné právní kvalifikaci skutku coby trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák.
IV.
Ze všech výše uvedených důvodů nemůže výrok o vině obviněného V. M. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. obstát. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 3 T 9/2005, v části týkající se obviněného V. M., a to výrok o vině bod I/1-6, je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2009, sp. zn. 6 To 70/2009, v části týkající se trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák, u obviněného M., je vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť je rozhodnutím, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, a v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. ohledně obviněného V. M. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, v části týkající se trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák, a jako součást předcházejícího řízení i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, ve výroku o vině pod bodem I./1-6, a ve výroku o trestech.
Protože důvod, z něhož takto rozhodl ve prospěch obviněného V. M., prospívá také dalším obviněným, a to P. P., J. P. a R. S., Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze, v části týkající se těchto obviněných a ve vztahu k nim trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Rovněž i v jejich případě zrušil jako součást předcházejícího řízení rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to ve výroku o vině pod bodem I/1-9, a ve výrocích o trestech.
Nejvyšší soud zrušil ohledně všech obviněných i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadeného usnesení a předcházejícího rozsudku ztratila podklad.
Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odstranění výše popsaného pochybení si vyžádá rozsáhlejší dokazování, kdy bude třeba objasnit pachatelství jednotlivých žadatelů o úvěr a charakter a míru účastenství obviněného na jednání jednotlivých pachatelů. Věc se tak vrací do stadia řízení před nalézacím soudem. V tomto novém řízení se bude muset soud v intencích právního názoru Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.) věcí znovu zabývat, přitom s ohledem na účinnost nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. posoudí, v souladu s ustanovením §2 odst. 1 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v dané věci) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Citované ustanovení lze analogicky vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, protože Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a takto pozbyl v důsledku uvedeného právní moci i vykonatelnosti výrok o trestu z tohoto rozsudku a v příslušném výkonu trestu na dovolateli nelze pokračovat. Stejná situace je i v případě obviněných P., P. a S. Zde je namístě připomenout, že výrok dle §265 l odst. 4 tr. ř., který je povinen dovolací soud za daného stavu učinit, je výrokem neoddělitelným, přičemž z hlediska tohoto rozhodnutí dovolatel žádné návrhy ani připomínky v rámci podaného dovolání neučinil. Jak bylo zjištěno ze spisového materiálu, trestní stíhání obviněných M., P., P. i S. bylo vedeno na svobodě. Obviněný V. M. výkon uloženého trestu nastoupil na vyzvání sám dne 15. 4. 2010, obviněný J. P. nastoupil výkon trestu sám dne 20. 1. 2010, obviněný P. P. nastoupil výkon trestu po uplynutí lhůty odkladu trestu dne 27. 11. 2010 a obviněný R. S. výkon trestu nastoupil po odpykání předchozího odsouzení dne 6. 2. 2010.
Jelikož Nejvyšší soud v současném stadiu řízení neshledal u obviněných žádné konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly některý z důvodů vazby ve smyslu §67 písm. a) až c) tr. ř., rozhodl podle §265 l odst. 4 tr. ř. tak, že se obvinění do vazby neberou.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, neboť v daném případě je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata