ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1561.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1561/2010 -39
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 2. února 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podala obviněná S. V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. 6 To 51/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 7/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné S. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 30 T 7/2009 , byla obviněná S. V. uznána vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jehož se dopustila tím, že „ dne 7. 8. 2009 v době mezi 16.00 - 16.30 hod. v bytě poškozené A. M., nacházející se v H. – M., na ulici N., v domě, v průběhu návštěvy A. M., došlo mezi nimi k slovnímu nedorozumění, v rámci kterého poškozená trvala na již dříve požadované částce ve výši 7.000,- Kč za mlčení, v opačném případě bude informovat manžela obžalované o její nevěře a užívání drog, jakož i majitele penzionu a night clubu A. H. H. o jejím "okrádání hostů", obžalovaná S. V. na požadavek poškozené měla v úmyslu z části přistoupit, do 7. 8. 2009 však nesehnala celou požadovanou částku, toliko 3.000,- Kč, které ovšem poškozená nepřijala a rozhodla se skutečně telefonicky informovat majitele penzionu a night clubu A. H. H. a manžela o shora popsaných "aktivitách" obžalované a odebrala se do obývacího pokoje pro mobil, na takto vzniklou situaci S. V. reagovala zcela nepřiměřeně tím, že uchopila z linky kuchyňský nůž s čepelí dlouhou 20 cm a v úmyslu nejdříve zastavit poškozenou A. M., tuto bodla zezadu do pravé strany zad v obývacím pokoji a posléze v souvislosti s aktivní sebeobranou poškozené a gradujícím "nedorozuměním" již v úmyslu jmenovanou usmrtit shodným nožem silou velké intenzity, tuto bodala v kuchyni a následně v chodbě do horní části trupu a krku, čímž jí způsobila celkem 27 bodných, bodnořezných a řezných ran hloubky 4 až 24 cm, z nichž v pěti případech čepel nože hluboce pronikla celkem přes 3 žebra a tělo kosti hrudní do struktur krku, hrudníku i zad a v průběhu bodných kanálů pak v tělních dutinách došlo k zasažení obou plic, srdce, jater, žaludku, levé ledviny, i k protětí levostranné zevní i vnitřní krkavice napadené, v důsledku těchto poranění poškozená A. M. i přes svou aktivní sebeobranu na místě zemřela “.
Za to byla obviněná odsouzena podle §219 odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti (12) let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou.
Současně bylo obviněné uloženo, aby v souladu s ustanovením §228 odst. 1 tr. ř. zaplatila poškozeným:
- Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, se sídlem M., S. O., škodu ve výši 1.225,- Kč,
- M. M., trvale bytem J. J., H.-M., škodu ve výši 21.272,- Kč,
- H. M., trvale bytem J. J., H.-M., škodu ve výši 1.495,-Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. 6 To 51/2010 , a to tak, že odvolání obviněné podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná S. V. prostřednictvím své obhájkyně dovolání (č. l. 636 – 638 + doplnění dovolání na č. l. 660 - 661) opírající se o výslovně uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněná své námitky směřovala proti výroku o vině, kdy se ve shodě s odvoláním domáhá odlišného právního posouzení skutku, a to nikoli jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., nýbrž jako zvlášť závažného zločinu (nesprávně uvedeno „trestného činu“) zabití podle §141 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), a to s ohledem na subjektivní stránku tohoto činu, která je v ustanovení §141 tr. zákoníku zakotvena a která je pak blíže specifikována jednotlivými případy „jiného omluvitelného hnutí mysli“ nebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Namítla, že soudy posoudily naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §141 tr. zákoníku z hlediska objektivního, tedy z pohledu osoby, která není na daném skutku nijak zainteresována a nemá k němu vytvořen žádný bližší vztah. Domnívá se, že ve zvláštním ustanovení §141 tr. zákoníku je zakotveno speciální ustanovení o úmyslu pachatele, které by se dalo podřadit pod pojem „pohnutka“, která je vždy založena na vnitřním vztahu pachatele k situaci, ve které svůj úmysl (ať už přímý či nepřímý) realizuje. Lze tedy objektivně toliko posoudit kvalifikační moment „silné rozrušení“, který je možno svým způsobem vydedukovat jak z jednání samotného pachatele, tak způsobu provedení činu, popřípadě z vyjádření obžalovaného samotného nebo svědků, kteří se mohou o situaci, napovídající silnému rozrušení, vyjádřit. Dle obviněné tak ustanovení §141 tr. zákoníku vyžaduje zabývat se pohnutkou pachatele, kterou však může objektivně posoudit pouze on sám. Stavy mysli, jako je strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli totiž vystihují pouze a jedině stav pachatele, nikoliv možnost, zda pachatel se v takovémto stavu mohl nebo měl nacházet. Soudům obviněná vytkla, že se nesprávně odvolávají na morální pravidla společnosti a intenzitu chování poškozené a stejně tak z objektivního hlediska posuzují i ostatní kvalifikační momenty, podřazené pod obecný pojem „omluvitelná hnutí mysli“. Je přesvědčena, že nikdo jiný než pachatel však nemůže v tomto případě posuzovat, zda nastal stav úleku, zmatku či strachu, který vyvolal jeho silné rozrušení a vedl tak k fatálnímu následku pro poškozeného. Obviněná se domáhá toho, aby důvody popsané v ustanovení §141 odst. 1 trestního zákoníku nebyly posuzovány osobou třetí, ale brány v potaz, pokud je za omluvitelné důvody považovala ona sama.
Na základě výše uvedených námitek obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl, že ačkoli lze námitku nesprávné právní kvalifikace skutku podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze ji shledat opodstatněnou. Jak z napadeného usnesení odvolacího soudu, tak z rozsudku soudu prvního stupně plyne, že oba soudy se otázkou právního posouzení skutku velmi podrobně zabývaly, a to právě se zřetelem k ustanovení §141 trestního zákoníku jako nové privilegované skutkové podstaty ve vztahu k trestnému činu vraždy podle §219 trestního zákona (případně zvlášť závažnému zločinu vraždy podle §140 trestního zákoníku). Jak již bylo poznamenáno, obviněná v zásadě v dovolání opakuje argumentaci známou z její dosavadní obhajoby a především z jejího odvolání. I odvolací soud se však na základě obsahu odvolání zmíněnou právní otázkou důkladně zabýval, aby posléze dospěl k témuž závěru jako soud nalézací. S právním názorem obou soudů lze bez výhrad souhlasit.
Stanovisko obviněné, že při zjišťování znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podle §141 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodující stanovisko pachatele k určení, zda nastal stav úleku, zmatku či strachu, který vyvolal jeho silné rozrušení, přičemž soud v podstatě není oprávněn naplnění těchto znaků nezávisle posuzovat, označil za absurdní a neudržitelné. Podle představ obviněné by pachatel v podstatě o své vině rozhodoval sám. V tomto konkrétním případě oba soudy náležitě zvážily veškeré dostupné důkazy ze všech relevantních hledisek a podrobně vyložily, proč na straně obviněné V. nebyly dány důvody k tomu, aby se v rámci incidentu s poškozenou dostala do stavu silného rozrušení ve smyslu §141 tr. zákoníku.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné S. V. jako nedůvodné odmítl v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. 6 To 51/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou S. V. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak lze podřadit námitku obviněné o nesprávné právní kvalifikaci skutku jako trestného činu vraždy dle §219 tr. zák., a nikoli jako trestného činu zabití podle §141 tr. zákoníku.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí, a to zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. Za to bude odsouzen odnětím svobody na dvanáct až patnáct let nebo výjimečným trestem .
Zvlášť závažného zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Za to bude potrestán trestem odnětí svobody na tři léta až deset let.
Skutková podstata trestného činu zabití je privilegovanou skutkovou podstatou k trestnému činu vraždy podle §140 tr. zákoníku. V důvodové zprávě se k tomu uvádí, že tato privilegovaná skutková podstata bude postihovat nižším trestem případy, při nichž pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku nebo zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Nové ustanovení tak obsahuje dvě kategorie privilegujících okolností ve vztahu k úmyslnému usmrcení , a to jednak jednání v silném rozrušení z omluvitelného hnutí mysli (tzv. afektdelikt ) a jednak jednání v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace ), které nevyžaduje silné rozrušení. Dosavadní řešení, při kterém jsou tyto případy postihovány jako trestný čin vraždy, vždy neodráží míru nebezpečnosti pachatele či morální zavrženíhodnosti jeho jednání, ale blíží se odpovědnosti za výsledek, tzn. za smrt člověka. Pachatelé tzv. situačních vražd, jež jsou mnohdy dílem tragického okamžiku, museli do přijetí nového trestního zákoníku počítat s trestním postihem podstatně tvrdším, než např. bezohlední pachatelé trestných činů vydírání, útisku, pohlavního zneužívání, týrání svěřené osoby, kuplířství či obchodování s lidmi. Pomineme-li aplikaci ustanovení o obecných polehčujících okolnostech či mimořádný postup ukládání trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, je zřejmé, že základní skutková podstata trestného činu vraždy podle §219 tr. zák. nebyla způsobilá postihnout rozdíly mezi úmyslným usmrcením, k němuž došlo na základě tzv. viktimologického zavinění, kdy poškozený sám svým zavrženíhodným jednáním vytvářel kriminogenní situaci, ale nebyla ani s to vystihnout mnohdy zásadní rozdíly ve skutkových okolnostech co do plánovitosti vraždy či naopak spontánnosti smrtícího útoku . Z těchto důvodů trestní zákoník zavedl tuto novou skutkovou podstatu trestného činu zabití (novelizovanou ještě před jeho účinností zákonem č. 306/2009 Sb. ), která na tyto výtky dostatečně reaguje (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 142. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1325 – 1327).
Obviněná v rámci dovolacích námitek v podstatě opakuje argumentaci jí uplatněnou již v obhajobě a především pak odvolání. Soud nalézací se námitkou podrobně zabýval v odůvodnění rozsudku, kde na str. 39 až 40 rozvedl podstatu nové trestní úpravy zvlášť závažného zločinu zabití podle §141 tr. zákoníku, podrobně popsal skutkové okolnosti případu, především pak ve vztahu k motivu jednání obviněné a její osobnosti, a rozvedl důvody, pro které v daném případě neshledal naplnění některého znaku zvlášť závažného zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, tj. strachu, úleku či zmatku pachatele, které se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, a které musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení (např. obavu o život svůj či život blízkých apod.). Uvedl, že „ jednání poškozené A. M. dne 7. 8. 2009 v odpoledních hodinách vzbudily u obžalované hněv, vztek, což mělo za následek reakci zcela nepřiměřenou, zbrklou, neadekvátní, vzniknuvší situaci. Jak již bylo uvedeno, aby se mohlo event. jednat o aplikaci právní kvalifikace zvlášť závažného zločinu zabití, mělo by se jednat o závažný útok na lidský život, zdraví, svobodu a důstojnost, jako např. opakované fyzické napadání, mučení, domácí násilí, psychické týrání, včetně nejrůznějších typů šikany, dlouhodobé vydírání, sexuální zneužívání apod., avšak všechny tyto skutečnosti musí být určité intenzity, musí trvat delší dobu, musí být hodnoceny v kontextu s dalšími rozhodnými skutečnostmi. Jak již bylo uvedeno, v krajním případě ztráta zaměstnání, ztráta důvěry manžela, či v krajním případě rozvod manželství, jsou důvody oproti ztrátě lidského života malicherné “ (str. 39 rozsudku nalézacího soudu). Stejně tak podrobně odůvodnil, na základě jakých úvah došel k závěru, že v daném případě není naplněn ani znak „předchozího zavrženíhodné jednání poškozeného“, za které je možno považovat jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou svědčící o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a neúctě poškozeného k ostatním osobám, nebo společnosti. Připustil, že poškozená určitým způsobem obžalovanou vydírala, nicméně došel k závěru, že „ rozhodně nelze označit chování obžalované S. V. spočívající v užívání drog, šizení zákazníka, nevěře, za morální, korektní ať již k ošizenému zákazníkovi, či ke svému manželovi. Nehledě na to, že poškozená byla požádána manželem obžalované, aby jej o užívání drog informovala. Na této žádosti manžela obžalované nelze shledávat nic asociálního, neboť tento si byl vědom důsledku užívání drog, přičemž obžalovaná byla nejenom jeho životní partnerkou, nýbrž i matkou nezletilého syna. Jak již bylo uvedeno, míra závažnosti resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu zabití, čímž je lidský život “ (str. 39 – 40 rozsudku nalézacího soudu).
Poté, co nalézací soud vyhodnotil jemu předložený důkazní materiál (včetně znaleckých závěrů z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie) došel k závěru, že v daném případě není možno aplikovat na objektivizované protiprávní jednání obviněné kvalifikaci zvlášť závažného zločinu zabití dle §141 odst. 1 tr.zákoníku, neboť nebyly splněny zákonné znaky této skutkové podstaty. Naopak bylo provedeným dokazováním prokázáno, že se jednalo o úmyslné usmrcení, kteréžto naplňuje skutkovou podstatu trestného činu vraždy.
S ohledem na ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku , které říká, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl spáchán, podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější , byl nalézacím soudem aplikován trestní zákon účinný do 31. 12. 2009, neboť z porovnání kvalifikovaných skutkových podstat bylo evidentní, že pro obviněnou je právní úprava dle trestního zákona příznivější (str. 40 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud se v rámci přezkumu námitkou uplatněnou v rámci dovolání taktéž zabýval. Vrchní soud v Praze uvedl, že „ nebylo prokázáno, že by se silné rozrušení na straně obžalované projevovalo neurovegetativními projevy. Jak vyplývá ze znaleckého posudku, zpracovaného znaleckým ústavem - Psychiatrickou léčebnou B.-Č. (srov. č. 1. 494), znalci charakterizovali jednání obžalované v době činu jako prostou afektivní reakci. Dále pak podle názoru odvolacího soudu nelze ani shledat v jednání obžalované onen podnět mimořádné intenzity a závažnosti, který by silné rozrušení vyvolal. V daném případě šlo "pouze" o tvrzení poškozené, že oznámí jisté neetické chování obžalované, ať již jejímu manželovi či jejímu nadřízenému v zaměstnání “ (str. 8 napadeného usnesení). Odvolací soud se tedy ztotožnil s tím, jak nalézací soud právně kvalifikoval jednání obviněné.
Nejvyšší soud neshledal na postupu a úvaze nalézacího, a posléze i odvolacího soudu, žádné pochybení a se závěry soudů obou stupňů se plně ztotožňuje. S ohledem na výše uvedené tedy námitku obviněné neshledal důvodnou.
Stejně tak se neztotožňuje s úvahou obviněné týkající se subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu zabití, resp. námitky, v rámci níž obviněná namítla, že při zjišťování znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podle §141 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodující stanovisko pachatele k určení, zda nastal stav úleku, zmatku či strachu, který vyvolal jeho silné rozrušení, přičemž soud v podstatě není oprávněn naplnění těchto znaků nezávisle posuzovat. Takováto úvaha je naprosto nepřípustná. Nejvyšší soud se tak přiklání k vyjádření státního zástupce, že je to právě a toliko soud v rámci trestního řízení, který je oprávněn v rámci právního posouzení skutku posuzovat naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu (přečinu, zločinu), a tedy i jeho subjektivní stránky. Jedině soud je tedy oprávněn posoudit pohnutky pachatele, stejně jako objektivní důvody, které mohly vést k tomu, aby se pachatel dostal do stavu silného rozrušení. Při hodnocení tedy nepomíjí pachatelovu verzi událostí.
Pro úplnost je třeba poznamenat, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku soudu Krajského soudu v Ostravě celkově plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněné a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Odvolací soud se pak s těmito závěry ztotožnil.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné S. V. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a