ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1620.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1620/2010-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném 19. ledna 2011 o dovolání podaném P. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 427/2010 ze dne 26. srpna 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 94/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 1 T 94/2008 ze dne 1. října 2009 byla dovolatelka uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za uvedený trestný čin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a pro jeho výkon byla zařazena do věznice s dozorem.O odvolání P. D. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem sp. zn. 7 To 427/2010 ze dne 26. srpna 2010 tak, že zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že výkon uloženého trestu dovolatelce podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let, za současného vyslovení dohledu nad obžalovanou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti výše citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala P. D. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce, a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označila ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka uvedla, že její trestní stíhání bylo zahájeno usnesením policejního orgánu Okresního ředitelství ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování Vyškov, dne 31. července 2008 pod č. j. ORVY-1596/TČ-04-2007 a dne 12. 11. 2008 potom byla okresním státním zástupcem podána obžaloba pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, přičemž první hlavní líčení bylo následně u okresního soudu nařízeno až na den 2. 7. 2009 (tedy téměř osm měsíců po podání obžaloby). Soud následně rozhodl rozsudkem meritorně dne 1. října 2009 a tento rozsudek byl doručen obhájci dovolatelky až 11. 5. 2010 (tedy rovněž po osmi měsících od vynesení rozsudku). Dovolatelka tak má za to, že před soudem prvního stupně vznikly nedůvodné průtahy zapříčiňující nepřiměřenou délku celého trestního řízení, přičemž je podle ní zřejmé, že na těchto průtazích nenese vinu. Poukázala na skutečnost, že obecné soudy nevzaly při svém rozhodování tuto okolnost na zřetel při rozhodování o výši trestu (s ohledem na možnou kompenzaci) a proto je podle ní dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V této souvislosti dovolatelka poukázala i na nález Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud) ze dne 31. března 2010 sp. zn. II. ÚS 855/08. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka uvedla, že od samého počátku trestního řízení trvá na tom, že se žádné trestné činnosti nedopustila. V dokazování před soudem prvního stupně jsou dle jejího názoru rozpory ve výpovědích svědků, s tím, že ani soud prvního stupně, ani soud odvolací se s těmito rozpory nevypořádaly a „veškeré důkazní prostředky, které dovolatelka nabízela byly bezdůvodně odmítnuty, přičemž ty, které soud prvního stupně provedl, ani jeden ze soudů náležitě nezhodnotil“. Proto se jeví rozhodnutí Okresního soud ve Vyškově ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně jako předčasné, nepřezkoumatelné a neúplné. Zdůraznila, že aplikace zásady volného hodnocení důkazů byla v případě obecných soudů zcela mechanickou bez příslušných konkrétních skutkových zjištění, která by zcela jednoznačně vyplývala z provedených důkazů. Za problematický (s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 2014/07 ze dne 14. května 2008 a I. ÚS 670/05) označila dovolatelka též postup soudu prvního stupně, který upravil skutkovou větu tak, že z ní (oproti žalobě) vypustil konstatování, že poškození manželé V.půjčenou částku 600.000,- Kč po podpisu smlouvy předali jí. Ač dovolatelka deklarovala právní povědomí o obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poukázala na skutečnost, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy existuje extrémní rozpor, proto je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. Poukázala na skutečnost, že jí bylo odepřeno právo na výslech pro obhajobu klíčového svědka L. (a dále svědků H. a M.), skutkový děj nebyl přesně zrekonstruován a dostatečně nebyl objasněn způsob jednání dovolatelky, avšak ani způsob jednání údajných poškozených manželů V. a to vše za situace, kdy se výpověď svědků v podstatných částech s obhajobou dovolatelky rozchází. Dále vytkla soudu odvolacímu kvalitu odůvodnění jeho rozhodnutí. Shrnula, že lze s ohledem na výše uvedené dospět k názoru, že provedeným dokazováním před soudem prvého i druhého stupně nebylo prokázáno jednoznačně s nejvyšším stupněm jistoty, že se dovolatelka dopustila jednání, které jí bylo kladeno za vinu a došlo tak k porušení zásady presumpce neviny, neboť vzniklé pochybnosti bylo třeba vyložit v její prospěch (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2042/08 nebo sp. zn. I. ÚS 375/06) a postup obecných soudů tedy neodpovídá zásadám uvedeným v ust. §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125 tr. ř. Vyjádřila přesvědčení, že její jednání bylo nesprávně kvalifikováno jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde. Z výše uvedených důvodů proto závěrem svého podání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud, dovolací soud) přezkoumal napadené rozhodnutí a na základě tohoto přezkumu „vydal usnesení, jímž podle §265k odst, 1, 2 tr. ř. zruší rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. srpna 2010 sp. zn. 7 To 427/2010, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 1. října 2009 č. j. 1 T 94/2008-245.“ A dále, aby „přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc dovolatelky v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že co se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka ve své argumentaci předložené v dovolání výlučně napadá procesní postup soudů činných dříve ve věci, a to stran jeho souladu s ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. ř., aniž by konkrétním způsobem zpochybňovala vyslovenou hmotně právní kvalifikaci skutkového děje, jenž byl soudy na základě provedeného dokazování zjištěn. Popsané námitky se tudíž s ohledem na výše uvedené s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými, zcela míjí. K části dovolací argumentace dovolatelky, v níž s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. napadla výrok o trestu, je potom podle státního zástupce nutné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci dovolacího důvodu uvedeného v citovaném ustanovení, avšak jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání namítat prostřednictvím ani tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Pokud tedy dovolatelka shledávala uložený trest odnětí svobody, ač byl uložen v rámci zákonem trestní sazby, nepřiměřeným, a to pouze s ohledem na délku vedeného řízení, nelze dle vyjádření státního zástupce takové argumentaci přisvědčit. Na okraj státní zástupce doplnil, že trestní stíhání dovolatelky bylo zahájeno usnesením ze dne 31. 7. 2008, doručeným jí dne 4. 8. 2008, přičemž konečný rozsudek odvolacího soudu, napadený dovoláním, byl vynesen dne 26. 8. 2010, což značí, že řízení proti dovolatelce bylo vedeno v podstatě dva roky. Tuto lhůtu přitom lze dle státního zástupce vzhledem ke konkrétním okolnostem věci (např. doručování rozsudku soudu prvního stupně) považovat za adekvátní, resp. rozhodně ji není možné shledat nepřiměřenou. S ohledem na výše popsané okolnosti proto navrhl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Zároveň souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. je zákonem stanovená sazba trestu odnětí svobody v rozmezí dvou až osmi let, přičemž dovolatelce byl uložen trest při samé spodní hranici (tedy ve výši dvou let), jehož výkon jí byl navíc odvolacím soudem podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Trest byl dovolatelce tedy uložen v souladu se zákonem a jiná pochybení ve vztahu k druhu a výměře trestu dle názoru dovolacího soudu vytýkat nelze.
Avšak z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/03-1 ze dne 12. 4. 2007, ve kterém Ústavní soud vyjádřil přesvědčení, že pokud lze dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítat uložení takového druhu či výše trestu, které nejsou připuštěny zákonem, dle logického výkladu tím spíše (a minori ad maius) lze v jeho rámci namítat uložení takového druhu či výše trestu, které jsou v rozporu s jeho přiměřeností dle norem ústavních, tak vyplývá, že pokud je obsahem námitky uplatněné v dovolání skutečnost, že při výměře trestu měl soud zohlednit nepřiměřenou délku trestního řízení a tuto v rámci ukládání trestu kompenzovat, je Nejvyšší soud, s ohledem na svou vázanost normami ústavními, se takovouto námitkou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zabývat. Poněkud odlišné stanovisko zaujal Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 715/06-1 ze dne 10. 5. 2007, podle kterého právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, je „integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy“ (viz kupříkladu rozhodnutí v věcech sp. zn. I. ÚS 5/96, IV. ÚS 358/98, I. ÚS 600/03 a další) a není-li Nejvyšší soud, byť co do podmínek dovolacího přezkumu omezen taxativním výčtem dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. řádu), vyvázán z povinnosti poskytnout ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy), nezbývá – v jednotlivých případech – než přistoupit k takovému výkladu těchto podmínek, na jehož základě se možnostem ochrany základních práv a svobod dostane odpovídající přednosti; je-li standardním důvodem zásahu z ústavněprávních pozic okolnost, že obecné soudy nevyložily podústavní právo ústavně konformně, je logicky na obecných soudech, aby se k právě takovému (ústavně konformnímu) výkladu uchýlily. Ústavní soud dále v tomto (citovaném) nálezu vyjádřil přesvědčení, že jestliže Nejvyšší soud má za to, že použitelnost dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vztahu k námitce nepřiměřenou dobou trestního stíhání předpokládá nepřípustnou extenzi, není od věci obrátit pozornost k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť úvahu o „jiném nesprávném hmotně právním posouzení“ další hodnocení okolností rozhodných z hlediska norem (podústavního) trestního práva současně ve vztahu k normám (a principům) ústavního pořádku (resp. odtud vyvozených závěrů) zjevně nevylučuje.
Jak však v každém případě z výše uvedených nálezů Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, takto koncipovaná námitka je uplatněna v rámci dovolacího řízení právně relevantně, v daném případě se však jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
Skutek, pro nějž byla dovolatelka odsouzena, byl spáchán na jaře roku 2007, soudem druhého stupně byla pravomocně odsouzena v létě 2010, od spáchání skutku tedy uplynuly přibližně tři roky a tři měsíce, přičemž trestní řízení od zahájení trestního stíhání usnesením policejního orgánu Okresního ředitelství Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování Vyškov ze dne 31. 7. 2008, které dovolatelka převzala dne 4. 8. 2008 (čl. 26-27) až po vynesení (citovaného) pravomocného rozsudku soudu druhého stupně dne 26. srpna 2010, trvalo 2 roky a přibližně 1 měsíc.
Pojem „nepřiměřená délka trestního řízení“ není nikde přesně definován, je nutno si tedy vypomoci judikaturou, přičemž jedním z klíčových rozhodnutí je nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 535/03 ze dne 6. 9. 2006, ve kterém Ústavní soud deklaroval, že si je vědom skutečnosti, že kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání, jejímž překročením by bez dalšího došlo k porušení citovaného ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na svou rozhodovací praxi, resp. praxi Evropského soudu pro lidská práva, je zřejmé, že dobu trvání trestního řízení delší než šest let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě absence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze trvání trestního stíhání v délce vyšší tolerovat. Ústavní soud dovodil povinnost obecných soudů kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to využitím všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje. Dalším významným rozhodnutím je nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 358/98 ze dne 10. 11. 1998, kde byla za nedůvodné průtahy označena situace, kdy soud mimo jiné neučinil žádný procesní úkon po dobu téměř tří let. Ostatně i co se týká nálezu Ústavního soudu ze dne 31. března 2010 sp. zn. II. ÚS 855/08, na který ve svém podání poukázala dovolatelka, za nepřiměřeně dlouhé bylo označeno trestní řízení trvající 9 let, přičemž od spáchání skutku uplynulo 13 let. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že trestní řízení trvající kolem dvou let nemůže být označeno jako nepřiměřeně dlouhé, a to ani s ohledem na dovolatelkou poukazovaný ústavněprávní aspekt.
Lze snad přisvědčit tvrzení dovolatelky, že doba od vynesení rozsudku do doručení jeho opisu dovolatelce a jejímu právnímu zástupci byla delší než standardní (přičemž ze spisu vyplývá, že předsedkyně senátu požádala předsedu okresního soudu o prodloužení lhůty k vypracování tohoto rozhodnutí z důvodů vysokého nápadu agendy v věcech trestních), avšak v žádném případě se nejedná o nedůvodný průtah zapříčiňující nepřiměřenou délku trestního řízení ve výše naznačeném ústavněprávním rozměru, a proto dovolací soud nevidí žádný právní důvod, proč by měl odvolací soud takovouto skutečnost zohlednit při ukládání trestu, když trest byl navíc dovolatelce ukládán již při úplně spodní hranici (zákonem stanovené) sazby a nakonec jako trest podmíněně odložený. V naznačených souvislostech je třeba též uvést, že výše uvedené námitky dovolatelka v rámci řízení o odvolání neuplatnila (ačkoli jí byly v té době již známy, neboť dle jí prezentovaného názoru se tyto průtahy týkaly řízení před soudem prvního stupně).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Pod deklarovaný dovolací důvod tak nelze podřadit tu část námitek dovolatelky, jejichž prostřednictvím vytýká soudu neúplnost dokazování a jejichž prostřednictvím předložila dovolacímu soudu vlastní (pro ni příznivější) verzi skutkového děje. Velká část dovolání je vyjádřením nesouhlasu s tím, jak obecné soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, z nichž podle dovolatelky v žádném případě neplyne, že by se dopustila jí přisuzované trestné činnosti. Přitom soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a pečlivě vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě dovolatelky a proč ji uznaly vinnou výše uvedeným trestným činem.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Trestného činu podvodu podle odst. 3 písm. b) téhož ustanovení se dopustí ten, kdo způsobí takovým činem (uvedeným v odstavci 1) značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Jak vyplývá ze skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, dovolatelka vědoma si své špatné finanční situace, požádala poškozené manžele V., aby jí po dobu tří měsíců ručili na její půjčku s tím, že uzavřou Smlouvu o půjčce peněz na celkovou částku ve výši 760.000,- Kč, které použije ona ve svůj prospěch a následně to byla právě dovolatelka, kdo inicioval a zorganizoval převod práv k nájmu družstevního bytu (kterým poškození ručili) a k převodu práv zpět na poškozené manžele V. tak nikdy nedošlo, ač jim dovolatelka slíbila, že se tak stane nejpozději do tří měsíců, čímž způsobila poškozeným manželům V. škodu ve výši nejméně 760.000,- Kč.
Soudy při svém rozhodování vycházely zejména z výpovědi poškozených manželů V., kteří soudu popsali výše uvedené jednání dovolatelky, jejichž výpověď byla podpořena výpověďmi svědků S. (který potvrdil, že peníze z předmětné smlouvy o půjčce byly určeny právě pro dovolatelku), svědka Š. G. (který potvrdil, že to byla dovolatelka, kdo jej oslovil, jestli má zájem o byt manželů V., přitom o tom, že by byt na ně měl být zpátky do tří měsíců převeden, nebyl vůbec informován a dále potvrdil, že dovolatelka byla aktivní i při převodu předmětného bytu), svědkyně K., když z výše uvedených výpovědí jednoznačně vyplynulo, že finanční prostředky z předmětné půjčky tak byly nade vší pochybnost určeny pro dovolatelku, přičemž poškození tuto finanční hotovost neužili a přesto za ni ručili svým bytem, o který následně aktivním jednáním dovolatelky přišli, což bylo dále prokázáno (ve věci provedenými) listinnými důkazy (žaloba o vyklizení družstevního bytu, smlouva o podnájmu pronajatého družstevního bytu, živnostenský list, dohoda o převodu členství a další). Z výše uvedených důvodů považoval soud prvního stupně za nadbytečný důkaz výslechem dalších svědků, zejména výslechem svědka L. (který jak vyplynulo z výpovědi svědka S. jednal z jeho pověření), když o skutečnostech o převodu bytu vypovídali již svědci S. a G., svědek L. se navíc k hlavnímu líčení nedostavil, nepodařilo se ho řádně předvolat a o jeho pobytu není znám žádný poznatek. Odvolací soud se potom s takto zjištěným skutkovým stavem shodl a ani dovolací soud nemá v uvedeném směru pochybnosti.
Nezbývá než konstatovat, že učiněná skutková zjištění mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu (jak namítala dovolatelka) takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Pokud by tedy obsahem dovolání byly pouze takové námitky, jejichž prostřednictvím dovolatelka zpochybnila šíři a kvalitu provedeného dokazování a následné hodnocení takto provedených důkazů obecnými soudy, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
Zjevně neopodstatněnou je pak námitka dovolatelky, že je problematický postup soudu prvního stupně, kterým upravil skutkovou větu obsaženou v obžalobě tak, že poškození manželé V. částku 600.000,- Kč předali dovolatelce, kterou dovolatelka uplatnila s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2014/07 ze dne 14. května 2008. V první řadě je namístě uvést, že předmětný nález Ústavního soudu se týká úplně jiné situace, kdy již v okamžiku podání obžaloba trpěla důkazní nouzí (konkrétně ve vztahu ke vloupání do Seatu Toledo) a v průběhu soudního řízení se orgány veřejné žaloby ani nesnažily tento stav řádným procesním způsobem zvrátit. Dodatečně volený procesní způsob výslechu zasahujícího kriminalisty, ať už byl vyložen soudem prvního stupně jako svědecká výpověď, či soudem druhého stupně jako prvek ve skutečnosti nikdy formálně neprovedené prověrky na místě, by tedy mohlo být vnímáno jako vylepšení pozice obžaloby. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že si obecné soudy prvního a druhého stupně tohoto stavu byly vědomy, a proto se tímto momentem poměrně podrobně zabývaly. V každém případě se totiž jednalo o vykročení z pozice nestrannosti soudu a ze zachovávání rovnosti zbraní stran, neboť z postupu obecných soudů byla patrná předem marná snaha obhajoby vytěžit z námitek příznivější rozhodnutí (viz odůvodnění citovaného nálezu). Dále je třeba připomenout, že těžiště dokazování je před soudem prvního stupně, a soud prvního stupně tedy využil svého práva a skutkovou větu upravil tak, aby odpovídala (ve věci) učiněným skutkovým zjištěním, když nelze takto dovodit, že by soud v daném případě suploval jakkoli funkci obžaloby. Navíc je třeba zdůraznit, že přesný způsob, jakým se dostaly finanční prostředky z půjčky k dovolatelce (zda to bylo bezprostředně nebo prostřednictvím jakékoli jiné osoby) není pro posouzení věci podstatný, když bylo jasně prokázáno, že tyto prostředky byly určeny pro dovolatelku a dlužníci (poškození) manželé V. nebyly jejich konečnými adresáty. V naznačených souvislostech je třeba též zmínit, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2010 sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. (Rt)Tzn 12/94, publ. ve Sb. soud. rozh. a stanovisek pod č. R 1/1996/I tr.]. Totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení (dříve i vznesení) obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby musí být plná shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek [viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. (Rc) Tzn 12/94]. Dále je třeba zdůraznit, že z ustanovení §220 odst. 3 tr. ř. a §220 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999 sp. zn. 7 Tz 179/99). Vypuštěním předmětného konstatování ze skutkové věty obsažené v obžalobě nedošlo ani k žádnému zhoršení postavení dovolatelky, ze kterého by bylo možné dovodit (namítanou) „pomoc“ obžalobě ze strany soudu. Tato tvrzení obstojí i v rovině dalšího nálezu Ústavního soudu, na který dovolatelka odkázala, a to nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/05 ze dne 24. 4. 2006.
Konečně zjevně neopodstatněnou je i námitka dovolatelky, že došlo k porušení zásady presumpce neviny a vzniklé pochybnosti bylo třeba vyložit v její prospěch. Jak již bylo uvedeno výše, o skutkovém stavu, tak jak jej učinil nalézací soud není žádných pochyb a skutková věta rozsudku soudu prvního stupně je v naprostém souladu s větou právní téhož rozhodnutí, přičemž jednání tam popsané bylo správně kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka