ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.862.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 862/2011 -19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. července 2011 o dovolání, které podala obviněná J. G. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 7 To 46/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 203/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. G. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 5 T 203/2010, byla obviněná J. G. uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dopustila tím, že „ dne 11. 1. 2010 kolem 10.30 hodin v B. ulicí K. řídila osobní motorové vozidlo značky Lancia, ač není držitelem řidičského oprávnění, neboť toto jí bylo odňato rozhodnutím Magistrátu města Brna - odboru dopravně správních činností sp. zn. ODSČ-22520-ZZ/09 ze dne 29. 5. 2009 s právní mocí dnem 1. 7. 2009 z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, a s tímto rozhodnutím byla seznámena dne 13. 7. 2009 “.
Za to byla obviněná odsouzena podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků. Současně byl obviněné uložen podle §73 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 (dvou) roků.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 5 T 203/2010, podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 7 To 46/2011, a to tak, že odvolání obviněné J. G. podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná J. G. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 93 - 94), a to s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), l ) tr. ř.
Obviněná namítla, že se jednání popsaného v obžalobě dopustila v krajní nouzi dle ustanovení podle §28 odst. 1 tr. zákoníku, kdy současně její jednání nevykazuje znaky společensky škodlivého činu (§12 odst. 2 tr. zákoníku), z čehož usuzuje, že nemůže být trestně odpovědná, a současně vyslovuje domněnku, že nebyly naplněny podmínky ustanovení §39 odst. 2 tr. zákoníku, tedy že s ohledem na význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, míru jejího zavinění ani její pohnutku, záměr či cíl nelze dovodit nutnou závažnost jejího jednání. Obviněná na podporu těchto závěrů uvedla, že soud neprovedl všechny důkazy, které v rámci své obhajoby navrhovala, zvláště pak výslech svědků R. Š. a P. J., v důsledku čehož nebyl natolik zjištěn skutkový stav, aby bylo možno jednoznačně posoudit její vinu. Je přesvědčena, že soud tak rozhodoval za důkazní situace, kdy nebyly jednoznačně odstraněny pochybnosti o tom, zda její jednání vůbec naplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Z hlediska posouzení věci není možno neprovádět důkazy, které mohou vést k zásadně jinému náhledu na její jednání, a to náhledu, který by mohl vést i ke zproštění obžaloby. Závěr, že nejednala v krajní nouzi, je pro danou věc zcela zásadní.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí, nebo sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že obviněná se podle §226 tr. ř. zprošťuje obžaloby.
Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 7. 6. 2011. Dne 23. 6. 2011 byl Nejvyššímu soudu doručen přípis ze dne 20. 6. 2011, v němž Nejvyšší státní zastupitelství České republiky uvedlo, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 7 To 46/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou J. G. vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněné je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněné po věcné stránce řádně projednal a také z podnětu podaného odvolání rozhodl. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
Obviněná však podle obsahu dovolání uplatnila tento dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázala na dovolací důvody uvedené pod písm. e) a g).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou pak uvedeny v §11 tr. ř., přičemž obviněná se konkrétního ustanovení nedovolává.
Podle §11 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno
a) nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii,
b) je-li trestní stíhání promlčeno,
c) jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§10), nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán,
d) jde-li o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná,
e) proti tomu, kdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého,
f) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
g) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o schválení narovnání, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
h) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, jiným správním deliktem nebo kárným proviněním, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
i) je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět, nebo
j) stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Nejvyšší soud v daných souvislostech poznamenává, že obviněná ve svém dovolání sice formálně deklarovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., nicméně nevznáší žádné konkrétní námitky, ze kterých by bylo možno existenci některého z důvodů uvedených v ustanovení §11 tr. ř. dovodit. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněná předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněná přímo uvedla, jaké vady rozhodnutí vytýká. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nepřihlížel.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněné, v jejichž rámci namítala nesprávné hodnocení důkazů (námitka, že soud neprovedl všechny jí navrhované důkazy, především pak výslech svědků R. Š. a P. J.) a poukazovala na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (námitka, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn pro závěr o její vině). Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud odkázal a plně se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu nalézacího, kterýžto řádně odůvodnil, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněné a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.
S určitou mírou tolerance lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky obviněné, že jednala v krajní nouzi a že její jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu, jímž byla uznána vinnou, neboť nejsou současně splněny podmínky ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu.
Obviněná vznesla námitku, že její jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kteroužto lze formálně podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod, nicméně námitka obviněnou vznesená je založena na podkladě námitek nesprávného hodnocení provedených důkazů a zpochybnění skutkového stavu věci tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů. Obviněná v podstatě nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by měla vyplývat existence možného rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost. Obviněná v rámci dovolání nenamítla, že popis skutku, tak jak je uveden ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, není podřaditelný pod skutkovou podstatu trestného činu, jímž byla uznána vinnou. Je naopak evidentní, že ačkoli v dovolání formálně deklarovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnila a ve skutečnosti uplatnila námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhala změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Jak již bylo vyloženo výše, Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, došel k závěru, že obviněnou v této části podané dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř.
Obviněná dále namítla, že její jednání nebylo možno posoudit jako trestné, neboť byla dána jedna z okolností vylučujících protiprávnost, resp. že její jednání je třeba posuzovat jako jednání ve stavu krajní nouze.
Institut krajní nouze je upraven v §28 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem (odst. 1). O krajní nouzi nejde, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet (odst. 2).
Obviněná namítla, že jednala v krajní nouzi, kdy chránila svůj majetek. Uvedla, že její vozidlo bylo zaparkováno na ulici K. a to z toho důvodu, že byla vadná baterie, a neznámou ženou jí bylo oznámeno, že její vozidlo je „kradeno“. Z tohoto důvodu se rozhodla vozidlo přeparkovat a byla zadržena hlídkou Policie.
Nutno uvést, že touto námitkou obviněné se zabýval již odvolací soud, který ve svém odůvodnění uvedl, že „ z obsahu spisového materiálu nezjistil skutečnosti, které by nasvědčovaly možnému závěru, že obžalovaná jednala ve stavu krajní nouze “ (str. 2 napadeného usnesení). Odvolací soud v této souvislosti odkázal na odůvodnění soudu nalézacího, který se k této námitce vyjádřil v rámci odůvodnění na str. 4, kdy konstatoval, že „ je zřejmé, že obžalované byl uložen zákaz řízení, kdy i přesto toto vozidlo řídila. … okolnost, zda se snažila zabránit odcizení svého vozidla, v tomto směru není podstatná. Navíc pak toto tvrzení nebylo ničím podložené, nicméně toto nemá vliv na právní kvalifikaci jednání obžalované “.
V projednávaném případě jsou úvahy o krajní nouzi podle §28 tr. zákoníku vyloučeny, neboť nebyla splněna podmínka bezprostředně hrozícího nebezpečí, stejně jako podmínka, že nebezpečí nebylo možno za daných okolností odvrátit jinak. Obviněná nijak nedoložila, že skutečně mělo dojít k tomu, že její zaparkované vozidlo mělo být „odcizováno“, navíc bylo jednoznačně prokázáno, že obviněná měla možnost odvrátit nebezpečí jiným způsobem, než porušením zákazu řízení, např. zavoláním hlídky Policie. Za uvedených okolností obviněná nejednala ani v krajní nouzi, ani v domnělé krajní nouzi.
Obviněnou uplatněný odkaz na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku není namístě. Uvedené ustanovení se týká principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio. Nejvyšší soud uvádí, že tyto principy nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Nalézací soud v rámci odůvodnění na str. 4 uvedl, že „ podstatné je to, že obžalovaná pozbyla řidičského oprávnění z důvodu zdravotní způsobilosti v řízení motorových vozidel, kdy měla v podstatě uložený i zákaz, kdy však přesto s tímto vozidlem jela, kdy si musela být vědoma následků svého jednání, a to i z toho důvodu, že ona sama uvádí, že takto jednala v krajní nouzi a její jednání nemůže být trestným činem, nýbrž toliko přestupkem. To, že by jednání obžalované bylo přestupkem, s tímto se soud neztotožnil, neboť veškeré provedené důkazy vedou k jedinému závěru, a to k závěru o vině obžalované, který tím, že naplnila znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu “.
Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví (občanského, obchodního práva).
Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněné, že její jednání nemělo podléhat trestní represi. Odkaz na princip subsidiarity trestní represe ve vztahu k zásadě ultima ratio považuje Nejvyšší soud v daném případě za nepřípadný.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zatíženo vytýkanými vadami. To znamená, že dovolání obviněné nebylo možno přiznat - ani v části jinak obsahově podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - jakékoliv opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné J. G. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a