ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3177.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3177/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1, proti žalovanému D. Z. , zastoupenému JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, o určení neplatnosti kupní smlouvy, o určení vlastnictví a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 12 C 70/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. dubna 2009, č.j. 25 Co 84/2009-104, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miloslava Noska, advokáta se sídlem v Semilech, Nádražní 24.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. prosince 2008, č.j. 12 C 70/2008-68, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti označené kupní smlouvy (výrok I.), určil, že Česká republika je vlastnicí a žalobce správcem specifikovaných pozemků (výrok II.), zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a předat specifikované pozemky (výrok III.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.) a o povinnosti žalovaného zaplatit státu určený soudní poplatek (výrok V.). Soud prvního stupně neshledal naléhavý právní zájem žalobce na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Neshledal důvodnou ani žalobu na vyklizení předmětných pozemků. Vycházel přitom ze skutkového zjištění, že žalobce neprokázal jakékoliv zásahy žalovaného do vlastnického práva žalobce. Žalobě o vyklizení předmětných pozemků nebylo možno vyhovět ani z důvodu uchopení se držby těchto pozemků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. dubna 2009, č.j. 25 Co 84/2009-104, rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou odvoláním nedotčených výroků II. (výrok o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy) a V. (výrok o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek) jako věcně správné rozhodnutí podle §219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud jednotlivé výroky odůvodnil v písemném vyhotovení svého rozsudku. Ve vztahu k výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti předmětné smlouvy, se zcela ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně. Uvedl, že neobstojí ani úvaha žalobce o preventivní povaze určení neplatnosti kupní smlouvy ve výrokové části rozsudku nejen s ohledem na účastníky smlouvy, ale i ve vztahu k dalším možným pokusům o „ohrožení práva v dané kategorii právních vztahů.“ Také výrok III. rozsudku soudu prvního stupně shledal odvolací soud věcně správný. Žalobce se v řízení domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost předmětné pozemky vyklidit. Jednalo se zde o vindikační žalobu podle §126 obč. zák., která s ohledem na předmět vlastnictví, kterým jsou nemovitosti, měla podobu žaloby vyklizovací. Pro úspěch s tímto žalobním požadavkem by musely být kumulativně splněny tři předpoklady. Předně by musel žalobce prokázat, že je aktivně legitimován k takovému žalobnímu požadavku. O naplnění tohoto předpokladu není - již s ohledem na pravomocný výrok II. rozsudku soudu prvního stupně - žádných pochyb. Dále by žalobce musel prokázat, že žalovaný do jeho vlastnického práva nějakým způsobem zasahuje a že se tak děje ze strany žalovaného neoprávněně. Žalobce však v tomto řízení ani netvrdil již druhý předpoklad pro úspěch žaloby na vyklizení, a sice existenci zásahů do jeho vlastnického práva ze strany žalovaného. Žalobce netvrdil, že by žalovaný na daných pozemcích měl umístěny nějaké věci, nebo by tyto pozemky užíval, anebo že tak s jeho svolením činily třetí osoby. Žalobce s takovými tvrzeními nepřišel ani v odvolání. Z obsahu odvolání se lze domnívat, že žalobci se může spíše jednat o vydání držby či o uložení povinnosti žalovaného pozemek protokolárně předat. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by žalovaný pozemky držel ve smyslu držby faktické. Nápravy zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí se pak žalobce domohl určením vlastnického práva. Uložení povinnosti k protokolárnímu předání nemovitostí „nemá oporu v zákoně - ani v citovaném ust. §126 odst. 1 OZ.“ Ochrana vlastnického práva podle ust. §126 odst. 1 obč. zák. neznamená, že se vlastník domůže zjištění stavu předmětu jeho vlastnictví za účelem důkazní situace v eventuálních dalších sporech.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, z jehož obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že dovolatel dovoláním brojí do části meritorního výroku I., jímž byly potvrzeny meritorní výroky I. (zamítnutí žaloby na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy) a III. (zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalovanému vyklidit předmětné pozemky), a dále do nákladového výroku II. Přípustnost dovolání dovozuje dovolatel z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Pokud jde o tu část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, dovolatel se s právním názorem odvolacího soudu neztotožňuje, přičemž stran dovolací argumentace zcela odkazuje na své dovolání, které podal (jako ve shodné věci) proti rozsudku téhož odvolacího soudu ze dne 15. dubna 2009, sp. zn. 25 Co 85/2005, „v němž podrobně svůj právní názor odůvodnil .“ Ohledně žaloby na vyklizení předmětných pozemků dovolatel namítá, že mu nebylo známo, že by předpokladem pro dosažení procesního úspěchu u žalobního návrhu na vyklizení, podaného v zájmu uchopení se držby nemovité věci, bylo prokázání, že žalovaný v době podání žaloby, resp. v době rozhodování soudu, nemovitosti užívá, či na nich má nějaký svůj majetek, nebo nemovitosti užívají s jeho souhlasem jiné osoby. Nebylo mu proto ani známo, že by měl tvrdit například, že část předmětných pozemků užívá třetí osoba, nebo že jiné pozemky jsou třeba zapleveleny, jsou na nich rostlinní škůdci, nachází se na nich skládka apod., tedy že zde má žalovaný své věci. Dovolateli to nebylo známo zejména proto, že již v řízení před soudem prvního stupně nebyli účastníci řízení poučeni podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř. Soudy obou stupňů si především neujasnily podmínky a předpoklady, za nichž může dojít k zániku držby. Dovolatel pak v další části svého dovolání se zaměřuje na institut držby, odkazuje na odbornou literaturu a polemizuje s právním závěrem odvolacího soudu. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud") zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a zrušil též v dotčených výrocích i rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu (v uvedeném rozsahu) vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání odmítl uplatněnou dovolací argumentaci a vyjádřil se k jednotlivým námitkám dovolatele. Protože dovolání v této věci není přípustné, žalovaný navrhl, aby jej Nejvyšší odmítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů tohoto řízení.
Podle čl. II. - přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabyla účinnosti dne 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Poněvadž rozsudek odvolacího soudu byl vydán (vyhlášen) dne 15. dubna 2009, dovolací soud při projednání tohoto dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolatel své dovolání, směřující proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, pokud jde o uplatněný dovolací důvod, nijak nevymezil.
Podle §240 odst. věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 věty prvé o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a o. s. ř. předpokládá, že dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že dovolací důvod je dán; pouhý odkaz na text zákona, anebo samotná citace skutkové podstaty některého z dovolacích důvodů uvedených taxativně v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. samo o sobě nestačí. Chybí-li totiž vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné věcně přezkoumat [(§242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.) k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 1702/2005, in www.nsoud.cz ).
Takovou absencí okolností (vymezujících in concreto uplatněný dovolací důvod) je postiženo dovolání i v situaci, kdy dovolatel odkazuje na dovolání, které měl podat v jiné (skutkově obdobné) věci.
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že neobsahuje-li dovolání údaj o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jde o vadu podání, kterou může odvolatel odstranit z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu jen do uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání. Marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle §241b odst. 3 o. s. ř. se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými; dovolací soud proto k opožděnému doplnění dovolání nemůže přihlížet z úřední povinnosti. Případná výzva, aby dovolání, které neobsahuje všechny podstatné náležitosti, bylo opraveno nebo doplněno (§243c odst. 1, §43 odst. 1 o. s. ř.), se proto po uplynutí této lhůty stává bezpředmětnou. Protože v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, je třeba dovolání, které je nezpůsobilé zahájit dovolací řízení, za přiměřeného použití ustanovení §43 odst. 2 věty první o. s. ř. odmítnout (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, in www.nsoud.cz .).
Z vyloženého je zřejmé, že absence vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění (toho kterého) dovolacího důvodu ve vztahu k části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, znemožnila Nejvyššímu soudu přezkoumat (takto neúplným dovoláním) napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného důvodu proto Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle §243c odst. 1 a §43 odst. 2 věty první o. s. ř. odmítl.
Zbývá nyní posoudit dovolání dovolatele směřující proti další části meritorního výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovanému, aby vyklidil a předal specifikované pozemky (dovolateli). V tomto směru Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. totiž může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Jak je ovšem zřejmé z obsahu dovolání, dovolatel zásadní právní význam rozhodnutí spojuje s řešením právní otázky týkající se vydání držby nemovité věci. Tato otázka ovšem nebyla určující pro meritorní rozhodnutí odvolacího soudu, který při rozhodování vycházel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal jakékoliv zásahy žalovaného do vlastnického práva žalobce, a následně posuzoval, zda za takto zjištěného skutkového stavu lze přistoupit k aplikaci hmotněprávního pravidla chování obsaženého v §126 obč. zák., když v tomto směru žalobu dovolatele (vzhledem k žalobou vymezenému předmětu řízení) považoval za žalobu vindikační. Z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku je přitom zřejmé, že odvolací soud při řešení právní otázky vyklizení předmětných pozemků (implicite) vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, podle které vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Tato ochrana se poskytuje v občanském soudním řízení žalobou vindikační a žalobou negatorní. U nemovitostí plní funkci vindikační žaloby žaloba na vyklizení (např. bytu, domku, či jiné nemovitosti). Není ovšem vyloučena ani vindikační žaloba, při níž kromě vyklizení jde i o odevzdání věci vlastníku.Vlastnická žaloba na vydání věci (vyklizení nemovitosti) může mít úspěch jen tehdy, prokáže-li žalobce své vlastnické právo a dále prokáže-li, že žalovaný do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2007, sp. zn. 30 Cdo 1749/2007).
K tomu, aby bylo možno dovozovat, že žalobce se domáhá vydání (předání, resp. uchopení) držby nemovité věci, je nezbytné konstruovat žalobní petit nejen na vyklizení označené nemovitosti, ale i na její předání. V daném případě ovšem dovolatel takto svůj žalobní návrh nekonstruoval a pokud soud prvního stupně nad rozsah žalobního petitu zamítl žalobu (v dovolatelem nenavrhované části) na „předání pozemků“, přičemž odvolací soud při meritorním rozhodování vycházel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a který podrobil subsumpční úvaze v rámci řešení otázky, zda za takto zjištěného skutkového stavu věci jsou splněny podmínky pro aplikaci §126 odst. 1 obč. zák. ve smyslu uložení povinnosti žalovanému, aby označené pozemky vyklidil, nelze z uvedeného dovozovat žalobu o vydání (předání, resp. uchopení) držby. Ostatně do takto odvolacím soudem vyřešené právní otázky dovolatel prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nevstupuje, když s výtkou, že nebyl soudy ve smyslu §118a o. s. ř. poučen, namítá, že mu „nebylo známo, že by předpokladem pro dosažení procesního úspěchu u žalobního návrhu na vyklizení, podaného v zájmu uchopení se držby nemovité věci, bylo rozhodné tvrzení a prokázání, že žalovaný v době podání žaloby, resp. v době rozhodování soudu, nemovitost užívá, či na nich má nějaký svůj majetek, nebo nemovitosti užívají s jeho souhlasem jiné osoby.“
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v uvedeném směru postaveno (což je pro posuzování přípustnosti dovolání určující) na řešení právní otázky vyklizení předmětných pozemků při zjištění, že žalovaný do vlastnického práva dovolatele nijak nezasahuje, nikoliv na řešení otázky vydání (předání, resp. uchopení) držby těchto pozemků. Pokud se pak odvolací soud v odůvodnění rozsudku zmiňuje o problematice uchopení držby pozemků, činí tak pouze s ohledem na vypořádání se s takto dovolatelem uplatněnou odvolací argumentací, nikoliv v důsledku toho, že by dovolatel takový návrh (vycházeje z obsahu jím podané žaloby) zákonem předepsaným způsobem uplatnil.
Lze tedy uzavřít, že z pohledu odvolacím soudem řešené právní otázky vyklizení předmětných pozemků dovolatel žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, v dovolání nevymezil, přičemž Nejvyšší soud ani neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo judikaturou dovolacího soudu (viz např. shora již cit. rozhodnutí dovolacího soudu). Jinak řečeno, skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a který pro své meritorní rozhodování převzal odvolací soud, a z nějž při posuzování přípustnosti dovolání vycházel i Nejvyšší soud (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, jak byl vyjádřen v odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku.
Tím, že dovolatel v dovolání vytýká oběma soudům, že vůči němu nesplnili svou poučovací povinnost ve smyslu §118a o . s. ř., uplatňuje také dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Tento dovolací důvod lze sice podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu uplatnit i v případě dovolání podaného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ovšem takové otázky dovolací soud přezkoumá jen tehdy, pokud budou vycházet ze střetu odlišných názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz ). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ovšem nelze dovodit, že by odvolací soud řešil otázku týkající se výkladu procesněprávního předpisu, jež by po právní stránce měla mít zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. a mohla tak založit přípustnost podaného dovolání.
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k jiným vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání v předmětné věci není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatel výslovně napadl též výrok II. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení ovšem není přípustné (k tomu srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele i proti posledně uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Protože dovolání dovolatele bylo odmítnuto, je dovolatel povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalovanému náklady, které žalovaný v tomto dovolacím řízení vynaložil. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta žalovaného v částce 4.000,- Kč [§2 odst. 1, §10 odst. 3, a §17 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., kdy odměna byla vypočtena součtem sazby odměny podle §5 písm. b) ve výši 10.000,- Kč (žaloba na určení neplatnosti smlouvy) a odměny podle §7 písm. d) cit. vyhlášky (žaloba na vyklizení nemovitostí) ve výši 6.000,- Kč, tj. celkem 16.000,- Kč, snížené ve smyslu §14 odst. 1 (s ohledem na odmítnutí dovolání) o 50%, tj. na částku 8.000,- Kč, a ve smyslu §18 odst. 1 téže vyhlášky ještě snížené (vzhledem k tomu, že advokát žalovaného v dovolacím řízení učinil pouze jediný úkon právní služby, a to sepis vyjádření k podanému dovolání) o dalších 50%, tj. na částku 4.000,- Kč] a dále z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta po 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, vše navýšeno o 20% DPH (tj. o částku 860,- Kč) podle §137 odst. 3 o.s.ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.160,- Kč je žalobce povinen zaplatit žalovanému, a to k rukám jeho advokáta, který žalovaného v tomto dovolacím řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 28. února 2011
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu