ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4256.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4256/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce P. R. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 240.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 226/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2009, č. j. 58 Co 158/2009 – 61, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 8. 2009, č.j. 58 Co 158/2009-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 31. 12. 2008, č. j. 12 C 226/2007 – 47, zastavil řízení co do částky 89.000,- Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu na zaplacení částky 151.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 8. 2009, č. j. 58 Co 158/2009 – 73, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 125.000,- Kč s příslušenstvím, v ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce se domáhal přiměřeného zadostiučinění ve výši 240.000,- Kč s přísl. za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 139/1997, jehož předmětem bylo určení neplatnosti ukončení pracovního poměru. Žalovaná žalobcově nároku v šestiměsíční lhůtě od podání žádosti nevyhověla, dodatečně (1 rok a 2 měsíce po podání žádosti) však vyplatila žalobci částku 89.000,- Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho závěry o důvodnosti základu nároku, avšak neztotožnil se s jeho hodnocením kritérií podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Za rozhodnou délku řízení považoval odvolací soud dobu od 7. 5. 1997 do 6. 11. 2006, kdy nabyl rozsudek odvolacího soudu právní moci (tj. 114 měsíců). Při úvaze 15.000,- Kč za jeden rok řízení dospěl k základní částce 142.500,- Kč. Ve prospěch jejího snížení nesvědčilo žádné z hledisek, neboť se nejednalo o složitou věc (k opakování důkazů došlo v důsledku nesprávného postupu soudu prvního stupně), žalobce se na délce řízení nepodílel, věc byla projednávána ve třech stupních řízení, kdy rozsudky soudu prvního stupně byly opakovaně rušeny pro nepřezkoumatelnost, a to se značným časovým odstupem v důsledku nečinnosti odvolacího soudu. Ve prospěch zvýšení základní částky zadostiučinění naopak svědčí hledisko značného významu věci pro žalobce, kterému dle názoru odvolacího soudu odpovídá zvýšení o 50 %. V souhrnu dospěl odvolací soud k částce 214.000,- Kč, protože však žalovaná žalobci již 89.000,- Kč vyplatila, přiznal žalobci dalších 125.000,- Kč s příslušenstvím.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku podala žalovaná dovolání namítajíc nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí s hodnocením újmy a výší zadostiučinění, které bylo žalobci z titulu nesprávného úředního postupu přiznáno. Domnívá se, že hodnocení věci odvolacím soudem dle zákonných kritérií uvedených v §31a zákona č. 82/1998 Sb. není správné. Řízení probíhalo po dobu necelých 11 let na třech stupních soudní soustavy, z odůvodnění odvolacího soudu přitom není zřejmé, z jakého důvodu odvolací soud považuje za rozhodující délku řízení 9 a půl roku, tedy bez dovolacího řízení. Okolnost, že řízení proběhlo na třech stupních soudní soustavy, je dle názoru dovolatelky důvodem ke snížení tzv. základní částky. Řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru lze považovat za složitější, a to jak po stránce skutkové, tak právní. Bylo provedeno rozsáhlé dokazování, a i mírná složitost věci svědčí pro snížení základní náhrady. Domnívá se, že zvýšení základní náhrady o 50 % z důvodu významu řízení pro žalobce je značně nadnesené. Žalobce se nijak nesnažil řízení urychlit, ani jednou se například nedotázal na stav řízení, což o příliš velkém významu řízení pro žalobce nesvědčí. Odvolací soud se nedostatečně vypořádal a nesprávně zhodnotil všechny rozhodné okolnosti a proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zák. č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož dovolání směřuje proti měnícímu výroku odvolacího soudu, je dovolání přípustné na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolatelka ani existenci těchto vad nenamítala.
Dovolatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu především tím, že soud při výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění nesprávně zhodnotil kritérium složitosti řízení (§31 a odst. 3 písm. b) zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), a přecenil význam předmětu řízení pro poškozeného (§31a odst. 3 písm. e) Odpšk).
K tomu dovolací soud uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se výslednou částkou zabývá pouze tehdy, jevila-li by se tato částka jako důsledek nesprávného právního posouzení zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje především správnost základních úvah soudu, např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka či nikoliv. Pokud však není přiznaná částka zcela zjevně nepřiměřená, nezkoumá dovolací soud, zda v důsledku aplikace toho kterého kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit či zvýšit o 20 %, 30 % nebo 50 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 Všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz . ).
V posuzované věci má dovolací soud za to, že kritéria složitosti řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného byla posouzena a aplikována odvolacím soudem správně. Při posouzení složitosti řízení je třeba přihlédnout jak k procesním komplikacím, tak ke skutkové či hmotně právní složitosti případu. V civilních věcech jsou považována za typově složitější řízení například restituční spory ohledně velkého množství majetku, řízení o stanovení výživného při změnách v majetkových poměrech účastníků nebo insolvenční řízení s větším množstvím incidenčních sporů či řízení ve věcech kapitálových společností. Spor o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru mezi takové případy svojí složitostí typově obvykle nepatří.
Za kritérium hlediska složitosti řízení lze považovat i počet instancí, které se řešením sporu věcně zabývaly. V daném případě byl spor o určení neplatnosti ukončení pracovního poměru projednáván ve třech stupních soudní soustavy, Nejvyšší soud však rozhodoval toliko o otázce procesní, když dovolání jako nepřípustné odmítl, a rozsudky soudu prvního stupně byly opakovaně rušeny z důvodu nepřezkoumatelnosti, nikoliv z důvodu právní složitosti věci. Opakované rozhodování na různých stupních soudní soustavy v tomto případě nesvědčí o složitosti řízení, ale o nedůsledném postupu soudů, proto odvolací soud rozhodl správně, pokud z tohoto důvodu (§31a odst. 3 písm. b) Odpšk) přiměřené zadostiučinění nesnížil.
V posuzované věci byly naopak splněny podmínky pro aplikaci kriteria významu předmětu řízení pro poškozeného (§31a odst. 3 písm. e) Odpšk). Pracovněprávním sporům je třeba věnovat zvláštní pozornost, neboť mají pro jeho účastníky z povahy věci zvýšený význam (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 26. 10. 2004, ve věci Jírů proti České republice , stížnost č. 65195/01, §47). Předmětem soudního řízení o neplatnost ukončení pracovního poměru je určit platnost daného právního úkonu, přičemž rozhodnutí v této otázce staví na jisto, zda pracovní poměr nadále trvá (trval) a zda zaměstnanci vznikl nárok na náhradu mzdy. (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 133/03 Rozhodnutí Ústavního soudu v tomto rozsudku citovaná jsou též dostupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz/ . ). Význam předmětu řízení pro poškozeného je dán zejména tím, že přetrvávající spor může zaměstnanci způsobit problémy při hledání nového zaměstnání a v druhé řadě také tím, že od jeho výsledku je odvislý nárok na náhradu mzdy. Pracovněprávní spor tak svojí povahou předurčuje věc k neodkladnému a co nejvčasnějšímu projednání.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je třeba hodnotit jednotlivá kritéria uvedená v §31a OdpŠk a jakým způsobem lze tedy dojít k výši přiměřeného zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Nejvyšší soud k tomu uvedl, že výše odškodnění nemajetkové újmy není stanovena pevnými částkami a je přenecháno na úvaze soudu, aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený okolnostem případu. Právní úprava kromě vymezení kritérií, k nimž je třeba přihlížet, postrádá vodítko, jak jednotlivá kriteria i jejich vzájemnou kombinaci finančně ocenit. Nejvyšší soud k tomu však zároveň uvedl, že základní částku je možno zvýšit či snížit zpravidla až o 40 % a v případě kritéria významu předmětu řízení pro účastníka až o 50 %.
Zvýšení přiznaného zadostiučinění o 50 %, ke kterému dospěl odvolací soud, tedy není zjevně nepřiměřené okolnostem posuzovaného případu.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud vyšel z celkové délky řízení 9 a půl roku, přitom řízení probíhalo necelých 11 let. Celková délka řízení se posuzuje od okamžiku kdy návrh na zahájení řízení došel soudu do okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí. Započítat je třeba i řízení o dovolání nebo o ústavní stížnosti. Dovolání však bylo odmítnuto jako nepřípustné proto, že žalovaná společnost uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod, a k tomu bylo možno přihlédnout při stanovení výše zadostiučinění. Námitka nesprávného určení celkové doby řízení je zjevně bezdůvodná i z toho důvodu, že svědčí ve prospěch přiznané částky zadostiučinění. Pokud by měl odvolací soud posoudit délku řízení jako necelých 11 let namísto 9 a půl roku, nevedlo by to jistě k úvaze o snížení přisouzené částky, jak požaduje žalovaná.
Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení proto může být provedeno dokazování jen k prokázání důvodů dovolání. Z povahy věci přitom přichází v úvahu pouze prokazování důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však z obsahu spisu zjištěny nebyly. Dovolatelkou navrhovaný důkaz spisem Městského soudu v Brně, sp. zn. 49 C 139/97, proto nemůže být proveden.
Z pohledu dovolacímu soudu předestřených otázek nelze dospět k závěru, že by odvolací soud po právní stránce pochybil, a proto dovolací soud dovolání, které považoval za nedůvodné, podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu