ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4715.2010.3
sp. zn. 30 Cdo 4715/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1, proti žalovanému D. Z. , zastoupenému JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 25, o určení neplatnosti kupní smlouvy, o určení vlastnického práva a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 138/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. června 2010, č.j. 30 Co 539/2009-119, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. června 2010, č.j. 30 Co 539/2009-119, ve výrocích I., II. a III., a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. července 2009, č.j. 13 C 138/2008-76, ve výrocích II. a III., se zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po změně žaloby (připuštěné usnesením Okresního soudu v Děčíně při jednání dne 7. července 2009 – viz protokol o jednání na č.l. 71 verte – v procesní situaci, kdy žalobu o určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy vzal zpět) domáhal vydání rozsudku, jímž by byla žalovanému uložena povinnost „vrátit, tj. vyklidit a vyklizené žalobci předat pozemky parc. č. 3158/1 – trvalé travní porosty a parc. č. 3218/4 – orná půda, zapsané na LV č. 697 (původně na LV č. 10002) pro okres D., obec a k.ú. S. K., vedené u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Rumburk, proti zaplacení částky 2.800 Kč, která se za každý započatý kalendářní měsíc, počínaje měsícem srpnem 2009 snižuje o částku Kč 16,01 do předání věci, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.“ Žalobu odůvodnil tím, že „Pro vrácení nemovitosti ve smyslu ustanovení §457 o. z. nestačí, že nepřešlo vlastnictví, ale povinnost vrátit vše zahrnuje i vrácení užívání nemovitosti, resp. její držby, která samotným určením vlastnictví nezaniká, nezaniká ani neužíváním věci, ani tím, že držitel věc svěří do dočasné detence někomu jinému. Hmotně právnímu pojmu vrátit odpovídá u nemovitostí pojem vyklidit, neboť jen vykonatelné soudní rozhodnutí, které stanoví povinnost vyklidit, může být vykonáno v řízení podle části šesté o. s. ř . “ (viz podání žalobce ze dne 19. května 2009 na č.l. 64 a násl.). V tomto podání žalobce také uvedl, že: „V dosavadním řízení žalovaný tvrdí, že na pozemcích, které byly předmětem smlouvy kupní č. 1031740311, nemá žádný majetek, ani že by žalobci ve vstupu a užívání těchto pozemků nějak bránil (doplněk odvolání žalovaného ze dne 26. září 2008). Žalobce však prostřednictvím příslušného územního pracoviště zjistil, že 2. ledna 2008 žalovaný k předmětným pozemkům zřídil užívací právo na základě nájemní smlouvy uzavřené s fyzickou osobou I. M....“
Okresní soud v Děčíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. července 2009, č.j. 13 C 138/2008-76, řízení o určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy zastavil (výrok I.), dále zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost „vrátit, tj. vyklidit a vyklizené žalobci předat“ označené pozemky (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Zamítnutí vyklizovací žaloby odůvodnil tím, že „případné zřízení užívacího práva ještě neznamená v daném případě zásah do vlastnického práva žalobce, rovněž z toho nevyplývá, že by žalovaný jakkoliv bránil a bylo by zapotřebí vyklizovacího výroku, když v daném případě se nejedná o žádný konkrétní způsob zásahu do vlastnictví žalobce a skutečnost, že žalovaný případně předmětné pozemky pronajal, lhostejno komu, jsou ve světle shora řečeného bez významu a proto není možné žalobě na vyklizení dle shora uvedeného zákonného ustanovení tak, jak to konkrétně uplatnil žalobce, vyhovět. Rovněž soud zamítl tu část žaloby, dle které žalovaný měl zaplatit žalobci oproti vyklizení uplatněnou částku, neboť dle názoru soudu v daném případě (,) s ohledem na shora uvedené skutečnosti (,) se nejedná o synallagmatický právní vztah, když dle §457 o. z. je-li smlouva neplatná, nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle něj dostal. Tato skutečnost na předmětný právní vztah nedopadá.“
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil meritorní výrok II. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), dále změnil jeho výrok III. o náhradě nákladů řízení (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.) a posledním výrokem konstatoval, že „Ve výroku I. o zastavení řízení zůstává rozsudek okresního soudu nedotčen.“ (výrok IV.). V odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolací soud mimo jiné uvedl, že jestliže je smlouva neplatná, nemůže způsobovat právní následky v ní zamýšlené a práva a povinnosti účastníků trvají v té podobě, jaké je měli k předmětu neplatné smlouvy před jejím uzavřením. Jestliže již bylo podle takové smlouvy plněno, je každý z účastníků neplatné smlouvy povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§457 obč. zák.). V případě kupní smlouvy je založen synallagmatický závazkový vztah, z něhož prodávajícímu vznikne závazek převést na kupujícího vlastnické právo k předmětu koupě a kupujícímu zaplatit prodávajícímu dohodnutou cenu. Tomu pak odpovídá i obsah povinnosti účastníků neplatné kupní smlouvy vrátit si vše, co podle ní nabyli. V případě jejího dobrovolného plnění prodávající kupujícímu vrátí zaplacenou kupní cenu a oba účastníci smlouvy o koupi nemovitosti učiní vůči katastrálnímu úřadu souhlasný projev vůle směřující k tomu, aby byl v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti nadále zapsán prodávající. Jinak se může prodávající z neplatné kupní smlouvy o koupi nemovitosti, na základě níž již bylo vloženo vlastnické právo k předmětu koupě do katastru pro kupujícího, domáhat ochrany svých práv zejména žalobou podle §80 písm. c) o. s. ř. na určení svého vlastnického práva. Existence naléhavého právního zájmu na takovém určení přitom není podmíněna tím, zda sám kupní cenu vrátil kupujícímu anebo zda podal žalobu na vyklizení kupujícího oproti vrácení kupní ceny. Není ani vyloučeno (když opak plyne z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně) a soudní praxe to připouští, aby se vedle žaloby na určení, nebo i samostatně, prodávající domáhal přímo ochrany svého vlastnického práva, pokud je do něj zasahováno, žalobou na plnění podle §126 obč. zák., tj. žalobou na vyklizení. Nesplnil-li žalovaný svoji povinnost vrátit kupujícímu zaplacenou kupní cenu, může se svého práva domáhat jedině oproti své povinnosti kupní cenu kupujícímu vrátit (§457 obč. zák.), tedy s vyjádřením vzájemné vázanosti plnění účastníků neplatné smlouvy. I v tomto případě však může být taková žaloba úspěšná jedině tehdy, pokud je do vlastnického práva žalobce zasahováno. „Aby byla žaloba na vyklizení úspěšná (jedno zda uplatněná samostatně, nebo podmíněná vydáním vzájemného plnění), musí být tvrzen nějaký zásah do vlastnického práva žalobce k nemovitosti, tedy že žalovaný má v (na) nemovitosti své věci nebo nemovitost sám užívá nebo žalobci brání v užívání nemovitosti nebo vstupu do (na) ní či jakýmkoli jiným způsobem ji činí nepřípustnou či žalobci brání v jejím ovládání, a tento musí být k okamžiku rozhodnutí soudu také prokázán.“ V projednávané věci však žalobce s odkazem na specialitu §457 obč. zák. dovozuje, že zásah do svého vlastnického práva tvrdit nemusí, když má – s odkazem na judikaturu - za to, že zásah do jeho vlastnického práva představuje již to, že se žalovaný chopil držby předmětných pozemků vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí. To však z žádného z žalobcem označených rozhodnutí neplyne. Soud prvního stupně nepochybil, pokud neshledal pro věc významnou žalobcem tvrzenou skutečnost, že žalovaný měl předmětné pozemky pronajmout, neboť samotné uzavření nájemní smlouvy k předmětným pozemkům žalovaným žádný zásah do vlastnického práva žalobce nepředstavuje. Nájemní smlouva uzavřená žalovaným jako pronajímatelem za situace, kdy vlastníkem je žalobce, je neplatná (§39, §37 odst. 2 obč. zák.). Teprve tehdy, jestliže by nájemce z této smlouvy začal nemovitosti užívat nebo je jinak pro žalobce znepřístupnil, jednalo by se o zásah do jeho vlastnického práva ze strany žalovaného. Proto, aby někdo vykonával držbu (vykonával tzv. právní panství nad věcí) prostřednictvím jiné osoby je totiž nezbytné, aby detentor (např. nájemce) věc ovládal pro držitele fyzicky. Žalobci lze přisvědčit v tom, že soud prvního stupně jej výslovně nepoučil o jeho procesní povinnosti tvrdit konkrétní zásah do vlastnického práva k předmětným pozemkům, resp. o následcích jejího nesplnění. Tato vada řízení však nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť v řízení před oběma soudy žalobce setrval na tom, že pro úspěch žaloby nemá takové tvrzení význam, neboť nároku na vyklizení se nedomáhá jako ochrany svého vlastnického práva podle §126 obč. zák., nýbrž podle speciálního ustanovení §457 obč. zák., kdy není nutno uvažovat o konkrétních zásazích do vlastnického práva. Přestože s procesním následkem nedoplnění požadovaných tvrzení v podobě zamítnutí jeho žaloby byl žalobce seznámen nejpozději napadeným rozsudkem soudu prvního stupně (a byl si toho také vědom, pokud právě nedostatek poučení v odvolání vytýkal), i v odvolacím řízení nadále setrval na názoru, že požadovaná tvrzení nejsou pro jeho tvrzené právo právně významná. Přitom pochybení soudu prvního stupně by se promítlo v tom, že v případě jejich doplnění až v odvolacím řízení by nešlo o tzv. nepřípustné novoty. Protože tvrzení (tím více důkazy) o konkrétních zásazích do svého vlastnického práva ze strany žalovaného žalobce (i za odvolacího řízení) nechtěl a podle svého vyjádření ani nemohl nabídnout, přestože si byl vědom toho, že soud je považuje za rozhodné a s jejich absencí spojuje důvod k zamítnutí žaloby, nemohla se obecně důvodná námitka žalobce odrazit ve výsledku řízení (resp. nemohla zpochybnit věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně). Za této situace by bylo doplňování absentujícího poučení čistě formální. Správná není ani představa žalobce (ovšem ani názor soudu prvního stupně), že by zamítnutím žalobcova požadavku na vyklizení předmětných pozemků oproti zaplacení určité peněžité částky bylo rozhodnuto (zamítavě) rovněž o nároku žalovaného na vrácení zaplacené kupní ceny z neplatné smlouvy a že takové rozhodnutí by v případě nabytí právní moci představovalo překážku věci rozhodnuté podle §159a odst. 5 o. s. ř. Ani v případě vyhovění takové žalobě totiž není rozhodnutím soudu deklarováno právo žalovaného na zaplacení ve výroku uvedeného peněžitého plnění, nýbrž splněním této vzájemné povinnosti žalobcem je pouze podmíněno jeho právo domáhat se výkonu přiznaného plnění, tedy vyklizení nemovitosti.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst.1 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b) téhož paragrafu (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolání je podáváno především z důvodu, že předmětem řízení je postižení dosud neřešené (právní) otázky držby nemovitosti u osoby, která se nikdy vlastníkem nemovitosti nestala v důsledku (absolutně) neplatné kupní smlouvy, a především z důvodu posouzení otázky, zda vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy je povinen i ten účastník, který na svou obranu uvádí, že nemovitosti neužívá a že se ztrátou vlastnického pocitu u něj zanikla i držba.
Naplnění prvně uplatněného dovolacího důvodu spatřuje dovolatel především v absenci poučovací povinnosti ze strany odvolacího soudu, který namísto řádného poučení napadený rozsudek potvrdil na základě právního názoru odlišného od soudu prvního stupně. Další pochybení dovolatel spatřuje v tom, že při hodnocení důkazů odvolací soud postupoval jednostranně ve prospěch žalovaného, aniž respektoval ustálenou rozhodovací praxi a aniž se vypořádal s jakoukoliv námitkou dovolatele. Tím soud zasáhl do práva dovolatele na spravedlivý proces a současně (v rozporu s legitimním očekáváním dovolatele) poskytl žalovanému právní ochranu tam, kde mu podle zákona nepřísluší.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel shledává v následujících okolnostech. Předně vytýká oběma soudům, že i přes formulaci žalobního návrhu odpovídajícího podmínkám platného práva pro vrácení plnění z neplatné smlouvy, žalobu posuzovaly nikoliv podle §457 obč. zák., nýbrž jako žalobu vindikační podle §126 odst. 1 obč. zák., za současného přenášení důkazního břemene na žalobce. Pokud odvolací soud vyvodil, že na dovolatele se povinnost vrácení plnění z neplatné smlouvy podle §457 obč. zák. nevztahuje, jde o výjimku, kterou zákon neumožňuje. V další části svého dovolání dovolatel obšírně argumentuje ve prospěch závěru o naplnění podmínek podle §457 obč. zák. a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) a Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“). Odkazuje též na svou dovolací argumentaci, kterou uplatnil proti rozhodnutí téhož odvolacího soudu v právní věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 30 Co 540/2009 s tou (jedinou) skutkovou odlišností, že v této věci žalovaný založil uzavřenou nájemním smlouvou ze dne 2. ledna 2008 s nájemcem I. M. nájemní vztah k předmětným pozemkům. Odvolací soud důkaz uvedenou smlouvou neprovedl a vyslovil názor, že samotné uzavření nájemní smlouvy žádný zásah do práva žalobce nepředstavuje. Takový postup podle dovolatele nemůže obstát, neboť ani odvolacímu soudu nepřísluší vyvozovat právní závěry z důkazů, které v řízení nebyly provedeny. Za nesprávný považuje dovolatel i závěr odvolacího soudu, že předmětná nájemní smlouva je neplatná pro (nikterak neodůvodněný) rozpor s ustanoveními §39 a 37 odst. 2 obč. zák. K uzavření nájemní smlouvy totiž zákon nevyžaduje, aby pronajímatel byl vlastníkem pronajaté věci, neboť postačí, aby byl nositelem dispozičním práv, která ho k uzavření takové smlouvy opravňují. Oprávněný držitel má právo na takovou dispozici s věcí, při kterém nedochází ke změně vlastnického práva. I za předpokladu, že by soud mohl na základě řádného hodnocení výsledků dokazování dospět k závěru, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalovaným a I. M. je neplatná, musel by k této skutečnosti přihlédnout z hlediska rozsahu, v němž má žalovaný vrátit bezdůvodné obohacení. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu vyjma jeho (dovoláním nedotčeného) výroku IV., zrušil, stejně jako v dotčených výrocích rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání, podaném prostřednictvím svého advokáta, odmítl uplatněnou dovolací argumentaci. Dovolatel soustředil enormní množství nejrůznější judikatury, která ve většině případů je vztažena k souzeným otázkám zcela nepřiléhavě, vyslovuje se k jiným problémům nebo k jinému procesnímu stadiu řízení. S určitým zjednodušením lze zobecnit, že dovolatel se potýká s řešením otázky, jak procesně vyjádřit povinnost vrátit plnění z neplatné smlouvy v případě nemovitých věcí. Tato otázka je však v soudní praxi vyřešena a dlouhodobě je zastává názor naprosto jednoznačný; povinnost vrátit plnění se projeví žalobou o vyklizení, v případě movitých věcí žalobou o vydání. Pokud tedy na nemovitostech, které dovolatel učinil předmětem vyklizení, žalovaný nemá žádné věci, žádným způsobem je neužívá, nevstupuje na ně, neoplotil je, neopatřil je žádnými uzávěrami, má povinnost vrátit nemovitosti dovolateli za splněnou a dovolatel se vyklizení takové nemovitosti nemůže úspěšně domáhat. Není sporu o tom, že synallagmatická formulace žalobního žádání nepředstavuje vyřízení nároku žalovaného na vrácení zaplacené části kupní ceny, ale stanovuje pouze podmínku, kterou by dovolatel musel splnit v případě, že by jeho žalobě bylo vyhověno a chtěl by přistoupit k výkonu rozhodnutí nebo exekuci. V tom spočívá také specialita ustanovení §457 ve vztahu k ustanovení §126 obč. zák. Žalovaný dále odkázal na břemeno tvrzení a důkazní, jež zatěžovaly dovolatele v řízení. Dovolatel se ve svém dovolání zabývá i skutečností údajné pohledávky z bezdůvodného obohacení, kterou se pokouší vypořádat proti nároku žalovaného na vrácení zaplacené části kupní ceny. V těchto úvahách však zapomíná, že žalovaný žádný protinávrh neučinil a v tomto řízení se vrácení zaplacené části kupní ceny nedomáhá. Žalovaný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatele odmítl, případně zamítl a přisoudil žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně, zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně.
Uvedené platí i pro posuzovanou věc. Odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně formálně potvrdil (podle §219 o. s. ř.), po obsahové stránce však práva a povinnosti účastníků právního vztahu posoudil jinak. Jak je zřejmé z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně, prvostupňový soud žalobu posuzoval jako reivindikační, tj. z hlediska naplnění podmínek ve smyslu §126 odst. 1 obč. zák., kdežto odvolací soud – jak je zase zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku – tuto žalobu, resp. v řízení zjištěný skutkový stav právně posoudil ve smyslu §457 obč. zák., tj. jako žalobu o vrácení vzájemného plnění z (absolutně) neplatné převodní (kupní) smlouvy. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že v daném případě je dovolání přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12/2003 pod SJ 210/2003).
Jak je zřejmé z podané žaloby ve znění jejího doplnění, dovolatel se v řízení domáhal vyklizení předmětných pozemků oproti vrácení peněžitého plnění na podkladě pravidla chování obsaženého v ustanovení §457 obč. zák. Není přitom žádných pochyb o tom, že svůj žalobní petit odůvodňoval tím, že se domáhá tzv. vydání (předání, resp. uchopení) držby uvedených pozemků v situaci, kdy tyto pozemky se staly předmětem nájmu na základě nájemní smlouvy, kterou uzavřel žalovaný s I. M. Oba soudy tento dovolatelem tvrzený nájemní vztah nepovažovaly pro meritorní rozhodnutí za právně relevantní. Odvolací soud uvedl, že tato nájemní smlouva, za situace, kdy vlastníkem nemovitostí je dovolatel, je ve smyslu §37 odst. 2, §39 obč. zák. (absolutně) neplatná a že o zásah do vlastnického práva dovolatele by se jednalo jen tehdy, jestliže by nájemce z uvedené nájemní smlouvy začal předmětné pozemky užívat, nebo je jinak pro dovolatele znepřístupnil.
Uvedený právní názor odvolacího soudu je ovšem s přihlédnutím k danému skutkovému stavu věci nesprávný, neboť byl učiněn předčasně, aniž by byly posouzeny všechny právně významné okolnosti souzeného případu.
Podle ustanovení §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle ustanovení §129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.
Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon (odst. 2 cit. par.).
Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.).
Nestanoví-li zákon jinak, má oprávněný držitel stejná práva jako vlastník, zejména má též právo na plody a užitky z věci po dobu oprávněné držby (§130 odst. 2 obč. zák.).
Oprávněný držitel má vůči vlastníkovi nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího vrácení. Obvyklé náklady související s údržbou a provozem se však nenahrazují (§130 odst. 3 obč. zák.).
Podle ustanovení §131 odst. 1 obč. zák. neoprávněný držitel je povinen vždy vydat věc vlastníkovi spolu s jejími plody a užitky a nahradit škodu, která neoprávněnou držbou vznikla. Může si odpočítat náklady nutné pro údržbu a provoz věci.
Podle druhého odstavce posledně uvedeného zákonného ustanovení neoprávněný držitel si může od věci oddělit to, čím ji svým nákladem zhodnotil, pokud je to možné bez zhoršení podstaty věci.
Pro právní posouzení platnosti právních úkonů učiněných držitelem je – s přihlédnutím k citované právní úpravě – nezbytné zjištění, zda držitel se nacházel v postavení oprávněného či naopak neoprávněného držitele. Taková verifikace byla nezbytná i v této věci pro meritorní rozhodnutí, a to z toho důvodu, že zatímco oprávněnému držiteli občanský zákoník přiznává (jistěže vyjma věcněprávní dispozice, na základě které by mělo dojít ke změně vlastnického práva) stejná práva jako má vlastník (srov. §130 odst. 2 obč. zák.), neoprávněnému držiteli taková práva nenáleží (srov. §131 odst. 1, 2 obč. zák.). V reálné právní podobě takové rozlišení má tedy význam v tom směru, že pokud oprávněný držitel uzavřel s třetí osobou např. nájemní smlouvu ohledně pozemků dotčených vyklizovací žalobou, nelze při rozhodování o této žalobě (bez dalšího) nepřiznávat uvedenému právnímu vztahu relevanci, ale naopak je třeba vycházet z právního závěru, že taková nájemní smlouva, splňuje-li všechny zákonem předepsané náležitosti a pokud v řízení nebyly zjištěny (nevyšly najevo) žádné skutečnosti, jež by zakládaly úvahu o její absolutní neplatnosti, je platná.
Závěr plynoucí z vyřešení otázky postavení držitele (zda oprávněného či neoprávněného) a s tím související též otázky platnosti či (absolutní) neplatnosti předmětné nájemní smlouvy, je pak zapotřebí posuzovat (právně kvalifikovat) ve vazbě na zjištěný skutkový stav věci a žalobní petit, jak jej dovolatel v žalobě procesně zformuloval. V daném případě, vzhledem k narativní stránce žaloby [srov. doplňující dovolatelovo podání, o kterém soud prvního stupně rozhodoval (připustil změnu žalobního petitu) při jednání dne 7. července 2009 – viz protokol o jednání na č.l. 71 verte] a skutkovému tvrzení dovolatele, bylo zřejmé, že se dovolatel po žalovaném domáhá vydání (předání, resp. uchopení) držby předmětných pozemků oproti vrácení peněžitého plnění žalovanému, maje za to, že v posuzovaném případě byla naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení ve smyslu §457 obč. zák.
Přitom od vyřešení otázky, zda žalovaný byl v postavení oprávněného držitele či nikoliv, se odvíjela i případná poučovací povinnost soudů vůči dovolateli ve smyslu §118a odst. 1, 2, 3 o. s. ř. Vycházel-li by totiž (odvolací) soud z úvahy, že žalovaný byl v postavení oprávněného držitele, bylo by při existenci předmětné nájemní smlouvy nezbytné cestou poučovací povinnosti signalizovat dovolateli možnost jiného právního posouzení věci ve vztahu k jeho (dosud zaujímanému) právnímu názoru na (způsob) vydání (předání, resp. uchopení) držby nemovitého majetku formou vyklizení předmětných pozemků. Při platnosti nájemní smlouvy k předmětným pozemkům by totiž nebylo možno úspěšně docílit jejich vyklizení coby žalobou uplatněného způsobu vydání (předání, resp. uchopení) jejich držby, nýbrž bylo by možno uvedeného dosáhnout jiným způsobem. V případě závěru o neplatnosti nájemní smlouvy by zase bylo třeba, aby dovolatel splnil povinnost tvrzení a důkazní týkající se užívání předmětných pozemků, jejich nepřístupnosti atd.
Ohledně řešení otázky držby nemovité věci, resp. způsobů jejího vydání (předání, uchopení) lze přitom odkázat na aktuální rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 4718/2010, v němž dovolací soud zaujal následující právní názory.
„Povinnost účastníků zrušené smlouvy, kteří si podle ní dříve navzájem plnili, vrátit druhému vše, co podle ní dostali, je zakotvena v ustanovení §457 obč. zák. Jedná se o zvláštní způsob vydání předmětu bezdůvodného obohacení, kterým je plnění z právního důvodu, který odpadl. Přímo ze zákona zde dochází ke vzniku synallagmatického závazku, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána; jinými slovy, vydání předmětu bezdůvodného obohacení se může domáhat jen ten, kdo sám již předmět bezdůvodného obohacení vrátil, popřípadě je připraven vrátit a zároveň s uplatněním svého práva vrací nebo nabízí vrácení toho, co přijal. Z kupní smlouvy vzniká prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu. Je-li zrušena kupní smlouva, na jejímž základě prodávající na kupujícího převedl nemovitosti, které jsou předmětem zápisu v katastru nemovitostí, a kupující zaplatil prodávajícímu část kupní ceny, prodávající povinnost vyplývající z ustanovení §451 a 457 obč. zák. splní tak, že vrátí kupujícímu to, co obdržel na úhradu kupní ceny, a povinnost kupujícího je splněna tak, že nemovitosti odevzdá prodávajícímu a v katastru nemovitostí je jako vlastník nemovitostí znovu zapsán prodávající (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2009, sp. zn. 33 Cdo 797/2008).
Výše cit. judikátem Nejvyšší soud se mj. vyjádřil k otázce odevzdání, resp. vrácení nemovitosti v důsledku zrušené či neplatné převodní smlouvy. Odevzdáním či vrácením nemovitosti přitom nelze chápat nic jiného, než předání držby nemovité věci. Vzhledem k tomu, že právní úprava bezdůvodného obohacení tuto otázku, vyjma již shora konstatované vzájemné restituční povinnosti účastníků neřeší, je nezbytné při posuzování důvodnosti uplatněného nároku ve smyslu §457 obč. zák., týkajícího se vrácení nemovitosti (kdy prodávající se nedomáhá reivindikační žalobou vyklizení kupujícího z předmětné nemovitosti ve smyslu §126 odst. 1 obč. zák., nýbrž vrácení nemovitosti ve formě žaloby na vyklizení nemovitosti kupujícím a jejím předáním prodávajícímu jako způsobu uchopení držby), vycházet z právní úpravy institutu držby ve smyslu §129 a násl. obč. zák.
Podle §129 odst. 1 držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Podle druhého odstavce cit. par. držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon.
Neoprávněný držitel je povinen vždy vydat věc vlastníkovi (srov. §131 odst. 1 obč. zák.).
Formálně právním vyjádřením uplatněného nároku na vydání (předání, resp. uchopení) držby nemovité věci je i formulace žalobního petitu ústícího v požadavek, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a vyklizenou předat žalobci označenou nemovitost. Takový žalobní požadavek přitom může vycházet nejen v důsledku výkonu vlastnického práva žalobce k žalobou dotčené nemovitosti ve smyslu §126 odst. 1 a §130, resp. §131 obč. zák., ale i v důsledku požadavku na vrácení plnění (vrácení nemovitosti) z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu §457 obč. zák.
V posuzované věci se ovšem dovolatel domáhá vydání (předání, resp. uchopení) držby předmětných pozemků přesto, že pravomocným soudním rozhodnutím (shora cit. rozsudkem soudu prvního stupně) bylo jeho vlastnické právo k těmto pozemkům již určeno (deklarováno) a byl tak odstraněn do té doby trvající nesoulad mezi stavem zápisů v katastru (podle kterého byl k evidovaným pozemkům v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán žalovaný) a právním stavem (podle kterého v důsledku absolutně neplatné smlouvy ke změně vlastnictví k tomuto nemovitému majetku vůbec nedošlo a proto vlastníkem těchto pozemků byl a stále i je dovolatel).
Odvolací soud v napadeném rozsudku spojoval úspěch vyklizovací žaloby s prokázáním zásahu do vlastnického práva dovolatele, „tedy že žalovaný má v (na) nemovitosti své věci nebo nemovitost sám užívá nebo žalobci brání v užívání nemovitosti nebo vstupu do (na) ní či jakýmkoli jiným způsobem ji činí nepřípustnou či žalobci brání v jejím ovládání, a tento musí být k okamžiku rozhodnutí také prokázán.“ Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud sice dovolatelem uplatněný nárok na vydání (předání, resp. uchopení) držby předmětných pozemků, s přihlédnutím k vymezenému předmětu řízení, zkoumal zjevně v širším rozsahu, než měl, avšak že tato jeho aplikační úvaha v konečném výsledku neměla žádný (negativní) vliv na správnost učiněného právně kvalifikačního závěru, jímž odvolací soud nevybočil z přezkumných mezí při posuzování podmínek pro vrácení vzájemného plnění z titulu bezdůvodného obohacení podle §457 obč. zák.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je tedy zřejmé, že se odvolací soud zabýval i otázkou držby předmětných pozemků žalovaným, přičemž tento držební stav vyloučil již s ohledem na pravomocné soudní určení vlastnického práva dovolatele k těmto pozemkům (viz str. 5, odstavec první odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nyní je třeba posoudit, zda tato úvaha odvolacího soudu, jež měla vliv na (celkové) právní posouzení věci, je z pohledu meritorního výsledku správná či nikoliv.
Řešení této otázky souvisí, resp. odvíjí se od posouzení vzniku, resp. zániku držby. V římském právu, od nějž vychází (kontinentální) koncepce dnešního pojetí držby, byl institut držby (possessio) chápán jako faktická všeobecná moc nad věcí (hmotnou), přičemž na rozdíl od vlastnictví, které představovalo právní panství, byla držba faktickým panstvím, pokud byly splněny dva její základní předpoklady. A to 1. fyzické ovládání věci (corporalis possessio) doprovázené vůlí ovládat věc jako vlastní, a dále 2. vůle držitele mít věc naprosto a úplně pro sebe (animus possidendi), tj. nakládat s ní jako s vlastní, jako s předmětem svého vlastnictví. Ke ztrátě držby docházelo při odpadnutí toho kterého jejího předpokladu. Ztráta držby corpore znamenala, že držitel ztratil možnost (trvale) působit na věc fyzicky. Ztráta držby corpore nepředstavovala jen to, že dosavadní držitel pozbyl možnosti věcí nakládat, neboť každá taková ztráta držby mohla být doprovázena (a zpravidla také byla) tím, že držbu nabyl někdo jiný, nebo se věci zmocnila (nikoliv však jako detentor – tj. osoba, jež „měla věc u sebe, nikoliv však pro sebe“) jiná osoba – nový držitel. Protože držba byla faktickým stavem, bylo třeba, aby tento stav u dosavadního držitele jasně pominul a u nového se výrazně uskutečnil. Ztráta držby animo se zase uskutečnila tím, že držitel dal najevo vůli, že věc nechce nadále ovládat jako vlastník. Tak mohl držbu pozbýt jen ten, kdo byl schopen po právu vůli platně projevit. Vůle mohla být projevena i konkludentně, mlčky (např. jestliže držitel ponechal pozemek trvale neobdělaný). Ke ztrátě držby animo et corpore docházelo také odpadnutím obou znaků držby; bylo tomu tak vždy při předání věci (srov.Kincl, J., Urfus, V., Římské právo, Panorama Praha 1990, str. 208 a násl.).
Obecný zákoník občanský (dál již „o. z. o.“), jenž vycházel z římsko-právní koncepce držby, v ustanovení §309 stanovil, že „Kdo má věc ve své moci nebo úschově, sluje její majitel. Má-li majitel vůli, ji za svou podržeti, jest jejím držitelem.“ V tomto pojetí tzv. naturální držby se vycházelo ze dvou základních předpokladů, resp. náležitostí, jež musely být splněny pro existenci (vznik) držby, a to z držitelské vůle (animus possidendi) a z kvalifikovaného projevu držitelské vůle (corpus possessionis). Předmětem držby mohly být pochopitelně také nemovitosti; držba k nim se získala (způsob nabytí držby) „vstoupením na ně, omezením, ohrazením, označením nebo vzděláním.“ (§312 o. z . o.). V případě nemovitosti evidované ve veřejné knize příslušelo právo držby výlučně tomu, kdo byl zapsán jako její držitel (srov. §322 o. z. o.). Tuto tzv. tabulární držbu ovšem nebylo možno považovat za zvláštní držbu vedle držby naturální. K tomu Rouček v komentáři k §322 o. z. o. mj. uvádí: „v platném obč. zákoně není snad dvojí držba (naturální a tabulární), nýbrž jen jediná (naturální), která však může být různě kvalifikována a jedním z případů kvalifikace jest titul (držba takto kvalifikovaná bývá nazývána »titulovaná«). Pod »tabulární držbou« tedy rozumíme držbu (»naturální«), ale kvalifikovanou (totiž titulovanou), neboť je-li držitel (»naturální«) zapsán ve veř. knihách, má titul, a tedy jest jeho držba (»naturální«) držbou pořádnou.“ (Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha 1936, díl II., str. 111).
Současný občanský zákoník institut držby vymezuje v ustanovení §129, výslovně však nestanoví způsoby jejího uchopení; pouze setrvává na dvou (historicky daných) základních předpokladech nezbytných pro vznik držby věci, a to na: 1. faktickém ovládání věci určitou osobou (corpus possessionis) a na 2. nakládání s věcí jako s vlastní (animus possidendi). Faktickým ovládáním se ovšem nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá jen ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. V úvahu tak přicházejí různé způsoby uchopení držby, a to v závislosti na konkrétních podmínkách a mnohdy i (místních) zvyklostech. Tato různorodost způsobů uchopení držby se přirozeně uplatní také u nemovitostí. Zatímco např. v případě reivindikačního sporu k vydání (předání, resp. uchopení) držby domu či bytu nebude zpravidla postačovat pouhé vyklizení domu či bytu žalovaným, nýbrž též jeho předání žalobci, i kdyby snad žalovaný tvrdil, že v domě či v bytě již fakticky nebydlí (k tomu srov. zprávu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. prosince 1983, sp. zn. Cpj 40/83, publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 1984, pod poř. č. 27, s. 140/328 - 141/329, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4445/2007, in www.nsoud.cz : „Ukládá-li vykonávané rozhodnutí povinnost byt vyklidit, aniž by zároveň stanovilo povinnost byt odevzdat, vycházejí soudy správně z toho, že ve vyklizení je obsaženo i odevzdání bytu, takže nesplní-li povinný povinnost také byt oprávněnému odevzdat (např. předáním klíčů), nedošlo k dobrovolnému splnění povinnosti.“), v případě vydání (předání, resp. uchopení) držby např. pozemků požadavek na uložení povinnosti, aby žalovaný vyklidil předmětné pozemky a tyto předal žalobci, ztrácí praktický význam, pokud žalovaný tyto pozemky již nedrží a pro uchopení jejich držby není zapotřebí jejich předání (např. v situaci, kdy pozemky jsou volně přístupné). O jiný případ by se jednalo, pokud by pozemky byly např. oplocené se vstupní zamykatelnou bránou a bylo by tak nezbytné předat žalobci klíče od brány umožňující vstup na tyto pozemky).
V ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. jsou obsaženy jednak žaloba vindikační a jednak žaloba negatorní. Za žalobu vindikační (reivindikační) je právní teorií (srov. např. Holub, M., Fiala, J., Bičovský, J., Občanský zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou a novou literaturou. 12. vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2006, str. 172) a praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2602/98, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy, v sešitu 2, ročník 2001, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 5342/2007, in www.nsoud.cz ) pokládána zejména žaloba vlastníka věci na vydání a odevzdání proti tomu, kdo mu ji neprávem zadržuje. Žalobou na vydání věci se tedy vlastník věci domáhá na tom, kdo mu tuto věc neoprávněně zadržuje, aby mu ji vydal do jeho (vlastníkovy) moci. Vydání nemovité věci (pozemku) ve smyslu uchopení se její držby pak znamená její předání do dispozice vlastníka resp. její zpřístupnění tak, aby ji mohl ovládat (užívat). Rozhodovací praxe soudů dovodila (srov. výňatek ze Zprávy o zhodnocení rozhodovací činnosti soudů a státních notářství při řešení některých vlastnických a užívacích vztahů, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu České socialistické republiky 29. 3. 1973, Cpj 25/73, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, ročník 1973, sešit 7), že domáhá - li se vlastník vydání (vindikace) ve smyslu uchopení se držby nemovité věci (pozemku), musí znít žalobní petit na jeho vyklizení. Procesně právní teorie pak v souvislosti s tím dovozuje, že nemovitost je vyklizena tehdy, jestliže z ní povinný nejen odstranil všechny v ní (na ní) umístěné věci, nýbrž až tehdy, kdy ji učinil přístupnou oprávněnému [(předal mu klíče, odstranil uzávěry, apod.); k tomu srov. Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, str.670.]
Jakkoliv s vydáním (předáním, resp. uchopením) držby nemovité věci je v soudní praxi spojován požadavek na formulaci žaloby na vyklizení nemovitosti, může v praxi nastat i situace, kdy žalobce buďto (z různých důvodů) nemá zájem o vyklizení nemovitosti a usiluje pouze o vydání (předání, resp. uchopení) její držby [odtud také pochází závěr, že nelze bez dalšího ztotožňovat vydání (předání, resp. uchopení) držby nemovitosti s požadavkem na její vyklizení a naopak – k tomu srov. např. Spáčil, J. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2. doplnění vydání, Praha: C.H. Beck, 2005, str. 42], anebo z důvodů učiněných právních úkonů oprávněným držitelem (žalovaným) se ani nemůže úspěšně domáhat vyklizení nemovitosti užívané např. detentorem (nájemcem). V takovém případě - vzhledem k absenci příslušné právní úpravy – by ovšem nebylo možno žalobu o vyklizení nemovitosti, jež by zde (za určitých podmínek - vzhledem k §126 odst. 2 a §130 odst. 2 obč. zák.) nemusela mít naději na úspěch, nahradit žalobou „o vydání (předání, resp. uchopení držby“, nýbrž v závislosti na daných okolnostech případu by bylo možné domáhat se po žalovaném např. vydání příslušné (listinné) dokumentace nezbytné pro řádnou držbu nemovitosti, nebo např. vydání (mezi držitelem a nájemcem) uzavřené nájemní smlouvy, jejímž předmětem byl pronájem uvedené nemovitosti atd. Prvotním předpokladem pro úspěch žaloby je tedy konstruování (formulování) žalobního petitu v intencích daného (hmotněprávního) pravidla chování, o jehož aplikaci (použití) žalobce usiluje. Poněvadž institut držby v občanském zákoníku neobsahuje práva a povinnosti související s „vydáním (předáním, resp. uchopením) držby“ (nemovité) věci, nýbrž se pouze v ustanoveních §130 odst. 3 a 131 odst. 1 obč. zák. zmiňuje o vrácení, resp. vydání věci v souvislosti s právy a povinnostmi oprávněného, resp. neoprávněného držitele, nelze – též s přihlédnutím k procesní úpravě (občanskému soudnímu řádu) – dost dobře uvažovat o formulaci žalobního petitu např. na „vydání (předání, resp. uchopení) držby (specifikovaného) pozemku (domu atd.).“
V případě, kdy se držba předmětného pozemku žalobcem stala nesporná již tím, že rozhodnutím soudu bylo pravomocně deklarováno (určeno)jeho vlastnické právo k tomuto pozemku [a na straně žalovaného tak (objektivně) zanikla držební vůle (animus possidendi)], který žalovaný (ani prostřednictvím jiné osoby) v době rozhodování o určení vlastnictví již neužíval [absence znaku faktického ovládání věci (corpus possidendi)], je žaloba na vyklizení [z hlediska žalobcem zamýšleného způsobu vydání (předání, resp. uchopení držby)] takto volně přístupného a žalovaným neužívaného pozemku a jeho odevzdání žalobci nedůvodná. Jinými slovy řečeno, v popsaných souvislostech není zde již žádného důvodu takový pozemek žalobci vracet, resp. jej žalovaným vyklízet a odevzdávat žalobci.“
Z vyloženého vyplývá, že dovoláním napadený rozsudek tím, že odvolací soud se nezabýval otázkou, zda předmětnou nájemní smlouvu žalovaný uzavřel coby oprávněný či neoprávněný držitel, a v návaznosti na to neřešil otázku způsobu vydání (předání, resp. uchopení) držby předmětných pozemků, za případného poučení dovolatele ve smyslu §118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., není správný; Nejvyšší soud jej proto podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud i soud prvního stupně právně závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d ost. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. února 2010
JUDr. Pavel V r c h a , v. r.
předseda senátu