ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.1053.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 1053/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně VICTORIA VOLKSBANKEN pojišťovna, a. s., se sídlem v Praze 2, Francouzská 28, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 61858714, zastoupené JUDr. Janem Fraňkem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Nerudova 162/11, proti žalovanému Š. B., o zaplacení částky 399.270,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 11/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. června 2008, č. j. 3 Cmo 114/2008-69, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2007, č. j. 34 Cm 11/2005-41, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 399.270,- Kč s příslušenstvím, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009, dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.), neboť rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132). V posuzované věci dovolatelka v dovolání neoznačila žádné právní otázky, natož pak takové, jež by činily napadené rozhodnutí zásadně významným.
Procesní pochybení soudu, který projednal věc v nepřítomnosti účastníka řízení (jeho zástupce), popřípadě který rozhodl ve věci bez jednání, ač nebyly splněny předpoklady pro takový postup stanovené v §101 odst. 3 o. s. ř., popřípadě v §115a o. s. ř., a znemožnil tak účastníku realizovat při jednání procesní práva, která mu dává občanský soudní řád, je v dlouhodobě ustálené judikatuře posuzováno jako postup, jímž byla účastníku odňata možnost jednat před soudem (srov. např. již rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitka, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, byla způsobilým dovolacím důvodem toliko podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. V řízení, jež probíhá podle občanského soudního řádu ve znění této novely, jak je tomu též v posuzované věci, zahájené dne 22. listopadu 2004 (srov. přechodná ustanovení k části první zákona č. 30/2000 Sb., články 1, 15 a 17), je k nápravě vady spočívající v tom, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, určena žaloba pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Není přitom rozhodné, zda účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem v odvolacím řízení nebo v řízení před soudem prvního stupně (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod č. 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 17, ročník 1998, pod č. 123). Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž zmatečností postiženo nejen tehdy, jestliže k odnětí možnosti jednat před soudem došlo v průběhu odvolacího řízení; zmatečností trpí také tehdy, byla-li účastníku odňata možnost jednat před soudem prvního stupně, avšak odvolací soud nezjednal nápravu (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. I. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1816 s.).
Dovolací soud může sice přihlédnout ke zmatečnostním vadám řízení uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., avšak pouze za podmínky, že je dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Přípustnost dovolání zmatečnostní vada podle procesních pravidel účinných od 1. ledna 2001 založit nemůže (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2006, pod č. 82).
Druhou z dovolacích námitek, jejímž prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že neunesla důkazní břemeno stran skutečností, z nichž dovozuje uplatněný nárok, přičemž vytýká odvolacímu soudu, že pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo (že se s těmito skutečnostmi nevypořádal), dovolatelka oproti svému očekávání nezpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž správnost skutkových závěrů, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel (jak ostatně v závěru své argumentace sama správně konstatuje). Smyslem důkazního břemene (srov. §120 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), jímž se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení, je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá právně významná skutečnost nebyla prokázána, tj. kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení o této skutečnosti, ani o tom, že toto tvrzení je nepravdivé (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný pod číslem 86 v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002). Závěr o neunesení důkazního břemene je tedy závěrem skutkovým, nikoliv právním. Dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno výhrady dovolatelky proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, lze uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.), přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž založit nemůže. Dovolací námitka vytýkající odvolacímu soudu, že v rozporu s ustanovením §120 odst. 3 o. s. ř. neprovedl i jiné než dovolatelkou navržené důkazy, jejímž prostřednictvím byl podle obsahu uplatněn dovolací důvod stanovený v §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce rovněž vést nemůže, neboť není založena na střetu o výklad normy procesního práva a nezahrnuje tudíž žádnou právní otázku, natož pak otázku zásadního právního významu (srov. též závěry Ústavního soudu vyjádřené v usnesení ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod č. 130, a v řadě dalších rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, v usnesení ze dne 16. května 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07, a v usnesení ze dne 17. února 2009, sp. zn. II. ÚS 2881/08, in www.usoud.cz , jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, veřejnosti k dispozici tamtéž, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalovanému, který by měl na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. ledna 2011
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu