ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.1120.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 1120/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně LIBERTA a. s., v likvidaci, se sídlem v Mělníku, Strážnická 1518, PSČ 276 01, identifikační číslo osoby 45147809, zastoupené Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Rooseveltova 16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně Ing. L. M. , proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení částky 112.916.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 271/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2009, č. j. 1 Cmo 282/2008-267, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 39 Cm 271/2005-214, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 112.916.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 1. května 1992 do zaplacení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. června 2009, dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá v potvrzujícím výroku ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto též při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Dovolatelka sice žádnou otázku zásadního právního významu výslovně neformulovala, z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů však vyplývá, že podle jejího názoru soudy nižších stupňů řešily otázku promlčení uplatněného nároku a otázku souladu námitky promlčení s dobrými mravy v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k tomu, že dovolatelka polemizuje též s těmi právními závěry soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud neztotožnil (v otázce určení příslušné promlčecí doby, její délky a počátku jejího běhu), je třeba nejprve zdůraznit, že předmětem přezkumu v dovolacím řízení je toliko rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.).
Polemika dovolatelky se závěry napadeného rozhodnutí o promlčení uplatněného nároku, doslovně převzatá z odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, pomíjí, že odvolací soud tyto závěry založil na jiném právním posouzení než soud prvního stupně, totiž že marně uplynula desetiletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody stanovená v §398, části věty za středníkem, obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jež je lhůtou objektivní, běžící ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti, z něhož škoda vynikla, a marně uplynula též desetiletá promlčecí lhůta stanovená v §408 odst. 1 obch. zák., rovněž objektivní, v níž bylo třeba uplatnit jak nárok podle ustanovení §20 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (velká privatizace), na přiměřenou slevu za věci, které nebyly předány nabyvateli, ačkoliv podle účetnictví mají být součástí předávaného majetku, a ohledně závazků, jež na něho přešly a nebyly zachyceny v účetnictví, tak nárok na doplacení rozdílu mezi hodnotou nepeněžitého vkladu v době vzniku společnosti a částkou stanovenou při jejím založení, vyplývající z ustanovení §59 odst. 5 obch. zák., ve znění účinném do 30. června 1996. Skutečnosti, k nimž se vztahuje argumentace dovolatelky, jsou významné toliko pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody (srov. §398, část věty před středníkem, obch. zák., popř. §106 odst. 1 občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může založit jen taková právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (která je pro toto rozhodnutí určující) – srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, in www.nsoud.cz .
Správnost závěru odvolacího soudu o marném uplynutí promlčecí doby nemůže zpochybnit - a přivodit tak zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce – ani námitka, jejímž prostřednictvím dovolatelka brojí proti úvaze odvolacího soudu, že po předání privatizovaného majetku dovolatelce již Fond národního majetku České republiky (dále též jen „Fond“) nebyl k privatizovanému majetku v žádném vztahu. Tento výrok dovolatelka vytrhla z kontextu; odvolací soud v rámci zvažované (dovolatelkou prosazované) varianty právního posouzení uplatněného nároku jako práva na náhradu škody především dovodil (se zřetelem na skutečnost, s níž ustanovení §398, část věty za středníkem, obch. zák. pojí počátek běhu objektivní promlčecí doby), že k porušení povinnosti Fondem mohlo dojít toliko v procesu privatizace, jenž byl z jeho strany dovršen předáním privatizovaného majetku dovolatelce. I kdyby ostatně bylo právně významné, že v orgánech dovolatelky ještě i poté působily osoby jmenované do funkcí Fondem, bylo tomu tak – v intencích tvrzení uvedeného v dovolání – pouze do července 1993, kdy „došlo k řádné valné hromadě na níž bylo umožněno akcionářům konečně svobodně zvolit hlasováním členy představenstva a dalších orgánů“. Objektivní promlčecí doba by tedy i v takovém případě uplynula marně.
Závěr odvolacího soudu, že uplatnění námitky promlčení žalovanou není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 obč. zák.), se dovolatelka snaží zpochybnit prostřednictvím argumentace založené na skutkovém základu, jenž je podle jejího mínění, jak opakovaně zdůrazňuje, „více než transparentní“, neodpovídá však skutkovému stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a převzat soudem odvolacím. Patrně přehlédla, že skutkový základ věci se v dovolacím řízení změnit nemůže a že v tom dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů ani zpochybnit, neboť uplatnění příslušného dovolacího důvodu stanoveného v §241a odst. 3 o. s. ř. je v něm zákonem výslovně vyloučeno. Tak především zjištěný skutkový stav věci neobsahuje skutkové závěry odpovídající tvrzení, že stát „akcionářům, stejně jako restituentům, předal místo zdravého a prosperujícího podniku pouze subjekt, který v té době již byl značně předlužen a sám toto zatajil, třebaže měl k dispozici všechny instituty, které ke zjištění způsobilosti převodu míti mohl“. Soud prvního stupně nedospěl k zjištění, že část privatizovaného podniku Továrny dětských vozidel Mělník, s. p. (dále též jen „TDV“), kterou Fond jako jediný zakladatel vložil v procesu privatizace do obchodní společnosti dovolatelky ke splacení jejího základního jmění a vytvoření rezervního fondu, byla předlužena. Z provedených důkazů vzal za prokázané toliko to, že v postupu zpracovatele podkladů pro privatizační projekt (tj. privatizovaného státního podniku) byla zjištěna řada nedostatků (závady ve vedení účetnictví a v evidenci majetku), v důsledku čehož účetní údaje uváděné v privatizačním projektu a v předávacím protokolu nemohly odpovídat skutečnosti, a dospěl k závěru, že nebyla prokázána existence příloh, na něž odkazuje předávací protokol a které měly obsahovat podrobnější soupis předávaného majetku. Stejně tak zjištěný skutkový stav věci neobsahuje poznatek, že státu (resp. Fondu) byla předluženost vkládané části podniku známa a že ji zatajil, respektive že informace o skutečném stavu vloženého majetku a o dalších krocích státu ve věci předmětné privatizace podléhaly režimu utajení a stát tak bránil dovolatelce v získání informací o vzniku škody a o její výši, popřípadě „zabránil oprávněným akcionářům dohledat nejen svůj majetek, ale vysledovat i další kroky, které byly protizákonně žalovaným provedeny“, že Fond (který dovolatelka mylně považuje za státní orgán) neumožnil dovolatelce nahlédnout do svého archivu a že „jiná možnost získání obdobných dokladů byla doslovně znemožněna a právě orgány dosazenými státem fakticky zlikvidována. Dokonce tato složka v určitých pasážích byla označena jako důvěrná.“ Z úvahy soudu prvního stupně učiněné v rámci právního posouzení, že žalobkyně se nemůže dovolávat toho, že některé z rozhodujících skutečností byly zjištěny až v průběhu konkursu a že Fond jí nebyl ochoten poskytnout veškeré doklady, které měl k dispozici, vyplývá pouze tolik, že soud neshledal tato tvrzení dovolatelky právně významnými, nikoliv že je vzal za prokázaná. Dovolatelka tak správnost právního závěru odvolacího soudu o tom, že zjištěné okolnosti případu neopodstatňují závěr o rozporu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy, nezpochybňuje prostřednictvím polemiky s jeho právním posouzením, tj. nepodrobuje kritice správnost volby a výkladu norem hmotného práva či jejich aplikace na zjištěný skutkový stav věci, nýbrž předkládá vlastní, odlišnou verzi skutkového stavu a právní závěry na ní založené pak konfrontuje s právními závěry odvolacího soudu. Jde tedy ve skutečnosti (podle obsahu, srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) nikoliv o polemiku se správností právního posouzení, jež by mohla otevřít otázku zásadního významu po právní stránce, nýbrž o kritiku skutkových zjištění a skutkových závěrů soudů nižších stupňů, která k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce vést nemůže.
Takový závěr nemůže přivodit ani argumentace „nepromlčitelností“ rozhodnutí ministra průmyslu, jímž byla řediteli TDV uložena povinnost zpracovat pro Fond účetní závěrku. Dovolatelka, jež na tomto základě vybízí žalovanou, aby pokyn ministra splnila, pomíjí nejen to, že se promlčuje právo, nikoliv rozhodnutí (srov. §100 obč. zák. a §387 obch. zák.), a že žalovaná (její ministr) byla původcem tohoto pokynu, nikoliv jeho adresátem (jímž nebyl ani Fond jako její právní předchůdce), nýbrž především to, že žalobou se uložení povinnosti zpracovat roční závěrku nedomáhala. Tato dovolací námitka se tedy míjí s předmětem řízení, jak jej dovolatelka žalobou vymezila (srov. §79 odst. 1 a §153 odst. 2 o. s. ř.), a předkládá právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá ani výtka, že se odvolací soud ani okrajově nevypořádal s otázkou souladu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy. Odvolací soud sice mohl být v tomto ohledu sdílnější, nicméně z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrno, že ve zjištěném skutkovém stavu věci neshledal zcela výjimečné okolnosti, jež by odůvodnily tak krajní řešení, jakým je - za použití korektivu dobrých mravů zakotveného v ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. - odepření soudní ochrany výkonu práva účastníka řízení uplatnit v rámci procesní obrany námitku promlčení. Zbývá dodat, že tento závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu [srov. zejména rozhodnutí uveřejněné pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále např. rozsudek ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též je „Soubor“) pod číslem C 1058, svazek 15, rozsudek ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný v Souboru pod číslem C 1389, svazek 20/2003, rozsudek ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, uveřejněný v Souboru pod číslem C 2955, svazek CD-1, a rozsudek ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 32 Odo 466/2004, uveřejněný v Souboru pod číslem C 4397, svazek CD-4/2007], a v rovině ústavně právní též s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. II ÚS 309/95, uveřejněný pod číslem 6/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 11. května 2000, sp. zn. III ÚS 158/99, uveřejněný pod číslem 68/2000 tamtéž a nález ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, uveřejněný pod číslem 171/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
K závěru o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy by za určitých okolností mohla vést skutečnost, na kterou dovolatelka poukazuje toliko v rámci polemiky se závěry odvolacího soudu v otázce počátku běhu promlčecí doby, totiž že v jejích orgánech působily až do července 1993 osoby jmenované státem (správně Fondem jako zakladatelem) a až poté mohly být tyto orgány obsazeny svobodnou volbou akcionářů (tedy rozhodnutím valné hromady). V dané věci tomu tak však není a ani v tomto ohledu tedy není napadené rozhodnutí v rozporu s judikaturou, neboť objektivní desetiletá promlčecí doba by marně uplynula i v tom případě, že by se jevilo nemravným započítat do jejího běhu též dobu, po kterou žalovaná prostřednictvím Fondu společnost dovolatelky ovládala, respektive dobu, po kterou v orgánech dovolatelky působily osoby, jež byly do funkcí jmenovány Fondem.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalované, která by měla na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu