ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.1567.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 1567/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. J. V., CSc. , zastoupeného JUDr. Petrou Olmrovou Nykodýmovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230, proti žalované Mochovské mrazírny a.s. , se sídlem v Mochově, Mochov 70, PSČ 250 87, identifikační číslo osoby 46357017, o 5 177 590,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 91/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2005, č. j. 6 Cmo 23/2005-124, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 84 876 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně JUDr. Petry Olmrové Nykodýmové, Ph.D.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (v pořadí třetí ve věci) rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 48 Cm 91/2001-94, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 5 177 590,72 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení postoupených pohledávek ve výši 3 497 590,72 Kč (o tomto nároku žalobce nebylo mezi účastníky sporu) a náhrady škody (ušlého zisku) ve výši 1 680 000 Kč z nesplněné smlouvy o zprostředkování a dodávce surovin.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané, že mezi účastníky byla dne 1. července 1996 uzavřena smlouva o zprostředkování a dodávce surovin (dále též jen „zprostředkovatelská smlouva“). Smlouva byla platně uzavřena, když za žalovanou ji podepsal generální ředitel na základě písemného zmocnění představenstva; důkaz o tom, že nešlo o oprávněnou osobu, v řízení předložen nebyl a existence takového důkazu ani nebyla tvrzena. Podle shodného posouzení soudů obou stupňů šlo o smlouvu smíšenou, neboť v sobě zahrnovala zprostředkovatelskou smlouvu na uzavírání kupních smluv o dodávce rostlinných produktů a smlouvu o dodávce zboží. O těchto skutečnostech nebylo mezi účastníky pochyb; spornou zůstala otázka, zda měl žalobce vůči žalované nárok na zaplacení provize i v těch případech, kdy nebyl v postavení zprostředkovatele, ale byl sám prodávajícím. Podle názoru odvolacího soudu žalovaná neprokázala, že by žalobce účtoval provizi v rozporu s uzavřenou smlouvou včetně dodatků. Ve smlouvě bylo dohodnuto, kdy a v jaké výši bude účtována provize, přičemž ujednání, i když se týká vlastních dodávek, nelze považovat za neplatné a nelze ani dovodit, že by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva nezanikla odstoupením žalované. I kdyby bylo prokázáno, že odstoupení žalované bylo žalobci doručeno, vzhledem k obsahu dodatku ze dne 1. ledna 1999 ve vztahu k předmětné smlouvě nelze podle odvolacího soudu pochybovat o existenci smluvního závazku mezi účastníky. Poskytla-li proto žalovaná žalobci odměny a provizi za dodávky zboží, plnila po právu, a tudíž jí z tohoto titulu nevznikla pohledávka, kterou by mohla úspěšně započítat proti pohledávce žalobce. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobci vznikl nárok jak na zaplacení 3 497 590,72 Kč, tak i náhrady škody ve výši 1 680 000 Kč, jejíž oprávněnost žalovaná zpochybňovala pouze odkazem na neexistenci platně uzavřené smlouvy. Uvedl, že žalovaná závazek ze smlouvy porušila a jak vyplynulo z provedeného dokazování, způsobila žalobci škodu, kterou je mu povinna nahradit.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce posouzení zprostředkovatelské smlouvy podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu [dále též jen „o. s. ř.“]. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že právně pochybily svým závěrem o platnosti zprostředkovatelské smlouvy, když soud prvního stupně se vyjádřil pouze k některým tvrzeným důvodům neplatnosti, a odvolací soud pouze jeho závěry převzal.
Dovolatelka namítá, že ujednání v čl. III. odst. 1 zprostředkovatelské smlouvy, jímž se zavázala platit žalobci provizi ve výši 4,5 % z ceny dodaných produktů, a to jak zprostředkovaných, tak i dodaných žalobcem, je neplatné podle §39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť je v rozporu se zákonem a příčí se dobrým mravům. Názor odvolacího soudu o využití široké smluvní volnosti bez zjevného porušení zásad dobrých mravů podle dovolatelky neobstojí. Aby šlo o smlouvu zprostředkovatelskou, musí obsahovat podstatné náležitosti vymezené v ustanovení §642 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), které však provizi z vlastních dodávek nevymezuje a neznají ji ani další smluvní typy. Oporu pro spornou provizi dovolatelka nenachází ani v nepojmenované smlouvě podle §269 odst. 2 obch. zák., neboť ani taková smlouva nesmí být v rozporu s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního styku, jinak ji stíhá neplatnost podle §39 obč. zák., příp. nepožívá právní ochrany podle §265 obch. zák.
Z téhož důvodu je podle dovolatelky neplatné uvedené ujednání i ve znění dodatku č. 1 ze dne 1. ledna 1999, podle něhož se stanovila provize za sjednané obchody dle dodané produkce v hodnotě 40 milionů Kč i v případě, že takové množství produktů nebude žalovanou požadováno.
Dovolatelka dále namítá, že zprostředkovatelská smlouva včetně jejího dodatku byla podepsána pouze jejím generálním ředitelem, ačkoli podle zapsaného způsobu podepisování v obchodním rejstříku tak měli učinit dva členové představenstva. Plná moc, kterou žalobce předložil u soudu, byla podle mínění dovolatelky podepsána dodatečně, neboť ji nikdy k dispozici neměla. Ačkoli žalovaná tuto výhradu uplatnila již v nalézacím řízení a navrhla doplnit dokazování výslechem osob, které měly plnou moc podepsat, soud prvního stupně tento její návrh zamítl, v novém rozhodnutí aplikoval ustanovení §15 obch. zák. a odvolací soud se touto otázkou již nezabýval. Dovolatelka akcentuje, že žalobce o překročení zmocnění věděl, neboť se žalovanou i se společností TIPA a.s., majoritním akcionářem žalované, dlouhodobě spolupracoval.
Další důvod neplatnosti podle §39 obč. zák. staví dovolatelka na argumentaci, že zprostředkovatelská smlouva byla uzavřena v souvislosti s trestnou činností žalobce, případně jejich členů představenstva, jejímž cílem bylo poškodit žalovanou a odčerpat finanční prostředky do mateřské společnosti TIPA a.s.
Rovněž nesprávně se podle dovolatelky soudy obou stupňů vypořádaly s výpovědí žalované ze dne 30. prosince 1998 ze zprostředkovatelské smlouvy, jež podle obsahu byla odstoupením od smlouvy podle jejího článku IV.2. Dovolatelka zastává a obhajuje názor, že tímto odstoupením smlouva zanikla, neboť účinky odstoupení od smlouvy nelze odvolat nebo měnit bez souhlasu druhé strany. K tomu však nedošlo a nezměnil na tom nic ani dodatek č. 1 ke smlouvě, který účastníci podepsali dne 1. ledna 1999, neboť se v něm o odstoupení či o zrušení jeho účinků nic nehovoří. Převzal-li proto odvolací soud právní názor soudu prvního stupně, který z konstatování účastníků v úvodní části dodatku, že ke dni jeho podpisu je zprostředkovatelská smlouva platná a účinná, dovodil, že účinky odstoupení od smlouvy byly fakticky i právně negovány, právně pochybil.
Byla-li tedy zprostředkovatelská smlouva sjednána neplatně, případně bylo od ní odstoupeno, nemohla žalobci jejím neplněním vzniknout škoda a jeho nárok na její náhradu z ušlých tržeb ve výši 1 680 000 Kč považuje dovolatelka za nedůvodný.
Dovolatelka dále soudům obou stupňů vytýká, že se zcela nesprávně vypořádaly s jejím tvrzením, že nárok žalobce do výše 3 497 590,72 Kč zanikl jejím zápočtem ze dne 22. září 2000, jehož předmětem učinila pohledávku, jež jí vznikla vůči žalobci z titulu bezdůvodného obohacení. K němu mělo dojít na straně žalobce podle tvrzení dovolatelky přijetím neoprávněně fakturované provize za dodávky zboží dovezeného ze zahraničí a za ovoce, jejichž dodávku nezprostředkoval. V této souvislosti uvádí, že žalobce jí za celou dobu vzájemné spolupráce žádnou dodávku ze zahraničí nezajistil a nezprostředkoval. Pokud soudy konstatovaly, že žalovaná na provize řádně plnila, nevzaly v potaz, že plnění provizí si zabezpečil sám žalobce, který měl k tomu potřebné informace a prostředky z titulu člena představenstva žalované. Tyto a další skutečnosti však soudy nezohlednily a výslech žalovanou navrženého stěžejního svědka, který mohl její tvrzení potvrdit, byl opakovaně zamítnut. Tím došlo k zatížení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalobce je dovolání žalované nepřípustné. Dovolatelka podle jeho názoru nevymezila žádnou otázku zásadního právního významu; její námitky proti závěru o platnosti zprostředkovatelské smlouvy nemohou přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť se týkají skutkových zjištění, o nichž žalovaná tvrdí, že nemají oporu v provedeném dokazování. Uvádí, že se všemi dovolacími námitkami se již vypořádaly soudy v nalézacím řízení, přičemž se nedopustily ani tvrzeného pochybení, zamítly-li návrh žalované na doplnění dokazování. Žalobce navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné s tím, že mu bude přiznána náhrada nákladů řízení.
Podle bodu 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 2. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb. rovněž projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé lze obecně opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Dovolání žalované, které směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně rozhodl všemi třemi rozsudky – v pořadí prvním rozsudkem pro zmeškání ze dne 17. prosince 2001, v pořadí druhým rozsudkem ze dne 30. října 2002 a v pořadí třetím rozsudkem ze dne 3. listopadu 2004 – stejně – žalobě vyhověl).
Tvrzená vada řízení, kterou dovolatelka spatřuje v neprovedení navrženého důkazu ke zjištění skutečné zprostředkovatelské činnosti žalobce a kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit. Dovolatelka totiž žádnou otázku zásadního právního významu, na jejímž řešení by bylo napadené rozhodnutí založeno, prostřednictvím této námitky nevymezuje a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (i kdyby byly dány), dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
V souvislosti s tvrzenou vadou řízení dovolací soud opakovaně akcentuje, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, v usnesení téhož soudu ze dne 10. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009 a v rozsudku téhož soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99 a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). Této povinnosti bylo v posuzované věci učiněno zadost, neboť soud prvního stupně – jak se podává z protokolu o jednání ze dne 30. října 2002 – o návrhu na doplnění dokazování výslechem dalších osob rozhodl (zamítl ho) a v odůvodnění rozhodnutí ze dne 3. listopadu 2004 uvedl, že v rámci provedeného dokazování nebyly navrženy žádné další důkazy, které by zjištěný skutkový i právní stav věci mohly změnit.
Námitky dovolatelky, že písemné zmocnění generálního ředitele a současně člena představenstva žalované k uzavření zprostředkovatelské smlouvy bylo dalšími dvěma členy představenstva podepsáno dodatečně a že dodávky zeleniny, za něž dovolatelka zaplatila provizi, žalobce nezprostředkoval a ani jinak se na nich nepodílel, nemohou rovněž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Těmito výhradami totiž dovolatelka ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž míří na dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.).
Nejvyšší soud nemá dovolání za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani v otázce odstoupení od zprostředkovatelské smlouvy, kterou odvolací soud řešil v souladu s hmotným právem. Dojde-li totiž po odstoupení od smlouvy k uzavření dodatku k této smlouvě, v němž obě strany projeví vůli být smlouvou nadále vázány, pak lze nepochybně takový projev vůle obou stran vyložit též jako odvolání účinků odstoupení od této smlouvy. Jestliže tedy v posuzované věci její účastníci takový projev v dodatku ze dne 1. ledna 1999 učinili, nelze odvolacímu soudu žádné právní pochybení vytýkat, ztotožnil-li se se závěrem soudu prvního stupně o existenci smluvního vztahu mezi účastníky.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá ani námitka dovolatelky o tom, že předmětná smlouva je neplatná podle §39 obč. zák. z důvodu jejího uzavření v souvislosti trestnou činností žalobce, případně členů představenstva žalované. Argumentace dovolatelky v této otázce je pouze spekulativní, neboť pravomocné rozhodnutí soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, zatím (z podnětu trestního oznámení žalované) nebylo vydáno. Navíc otázka (ne)platnosti smlouvy, jejíž účastník byl posléze soudem uznán vinným spácháním trestného činu, byla již v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010), přičemž Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud posoudil otázku platnosti zprostředkovatelské smlouvy v rozporu s touto judikaturou.
Nejvyšší soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí [a potud má dovolání za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] v řešení otázky platnosti smluvního ujednání o provizi [úplatě], počítané též z ceny zboží dodaných přímo zprostředkovatelem, neboť tato otázka nebyla doposud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady (s výjimkou vady řízení spočívající v zamítnutí návrhu na provedení důkazu výslechem svědka) dovolatelka netvrdila a dovolací soud tvrzenou vadu (jak bylo již vysvětleno výše) a ani jinou vadu řízení z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu [srov. §242 odst. 1 o. s. ř.], jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila [srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.]. Dovolací soud se proto z pohledu dovolacích námitek zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) posoudil předmětnou smlouvu mezi účastníky ze dne 1. července 1996 jako smíšenou, obsahující jak závazky ze smlouvy zprostředkovatelské, tak ze smlouvy kupní. Podle prvního odstavce jejího čl. III. “Mochovské mrazírny se zavazují vedle ceny za dodané rostlinné produkty uhradit firmě Montano provizi za obstarání surovin ve výši 4,5 % z ceny dodaných produktů pro výrobu (bez DPH) a to jak z produktů zprostředkovaných, tak i z produktů dodaných přímo firmou Montano”. Dodatkem č. 1 ze dne 1. ledna 1999 ke Smlouvě o zprostředkování a dodávce surovin se smluvní strany dohodly mimo jiné na změně článku III. smlouvy upravujícího dohodnutou provizi tak, že “Mochovské mrazírny se zavazují vedle ceny za dodané rostlinné produkty uhradit firmě Montano provizi za obstarání surovin ve výši 4,5 % z ceny dodaných produktů pro výrobu (bez DPH) a to jak z produktů zprostředkovaných, tak i z produktů dodaných přímo firmou Montano. Výše provize je stanovena následujícím způsobem: Provize nebude nižší než ta, která odpovídá provizi dodané produkce v hodnotě 40 mil. Kč i tehdy, pokud tento objem produktů nebude v takovém množství Mochovskými mrazírnami požadován. Z objemu produkce přesahující 50 mil. Kč již nebude provize účtována. ...”
Otázku, zda „měl žalobce právo požadovat na žalované zaplacení provize i v těch případech, kdy nebyl v roli zprostředkovatele, ale byl sám prodávajícím“, řešil odvolací soud se závěrem, že žalovaná neprokázala účtování provize žalobcem v rozporu s uzavřenou smlouvou včetně jejich dodatků. Smluvní strany, mající širokou smluvní volnost, ale současně i podnikatelské riziko, se shodly na tom, kdy a v jaké výši bude účtována provize. Takové ujednání, i když se týká vlastních dodávek, není podle názoru odvolacího soudu neplatné a není ani v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Odvolací soud správně vyšel z úvahy, že převažující dispozitivní charakter ustanovení upravujících v části třetí, hlavě II obchodního zákoníku jednotlivé smluvní typy, umožňuje smluvním stranám širokou smluvní volnost. Skutečnost, že sjednání úplaty (provize) u některých smluvních typů (včetně smlouvy o zprostředkování – §642 a násl. obch. zák.) považuje tento zákon ve smyslu §269 odst. 1 obch. zák. za podstatnou část smlouvy, však neznamená, že sjednání úplaty (provize) u jiných smluvních typů současně zakazuje. Sjednají-li si proto strany úplatu (provizi) ve smlouvě podřaditelné smluvnímu typu, u něhož zákon takové ujednání nepředpokládá (nepovažuje je za podstatnou část smlouvy – v daném případě smlouvy kupní), nejde z tohoto důvodu o právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu s důsledkem neplatnosti právního úkonu podle §39 obč. zák.
Závěr o tom, že se právní úkon, jímž je sjednána úplata (provize), příčí dobrým mravům (§39 obč. zák.) nebo že výkon práva na úplatu (provizi) nepožívá právní ochrany, nemůže obstát, je-li založen na tom, že právní úprava příslušného smluvního typu pojem úplaty (provize) nezná, nýbrž musí spočívat v posouzení obsahu smluvního ujednání a souvisejících okolností, za nichž byla smlouva uzavřena. V dané věci však ze skutkových zjištění soudů nevyplývají žádné okolnosti, pro které by tato smluvní ujednání mohla být posouzena jako rozporná s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního styku, přičemž takový závěr nelze učinit ani ze samotného obsahu těchto smluvních ujednání.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v posuzované otázce zásadního právního významu – otázce platnosti smluvního ujednání o provizi (úplatě) – správné, a tudíž že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., stejně jako dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyly v předmětné věci naplněny. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalobci náklady jeho právního zastoupení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 70 430 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 14 146 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. července 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu