ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.283.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 283/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně ELPLAST - KPZ Rokycany, spol. s r.o., se sídlem ve Zbirohu, Mlečice 45, PSČ 338 08, identifikační číslo osoby 49195891, zastoupené Mgr. Ivanou Kaiserovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Purkyňova 43, proti žalované WINDSTORM, s.r.o., se sídlem v Brně, Šumavská 416/15, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25387511, zastoupené Mgr. Liborem Špundou, advokátem se sídlem v Olomouci-Hodolanech, Masarykova 795/41, o zaplacení 1 428 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 Cm 174/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2008, č. j. 4 Cmo 8/2008-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná [dále též, stejně jako v řízení před soudy obou stupňů, označená jako žalovaná 1), když jako žalovaná 2) vystupovala WINDTOWER spol. s r.o., se sídlem v Brně, Křižíkova 68, PSČ 660 90, identifikační číslo osoby 25510886] napadla dovoláním v celém rozsahu v záhlaví označený rozsudek, jímž Vrchní soud v Olomouci na základě jejího odvolání změnil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2007, č. j. 18 Cm 174/2006-58, ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž jí bylo uloženo zaplatit žalobkyni 1 428 000 Kč s příslušenstvím, tak, že zamítl žalobu v rozsahu úroku z prodlení z částky 714 000 Kč za dobu od 10. června 2005 do 31. srpna 2006 a z další částky 714 000 Kč za dobu od 28. prosince 2005 do 31. srpna 2006 (výrok I.), potvrdil ho ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé proti žalované 1), ve výroku o zamítnutí žaloby vůči žalované 2) a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanou 2) navzájem (výrok II.), rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů mezi žalovanou 1) a žalobkyní navzájem (výrok III.) a o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanou 2) navzájem (výrok IV).
S přihlédnutím k článku II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Podle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Rozsudečným prvním výrokem napadeného rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledněpříslušenství tak, že zamítl žalobu ohledně požadavku na zaplacení úroku z prodlení z částky 714 000 Kč za dobu od 10. června 2005 do 31. srpna 2006 a z další částky 714 000 Kč za dobu od 28. prosince 2005 do 31. srpna 2006, nemohla být žalované způsobena žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Totéž platí i pro druhý výrok rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve druhém výroku, kterým byla zamítnuta žaloba proti žalované 2). Napadla-li tudíž dovolatelka i první výrok rozsudku odvolacího soudu a jeho druhý výrok v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé proti žalované 2), bylo dovolání v tomto rozsahu podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v rozsahu, v němž směřovalo proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu a jeho druhému výroku v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé proti žalované 2), odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. b) o. s. ř.].
Dovolání žalované však není přípustné ani ve zbývající části.
Dovolání směřující proti té části druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu povinnosti žalované 1) zaplatit žalobkyni 1 428 000 Kč s příslušenstvím (vyjma části příslušenství uvedené v prvním výroku rozsudku odvolacího soudu), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), a dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť neshledal, že by odvolací soud řešil otázku odstoupení žalobkyně od smlouvy o dílo a jeho účinků v rozporu s hmotným právem (srov. §344 a §351 obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák.“), resp. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudů. Oproti mínění dovolatelky nelze za otázky zásadního právního významu považovat problematiku trojstranných smluv či vzájemně vázaných dvoustranných smluv, neboť na jejich řešení odvolací soud své rozhodnutí (jak se podává z jeho odůvodnění) nezaložil a založit ani nemohl, protože otázka vztahu dovolatelky s žalovanou 2), resp. otázka „právního postavení žalované 2)“ je z hlediska podmínek nároku podle §351 odst. 2 obch. zák. irelevantní. Stejně nerozhodná pro posouzení žalobního nároku je otázka, jak žalovaná 1) či žalovaná 2) s poskytnutou zálohou naložily.
Dovolatelka nevymezila žádnou otázka zásadního právního významu ani prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., vytýkala-li odvolacímu soudu, že neprovedl důkazy navržené účastníky řízení. Dovolací soud opakovaně akcentuje, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, v usnesení téhož soudu ze dne 10. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009 a v rozsudku téhož soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999 a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). Této své povinnosti odvolací soud v posuzované věci – jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí – dostál.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila. Za situace, kdy dovolací soud nedovodil z pohledu dovolacích námitek existenci žádné okolnosti, která by činila napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy dovolání ani ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo jednak proti té části druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a dále proti třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není přípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalované i ve zbývajícím rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání i ve zbývající části, v níž směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé a výroků o nákladech řízení, odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Brně dne 26. dubna 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu