ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.2153.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 2153/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: územní pracoviště Brno, Orlí 27, Brno, proti žalovaným 1) J. B. a 2) H. B. , zastoupeným JUDr. Milanem Holomkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín II/385, o 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 32 C 316/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 27. ledna 2009, č. j. 60 Co 507/2008-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.882,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Holomka, advokáta se sídlem ve Zlíně, Lešetín II/385.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku, kterým krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. dubna 2008, č. j. 32 C 316/2007-74, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 50.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 13. 7. 2004 do zaplacení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Bez významu je výhrada žalobkyně, že oporu v provedeném dokazování nemá závěr, že dům, na jehož výstavbu byl žalovaným poskytnut příspěvek na individuální bytovou výstavbu, nebyl užíván k nebytovým účelům, nýbrž k bydlení, jestliže z obchodního a živnostenského rejstříku vyplývá, že na adrese tohoto domu je evidováno sídlo právnické osoby. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou těchto dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výhrad nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Výhrady žalobkyně proti procesnímu postupu soudů (konkrétně, že soud prvního stupně nepřipustil doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů, a že odvolací soud oproti soudu prvního stupně doplnil dokazování výpisy z obchodního a živnostenského rejstříku, vyzval ji k doplnění žalobních tvrzení s poučením podle §118a odst. 1 o. s. ř., aby následně uzavřel, že nesplnila povinnost tvrzení ani povinnost důkazní, ačkoli správně měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení) představují uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto tvrzené vady řízení nemůžou být otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu, a postrádají potřebný judikatorní přesah (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. května 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07, ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a ze dne 9. července 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09).
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobkyně prosazuje názor, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním závěru o nenaplnění podmínek pro vrácení státního příspěvku, ačkoli dvě právnické osoby měly na adrese domu své sídlo.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. února 2010, sp. zn. 33 Cdo 4271/2008, dovodil, že není porušením smluvního závazku užívat dům po stanovenou dobu k trvalému bydlení, jestliže stavebník vedle trvalého bydlení dům využívá i k provozování živnosti, jejíž charakter a rozsah jejího výkonu není v rozporu s původním účelem, pro který byl dům vybudován, a to zajistit trvalé bydlení stavebníkům. Závěry formulované v uvedeném rozhodnutí lze vztáhnout i na projednávanou věc. Dotčená nemovitost neztratila (ani částečně) svůj původní stavebně technický charakter a rovněž možnost stavebníků užívat celý dům k trvalému bydlení nebyla v této souvislosti ani v minimálním rozsahu omezena, jelikož obě firmy (BAZMONT s.r.o. a handy corp. s.r.o.) žádné prostory v domě k podnikání ve skutečnosti neužívaly. Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1887/99, je v tomto směru nepřiléhavý; v uvedené věci totiž Nejvyšší soud posuzoval případ skutkově zcela odlišný co do rozsahu a způsobu využití nemovitosti k podnikatelské činnosti stavebníka i co do charakteru podnikání.
Lze tudíž uzavřít, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud proto – aniž se mohl věcí dále zabývat – je jako nepřípustné odmítl [§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §3 odst. 1 bod 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 5.135,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 2x300,- Kč a 20 % DPH ve výši 1.147,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 28. dubna 2011
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu