ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.2163.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 2163/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně D. D. , zastoupené JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 237/37, proti žalované M. M. , zastoupené Mgr. Janem Burdychem, advokátem se sídlem v Brně, Bratislavská 7, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 45/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. července 2008, č. j. 16 Co 260/2007-50, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. července 2008, č. j. 16 Co 260/2007-50, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou doručenou dne 30. 1. 2006, změněnou usnesením Okresního soudu v Brně-venkov vyhlášeným u jednání dne 17. 1. 2007, domáhala určení, že nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov na LV č. 87 pro obec a k. ú. Sokolnice, tj. dům č.p. 190 na pozemku parc. č. 966 zastavěná plocha a nádvoří a pozemky parc. č. 966 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 226 m2 a parc. č. 967 zahrada o výměře 236 m2, jsou součástí zaniklého a nevypořádaného společného jmění žalobkyně a zemřelého Josefa Dudáka. Návrh odůvodnila tím, že spolu s manželem darovali žalované sporné nemovitosti (se současným zřízením věcného břemene práva doživotního bezplatného užívání bytu v rodinném domu v blíže určeném rozsahu). V roce 2005 začalo mezi ní a žalovanou docházet k „vážným neshodám a agresivnímu chování“, na kterých se podílel i manžel žalované. Uvedené nemravné chování spočívalo ve slovních urážkách „potvora, ludra a pod.“ a ve fyzickém napadení, kdy žalovaná jí třásla a doprovázela to příkazem, že ji bude poslouchat. Manžel žalované neoprávněně vstoupil do jejího bytu, kde ji slovně napadl a vyhrožoval, že „umí být také zlý a že to potom (žalobkyně) nevydýchá“ . Na podzim roku 2005 jí žalovaná zamezila přístup na dvůr, takže se nemůže dostat do sklepa, kde má uskladněnu zeleninu. Přes existenci darovací smlouvy žalovaná po ní požadovala „polovinu plateb za vyvážení septiku, za vybudování kanalizace a pod“ . Z těchto důvodů vyzvala žalovanou dne 23. 1. 2006 k vrácení daru.
Okresní soud Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. března 2007, č. j. 6 C 45/2006-27, zamítl žalobu o určení, že nemovitosti, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov na LV č. 87 pro obec a k. ú. S., konkrétně dům na pozemku parc. č. 966 zastavěná plocha a nádvoří a pozemky parc. č. 966 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 226 m2 a parc. č. 967 zahrada o výměře 236 m2 jsou součástí zaniklého a nevypořádaného společného jmění manželů - žalobkyně a J. D.; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalobkyně společně se svým zemřelým manželem J. D. smlouvou ze dne 7. 4. 2003 darovala žalované sporné nemovitosti. Současně bylo dárcům zřízeno věcné břemeno odpovídající právu doživotního bydlení k bytu o třech pokojích, kuchyni a WC situovanému v I. nadzemním podlaží uvedeného rodinného domu s oprávněním společného užívání chodby, verandy a předsíně. Ke zhoršení vztahů mezi účastnicemi došlo počátkem roku 2005, kdy žalobkyně žádala manžela žalované o odvoz shrnutého sněhu ze dvora tak, jak se to dříve dělávalo, přičemž on tento požadavek odmítl a sníh navršil na dvoře jen tak, aby nikomu nepřekážel. Podle jejího požadavku ani neopravil uvolněné tašky na střeše kůlny. V dubnu 2005 vyzval manžel žalované žalobkyni, aby se podílela na nákladech vybudování kanalizace, jinak že ji od kanalizace „odřízne“ a odpad zabetonuje. Žalobkyně žalované vytýkala, že místo, aby „vyplatila z domu“ své sourozence, chce si koupit nové auto. Pozvala proto v červenci 2005 do svého bytu žalovanou a její sourozence, před nimiž si stěžovala, že je na ni žalovaná „zlá a neuctivá spolu s manželem“ a sdělila jí, že když bude chtít, požádá o vrácení daru. Žalovaná jí proto vynadala, že sourozence proti ní navádí, označila ji za „potvoru a ludru“, přitom s ní třásla a křičela, že dům i zahrada jsou její a může si s nimi dělat, co chce. Od spoluobčanů v obci se žalovaná dozvěděla, že si na ni žalobkyně stěžuje, že ji žalovaná týrá, stejně jako své děti. Chování žalobkyně bylo předmětem přestupkového řízení na Obecním úřadu v S., kde žalobkyně přislíbila, že nebude šířit pomluvy o žalované. Ve stejném období se ze dvora začalo ztrácet nářadí, které „patřilo k domu“. Žalovaná se chtěla s žalobkyní v zájmu předcházení sporů „co čí je, kde to má být konkrétně uloženo“ dohodnout na vyčlenění nářadí pro její individuální potřebu, a na úpravě užívání části dvoru, na který se dohoda o zřízení věcného břemene nevztahovala. Za tím účelem navrhla žalobkyni, aby užívala „přední dvorek“, kam by si umístila své nářadí a šňůru na prádlo, a ona si uzamkne „zadní dvorek“. Zároveň vyzvala žalobkyni, aby ze sklepa odnesla své věci, jinak jej zamkne a pro brambory a zeleninu si bude moci žalobkyně dojít jen na požádání. Navrženou dohodu žalobkyně odmítla podepsat. Žalovaná poté začala dvůr zamykat, takže žalobkyně nemohla chodit na zahradu, věšet prádlo na dvoře. Žalobkyni znemožnila rovněž přístup ke kolu a nářadí, zeleninu vynesla ze sklepa, který uzamkla a odmítla do něj žalobkyni pustit. Vydání věcí podmínila žalovaná podpisem seznamu vydaných věcí, což žalobkyně v přítomnosti svědka K. odmítla. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně uzavřel, že vztahy mezi účastnicemi se zhoršily v průběhu roku 2005. Usoudil, že i po uskutečněném darování měla žalobkyně nadále tendenci řídit záležitosti týkající se domu a v situaci, kdy se žalovaná odmítla tomuto podřídit, začalo mezi nimi docházet ke konfliktům. Důsledkem toho bylo, že žalobkyně odmítala žalované pomoc při péči o vnoučata, odnášela z domu nářadí, přičemž žalovaná v přesvědčení, že toto patří k domu, uzamkla část nebytových prostor, k nimž podle smlouvy o zřízení věcného břemene neměla žalobkyně žádné užívací oprávnění. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobkyni nepodařilo v řízení prokázat natolik závažné chování žalované, v intenzitě hrubého rozporu s dobrými mravy, které by odůvodňovalo oprávněnost jejího požadavku na vrácení daru. Zohlednil přitom, že na vyhrocení osobních vztahů a vzniku konfliktních situací se podílela i žalobkyně. Tvrzení, že žalovaná žalobkyni v jednom případě udeřila, nebylo prokázáno. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, uzavřel, že chování žalované vůči žalobkyni nedosáhlo takové intenzity, aby je bylo možno považovat za hrubé porušení dobrých mravů.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. července 2008, č. j. 16 Co 260/2007-50, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov v katastru nemovitostí na LV č. 87 pro obec a k. ú. Sokolnice, dům č.p. 190 na pozemku parc. č. 966 zastavěná plocha a nádvoří a pozemky parc. č. 966 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 226 m2 a parc. č. 967 zahrada o výměře 236 m2, jsou součástí zaniklého a nevypořádaného společného jmění žalobkyně a zemřelého J. D.; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Přisvědčil výtce žalobkyně, že se soud prvního stupně dostatečně nevypořádal „se všemi zjištěnými skutečnostmi, které nebyly ze strany žalované nikterak popřeny, a svědčící o krajně nevhodném chování žalované jako dcery k matce“. Zohlednil, že žalobkyně před darováním nemovitostí byla zvyklá užívat kromě obytných prostor též dvorek, kde se věšelo prádlo, byl chován pes, dále zahradu, kde si, jak je na venkově obvyklé, pěstovala brambory, zeleninu, tyto pak skladovala ve sklepě, kde měla též umístěno zahradní nářadí. Žalovaná neuvedla „dostatečně“ pádný důvod pro to, aby žalobkyni přístup do těchto prostor odepřela, uzamkla je před ní a odmítla jí vydat některé movité věci bez písemného potvrzení. Odvolací soud nepřehlédl, že žalovaná v souladu se smlouvou o zřízení věcného břemene nebránila žalobkyni ve výkonu práva z této smlouvy vyplývajícího, má však zato, že „užívání dalších prostor k domu náležejících nepochybně na vesnici patří k celkové pohodě bydlení, obzvláště za situace, kdy v předchozích letech bylo ze strany žalobkyně takto činěno a patří k jejímu životnímu způsobu“. Začalo-li v roce 2005 docházet mezi účastnicemi ke konfliktům, řešila je žalovaná z pozice vlastnice nemovitosti „velmi nevhodným způsobem“, neboť žalobkyni „v jejím obvyklém způsobu života značně omezila a tato pak byla nucena věšet prádlo či pěstovat zemědělské plodiny u sousedky, ačkoli jako matka žalované by si zasloužila slušné a klidné dožití při respektování své rodičovské autority a projevu vděku za to, co pro žalovanou učinila, když jí poskytla dar nemalé hodnoty“. Jelikož nebylo prokázáno slovní napadání žalované žalobkyní, stejně jako „roznášení hanlivých pomluv po obci“, hodnotil odvolací soud jednání žalované označené soudem prvního stupně jako „chování na oplátku“ za nepřípustné „dle obecně platných morálních zásad“; o nevhodném chování žalobkyně vůči žalované nesvědčí přestupkové řízení probíhající před Obecním úřadem v S., neboť bylo ukončeno smírem účastnic. Naopak v řízení zjištěné chování žalované označil za „soustavné hrubé porušování dobrých mravů, neboť k němu ze strany žalobkyně nebyl dán reálný podnět“.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaná (dále též „dovolatelka“) opřela o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“), odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, neboť ustanovení §630 obč. zák. nesprávně vyložil. Při jeho aplikaci na souzenou věc jej nevyložil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle které předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky §630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce. Hrubé narušení dobrých mravů odvolací soud spojuje s tím, že žalovaná žalobkyni odepřela přístup do některých částí darované nemovitosti, ve vztahu k nimž jí nesvědčilo oprávnění z věcného břemena. Toto jednání žalované nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ani v situaci, kdyby žalovaná pro takový zákrok neměla důvod (tj. že by nedocházelo k mizení věcí). Ustanovení §630 obč. zák. k naplnění důsledku vrácení daru nevyžaduje „jen“ jednání obdarovaného, které je v rozporu s dobrými mravy, ale musí svou intenzitou naplnit znak „hrubého“ porušení dobrých mravů. Dovolatelka nadále prosazuje názor, že jí vytýkané jednání tento určující zákonný znak nenaplňuje. Připouští, že vztahy mezi účastnicemi jsou narušeny, jde však o generační neshody, k nimž přispěla žalobkyně a do značné míry i manžel žalované, jehož jednání však nelze žalované přičítat k tíži. Dovolávajíc se dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. žalovaná namítá, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vyhověl-li odvolací soud žalobě na základě úvahy, že neprokázala svá obranná tvrzení, že i žalobkyně se vůči ní chovala v rozporu s dobrými mravy, pominul, že toto tvrzení žalobkyně v řízení nepopírala. Považoval-li odvolací soud uvedené tvrzení za sporné a neprokázané, měl jí poskytnout poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. k navržení potřebných důkazů a poučení o nepříznivých procesních následcích, nevyhoví-li této výzvě. Takového poučení se jí nedostalo. Nikdy nebránila žalobkyni ve výkonu práva odpovídajícímu věcnému břemenu bydlení v rozsahu odpovídajícímu smlouvě ze dne 7. 4. 2003. Za chybný proto považuje závěr odvolacího soudu, že neměla důvod k uzavření části prostor spoluužívaných nemovitostí, k nimž žalobkyni nesvědčí žádný užívací titul, neboť se z nich začaly ztrácet některé movité věci. Odvolací soud zcela pominul skutkové zjištění, že to byla žalovaná, která se snažila v situaci eskalace napětí mezi účastnicemi uzavřít písemnou dohodu, podle níž by si vyčlenily věci pro individuální potřebu a došlo by k úpravě způsobu užívání těch prostor, k nimž nesvědčilo žalobkyni právo vyplývající z věcného břemene. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla dovolání zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Přestože žalovaná v dovolání výslovně označuje jen dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., posuzováno podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.), výhradou proti závěru, že bezdůvodně znemožnila žalobkyni přístup do části darované nemovitosti a námitkou, že odvolací soud při zjišťování skutkového stavu pominul, že se snažila dohodou upravit užívání některých movitých věcí a některých prostor, uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, Svazku 1, pod č. C 8).
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v návaznosti na obsah spisu vyplývá, že žalobkyně společně se svým manželem J. D. (zemřelým dne 23. 6. 2003) smlouvou ze dne 7. 4. 2003 darovali žalované ze společného jmění manželů dům č.p. 190 postavený na pozemku parc. č. 966 zastavěná plocha a nádvoří a včetně pozemku parc. č. 966 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 226 m2 a pozemku parc. č. 967 zahrada o výměře 236 m2, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov na LV č. 87 pro obec a k. ú. S.; žalovaná dar přijala. Současně dárcům zřídila věcné břemeno doživotního bezplatného bydlení v bytě v 1. nadzemním podlaží domu s tím, že dárci jsou oprávněni výlučně užívat byt, který tvoří tři pokoje, kuchyně, koupelna a WC a společně s obdarovanou chodbu, verandu a předsíň (srovnej bod IV.). Počátkem roku 2005 začalo mezi účastnicemi docházet k neshodám. Manžel žalované odmítl podle pokynů žalobkyně odmetat sníh (shrabaný sníh navršil na hromadu, která nepřekážela) a opravit střechu kůlny, naopak po žalobkyni požadoval, aby se finančně podílela na vybudování kanalizace, a hrozil, že její odpad zabetonuje. Na to žalobkyně sdělila, že nebude hlídat jejich děti. Po zjištění, že žalovaná s manželem plánují koupi nového auta, se jí žalobkyně zeptala, zda se již vyrovnala se zbývajícími sourozenci za darovaný dům, a zároveň se obrátila na svého syna s dotazem, jak jsou s žalovanou dohodnuti. Žalovaná ji v důsledku toho označila za potvoru, ludru, vytkla jí, že ostatní sourozence proti ní navádí, třásla s žalobkyní a křičela, že dům a zahrada jsou její. Jelikož se ze dvora začalo ztrácet nářadí, o kterém zemřelý otec prohlásil, že patří k domu a sourozenci o něj neměli zájem, snažila se žalovaná s žalobkyní písemně dohodnout, které z jednotlivých věcí bude každá z nich užívat výlučně a současně chtěla upravit užívání dvoru, na který se smlouva o věcném břemenu nevztahovala. Návrh takové dohody žalobkyně odmítla podepsat. Proto žalovaná vynesla její věci ze sklepa a celý dvůr uzamkla. Žalovaná má žalobkyni za zlé, že ji v obci pomlouvá. Jednání žalobkyně bylo předmětem přestupkového řízení před Obecním úřadem v S., kde byl uzavřen smír, v němž se žalobkyně zavázala, že šíření pomluv zanechá. Shora uvedená zjištění žádná z účastnic v průběhu řízení nezpochybňovala. Dopisem ze dne 23. 1. 2006 žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovanou k vrácení daru. Ve výzvě je uvedeno, že „v únoru 2005 započalo (...) hrubé chování (...), které tehdy souviselo s neposkytnutím pomoci (...) při úklidu sněhu a opravy střechy . Situace se vyhrotila v létě 2005, když jste napadla slovně i fyzicky moji klientku. Tehdy jste použila vůči ní výrazů potvora, ludra, třásla jste s ní a křičela na ni, že bude muset poslouchat. (...) Když Vás moje klientka upozornila, na to, že si na Vás bude stěžovat, odpověděla jste jí, že bude muset poslouchat a že jí stejně nikdo neuvěří. Následně Váš manžel dokonce neoprávněně bez souhlasu mé klientky vstoupil do jejího bytu a klientce nadal, tedy ji slovně napadl a použil výrazy babo jedna zatracená, že bude těžce litovat, že dovede být také zlý a že to potom nevydýchá . Toto Vaše chování vyústilo na podzim 2005 i zamykáním dvora, takže Vaší vinou se moje klientka nemůže dostat na dvůr, ani do sklepa a musí skladovat potraviny, zeleninu, brambory v obytných místnostech jejího bytu a ještě toto Vaše chování doprovázíte slovy „jestli se (jí) líbí Vaše drezůra“. Stejně tak jste neoprávněně požadovala po mé klientce finanční podíl na zbudování kanalizace, jakož i ½ nákladů na vyvážení septiku. Dokonce jste klientce vyhrožovala, že jí připojení na septik z jejího bytu odpojíte. Váš manžel pak použil výraz vůči mé klientce „ty čarodějnice jedna, teď sedíš doma zalezlá jako krtek, ale já si to s tebou jednou vyřídím“.
Odvolací soud při formulaci svých skutkových závěrů sice pominul důvody, pro které žalovaná odepřela žalobkyni přístup do těch částí nemovitostí, k nimž jí nesvědčilo právo vyplývající z věcného břemene doživotního bezplatného bydlení a to, že se žalovaná snažila dohodnout s žalobkyní na sporných otázkách užívání movitých věcí a části nemovitostí, avšak z pohledu dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. nešlo o rozhodné skutečnosti při posuzování nároku na vrácení daru. Nelze pominout, že důkazní břemeno o existenci závadného chování obdarované leží na žalobkyni (dárkyni), přičemž skutkový závěr o jejím vzájemném nevraživém chování vůči obdarované (žalované) může snížit hodnocení chování žalované pod úroveň intenzity hrubého rozporu s dobrými mravy, je-li důsledkem takových vyhrocených vztahů. Jestliže ovšem zjištěné chování žalované nenaplňuje znak hrubého porušení dobrých mravů, pak otázka vzájemného chování dárce (i kdyby bylo prokázáno) nemůže být rozhodující okolností pro posouzení naplnění znaků skutkové podstaty §630 obč. zák. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tak, jak byl dovolatelkou obsahově vymezen, s přihlédnutím k níže uvedeným závěrům, nemůže být dán.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka v chybné aplikaci §630 obč. zák. odvolacím soudem, který dovodil, že v řízení zjištěné jednání žalované svou intenzitou hrubě porušilo dobré mravy.
Podle §630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
Podle tohoto ustanovení právní vztah z darování zaniká na základě kvalifikovaného porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci, popř. členům jeho rodiny, a dále na základě jednostranného projevu dárce vůči obdarovanému , kterým se domáhá vrácení daru. Právo na vrácení daru vzniká dárci okamžikem jednání obdarovaného, který svým chováním hrubě porušil dobré mravy. Ustanovení §630 obč. zák. nepočítá s tím, že důvodem k vrácení daru může být též závadné jednání osoby blízké osobě obdarované, a proto jednání takové třetí osoby vůči dárci nelze obdarované (žalované) přičítat.
Nejvyšší soud se již vícekrát vyslovil ke kvalifikaci hrubého porušování dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny, včetně jeho intenzity, jako podmínky vrácení daru podle §630 obč. zák. (srovnej např. jeho rozhodnutí ze dne 27. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen „Soubor“, svazku 3, pod č. C 276, ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, publikované v Souboru, svazku 25, pod č. C 1883, ze dne 12. února 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, publikované v Souboru, sešitu 28, pod č. C 2503, a ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Odvolací soud se však od této ustálené soudní praxe odchýlil.
Judikatura Nejvyššího soudu je zajedno v názoru, že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky §630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srovnej rozsudek NS ČR ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98).
Označením (identifikací) závadného chování žalované vůči žalobkyni ve výzvě ze dne 23. 1. 2006, se zřetelem k tomu, jak byla odůvodněna žaloba ze dne 26. 1. 2006, byl dán okruh sporných skutečností, které byly předmětem dokazování. V řízení bylo prokázáno, že k datu podání žaloby nevhodné chování žalované spočívalo v tom, že označila žalobkyni za potvoru a ludru, vytkla jí, že ostatní sourozence proti ní navádí, třásla s ní, zamkla vstup do sklepa a na dvůr, tedy do prostor, které dříve žalobkyně užívala. Takové chování žalované se bezesporu příčí dobrým mravům, neboť není v souladu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi rodinnými příslušníky určuje, jaký má být obsah jejich jednání. Z dikce §630 obč. zák. však vyplývá, že nestačí jen chování v rozporu s dobrými mravy; aby bylo důvodem k vrácení daru, musí jít o chování obdarovaného hrubě porušující dobré mravy.
V řízení zjištěné chování žalované vůči žalobkyni nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve výše uvedeném smyslu ani z hlediska intenzity, ani z hlediska rozsahu „závadnosti". Je sice nesporné, že mezi účastnicemi řízení dochází k neshodám, nelze však přehlížet (a to žalobkyně nezpochybnila), že jde o neshody vzájemně vyvolávané. Bylo-li zjištěno, že závadného chování se žalovaná vůči žalobkyni dopustila v situaci, kdy se přely o rozsah užívání části nemovitosti a nářadí, přičemž žalobkyně odmítla přistoupit na navrhovanou dohodu, která mohla jejich neshodám do budoucna zabránit, lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný výklad §630 obč. zák., shledal-li v chování žalované za takové situace naplnění znaků hrubého porušování dobrých mravů ve smyslu uvedeného ustanovení. Nelze pominout, že za důvod vrácení daru odvolací soud chybně považuje i neumožnění užívání těch částí nemovitostí, které dříve jako vlastník žalobkyně užívala, avšak ke kterým jí dnes podle práva nesvědčí žádné uživatelské oprávnění (právní titul).
Nelze mít proto zato, že závadnost chování žalované naplnila skutkovou podstatu pro vrácení daru podle ustanovení §630 obč. zák. Z řečeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska jeho právního posouzení věci nesprávné.
Lze uzavřít, že dovolatelce se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než napadený rozsudek podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Protože zbývající výhrada dovolatelky byla - s přihlédnutím k důvodu, pro který bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno - bezvýznamná, její podstatou se dovolací soud nezabýval.
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí, kterým se řízení končí, rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. prosince 2011
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu