ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.2611.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 2611/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně CF FLOP s.r.o. se sídlem v Brně-Severu, Lesná, Nejedlého 383/11, identifikační číslo 64608565, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalovanému J. M. , zastoupenému JUDr. Karlem Svobodou, advokátem se sídlem v Bruntále, Sladovnická 13, o zaplacení 198.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 14 C 86/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. února 2009, č. j. 11 Co 568/2008-66, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 24.936,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Karla Svobody, advokáta se sídlem v Bruntále, Sladovnická 13.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 198.000,- Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty.
Okresní soud v Bruntále (soud první stupně) rozsudkem ze dne 7. května 2008, č. j. 14 C 86/2007-39, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 198.000,- Kč se zde specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 15. 7. 2002 smlouvu, podle níž žalobkyně jako postupitel postoupila žalovanému (postupníkovi) v rozsahu 60 procent svou pohledávku za Krnovskou obchodní společností, s. r. o. ve výši 350.000,-Kč z titulu nedoplatku ceny díla a dále pohledávku z titulu smluvní pokuty, která podle smlouvy o dílo zajišťovala řádné zaplacení ceny díla. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni za postoupené pohledávky 400.000,- Kč ve dvou splátkách po 200.000,- Kč tak, že první splátku uhradí do 20. 1. 2003 a druhou do 15. 2. 2003. Smluvní strany se dohodly, že celou pohledávku za dlužníkem (tj. Krnovskou obchodní společností s. r. o.) bude vymáhat, a to i jménem postupníka, postupitel. Dále bylo dohodnuto, že postupitel „musí postupníkovi předat veškeré informace, které se týkají postoupených pohledávek či jejich zajištění, přičemž zatajení informací, popř. neposkytnutí všech existujících dokladů je důvodem pro odstoupení postupníka od smlouvy o postoupení pohledávky“. Sjednáno bylo rovněž to, že „dojde-li k nedobytnosti pohledávek z důvodu výlučně na straně postupitele, bude smlouva o postoupení pohledávek zrušena a smluvní strany si vzájemné vrátí přijatá plnění“. Pro případ prodlení s úhradou ceny za postoupené pohledávky si strany sjednaly sankci v podobě smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z dlužné splátky. Dne 15. 1. 2003 uzavřeli účastníci „Dohodu o narovnání“; předmětem narovnání byla i cena za pohledávky postoupené podle smlouvy z 15. 7. 2002. Bylo dohodnuto, že zaplatí-li žalovaný žalobkyni obě splátky včas, „nebude mezi nimi navzájem žádných jiných pohledávek a závazků z právních vztahů týkajících se mimo jiné i zaplacení ceny pohledávek ve výši 400.000,- Kč“. Žalovaný zaplatil cenu za postoupené pohledávky spolu se smluvní pokutou za dobu od 21. 1. 2003 do 24. 6. 2003 (tedy celkem 555.000,- Kč) teprve v červnu 2006. K zaplacení smluvní pokuty za dobu od 19. 3. 2004 do 25. 6. 2004 (tj. za 99 dnů prodlení) žalobkyně žalovaného vyzvala dopisem ze dne 7. 5. 2007. Na podkladě těchto zjištění shledal soud prvního stupně nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty po právu. Nepřisvědčil námitce žalovaného, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Dovodil, že smluvní pokuta 0,5 % z dlužné částky denně je přiměřená zajištěné pohledávce a její celková výše odvisí od délky prodlení žalovaného. Konstatoval, že žalovaný si počínal lehkovážně, jestliže si neověřil, zda Krnovská obchodní společnost, s. r. o. uznává pohledávku, jejíž část mu byla žalobkyní postoupena, a s žalobkyní uzavřel dohodu o narovnání, přestože věděl, že svým závazkům nemůže dostát.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. února 2009, č. j. 11 Co 568/2008-66, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 198.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2008, č. j. 5 Cm 150/2002-148, a dopisy účastníků (konkrétně dopisem, jímž žalovaný žádá soud, aby mu umožnil vstoupit do řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 150/2002, dopisem, jímž žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení 60 % soudního poplatku z odvolání ve věci sp. zn. 5 Cm 150/2002 a k zaplacení částky 2,296.000,- Kč představující smluvní pokutu za dobu od 16. 2. 2003 do 9. 4. 2006). Na rozdíl od soudu prvního stupně shledal výkon práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty za dobu od 19. 3. 2004 do 25. 6. 2004 v rozporu s dobrými mravy. Uzavřel, že s přihlédnutím k závěrům, které Krajský soud v Ostravě učinil ve věci vedené u pod sp. zn. 5 Cm 150/2002 (smlouva o dílo uzavřená mezi žalobkyní a Krnovskou obchodní společností, s. r. o. je neplatná a prohlášení této obchodní společnosti o uznání dluhu bylo zfalšováno), již nelze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby hradil smluvní pokutu, neboť představuje pro žalobkyni bezdůvodný zdroj příjmu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci. Předně vytýká odvolacímu soudu, že prováděl rozsáhlé dokazování listinami, které s danou věcí nesouvisely, a jejichž smyslem bylo pouze „najít důvod pro zamítnutí žaloby“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že výkon jejího práva na smluvní pokutu je v rozporu s dobrými mravy. Připomínajíc zásadu pacta sunt servanda vyjadřuje přesvědčení, že to byl žalovaný, kdo se choval nemravně v tom směru, že převzal věc majetkové hodnoty, aniž by včas zaplatil její cenu. Sám inicioval nákup pohledávky za Krnovskou obchodní společností s.r.o., jíž v té době dlužil, a získanou pohledávku se snažil uplatnit v rámci své obrany v jiném soudním řízení. Měl tudíž z postoupené pohledávky prospěch. Žalobkyně se obsáhle vyjadřuje ke sporu vedenému pod sp. zn. 5 Cm 150/2002. S odkazem na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu polemizuje se závěry, k nimž soud v této věci dospěl. Zdůrazňuje přitom, že vůči Krnovské obchodní společnosti s. r. o. měla více pohledávek, a to pohledávku ze smlouvy o obchodním a marketingovém poradenství pro období 7/1995 až 6/1996 uzavřené 1. 5. 1995 ve výši 16.750,- USD, která zůstala neuhrazena, pohledávku ze smlouvy na zhotovení finanční analýzy pro období 11/1995 až 3/1996 uzavřené 1. 11. 1995 ve výši 350.000,- Kč, která rovněž zůstala neuhrazena a pohledávku ze smlouvy na ekonomické a finanční poradenství pro období 1/1996 až 6/1996 uzavřené 1. 1. 1996 ve výši 350.000,- Kč, která byla uhrazena formou zápočtů. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 61/2005 z 22. 11. 2006 žalobkyně prosazuje názor, že smluvní pokuta není nepřiměřená zajištěné ceně pohledávky a připomíná, že pokud by žalovaný cenu uhradil ve sjednané lhůtě, nedošlo by na uplatnění sankce. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání. Ve vyjádření k dovolání rekapituluje, za jakých okolností a z jakých důvodů uzavřel s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek za Krnovskou obchodní společností s. r. o., a opakuje důvody, pro které odmítal cenu za postoupení zaplatit. Zdůrazňuje, že žalobkyně, ačkoli „není schopna naplnit obsah smlouvy o postoupení pohledávek“, žaluje po částech smluvní pokutu dosahující již cca 2,000.000,- Kč a snaží se tak na jeho úkor obohatit.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) za splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje žalobkyně v tom, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť „nesprávně a nadbytečně doplňoval dokazování“, resp. „zjišťoval skutečnosti, které s meritem sporu nesouvisejí“, a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
Odvolací soud při interpretaci §205a o. s. ř. nepochybil. Dokazování doplnil listinnými důkazy, z nichž čerpal údaje významné pro přezkum odvoláním zpochybněného závěru, k němuž dospěl soud prvního stupně při poměření věci ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. Některé z těchto důkazů (důkaz korespondencí účastníků) žalovaný uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně (konkrétně při jednání 7. 5. 2008), důkaz rozsudkem ve věci vedené pod sp. zn. 5 Cm 150/2002 se nemohl v řízení před soudem prvního stupně uplatnit, neboť nastal (vznikl) až po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně. Všechny údaje obsažené v listinných důkazech, jimiž odvolací soud doplnil dokazování, byly relevantní z hlediska jeho úvah, má-li být aplikován §3 odst. 1 obč. zák. Ani druhá z námitek uplatněných žalobkyní v rámci dovolacího důvodu, jímž lze vytýkat vady řízení, neobstojí. Rozsudek odvolacího soudu splňuje kritéria stanovená §157 odst. 2 o. s. ř.; lze z něho dovodit, z jakých zjištění soud při svém rozhodování vycházel, i k jakým právním závěrům ohledně uplatněného nároku dospěl. Řízení tak není zatíženo v dovolání namítanými vadami a ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, z obsahu spisu nevyplývají.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. brojí žalobkyně proti závěru odvolacího soudu, že výkon jejího práva na smluvní pokutu za období od 19. 3. do 25. 6. 2004 je v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007, popř. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14).
Odvolací soud z intencí tohoto výkladu při rozhodování dané věci nikterak nevybočil a při poměřování zjištěného skutkového stavu věci ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. zmíněné zásady respektoval. Nepominul, že zásadně platí, že smlouvy se mají plnit. Zcela správně však sankční ujednání obsažené ve smlouvě o postoupení pohledávky konfrontoval s údaji, které čerpal z listin předložených v právě probíhajícím řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 150/2002, tedy v řízení, v němž žalobkyně uplatnila údajné právo na zaplacení ceny díla (350.000,- Kč) a smluvní pokuty za pozdní plnění této ceny (1,846.250,- Kč), tj. pohledávek, které posléze žalovanému postoupila. Ve zmiňovaném řízení totiž byla prejudiciálně řešena otázka platnosti smlouvy o dílo, uzavřené dne 1. 11. 1995 mezi žalobkyní a Krnovskou obchodní společností s. r. o., a bylo dovozeno, že tato smlouva je pro neurčitost neplatná. Nadto soud současně konstatoval, že žalobkyně v řízení ani neprokázala, že by pro Krnovskou obchodní společnost s. r. o. konkrétní dílo podle smlouvy z 1. 11. 1995 provedla, a i kdyby nebyla smlouva o dílo neplatná, došlo by k promlčení práva na plnění ceny díla, neboť uplatněno bylo teprve 21. 5. 2002, zatímco čtyřletá promlčecí doba uplynula již 31. 1. 2000; žalobkyní předložené uznání dluhu z 6. 11. 1998 soud vyhodnotil jako falzifikát.
Jak správně konstatoval odvolací soud, smyslem smluvní pokuty je především zajistit splnění smluvené povinnosti, tedy motivovat dlužníka, aby povinnost, kterou podle smlouvy přijal, také řádně a včas splnil. V posuzovaném případě žalovaný ke dni 11. 5. 2007, kdy vůči němu žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení částky 198.000,- Kč představující kapitalizovanou procentuální smluvní pokutu za období od 19. 3. do 25. 6. 2004, splnil již jak cenu postoupených pohledávek (tj. 400.000,- Kč), tak uhradil i nezanedbatelnou část smluvní pokuty, jíž bylo zaplacení ceny pohledávek zajištěno (tj. částku 155.000,- Kč). Uplatnění nároku na zaplacení 198.000,- Kč tudíž nemohlo být motivováno snahou přimět žalovaného ke splnění smluvní pokutou zajištěného dluhu a smluvní pokuta v této době nemohla plnit ani funkci uhrazovací. Žalobkyně v této době znala (resp. musela znát) všechny údaje, které byly relevantní pro posouzení jejího nároku na zaplacení ceny díla a smluvní pokuty, jíž mělo být zaplacení této ceny díla zajištěno, a musela si tak být vědoma neúspěchu při uplatnění pohledávek, které žalovanému smlouvou ze dne 15. 7. 2002 postoupila. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že uplatnila-li v takové situaci vůči žalovanému nárok na další část smluvní pokuty zajišťující zaplacení ceny postoupených pohledávek, nelze než takový nárok posoudit jako příčící se dobrým mravům ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006 , sp. zn. 33 Odo 61/2005, není v dané věci přiléhavý, neboť odvolací soud nedovodil, že by výkon práva na smluvní pokutu byl v rozporu s dobrými mravy pro její (celkovou) výši. Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tudíž není naplněn.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto, uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 20.480,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 4.156,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 28. června 2011
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu