ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.3945.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 3945/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. S. , zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem ve Svitavách, Pod věží 3, proti žalovaným 1) Z. G. a 2) J. G. , zastoupeným JUDr. Janem Paroulkem, advokátem se sídlem v Blansku, Čelakovského 6, o zaplacení 123.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 153/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2009, č. j. 37 Co 72/2007-145, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.832,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Petra Cardy, advokáta se sídlem ve Svitavách, Pod Věží 3.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 17. 2. 1995 domáhal po žalovaných zaplacení částky 223.500,- Kč s příslušenstvím z titulu vypořádání kupní ceny za nemovitosti, které jako bývalí spoluvlastníci prodali třetí osobě.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 26. února 1998, č. j. 5 C 153/95-40, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 123.500,- Kč se specifikovaným příslušenstvím, zamítl žalobu o zaplacení dalších 100.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím a zastavil řízení o vzájemném návrhu, jímž se žalovaní po žalobci domáhali zaplacení částky 96.140,- Kč. Současně rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. dubna 2001, č. j. 44 Co 336/98-54, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Blansku (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 7. listopadu 2002, č. j. 5C 153/95-83, žalobu o zaplacení 123.500,- Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. ledna 2006, č. j. 37 Co 121/2003-113, tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že nárok žalobce vyplývá z bývalého spoluvlastnického vztahu k nemovitostem.
Okresní soud v Blansku (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 3. května 2006, č. j. 5 C 153/95-122, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 123.500,- Kč spolu s 17 % úrokem z prodlení ročně od 1. 1. 1995 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaní smlouvou ze dne 17. 1. 1992 koupili dům č. p. 94 s pozemkem č. 441 v katastrálním území V. O. Kupní smlouvou ze dne 13. 5. 1992 pak prodali ideální polovinu těchto nemovitostí žalobci a jeho tehdejší manželce J. S. Dne 27. 10. 1994 uzavřeli všichni spoluvlastníci předmětných nemovitostí kupní smlouvu, podle které nemovitosti prodali Z. P. a J. K. za sjednanou kupní cenu 1,053.000,- Kč. Kupní cena byla podle ujednání smluvních stran zaplacena tak, že její část ve výši 750.000,- Kč kupující poukázali Bance Haná, a.s. na úhradu dluhu žalovaného a částku 303.000,- Kč uhradili žalobci a J. S. ve sjednaných splátkách. Kupní smlouva z 27. 10. 1994 obsahovala prohlášení prodávajících, že jejich „vzájemné finanční vypořádání bude řešit jejich samostatná dohoda a smlouva“; taková dohoda, resp. smlouva uzavřena nebyla. Podle dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů uzavřené dne 29. 11. 1994 mezi žalobcem a J. S. připadla pohledávka z kupní ceny, jakož i pohledávka vůči bývalým spoluvlastníkům, žalobci. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaní žalobci částku 123.500,- Kč dluží, jelikož mu nevydali část kupní ceny, která mu podle velikosti jeho spoluvlastnického podílu na prodaných nemovitostech náležela. Nepřisvědčil námitce započtení, kterou učinili žalovaní dne 2. 5. 1996; jejich pohledávky za žalobcem vzniklé před 2. 5. 1993 posoudil jako promlčené a uzavřel, že zbylé pohledávky nepředstavují investice žalovaných do společných nemovitostí, nýbrž jde o výdaje související s podnikáním žalovaného.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. dubna 2009, č. j. 37 Co 72/2007-145, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, které doplnil provedením dokazování za účelem zjištění, jaké konkrétní pohledávky uplatnili žalovaní k započtení, popř. kdy. Uzavřel, že žalovaným se nepodařilo prokázat, že učinili vůči žalobci úkon započtení svých padesáti pohledávek z titulu investic do nemovitosti v celkové hodnotě 272.737,- Kč; dopis z 30. 12. 1994, který žalovaní zaslali právnímu zástupci žalobce, a jímž hodlali prokázat, že učinili projev směřující k započtení svých pohledávek na žalovanou pohledávku, totiž neobsahuje údaje, z nich by bylo možné spolehlivě dovodit, že úkon započtení byl skutečně učiněn, popř. jaké konkrétní pohledávky (v jaké výši a z jakého titulu) žalovaní uplatňují k započtení proti pohledávce žalobce. I kdyby tudíž žalovaní úkon započtení skutečně učinili, šlo by o právní úkon neplatný pro neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Namítají „nedostatek aktivní legitimace žalobce a absenci právního důvodu pro vymáhání žalované částky“. Oproti odvolacímu soudu prosazují názor, že vypořádání kupní ceny mezi prodávajícími bylo vědomě upraveno již kupní smlouvou ze dne 27. 10. 1994 a žalobci tudíž nesvědčí právo na vydání jakéhokoli doplatku podílu z kupní ceny. V této souvislosti připomínají, že pouze oni investovali do předmětných nemovitostí, čímž zvýšili jejich hodnotu, a bylo proto logické, že od kupujících inkasovali větší část kupní ceny. Neobstojí tedy závěr odvolacího soudu, že nebyla-li uzavřena v kupní smlouvě avizovaná dohoda o vypořádání kupní ceny mezi prodávajícími, vyplývá nárok žalobce na vydání části kupní ceny odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu z ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví. Tento závěr je nejen nesprávný, ale představuje podle nich nepřípustný zásah do autonomie vůle účastníků kupní smlouvy. Neexistence avizované dohody nemohla nic změnit na tom, že vzájemné vztahy mezi prodávajícími a kupujícími a mezi prodávajícími navzájem byly jasně, určitě a srozumitelně upraveny již samotnou kupní smlouvou. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř. dovolatelé zpochybňují závěr odvolacího soudu, že v řízení neprokázali „zápočet nákladů na zhodnocení nemovitosti“. Z provedeného dokazování podle nich vyplynulo, že pouze oni dům zhodnotili a že žalobce se na tomto zhodnocení nepodílel ve stejném rozsahu, ačkoli s celkovou rekonstrukcí domu souhlasil. Soupis jím předložených výdajů, které údajně vynaložil na rekonstrukci domu, není podložen relevantními doklady o zaplacení. Odvolací soud rovněž nevzal v úvahu, že žalobce neplatil účty za elektřinu, vodu či poplatky spojené s vlastnictvím a užíváním nemovitostí. Žalovaní jsou přesvědčeni, že tyto skutečnosti měly být zohledněny „v rámci započtení na žalovanou částku“ popř. „v rámci posouzení, zda kupní smlouva obsahovala úpravu úhrady kupní ceny tak, jak bylo spravedlivé a jak se na tom smluvní strany dohodly“. Ze všech výše uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných jako nedůvodné zamítl. Zdůraznil, že v kupní smlouvě je výslovně uvedeno, že finanční vypořádání mezi prodávajícími bude řešeno samostatnou dohodou a že není předmětem kupní smlouvy z důvodu nejednotnosti prodávajících. Soudy tak správně dovodily, že pokud nebyla uzavřena jiná dohoda o vypořádání kupní ceny, pak je třeba vycházet z ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví, z něhož vyplývá, že mezi spoluvlastníky, jejichž podíly na společné věci byly stejné, má být kupní cena rozdělena rovným dílem. Tvrzení žalovaných, že vztahy prodávajících byly upraveny již samotnou kupní smlouvou, je zcela v rozporu jak s textem této smlouvy, tak s výpovědí svědka K., který uvedl, že k dohodě o vypořádání kupní ceny mezi prodávajícími nedošlo. Ztotožnil se i s posouzením platnosti úkonu započtení pohledávek odvolacím soudem. Připomíná judikaturu vyšších soudů, konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004, pod číslem 20, kde je uveden a odůvodněn závěr, že úkon započtení, kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by z něj bylo patrno, která část započítávaných pohledávek započtením zanikla a která nikoli, je podle §37 odst. 1 obč. zák. neplatný pro neurčitost.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami (žalovanými) za splnění podmínky zastoupení dovolatelů advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože žalovaní v dovolání žádnou z uvedených vad nenamítají a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud jen uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalovaní závazně po obsahové stránce vylíčili.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, brojí žalovaní především proti závěru odvolacího soudu dovozujícímu, že žalobci vznikl vůči nim tzv. liberační nárok, neboť z kupní ceny za nemovitosti, které měli účastníci v podílovém spoluvlastnictví a které zcizili kupní smlouvou ze dne 27. 10. 1994, přijali od kupujících více, než odpovídalo jejich spoluvlastnickému podílu. Tento závěr zpochybnili námitkou skutkového charakteru. Oproti odvolacímu soudu prosazují názor, že nebyli povinni se s žalobcem vyrovnat podle velikosti jeho podílu na prodávaných nemovitostech (resp. jeho podílu a podílu jeho tehdejší manželky), neboť mezi nimi existovala jiná dohoda obsažená již v samotné kupní smlouvě; ačkoli převáděné nemovitosti vlastnili oba manželské páry v poměru ideálních polovin, bylo jejich vůlí vyjádřenou již v kupní smlouvě rozdělit kupní cenu mezi sebe v poměru 750.000,- Kč pro žalované a 303.000,- Kč pro žalobce a jeho tehdejší manželku s přihlédnutím k vynaloženým investicím.
Otázka, co bylo obsahem smluvních ujednání účastníků vyjádřených v kupní smlouvě, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Právním posouzením věci je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy (tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno), a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že z obsahu kupní smlouvy uzavřené dne 27. 10. 1994 nevyplývá, že by se účastníci řízení dohodli na tom, že si kupní cenu za společné nemovitosti rozdělí s konečnou platností jinak, než jim příslušelo podle jejich spoluvlastnických podílů. Takový údaj nelze dovodit ze sjednaného způsobu uhrazení kupní ceny. Od kupujících bylo sice žádáno, aby z kupní ceny ve výši 1,053.000,- Kč poukázali 750.000,- Kč „na účet žalovaného za účelem likvidace jeho dluhu vůči BH a.s. pobočce v Boskovicích“ a 303.000,- Kč uhradili žalobci a jeho manželce formou zde specifikovaných splátek, nicméně tomu, že nešlo o konečnou dělbu kupní ceny mezi prodávajícími spoluvlastníky (o současné vypořádání vztahů mezi nimi) nasvědčuje bezprostředně navazující text obsahující prohlášení, že „finanční vypořádání mezi prodávajícími bude řešit jejich samostatná dohoda a smlouva“ a že „uvedená záležitost není předmětem této kupní smlouvy z důvodu nejednotnosti prodávajících a netýká se jak kupujících, tak realitní kanceláře“. Jestliže by sjednaný způsob úhrady kupní ceny kupujícími měl být současně vyjádřením vůle prodávajících spoluvlastníků dohodnout si mezi sebou jinou dělbu kupní ceny, než odpovídalo jejich podílům na převáděných nemovitostech, nemělo by zmíněné prohlášení - logicky vzato - žádné opodstatnění. Odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže za použití gramatického i logického výkladu smlouvy dovodil, že účastníci se na odlišném způsobu rozdělení kupní ceny (než by odpovídalo jejich spoluvlastnickým podílům) nedohodli.
Je-li správný skutkový závěr odvolacího soudu, že neexistovala dohoda účastníků ohledně rozdělení kupní ceny, obstojí i jeho právní závěr, že žalobci svědčí nárok na vydání té části kupní ceny, kterou žalovaní od kupujících přijali nad rámec jejich spoluvlastnického podílu (tedy nárok na vyrovnání kupní ceny podle velikosti podílů na prodaných nemovitostech).
Podle §515 odst. 1 obč. zák. otázka zda spoluvěřitel, který dostal plnění nedělitelné nebo celé plnění, které mohl žádat kterýkoli ze spoluvěřitelů, je ostatním spoluvěřitelům něčím povinen, závisí na poměru mezi spoluvěřiteli. Podle druhého odstavce téhož ustanovení obdobně platí, dostal-li spoluvěřitel více, než kolik na něj připadá.
Vnitřní poměr mezi spoluvěřiteli se řídí právním vztahem, na jehož základě solidarita věřitelů vznikla (poměr podílových či bezpodílových spoluvlastníků, po dle smlouvy o sdružení apod.). Tento jejich základní právní vztah je rozhodující pro posouzení, zda solidární věřitel, který přijal celé plnění, má povinnost vydat ostatním podíly na ně připadající nebo jinak se s nimi vyrovnat; např. mezi podílovými spoluvlastníky je rozhodující poměr jejich podílů na věci. Není-li žádný takový vztah mezi nimi, není věřitel ostatním nic dlužen. Přijal-li jeden z podílových spoluvlastníků více, než odpovídá jeho podílu na společné věci, je povinen se s ostatními vyrovnat podle velikosti jejich podílů, pokud ovšem neexistuje jiná dohoda mezi nimi (srovnej komentář k Občanskému zákoníku, Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv I, II, 2. vydání, Praha 2009, str. 1541).
Právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná pohledávka nezanikla započtením, zpochybnili žalovaní rovněž pouze skutkovou námitkou, jestliže tvrdí, že v řízení prokázali, že učinili projev započtení pohledávek, které měli vůči žalobci z titulu nedoplatku kupní ceny podle kupní smlouvy uzavřené dne 17. 1. 1992 a z titulu jejich investic do společné nemovitosti, na jeho pohledávku ve výši 223.500,- Kč, kterou vůči nim tehdy uplatňoval a jež představovala rozdíl mezi tím, co měl obdržet z kupní ceny a co ve skutečnosti obdržel.
Z dopisu z 30. 12. 1994, který žalovaný zaslal právnímu zástupci žalobce JUDr. Petru Cardovi, vyplývá, že žalovaní odmítají žalobci zaplatit jím požadovaných 223.500,- Kč a že žalovaný po žalobci naopak žádá „úhradu 100.000,- Kč za koupi uvedené nemovitosti“ a dále „splátku poloviny dlužné částky, která byla uhrazena BH, což představuje 325.000,- Kč, což ostatně před svědky přislíbil“.
V reakci na námitku žalovaných směřující k započtení jejich pohledávky ve výši 100.000,- Kč z titulu nedoplatku kupní ceny podle kupní smlouvy uzavřené dne 17. 1. 1992, vzal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce dne 24. 10. 1996 žalobu vůči žalovaným co do částky 100.000,- Kč zpět a nadále požadoval již pouze zaplacení 123.500,- Kč. Soud prvního stupně ve svém v pořadí prvním rozsudku ze dne 26. 2. 1998 v odůvodnění uvedl, že k této skutečnosti „přihlédl při svém rozhodování, kdy žalovaným uložil za povinnost, aby žalobci částku 123.500 Kč zaplatili a v částce 100.000,- Kč žalobu zamítl“. Rozsudečný výrok, jímž byla žaloba o zaplacení 100.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítnuta, nebyl odvoláním napaden a nabyl právní moci.
Právní úkon směřující k započtení pohledávek měl být podle žalovaných učiněn v jejich podáních z 29. 4. 1996 a z 15. 6. 2001. V podání ze dne 29. 4. 1996 (vzájemný návrh na zaplacení 96.140,- Kč) žalovaní uvedli, že „po prodeji paní P. a panu K. uplatnili tyto pohledávky ve výši 100.000,- Kč a 325.000,- Kč k započtení na pohledávku žalobce a jeho bývalé manželky proti nim z titulu nároku na doplatek do poloviny stanovené prodejní ceny z kupní smlouvy ze dne 24. 10. 1994“ a že „k právnímu úkonu došlo v ústní formě a písemným dokladem o něm je dopis žalovaných právnímu zástupci žalobce ze dne 30. 12. 1994“.V podání z 15. 6. 2001 žalovaní konstatují, že pokud jde o částku 100.000,- Kč, kterou jim manželé S. dlužili z titulu nezaplacení kupní ceny, není již mezi účastníky sporu o tom, že na ni žalobce nemá nárok a pokud jde o jejich pohledávku vůči žalobci z titulu financování rekonstrukce nemovitosti, pak předkládají doklady o nákladech, které prokazatelně do nemovitosti vložili pouze oni a které činí minimálně 272.737,- Kč. Ani jedno z uvedených podání neobsahuje vlastní úkon žalovaných (jednostranný právní úkon) směřující k započtení pohledávek. Námitka žalovaných, že odvolací soud pochybil, jestliže z provedených důkazů nevzal za prokázané, že učinili projev směřující k započtení pohledávek, není proto opodstatněná. Navíc lze souhlasit s úvahou, že i kdyby žalovaní ve zmiňovaných podáních, případně později v jimi tvrzeném „upřesnění námitky započtení“ učinili úkon směřující k započtení svých padesáti pohledávek v celkové výši 272.737,90 Kč, byl by takový právní úkon neplatný pro neurčitost, kterou odvolací soud v těchto souvislostech jen jako obiter dictum připojil na podporu svého závěru. Soudní praxí byl již v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004, pod číslem 20 vysloven a odůvodněn závěr, že úkon započtení, kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by z něj bylo patrno, která část započítávaných pohledávek započtením zanikla a která nikoli, je podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku neplatný pro neurčitost. K tomu závěru se Nejvyšší soud přihlásil v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí ze 10. 4 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 29 Odo 1021/2006, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 421/2006, či ze dne 23. 2 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, které obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 322/05, odmítl) a je aplikovatelný i v projednávané věci, v níž proti pohledávce žalobce ve výši 123.500,- Kč měly být započteny pohledávky žalovaných z titulu jejich investic do společné nemovitosti v úhrnné výši 272.737,90 Kč.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části pouze tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8), jsou výtky žalovaných, že odvolací soud při rozhodování nezohlednil, že pouze oni dům zhodnotili, že žalobce - ačkoli s celkovou rekonstrukcí domu souhlasil - se na tomto zhodnocení nepodílel ve stejném rozsahu, a že neplatil účty za elektřinu, vodu či poplatky spojené s vlastnictvím a užíváním nemovitostí, z hlediska závěrů, na nich je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, bezcenné.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaným, jejichž dovolání bylo zamítnuto, uložil povinnost zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení, jež mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.060,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. e/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.472,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 30. března 2011
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu