ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.5052.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 5052/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Via Re.cz, s. r. o. se sídlem Praha 10, Bajkalská 674/10, zastoupené JUDr. Danem Holubkovem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 16, proti žalovaným 1) V. U. , 2) M. U. , a 3) J. U. , zastoupeným JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské nám. 56, o zaplacení částky 356.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 1634/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2009, č. j. 26 Co 56/2009-107, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 1. prosince 2004, č. j. 6 C 1634/2004-44, uložil žalované V. U. a právnímu předchůdci žalovaných M. U., povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 356.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení ode dne 14. 6. 2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. září 2005, č. j. 26 Co 245/2005-62, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Z podnětu dovolání podaného žalobkyní Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 33 Cdo 3777/2008-89, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 1. dubna 2009, č. j. 26 Co 56/2009-107, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Pro závěr, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam, jsou nerozhodné výhrady žalovaných, že odvolací řízení po zrušení v pořadí prvního rozhodnutí odvolacího soudu bylo pouze formální, že odvolací soud nedoplnil dokazování ke zjištění, zda porušili svou „údajnou“ smluvní povinnost „předem sjednat termín prohlídky nemovitosti“, a že v důsledku toho jim nebyl dán prostor k tomu, aby navrhli provedení důkazů listinami a výslechem svědků, jimiž by prokázali, že svým smluvním povinnostem dostáli. Žalovaní těmito námitkami uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedený dovolací důvod sice může výjimečně přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy otázka, zda řízení před soudy nižších stupňů je či není postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, a usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09). O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná, neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu, a není tak splněna podmínka existence otázky zásadního právního významu.
Ani další dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Žalovaní se jimi totiž snaží prosadit svůj od odvolacího soudu (resp. dovolacího soudu) odlišný výklad smluvních ujednání obsažených ve smlouvě o zprostředkování; konkrétně namítají, že se nezavázali „předem sjednat termín prohlídky nemovitosti“. Otázka, co bylo obsahem ujednání účastníků vyjádřeného v dohodě, je však otázkou skutkovou, nikoliv právní. Činí-li soud z obsahu smlouvy (dohody), a to i za pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; až teprve vyvozuje-li, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní (srovnej důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/2002 pod č. 46). K těmto námitkám vystihujícím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v podmínkách posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přihlížet nemůže.
Obstát nemůže ani výtka, že „z obsahu smlouvy o zprostředkování nemohla vzniknout žádná pochybnost, která by zavdávala důvod pro aplikaci výkladových pravidel,“…a že „ustanovení článku II. bod 3. je nutno považovat za definitivní, které není třeba jakkoli vykládat, a to ani za pomoci výkladových pravidel.“ Ta sice vystihuje z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který však nebyl v daném případě užit opodstatněně. Právní teorie i soudní praxe je totiž zajedno v tom, že v případě pochybnosti o obsahu právního úkonu je soud povinen tuto pochybnost odstranit za použití výkladových pravidel obsažených v §35 odst. 2 obč. zák.; a tak tomu bylo i v posuzované věci. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nemůže mít po právní stránce zásadní význam.
Protože dovolání není přípustné ani proti nákladovému výroku (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003), Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni v tomto stádiu řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovaným právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. července 2011
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu