ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.994.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 994/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany , zastoupené Úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany se sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471, proti žalovaným: 1) Ing. Z. D., 2) Ing. M. D. , zastoupeným JUDr. Jiřím Dobišarem, advokátem se sídlem v Břeclavi, Denisova 2407/12, a 3) JUDr. J. D. , o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 169/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 17 Co 87/2007-214, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 16.320,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Dobišara, advokáta se sídlem v Břeclavi, Denisova 2407/12.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. května 2003, č. j. 5 C 169/2002-110, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vůči Ing. F. D., právnímu předchůdci žalovaných (viz usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2004, č. j. 17 Co 213/2003-135), zaplacení částky 200.000,- Kč (smluvní pokuty) s 6,5% úrokem z prodlení od 7. 3. 2002 do zaplacení, zastavil řízení o žalobě na vyklizení blíže specifikovaných pozemků a rozhodl o nákladech řízení. Ujednání o smluvní pokutě podle dodatku č. 1 k nájemní smlouvě ze dne 23. 5. 1996, z něhož žalobkyně dovozuje svůj nárok, posoudil jako neplatné pro neurčitost (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“).
Rozsudkem ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 17 Co 213/2003-143, Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné nikoli pro neurčitost, ale proto, že smluvní pokuta nebyla sjednána pro případ porušení povinnosti, nýbrž pro případ výkonu práva žalovaného Ing. F. D.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 24. ledna 2007, č. j. 33 Odo 403/2005-187, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyslovil nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, že smluvní pokuta byla sjednána pro případ výkonu práva Ing. F. D. provést rekultivaci pronajatého pozemku a odvolacímu soudu uložil, aby se zabýval otázkou určitosti sporné části smlouvy a tím, zda v případě platnosti dohody o smluvní pokutě Ing. F. D. popř. porušil právní povinnost, s níž byla spjata povinnost zaplatit smluvní pokutu.
Krajský soud v Brně následně rozsudkem ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 17 Co 87/2007-214, poté, co připustil změnu žaloby, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění, že se zamítá žaloba, aby prvá žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 33.824,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení z této částky od 7. 3. 2002 do zaplacení, druhý žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 83.088,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení z této částky od 7. 3. 2002 do zaplacení a třetí žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 83.088,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení z této částky od 7. 3. 2002 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je neurčité a tedy absolutně neplatné.
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví citovanému rozsudku krajského soudu, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“), nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Bez významu je tudíž výhrada dovolatelky, že odvolací soud nesprávně zjistil obsah bodu 4. dodatku č. 1 k nájemní smlouvě. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou této dovolací námitky je výtka týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takové výhrady nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§241a odst. 3 o. s. ř.). Argumentuje-li dovolatelka v této souvislosti nesprávným právním posouzením věci, konkrétně, že soud neaplikoval §682 obč. zák., pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle ní správného) skutkového závěru, že Ing. F. D. se zavázal provést po skončení nájemního vztahu rekultivaci pozemku, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, že jí vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty.
Námitka žalobkyně vytýkající odvolacímu soudu, že rozhodl v rozporu se závazným právním názorem, jejž dovolací soud vyslovil v rozsudku ze dne 24. ledna 2007, č. j. 33 Odo 403/2005-187, že ujednání o smluvní pokutě je určité, představuje uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato tvrzená vada řízení nemůže být otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu, a postrádá ostatně i potřebný judikatorní přesah (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. května 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07, ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a ze dne 9. července 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09). Navíc je potřeba zdůraznit, že dovolatelkou dovozovaný závěr Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku nepřijal. Jeho rozhodnutí zavázalo odvolací soud pouze v tom směru, že smluvní pokuta nebyla (nepřípustně pod sankcí neplatnosti) sjednána pro případ výkonu práva Ing. F. D. provést rekultivaci; tímto závazným názorem se tak otevírala odvolacímu soudu možnost posoudit dohodu o smluvní pokutě z pohledu její určitosti.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka zpochybnila závěr o neurčitosti ujednání o smluvní pokutě. Posouzení otázky určitosti smluvního ujednání v čl. 4 dodatku č. 1 ke smlouvě o nájmu, ev. č. 0601/28-03/31 P, ze dne 8. 11. 1996, odvolacím soudem neodporuje hmotnému právu a zcela koresponduje s dosavadní rozhodovací praxí. Výklad uvedeného ustanovení smlouvy podal odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) na základě výkladových pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák. a v intencích §37 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/98, ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001, ze dne 22. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, a ze dne 28. února 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck 2002, svazek 15, pod č. C 1075). Uvedená výhrada tak není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalobkyně sice uvádí, že dovolání podává nejen proti potvrzujícímu výroku o věci samé (výrok II.), ale rovněž proti výrokům o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.), avšak podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti nákladovým výrokům neuplatnila. I kdyby dovolání proti nákladovým výrokům směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu nezbylo než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §3 odst. 1 bod 4, §10 odst. 3, §15, §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 13.000,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 600,- Kč a 20 % DPH ve výši 2.720,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 30. listopadu 2011
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu