ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.1000.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 1000/2011-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2011 o dovolání obviněného A. J. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 11 To 118/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 178/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 7. 2. 2011, sp. zn. 2 T 178/2010, byl obviněný A. J. uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 26. 2. 2010 kolem 10.20 hodin ve V. S. v prostoru hranice mezi pozemkem, který je ve vlastnictví poškozeného R. R., a pozemkem, který je ve vlastnictví obviněného A. J., poté, co jej poškozený R. R. fotografoval při kácení smrků ztepilých tvořících živý plot na hranici mezi uvedenými pozemky, se snažil poškozenému vytrhnout fotoaparát z ruky, což se mu podařilo až poté, co poškozeného silně uchopil za malíček levé ruky a poškozený ruku povolil, přičemž tímto jednáním poškozenému R. R. způsobil zlomeninu 5. kůstky záprstní kosti levé ruky bez posunu úlomků s nutností přiložení sádrové fixace, což u poškozeného vyvolalo následnou psychickou stresovou reakci, když v důsledku způsobeného zranění byl poškozený omezen v běžném způsobu života bolestivostí levé ruky, omezenou hybností levé ruky, ztížením výkonu osobní hygieny a zejména nemožností vykonávat své zaměstnání učitele hry na dechové nástroje, přičemž pracovní neschopnost v důsledku tohoto zranění trvala u poškozeného do 11. 4. 2010.
Za uvedené jednání byl obviněný A. J. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let, podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému současně uložena povinnost zaplatit poškozeným Vojenské zdravotní pojišťovně ČR částku 1.010,- Kč a R. R. částku 20.321,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený R. R. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 7. 2. 2011, sp. zn. 2 T 178/2010, podal obviněný A. J. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 11 To 118/2011, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 11 To 118/2011, podal následně obviněný A. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že dle jeho mínění skutek, na základě kterého byl uznán vinným, není vůbec trestným činem a jeho popis neodpovídá provedeným důkazům, skutkový stav tak nebyl právně kvalifikován v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dále obviněný uvedl, že i kdyby bylo vycházeno z popisu skutku tak, jak je uveden v rozsudku soudu prvního stupně, lze učinit jednoznačný závěr, že společenská škodlivost ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku není ve vztahu k ustanovení §173 tr. zákoníku natolik vysoká, aby se mohlo jednat o uvedený zločin. V popisu skutku navíc absentuje jednoznačná formulace vztahující se k tomu, že se obviněný snažil cizí věci (fotoaparátu) zmocnit. Z toho důvodu by daný popis skutku mohl být posouzen nanejvýš jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, popř. jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku. Skutková zjištění soudu prvního stupně nasvědčují tomu, že fotoaparát byl R. R. po předchozím konfliktu vydán zcela dobrovolně, jak vyplývá i z výpovědi svědka S.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Náchodě, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že námitky obviněného uplatněné v dovolání lze označit za důvodné s tím, že soudy prvního i druhého stupně zcela eliminovaly subjektivní stránku trestného činu, tu náležitě nezkoumaly a také ji vůbec nevyjádřily v právní kvalifikaci skutku. Podstatou loupeže je protiprávní násilné zmocnění se cizí věci, byť k dočasné držbě, přičemž pachateli záleží pouze na tom, aby se zmocnil věci poškozeného. V tomto případě však bylo jediným cílem obviněného dosáhnout likvidace (vymazání) digitálních fotografií uložených na paměťovém médiu ve fotoaparátu poškozeného, na nichž byl zachycen při kácení smrků. Postup zvolený soudy obou stupňů při právním posouzení této věci je dle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ukázkou mechanické aplikace formálního pojetí trestného činu. Pouze tímto postupem mohlo dojít k tomu, že byl obviněný odsouzen pro delikt, který z hlediska subjektivní stránky nespáchal, ale bylo zcela ponecháno stranou pozornosti to, že poškozenému způsobil újmu na zdraví. Tuto újmu na zdraví nalézací soud shodně s obžalobou v popisu skutku dostatečně precizoval, aniž by ji při hmotně právním posouzení věci posléze vůbec vzal v úvahu, a na druhé straně, jak již bylo zmíněno, ve skutkové větě vůbec nespecifikoval fotoaparát, který měl údajně být v této věci předmětem loupeže. Díky tomu působí popis skutku a jeho právní posouzení až absurdně nesouladně, což je další známkou toho, že právní kvalifikace zjištěného skutkového děje není správná. Jestliže výše popsaným způsobem stojí v rozporu popis skutku s jeho právní kvalifikací, byl naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože nesprávnost výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním, které však soud druhého stupně zamítl, ačkoli bylo předchozí řízení zatíženo vadou naplňující zmíněný dovolací důvod, sám krajský soud založil vadu meritorního rozhodnutí podřaditelnou pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Z uvedených důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 5. 2011 sp. zn. 11 To 118/2011, ale také jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 7. 2. 2010 sp. zn. 2 T 178/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud České republiky připomíná, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání a odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného A. J.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Podle ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku se zločinu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Předmětem ochrany daného trestného činu je tak jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Následně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem vůči napadenému poškozenému je již nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadeného, nebo ji napadený v důsledku použitého násilí (pohrůžky) pachateli vydá. Násilím se přitom rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu a za násilí je třeba považovat i takové počínání pachatele, při kterém pachatel například tím, že věcí cloumá, překonává odpor napadeného, který věc pevně svírá a snaží se klást odpor, aby se jí již proti projevované vůli napadeného zmocnil. Zmocnění se věci představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele a z hlediska projednávané věci je třeba zdůraznit, že vedle přisvojení zahrnuje zmocnění i případy, kdy pachatel s věcí nezamýšlí disponovat trvale, ale jen po přechodnou dobu. Není tedy rozhodné, zda si pachatel chtěl věc přivlastnit nebo ji jen přechodně užívat, popř. jinak s ní naložit (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 1552, 1553).
Nejvyšší soud České republiky se po prostudování předmětného spisového materiálu neztotožnil s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a naopak dal za pravdu soudům prvního i druhého stupně rozhodujícím ve věci. Provedeným dokazováním byla bez jakýchkoliv pochybností vyvrácena obhajoba obviněného v tom, že poškozený R. R. mu vydal příslušný fotoaparát dobrovolně. Poškozený podrobně popsal celý svůj incident s obviněným a ani Nejvyšší soud České republiky nemá pochybnosti o věrohodnosti jeho výpovědi, neboť by postrádalo jakoukoliv logiku, aby poškozený poté, co vyfotografoval pokácené smrky, s jejichž kácením nesouhlasil, dobrovolně vydával obviněnému svůj fotoaparát k vymazání příslušných fotografií. S výpovědí poškozeného korespondují výpovědi jeho manželky, policistů zasahujících na místě (F. B. a D. D.) a starosty obce J. K., navíc závažnost poranění poškozeného vyplývá z přiložené lékařské zprávy (č. l. 25 spisu). Jako účelovou rozhodující soudy správně vyhodnotily výpověď svědka L. K., který pro obviněného pracoval a svou výpověď v průběhu trestního řízení několikrát změnil. Stejně tak není možno považovat za věrohodnou výpověď svědka L. S., který u hlavního líčení mimo jiné uvedl, že neviděl žádný konflikt mezi obviněným a poškozeným, neslyšel žádnou hádku, byl doma a měl puštěnou televizi. Nelze vyloučit, že jmenovaný svědek konflikt pouze neslyšel, navíc nelze pominout ani skutečnost, že tento svědek u obviněného bydlel.
Na základě výše uvedených skutečností je zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že proti poškozenému R. R. použil násilí s úmyslem zmocnit se cizí věci, za užití násilí vytrhl poškozenému jeho fotoaparát z ruky a tímto jednáním mu způsobil zranění, v jehož důsledku byl poškozený 6 týdnů v pracovní neschopnosti.
K námitce obviněného, že společenská škodlivost jeho předmětného jednání ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku není ve vztahu k §173 tr. zákoníku natolik vysoká, aby se mohlo jednat o daný zločin, je třeba uvést, že ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe a princip „ultima ratio“ slovy: „Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“. Jedná se o jednu ze základních zásad trestního práva, ze které plyne, že trestněprávní řešení představuje krajní prostředek (ultima ratio) a tam, kde postačí k regulaci prostředky správního či civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale také nepřípustné. Teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost (srov. Šámal, P. a kol. Trestí zákoník I. §1 – 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 93 s.).
V případě projednávané věci však bylo jednání obviněného vůči poškozenému podle skutkových zjištění takové intenzity, a to zejména se zřetelem na následky jednání na zdraví poškozeného, že po poškozeném nelze požadovat, aby primárně využil k ochraně svých práv méně efektivní prostředky mimo oblast trestního práva. Obviněný jednal takovým způsobem, že jeho jednání vybočilo z rámce běžných občanskoprávních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že bylo třeba na něj bezprostředně reagovat prostředky trestního práva.
Poslední námitkou, kterou obviněný uplatnil ve svém dovolání, je námitka, že v popisu skutku ve skutkové větě absentuje jednoznačná formulace vztahující se k tomu, že obviněný se snažil fotoaparátu zmocnit. Obecně skutečnost, že některý výrok v dovoláním napadeném rozhodnutí chybí nebo je neúplný, je možno uplatňovat v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Podle ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Popis skutku (způsob jeho spáchání) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Které skutečnosti bude důležité v popisu skutku uvést záleží ovšem na povaze konkrétního skutku.
Je tedy možno shrnout, že ve skutkové větě musí být skutek vymezen v takovém rozsahu, aby vyjadřoval znaky skutkové podstaty trestného činu, jimiž je obviněný shledáván vinným, podrobnější popis skutku je pak obsažen v odůvodnění rozhodnutí. V posuzované věci je ve skutkové větě mimo jiné uvedeno: „… obviněný se snažil poškozenému vytrhnout fotoaparát z ruky, což se mu podařilo až poté, co poškozeného silně uchopil za malíček levé ruky…“. Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky je z dané formulace zřejmé, že se ze strany obviněného jednalo o zmocnění se cizí věci, navíc daná formulace (zmocnění se) je obsažena v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Není tedy možné ztotožnit se s názorem dovolatele, že výrok o vině obsahuje neúplný popis skutku, neboť v souladu s výše uvedeným je možno konstatovat, že popis vyjádřený ve skutkové větě z hlediska náležitého vymezení skutku požadavky zákona naplňuje. I kdyby tedy obviněný tuto námitku uplatnil v rámci odpovídajícího dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., byla by shledána nedůvodnou.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný A. J. svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn a právně kvalifikován a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky dává proto za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Pokud se týká uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, Nejvyšší soud České republiky vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného A. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. září 2011
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal