ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.1266.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 1266/2011-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2011 o dovolání obviněného R. C. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 6 To 42/2011, v trestní věci vedené u Krajského sodu v Brně pod sp. zn. 53 T 6/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2011, sp. zn. 53 T 6/2008, byl obviněný R. C. uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §21 odst. 1 k §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku a pokusu trestného činu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil zkráceně tím, že dne 18. 12. 2004 v době kolem 01.00 hod. předložil ve směnárně společnosti AZI, s. r. o., na hraničním přechodu v M. ke směně za českou měnu 15 ks padělaných bankovek v nominální hodnotě 100 USD, sériových čísel podrobně specifikovaných ve výroku o vině příslušného rozsudku, stupeň nebezpečnosti 3 - zdařilý, které pocházely z dovozu uskutečněného dne 17. 12. 2004 již pravomocně odsouzenými P. N., P. B., V. K. a V. Z., o nichž věděl, že jsou padělané. Pracovnice směnárny J. H. z důvodu podezření na padělky tyto zadržela, přičemž směnou by byla poškozené společnosti AZI, s. r. o. způsobena škoda ve výši 34.426,- Kč.
Za uvedené jednání a za sbíhající se trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) zákona číslo 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 53 T 6/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 6 To 56/2009, byl obviněný R. C. odsouzen podle §233 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému současně uložen trest propadnutí věci (viz str. 3 příslušného rozsudku) a podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl dále zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 53 T 6/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 6 To 56/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2011, sp. zn. 53 T 6/2008, podali obviněný R. C. i státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 6 To 42/2011, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 6 To 42/2011, podal následně obviněný R. C. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že zásadní vadu napadeného usnesení spatřuje v nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný uvádí, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 6 To 56/2009, mu byl po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák., ohledně kterého zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. V době, kdy Vrchní soud v Olomouci dne 2. 6. 2011 učinil dovoláním napadené rozhodnutí, obviněný již trest uložený rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. 6 To 56/2009, vykonal. Za této situace nebyly podle dovolatele splněny podmínky k tomu, aby mu mohl být pravomocně uložen souhrnný trest, proto dle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení. Dále obviněný v dovolání namítá, že nebylo dostatečně prokázáno naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty předmětných trestných činů. Zdůrazňuje, že trestný čin podvodu i trestný čin padělání a pozměnění peněz jsou trestnými činy úmyslnými. Vyjádření zavinění ve formě úmyslu podle něj absentuje jak v obžalobě, tak v rozhodnutích soudů obou stupňů. Dovolatel rovněž konstatuje, že v předmětné trestní věci byly již dva odsuzující rozsudky zrušeny pro nepřezkoumatelnost a nerespektování ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a že ani při novém projednání věci nebyly vytýkané vady odstraněny. Soudy obou stupňů se podle něj dopustily závažných pochybení při aplikaci hmotněprávních ustanovení, neboť skutek tak, jak je popsán v soudních rozhodnutích, nenaplňuje znaky trestných činů, protože absentuje subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu. Dále podatel ve vztahu k přiměřenosti uloženého trestu namítá, že postupem soudů bylo porušeno jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvádí, že je třeba při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody zkoumat vztah mezi veřejným statkem, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu. I zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem tak, aby jeho aplikace obstála v testu proporcionality. Dovolatel zdůrazňuje, že trestná činnost měla být spáchána v roce 2004, tedy přibližně sedm let před tím, než mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Délka řízení nebyla ani v nejmenším způsobena z jeho strany a soudy měly v potřebné míře vyhodnotit, že s prodlužující délkou řízení se vytrácí vztah mezi spáchanými trestnými činy a uloženým trestem.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně ve věci zrušil a vrátil věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitku,podle které skutek tak jak je vymezen v napadených rozhodnutích, nevykazuje subjektivní stránku souzených trestných činů, nelze ovšem přihlížet k té části námitek dovolatele, ve které tvrdí, že naplnění subjektivní stánky „nebylo dostatečně prokázáno“ a zpochybňuje hodnocení důkazů soudy, zejména ve vztahu k záznamům odposlechu telekomunikačního provozu. Nalézací soud ve svém rozhodnutí obsáhle vyložil, na základě jakých důkazů a hodnotících úvah dospěl ke zjištění, že obviněný věděl o tom, že předmětné bankovky jsou padělané, pokud se snažil takové bankovky ve směnárně směnit za pravé peníze české měny, pak jednal v přímém úmyslu přivodit trestněprávně relevantní následek jak ve vztahu k jednání zakládajícímu pokus trestného činu padělání a pozměnění peněz podle §21 odst. 1 k §233 odst. 2 alinea druhá trestního zákoníku, tak ve vztahu k jednání zakládajícímu pokus trestného činu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1 trestního zákoníku.
Pokud se týká výroku o trestu, pak deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídá námitka, podle které nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu, avšak dle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podmínky stanovené pro uložení souhrnného trestu v předmětné věci nepochybně splněny byly, neboť předmětné skutky spáchal obviněný před tím, než byl vyhlášen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 53 T 6/2008, tj. odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jiný jeho trestný čin. Skutečnost, že obviněný vykonal trest, je z hlediska podmínek pro uložení souhrnného trestu bez významu.
Námitku, podle které nebyla při ukládání trestu zohledněna nepřiměřená délka řízení, považuje státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství z hlediska jejího podřazení pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za problematickou, pro úplnost však konstatoval, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 21. 9 2007 a trvalo cca tři roky a osm a půl měsíce. Takovouto délku řízení sice nelze považovat z hlediska práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě za zcela vyhovující, na druhé straně se však nejedná o natolik extrémní průtahy v řízení, aby bylo nutno je dovolateli kompenzovat uložením trestu, který by nebyl spojen s omezením jeho osobní svobody.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dodal, že dovolací námitky obviněného R. C. zčásti neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné, proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst.1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky z předloženého spisového materiálu zjistil, že obviněný R. C. (vedle dalších obviněných) byl nejprve rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 53 T 6/2008 (viz č. l. 5514 – 5607 spisu), uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §8 odst 1 k §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 2 tr. zák. a trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák., za což mu byl uložen podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků. Následně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 6 To 56/2009 (č. l. 6121 a násl. spisu), z podnětu odvolání obviněného rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 53 T 6/2008, částečně zrušil ve výroku o vině a v celém výroku o trestu. Nově pak rozhodl tak, že obviněnému za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, uložil trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému současně uložen trest propadnutí věci a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc ve zrušené části napadeného rozsudku vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí.
Krajský soud v Brně poté obviněného rozsudkem ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 53 T 6/2008, uznal vinným ze spáchání pokusu trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §21 odst 1 k §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku a pokusu trestného činu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené jednání a za sbíhající se trestný čin nedovoleného ozbrojování, kterým byl obviněný pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 53 T 6/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.10.2009, sp. zn. 6 To 56/2009, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 53 T 6/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 6 To 56/2009. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 53 T 6/2008, byl pak z podnětu odvolání obviněného i státního zástupce zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 6 To 81/2010 a věc byla vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí.
Následně Krajský soudu v Brně rozsudkem ze dne 14. 2. 2011, sp. zn. 53 T 6/2008, jak již bylo uvedeno výše, uznal obviněného R. C. vinným ze spáchání pokusu trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §21 odst. 1 k §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku a pokusu trestného činu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené jednání a za sbíhající se trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 53 T 6/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 6 To 56/2009, byl obviněný odsouzen podle §233 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s dozorem. Současně byl obviněnému uložen trest propadnutí věci a podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 53 T 6/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 6 To 56/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2011, sp. zn. 53 T 6/2008, podali obviněný R. C. i státní zástupce odvolání, která Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 6 To 42/2011, podle §256 tr. ř. zamítl. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2011, sp. zn. 53 T 6/2008, tedy nabyl právní moci dne 2. 6. 2011.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování obsahu spisu k věci uvádí, že námitky obviněného týkající se údajného nedostatečného prokázání naplnění subjektivní stránky předmětných trestných činů (zavinění) a zpochybňování hodnocení důkazů ze strany rozhodujících soudů (zejména ve vztahu k provedenému odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu), je nutno považovat za námitky čistě skutkové, tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu irelevantní, současně se jedná o námitky, se kterými se již dostatečně vypořádaly soudy prvního a druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí.
Z hlediska výroku o vině lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit pouze námitku, podle které příslušný skutek nevykazuje subjektivní stránku souzených trestných činů.
Podle ustanovení §233 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu padělání a pozměnění peněz dopustí ten, kdo sobě nebo jinému opatří nebo přechovává padělané nebo pozměněné peníze nebo prvky peněz sloužící k ochraně proti jejich padělání. Podle odstavce 2 alinea druhá citovaného ustanovení kdo padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až osm let.
Podle ustanovení §209 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
V případě projednávané věci bylo prokázáno, že obviněný R. C. věděl o tom, že předmětné bankovky jsou padělané. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl, na základě jakých skutečností k tomuto zjištění dospěl, proto Nejvyšší soud České republiky na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu v tomto ohledu v plném rozsahu odkazuje (viz str. 16 rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2011, sp. zn. 53 T 6/2008). Je třeba doplnit, že nalézací soud postupoval správně, když celou trestní věc hodnotil v rámci širších souvislostí, a to ve vztahu k jednání dalších obviněných, které se týkalo padělaných bankovek zejména nominální hodnoty 100 USD.
Za situace, kdy obviněný věděl, že dané stodolarové bankovky jsou padělané a přitom se tyto pokusil ve směnárně směnit za pravé peníze české měny, pak není pochyb o tom, že se svým jednáním dopustil jednak pokusu trestného činu padělání a pozměnění peněz podle §21 odst. 1 k §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku a jednak pokusu trestného činu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1 tr. zákoníku. Je tedy možno uzavřít, že obviněný svým výše specifikovaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat souzených trestných činů, resp. jejich pokusů, a to včetně znaků subjektivních.
Z hlediska výroku o trestu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní námitka, podle které nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu.
Podle ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším. Podle ustanovení §43 odst. 4 tr. zákoníku se ustanovení o souhrnném trestu neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.
Ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný R. C. se dopustil vytýkaného jednání (tj. pokusu trestného činu padělání a pozměnění peněz podle §21 odst. 1 k §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku a pokusu trestného činu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1 tr. zákoníku) dne 18. 12. 2004. Odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jiný jeho trestný čin /tj. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 53 T 6/2008, kterým byl obviněný odsouzen za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák./ byl vyhlášen až dne 4. 3. 2009. Je tedy zřejmé, že podmínky stanovené pro uložení souhrnného trestu v ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku splněny byly.
Je třeba dodat, že skutečnost, že již uplynula zkušební doba trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen s podmíněným odkladem, je z hlediska podmínek pro uložení souhrnného trestu zcela bezvýznamná. Jak správně uvedl již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání, samotné uplynutí zkušební doby nemá automaticky za následek, že by se na pachatele hledělo, jako kdyby nebyl souzen. K tomu by bylo třeba, aby příslušný soud podle §83 odst. 1 tr. zákoníku rozhodl o tom, že se obviněný ve zkušební době osvědčil, příp. kdyby nastala fikce osvědčení ve smyslu ustanovení §83 odst. 3 tr. zákoníku.
Podle ustanovení §83 odst. 1, věta první, tr. zákoníku jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná.
Podle ustanovení §83 odst. 3 tr. zákoníku neučinil-li soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1, ani na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil.
V případě projednávané věci však nebylo ze strany soudu vysloveno, že se obviněný R. C. ve zkušební době osvědčil ani nenastala fikce osvědčení ve smyslu shora citovaného ustanovení §83 odst. 3 tr. zákoníku, proto nebyla dána žádná zákonná překážka k uložení souhrnného trestu obviněnému. Trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem v trvání 18 měsíců byl obviněnému uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 53 T 6/2008, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 6 To 56/2009. Zkušební doba tedy obviněnému uplynula v dubnu roku 2011, avšak předmětný rozsudek Krajského soudu v Brně (ohledně něhož je vedeno řízení o dovolání) byl vydán již dne 14. 2. 2011, tedy ještě před uplynutím zkušební doby stanovené obviněnému rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 53 T 6/2008. V žádném případě tak nemohla nastat ani fikce osvědčení dle §83 odst. 3 tr. zákoníku.
Poslední námitkou, kterou obviněný uplatnil v podaném dovolání, je námitka, že při ukládání trestu nebyla zohledněna nepřiměřená délka trestního řízení. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že námitky proti druhu a výměře trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Výhrady obviněného, že při ukládání trestu nebyla zohledněna údajná nepřiměřená délka trestního řízení, resp. že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, tedy není možno podřadit pod uplatněný ani jiný dovolací důvod. Navíc dle názoru Nejvyššího soudu České republiky, ve shodě s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, délku daného trestního řízení, které bylo zahájeno dne 21. 9. 2007 a pravomocně skončilo dne 2. 6. 2011, nelze sice považovat za zcela vyhovující, na druhé straně však nebyly zjištěny (a ani obviněný v dovolání konkrétně nespecifikuje) žádné tak zásadní průtahy v řízení, aby bylo možno je obviněnému kompenzovat uložením mírnějšího trestu.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný R. C. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokusu trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §21 odst. 1 k §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku a pokusu trestného činu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky dává proto za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného R. C. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal