ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.1279.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 1279/2011-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2011 o dovolání obviněného F. R. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 6 To 51/2011, v trestní věci vedené u Krajského sodu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 7/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 49 T 7/2010, byl obviněný F. R. uznán vinným ze spáchání jednak zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku a jednak zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 29. 1. 2010 v době kolem 12.30 hod. v O.-M. O., na ulici G. P., v bytě, kde bydlel společně s L. M. a M. S., poškozenou L. M., po předchozí slovní rozepři týkající se ukončení vzájemného partnerského vztahu a jeho vystěhování z bytu nejdříve udeřil otevřenou dlaní do obličeje, a poté, veden záměrem způsobit jí smrt, ji fyzicky napadl, a to tím způsobem, že ji nejméně devatenáctkrát za použití velké intenzity síly úmyslně bodl rukou ozbrojenou kuchyňským nožem o délce čepele asi 20 cm do oblasti hlavy, trupu, obou horních a levé dolní končetiny a tímto jednáním jmenované způsobil dvacet bodných, tři řezné a tři bodnořezné rány lokalizované v oblasti hlavy, hrudníku, obou rukou a levé nohy, z čehož šest ran pronikalo do dutiny hrudní, kde tak byly probodnuty a zraněny životně důležité orgány – obě plíce, osrdečník a srdce a čtyři tyto rány protínaly žebra, přičemž jí tak zapříčinil kromě dalšího i dvojnásobné bodné poranění srdce, které bylo důvodem její téměř okamžité smrti nastalé téhož dne ve 13.41 hod. neodvratitelné ani bezodkladně poskytnutou lékařskou pomocí, a dále jí takto rovněž způsobil drobné škrábancovité oděrky kůže na dolním tru, bradě, krku, obou stranách hrudníku, pravém bérci, levém předloktí a pravém malíku a krevní podlitiny v okolí části bodných ran a na dlani pravé ruky, kdy během shora vylíčeného útoku na poškozenou M. jej ve snaze mu v popisovaném jednání zabránit zezadu uchopila oběma rukama kolem pasu na místě též přítomná poškozená Z. H., pokoušela se jej od L. M. odtáhnout, on ji však s cílem ve svém útoku pokračovat a usmrcení jmenované dokončit výše specifikovaným nožem řízl nejprve jednou do levé ruky a pak zaútočil proti jejímu obličeji, čemuž již uhnula, takže ji zasáhl jen okrajově na nose a pod dolní ret, přičemž se poškozená H. snažila uchopit nůž a zároveň si kryla hlavu rukou, když nakonec ji obžalovaný odstrčil tak, že upadla na zem a hlavou se udeřila o televizor a nábytek a ve svém působení vůči němu následně ustala, načež obžalovaný R. vzápětí pokračoval v útoku nožem na L. M., když popsaným jednáním způsobil poškozené H. mnohočetná poranění měkkých tkání v oblasti vlasaté části hlavy a na levé ruce – vícečetné řezné rány pronikající do podkoží, a to řeznou ránu délky tři centimetry na dlaňové straně prsteníku levé ruky, řeznou ránu na dlaňové straně prsteníku levé ruky v délce dva centimetry, řeznou ránu délky dva centimetry na hřbetní straně levé ruky mezi 4. a 5. prstem a v délce čtyři centimetry na části přiléhající k zápěstí, zhmoždění měkkých pokrývek lebních v týlní krajině s krevní podlitinou a lehké škrábnutí na pravé tváři, kterážto zranění si vyžádala průměrnou dobu léčení v délce 2-3 týdnů, v níž byla omezena na obvyklém způsobu života zejména bolestivostí poranění, bolestivými léčebnými úkony, obtížemi při vykonávaní úkonů osobní hygieny, při pohyblivosti ruky a úchopu a kvůli rozvoji místních zánětlivých komplikací došlo k prodloužení léčby za existence více než 6 týdnů přetrvávajících obtíží s pohyblivostí poraněné ruky a zároveň jí inkriminovaným chováním zapříčinil posttraumatickou stresovou poruchu omezující ji v obvyklém způsobu života především poruchami spánku, pocity úzkosti, nesoustředěností, strachem a nechutenstvím po dobu výrazně delší 6 týdnů.
Za uvedené jednání byl obviněný F. R. odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoník za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 16 let a podle §56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému současně uložena povinnost zaplatit poškozené S. M. náhradu škody ve výši 240.000,- Kč, poškozené nezl. K. M. náhradu škody ve výši 240.000,- Kč, poškozené L. M. náhradu škody ve výši 240.000,- Kč a poškozenému Š. M. náhradu škody ve výši 196.573,- Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 49 T 7/2010, podali obviněný F. R. i státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 6 To 51/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku a zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal výrok o vině nezměněn, uložil podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 17 roků a 6 měsíců a podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl obviněný pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného F. R. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 6 To 51/2011, podal následně obviněný F. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný v dovolání namítl, že za zvlášť surový způsob provedení zločinu vraždy je nutno považovat pouze takové jednání, jež představuje extrémně vysokou míru brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu (např. bezprecedentně surové a zuřivé napadání, ubití poškozeného či způsobení zvlášť devastujících poranění, zejména pak hlavy, více nástroji či více mechanismy). Dle obviněného ze zjištěného skutkového stavu nelze dospět k závěru, že jeho jednání je představováno vysokou mírou brutality (viz výše) s tím, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako vymykající se běžnému rámci obdobných jednání. Tomuto stanovisku svědčí i vyjádření soudního znalce MUDr. Dokoupila. Vzhledem k absenci zákonného znaku – zvlášť surový způsob jednání – nemohla být dle přesvědčení obviněného jeho jednáním naplněna kvalifikovaná skutková podstata zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku, ale pouze základní skutková podstata prosté vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku.
K zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněný uvedl, že podle jeho názoru není pro posouzení naplnění zákonného znaku těžké újmy na zdraví rozhodující délka léčebného procesu, nýbrž délka skutečného omezení v běžném způsobu života. Jelikož soudy obou stupňů neučinily žádný skutkový závěr o kvalitativní stránce způsobu života poškozené H., nemá rozhodnutí odvolacího soudu o naplnění znaku těžké újmy na zdraví náležitý podklad v daném skutkovém stavu. Posttraumatická stresová porucha poškozené H. byla způsobena přítomností poškozené u jednání odsouzeného směřujícího vůči poškozené M., není tak následkem způsobeným v příčinné souvislosti s jednáním obviněného směřujícím proti samotné poškozené H. Obviněný se domnívá, že jde o škodu následnou, za kterou neodpovídá. Za situace zjevných pochybností a nejasností měl odvolací soud postupovat ve prospěch obviněného.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného F. R.
K námitce obviněného, že jeho jednáním údajně nebyla naplněna kvalifikovaná skutková podstata zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku, ale pouze základní skutková podstata zločinu prosté vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud České republiky uvádí, že podle ustanovení §140 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu vraždy dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Podle odstavce 3 písm. i) citovaného ustanovení bude pachatel potrestán odnětím svobody na patnáct až dvacet let nebo výjimečným trestem, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 (nebo 2) zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. Jako zvlášť surový bude možno označit útok vyznačující se extrémně vysokou intenzitou, výraznou brutalitou, provázený nezřídka užitím většího počtu nástrojů nebo mechanismů. Typicky jde o takový způsob útoku, který je spojen s ubíjením oběti a nápadnější devastací jejího těla. O zvlášť trýznivý způsob vraždy půjde, když je oběť vystavena bolestem na hranici snesitelnosti trvajícím třeba i po kratší dobu nebo sice méně intenzivním, ale zato déle trvajícím, které velmi citelně zasahují celou osobnost poškozeného. Z hlediska zavinění postačí ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost. Pachatel nemusí vědět, že jde o zvlášť trýznivý způsob spáchání vraždy, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, 1314, 1315 s.).
V průběhu řízení bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obviněný zasadil poškozené L. M. postupně celkem 19 ran nožem, kterými jí způsobil 20 bodných, 3 řezné a 3 bodnořezné rány v oblasti hlavy, hrudníku, obou rukou a levé nohy. Útok obviněného vůči poškozené nebyl jednorázový, trval určitou dobu a poškozená prokazatelně nebyla usmrcena na samotném počátku útoku, proto není pochyb o tom, že musela být vystavena fyzickým i psychickým útrapám. Skutečnost, že poškozená nebyla usmrcena okamžitě, byla prokázána jednak výpovědí svědkyně H. a jednak bodnořeznými ranami na rukou poškozené, které svědčí pro její sebeobranu proti útoku ze strany obviněného. Jak správně uvedl již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, o mimořádně silné razanci a surovosti útoků obviněného vůči poškozené svědčí mimo jiné i délka kanálků bodných ran (přes 10 cm) a skutečnost, že při útoku došlo k protětí 4 žeber hrudního koše obviněné, čímž došlo i k dvojnásobnému bodnému poranění srdce. Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky není tedy pochyb o tom, že příslušné jednání obviněného je třeba charakterizovat jako jednání s takovou mírou surovosti, která se výrazně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů vraždy.
Nejvyšší soud České se proto ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku.
Obviněný dále v dovolání namítl (ohledně zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku), že dle jeho názoru není pro posouzení naplnění zákonného znaku těžké újmy na zdraví rozhodující délka léčebného procesu, nýbrž délka skutečného omezení v běžném způsobu života a že posttraumatická stresová porucha poškozené Z. H. byla způsobena přítomností poškozené u jednání odsouzeného směřujícího vůči poškozené M., není tak následkem způsobeným v příčinné souvislosti s jednáním obviněného směřujícím proti samotné poškozené H.
Rovněž tyto námitky obviněný vznesl již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud se s nimi spolehlivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí (viz str. 12, 13 rozsudku Vrchního sodu v Olomouci ze dne 23. 6.2011, sp. zn. 6 To 51/2011).
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že v soudní praxi lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví a ublížením na zdraví vžitou hranici asi šesti týdnů za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví může být přitom delší nebo i kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí. Závěr, zda v konkrétním případě došlo k těžké újmě na zdraví či jen k ublížení na zdraví je závěrem právním, který na základě lékařského nálezu nebo posudku přísluší učinit soudu, nikoli znalci (srov. srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, 1361, 1362 s.).
Provedeným dokazováním v předmětné věci vyšlo najevo, že obviněný způsobil poškozené Z. H. fyzická zranění s dobou léčení delší než 6 týdnů (v důsledku nastalých zdravotních komplikací) a posttraumatickou stresovou poruchu omezující ji v obvyklém způsobu života po dobu výrazně delší než 6 týdnů (poruchami spánku, pocity úzkosti, strachem a nechutenstvím), a to tím, že v reakci na snahu poškozené Z. H. zabránit obviněnému v dalších útocích proti poškozené L. M. obviněný poškozenou Z. H. nejprve odstrčil a poté se po ní ohnal nožem, přičemž jí způsobil méně závažná zranění na ruce a v oblasti obličeje. Je zřejmé, že taková situace (přítomnost u brutálního útoku) mohla mít negativní dopad na psychický stav Z. H., navíc když ji obviněný také napadl nožem. Posttraumatická stresová porucha u poškozené Z. H. tak jednoznačně nebyla způsobena pouze osobní přítomností poškozené Z. H. při vraždě poškozené L. M., nýbrž, jak vyplývá i z vypracovaných znaleckých posudků MUDr. Jarmily Martinů a PhDr. Petra Šišáka, i útokem obviněného vůči ní samotné. Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky, ve shodě s názorem odvolacího soudu, byla tedy zachována příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a zraněním, které utrpěla poškozená Z. H., a to jak fyzickým, tak i psychickým.
Nejvyšší soud České proto i ohledně tohoto zločinu (ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku) dal za pravdu názoru soudů prvního a druhého stupně.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný F. R. svým jednání naplnil všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku a zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky dává proto za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného F. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal