ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.1283.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 1283/2011-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2011 dovolání obviněných T. U. a Ing. Z. U. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 9 To 136/2011, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 72/2010, takto:
Dovolání obviněného T. U. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Dovolání obviněného Ing. Z. U. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 90 T 72/2010, byli obvinění T. U. a Ing. Z. U. oba uznání vinnými ad 1) trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon), ad 2) trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zákona, kterých se dopustili tím, že
1) obviněný T. U. ve dnech 7. 1. 2009 a 14. 1. 2009 a obviněný Ing. Z. U. dne 22. 1. 2009 v Brně, na Policii ČR OOP Brno-Výstaviště, ulice H., po řádném poučení dle trestního řádu jako osoby podávající vysvětlení shodně vypověděli proti pravdě, že dne 29. 11. 2008 kolem 12:00 hodin v B., v obchodním centru Campus Square se P. B., pokusil odcizit T. U. z levé kapsy kalhot jeho peněženku s finanční hotovostí 5.000,- Kč a osobními doklady, na základě těchto výpovědí bylo P. B. sděleno podezření z trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zákona ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zákona a následně podán návrh na potrestání,
2) oba obvinění dne 20. 7. 2009 v B., v průběhu hlavního líčení ve věci vedené proti obžalovanému P. B. pod sp. zn. 91 T 109/2009, po poučení dle trestního řádu jako svědci proti pravdě shodně tvrdili skutečnosti uvedené pod bodem 1), soud však jejich výpovědi neuvěřil a podle §226 písm. a) tr. řádu obžalovaného P. B., podaného návrhu na potrestání pro pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 a §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zákona zprostil.
Označeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl obviněný T. U. odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Obviněný Ing. Z. U. byl odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona, §53 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona a §54 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému peněžitému trestu ve výši třicetpěttisíc Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zákona mu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
Oba obvinění podali v zákonné lhůtě proti rozsudku Městského soudu v Brně odvolání. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 9 To 136/2011, odvolání obou obviněných podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
Prostřednictvím svého obhájce podali oba obvinění v zákonné lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 9 To 136/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 90 T 72/2010, dovolání. Dovoláním napadli všechny výroky napadeného rozhodnutí, tedy výrok o vině i navazující výroky o trestech, a to s odkazem na zákonné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.
V obsáhlém odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedli, že v rámci nalézacího řízení byly v jejich případě porušeny základní zásady trestního řízení, zejména zásady zakotvené v ustanoveních §2 odst. 5 a odst. 6 tr. řádu, přičemž vadami důkazního řízení v jejich případě bylo i opomenutí a neprovedení některých důkazů a svévolné hodnocení důkazů provedených bez logického základu, v důsledku čehož jsou soudem učiněná skutková zjištění s provedenými důkazy v nesouladu. Rozhodnutí soudů obou stupňů tak svědčí o určité libovůli v jejich rozhodování. Soudu prvního stupně dovolatelé vytkli, že některé důkazy neprovedl, některé naopak ano, avšak při jejich hodnocení byly pominuty. Obdobně diferencovaně přistoupil tento soud k hodnocení svědeckých výpovědí, kdy část výpovědí jednotlivých svědků byla konstatována a hodnocena, další tvrzení stejných svědků však byla ponechána bez povšimnutí, aniž by byl vysvětlen důvod takového postupu, pouze velmi stručně nalézací soud odkázal na určité důkazy či dokonce odkazoval na neprovedené důkazy či neprocesní listiny nacházející se ve spise.
S odkazem na konstantní judikaturu Ústavního soudu dovolatelé napadli postup soudů obou soudů spočívající v selekci důkazů, libovůli při rozhodování a rovněž namítli nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v tom, že odůvodnění rozhodnutí neobsahuje konkrétní důkazy, nýbrž pouhé odvolání se na obsah spisu. Podle názoru dovolatelů tak skutková zjištění zůstala neúplná a nebyly hodnoceny důkazy směřující ve prospěch jiné verze než verze obžaloby, v čemž spatřují porušení svého práva na spravedlivý proces. Dovolatelé zpochybnili správnost hodnocení důkazu – výpovědi poškozeného B., když namítli nedostatečné posouzení jeho věrohodnosti, a to ve srovnání s věrohodností osob dovolatelů samotných. Procesní pochybení je dále spatřováno v neprovedení výslechu navrhovaných svědků JUDr. K. a T. F.
Právní vadu spatřují v procesním pochybení, které dle jejich názoru spočívalo v tom, že ve věci vedené proti osobě poškozeného B. u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 109/2009, byly všechny orgány činné v trestním řízení vyjma soudu přesvědčeny o jeho vině, i dozorující státní zástupkyně po skončení dokazování navrhovala uznání viny, nicméně po zproštění obviněného B. obžaloby stejná státní zástupkyně ani nepodala odvolání. Tomu se podivoval i státní zástupce dozorující trestní věc dovolatelů, v jejímž rámci navrhoval i výslech dotyčné státní zástupkyně. Tato státní zástupkyně se poté z nepochopitelných důvodů stala dozorující státní zástupkyní v trestní věci dovolatelů, v rámci které - v rozporu se svými původními tvrzeními - uvedla, že se dovolatelé dopustili výše uvedených trestných činů a podala návrh na jejich potrestání. Soud prvního stupně odmítl tuto státní zástupkyni, jakož i soudce rozhodujícího ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 109/2009, vyslechnout, přičemž ani v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, jaké důvody ho vedly k názoru, že takový výslech není možno provést. Dovolatelé mají zato, že státní zástupkyně byla v jejich trestní věci podjatá a měla být vyloučena.
Dále dovolatelé zopakovali své námitky vůči hodnocení provedených důkazů, a to mimo jiné i v souvislosti s tím, že poškozený se nikdy nedostavil k hlavnímu líčení v jejich trestní věci a skutkový stav tak nebyl spolehlivě zjištěn bez důvodných pochybností.
Ve vztahu k uloženému trestu byla v rámci dovolání uplatněna námitka porušení zákazu reformace in peius u obviněného T. U., kdy mu byl trestním příkazem uložen trest obecně prospěšných prací, a poté, co obviněný podal odpor, mu byl odsuzujícím rozsudkem uložen trest přísnější.
Jako samostatnou otázku dovolatelé postavili procesní použitelnost jejich výpovědí z věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 109/2009, jakož i výpovědi svědka B. a výpovědí v rámci přestupkového řízení. Další námitku dovolatelé formulovali vůči soudům obou stupňů ohledně nepřesvědčivého a velmi stručného zhodnocení důkazů a z toho se odvíjející nepřezkoumatelnosti jejich rozhodnutí.
V petitu dovolání oba obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadená rozhodnutí (zřejmě míněna rozhodnutí soudů obou stupňů) a aby sám ve věci rozhodl tak, že oba obviněné zprostí obžaloby.
K obsahu dovolání podal své písemné vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci dovolacích námitek obviněných konstatoval, že dovolatelé nevznášejí jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkových větách a zákonných znaků souzených trestných činů a že brojí výlučně proti úplnosti provedeného dokazování, jakož i proti hodnocení důkazů soudy, přičemž prosazují vlastní skutkovou verzi, podle které se P. B. skutečně dopustil skutku, pro který byl stíhán ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 91 T 109/2009. Takové námitky státní zástupce označil za neslučitelné s formálně deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Za zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu státní zástupce označil též výklady dovolatelů týkající se podle jejich názoru nepochopitelného postupu a podjatosti státní zástupkyně, která byla dozorující státní zástupkyní v trestní věci P. B. a poté i v jejich trestní věci. Za irelevantní z hlediska použitého dovolacího důvodu označil státní zástupce rovněž námitky týkající se kvality odůvodnění soudního rozhodnutí. Pro úplnost státní zástupce dodal, že skutková zjištění učiněná soudy nejsou v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Pokud jde o dovolací důvod uplatněný podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, státní zástupce konstatoval, že obecnou námitku údajné nepřiměřenosti trestu nelze pod tento dovolací důvod podřadit. Stejně tak mimo tento dovolací důvod je i námitka týkající se porušení zákazu reformace in peius, který neplatí pro odpor jako specifický opravný prostředek.
Podle názoru státního zástupce nelze žádnou z námitek obsažených v posuzovaném dovolání nelze podřadit pod zákonné dovolací důvody. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Současně vyslovil souhlas s tím, aby o dovolání bylo za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, popřípadě i §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu, rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a uložen jim trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jejich řádný opravný prostředek. Obvinění jsou rovněž osobami oprávněnými k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opřeli, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze uplatnit v případě, kdy je namítáno, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. I z tohoto ustanovení trestního řádu mimo jiné vyplývá mimořádný a výjimečný charakter tohoto dovolacího důvodu, v rámci kterého nelze požadovat obecné přezkoumání a revizi rozhodnutí o trestu, nýbrž lze se domáhat pouze nápravy tímto ustanovením vymezených právních vad rozhodnutí o uloženém trestu.
V projednávaném případě dovolatelé s odkazem na výše uvedené dovolací důvody sice namítali údajný rozpor mezi provedenými důkazy a užitou právní kvalifikací, avšak učinili tak téměř výlučně s primárním vlastním hodnocením důkazů, námitkami ve vztahu k rozsahu dokazování, s poukazem na údajné rozpory mezi jednotlivými důkazy a jejich vyhodnocení soudem, a s vytvořením vlastní konstrukce skutkového stavu. Znamená to, že dovolatelé nezaložili svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože je v dovolání formálně proklamovali, nýbrž výlučně na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. řádu) se domáhali přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu. Tuto procesní námitku pod shora uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
Zcela mimo uplatněné zákonné dovolací důvody je i výše popsaná námitka dovolatelů týkající se postupu státní zástupkyně včetně námitky její podjatosti ve věci, neboť se jedná o námitku procesního charakteru, která se netýká žádného právního posouzení skutku či jiného hmotně právního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nelze ji ani podřadit mezi námitky vůči uloženému trestu ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Důvodem pro podání dovolání v intencích zákonného ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu (který však nebyl dovolateli uplatněn) je námitka, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán. Tuto námitku však nelze uplatnit, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, známa již v původním řízení a nebyla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Dovolatel je v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a – l ) tr. řádu, přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům stanoveným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení odkazováno ( srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05 a další).
Nejvyšší soud především konstatuje, že námitky obsažené v dovoláních obou obviněných, uplatnili v celém rozsahu v průběhu trestního řízení, zejména v odvolání, přičemž argumentace ve vztahu k těmto námitkám je totožná s tou, kterou uplatnili v řádném opravném prostředku. Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud se s námitkami obviněných zákonným způsobem vypořádal a své závěry v souladu s ustanovením §125 tr. řádu odůvodnil.
Pokud jde o námitky ve vztahu k věrohodnosti či nevěrohodnosti svědka P. B. je třeba uvést, že v trestních věcech není ojedinělá situace, kdy klíčovým usvědčujícím důkazem je výpověď poškozeného. Není porušením zásad spravedlivého procesu, pokud obecný soud obsah takové výpovědi vezme za prokázaný a neuvěří tvrzení obhajoby, poskytne-li pro takový závěr logické a věcně přesvědčivé odůvodnění, což se v posuzované věci stalo.
K námitce, že soudy nebyla respektována zásada „in dubio pro reo“ Nejvyšší soud učinil závěr, že tato zásada vyplývá z presumpce neviny vyjádřené v čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Znamená to, že zůstanou-li po provedení a zhodnocení reálně dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině obviněného nebo jakékoli skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, musí rozhodnutí vyznívat ve prospěch obviněného. Jak vyplývá z toho, co bylo řečeno výše, jak soud prvního tak druhého stupně neměly o vině obviněného žádné pochybnosti, nelze jim proto vytknout, že zásadu „in dubio pro reo “ v tomto případě neaplikovaly.
Zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s procesním předpisem musí být účastníkovi dána možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 Listiny základních práv a svobod), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení v rámci své obhajoby za potřebné. Tomu odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy obou stupňů v dané věci dostály a proto nelze dospět k závěru, že důkazní návrhy obviněného byly bez řádného důvodu opomenuty a tudíž nebyl konán „fair proces“. Řádnou aplikaci všech nezbytných prvků tohoto procesu nelze zaměňovat se subjektivním hodnoceném obviněného (obviněných), zda pro něj proces dopadl příznivě či nikoli, čili z hlediska výsledku spravedlivého procesu ( srov. nález IV. ÚS 463/2000, I. ÚS 2368/2009).
Ve vztahu k námitce vadného hodnocení důkazů soudy obou stupňů pokládá Nejvyšší soud za potřebné uvést, že soudy obou stupňů dostály požadavkům na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů, vztahující se k důkaznímu řízení jsou založeny na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Důkazní návrhy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti a vyvození skutkových zjištění z provedených důkazů věnovaly soudy obou stupňů dostatečnou pozornost. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, přičemž není pochybnost o tom, že hodnocení důkazů nevykazuje prvky svévole, jak se snaží dovodit dovolatelé. Nejvyšší soud tudíž nezjistil žádné vybočení z procesně zaručených práv obviněných, které by odůvodňovalo výjimečný zásah do zjištěného právního stavu. Za těchto okolností nezbývá než znovu zopakovat, že procesním postupem obou soudů nedošlo k porušení práva dovolatelů na spravedlivý proces. Komentáře obviněných dovozující tendenčnost v hodnocení důkazů, případně nepřihlížení k jimi označeným tzv. nepohodlným důkazům, nemají v ničem oporu. Obviněnými zmiňovaná a akcentovaná libovůle v procesu dokazování je pouze jejich ryze subjektivní interpretací této záležitosti.
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že mimo výše uvedené nezjistil ani tzv. extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich zhodnocením a učiněnými skutkovými závěry na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jedinou právně relevantní námitkou je ta, jež se týká údajného porušení zákazu reformace in peius ve vztahu k trestu uloženému obviněnému T. U. V tomto směru se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit s právním názorem státního zástupce, který je prezentován výše v písemném odůvodnění jeho vyjádření k podaným dovoláním, že totiž neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Nejvyšší soud však uplatněnou námitku shledal zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)
Ustanovení §314g odst. 1 tr. řádu upravuje specifický opravný prostředek, jímž je odpor. Po jeho podání oprávněným subjektem se vydaný trestní příkaz ruší a samosoudce je povinen ve věci nařídit hlavní líčení. Podle ustanovení §314g odst. 2 tr. řádu samosoudce při projednání věci v hlavním líčení není vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Z dikce tohoto zákonného ustanovení tak vyplývá, že v takovémto případě zásada zákazu reformace in peius neplatí. Odsuzujícím rozsudkem vyneseným v hlavním líčení konaném na podkladě odporu podaného pouze obviněným proto může být uložen i přísnější trest, než jaký byl uložen předchozím trestním příkazem. Možnost uložit po podání odporu a následném projednání věci v hlavním líčení přísnější trest má ostatně oporu v judikatuře Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu (srov. III.ÚS 39/09).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu však Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání je v té části, v níž odpovídá zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že dovolání obviněného T. U. odmítl. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného Ing. Z. U., neboť bylo podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu. Tato rozhodnutí učinil Nejvyšší soud aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á