ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.168.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 168/2011-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2011 o dovolání obviněných S. G. , K. J. S. a M. O. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 1 To 31/2010, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 1/2010, takto:
Dovolání obviněného S. G. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Dovolání obviněného K. J. S. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Dovolání obviněné M. O. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 52 T 1/2010, byli obvinění S. G., K. J. S. a M. O. uznání vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, kterého se společně s obviněnými P. B.a F. Ř. dopustili tím, že
od přesně nezjištěné doby, nejméně však od měsíce července 2008 po předchozích dohodách, ve vzájemné součinnosti a dělbě úkolů, se jako členové organizované skupiny osob působící přinejmenším na území České republiky a T., vedeni společným záměrem, spolu s dalšími dosud nezjištěnými osobami, vědomě podíleli na organizování a realizaci dovozu většího množství omamné látky heroin z T. do České republiky za účelem její další distribuce, a to tím způsobem, že
po předchozím nezdařeném pokusu o dovoz heroinu z T. do České republiky K. S. a P. B. ve dnech 30. 12. 2008 až 4. 1. 2009 a K. S. a jeho družkou M. O. ve dnech 6. až 9. 2. 2009, K. S. a S. G. nejpozději ode dne 10. 2. 2009 organizovali dovoz drogy z T. tak, že K. S. za tímto účelem sjednal jako kurýra F. Ř., kterému poskytl finanční prostředky na vydání cestovního pasu a slíbil mu odměnu 1 000 EUR a proplacení nákladů na cestu; dále K. S. společně se S. G. a P. B. zajistili F. Ř. zapůjčení osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Octavia, barvy šedá metalíza; K. S. s P. B. nechali ve dnech 9. až 10. 3. 2009 do vozu zabudovat výlučně pro účel převozu drogy skrytou schránku situovanou ve vnitřní části zadního nárazníku vozidla a obviněný S. G. zajistil u nezjištěné osoby v I. v T. opatření omamné látky heroin pro převoz do České republiky; F. Ř. a M. O. poté s uvedeným vozidlem vycestovali dne 13. 3. 2009 kolem 13.30 hod. z P. do I. v T., kam dne 14. 3. 2009 letecky vycestoval též S. G ., který po dobu jejich pobytu zajistil do předem připravené skryté schránky ve vozidle umístění celkem 45 balíčků obsahujících heroin o celkové hmotnosti 10 726,12 g s obsahem účinné látky 39,5% base diacetylmorfinu; následně F. Ř. a M. O. dne 19. 3. 2009 od cca 13.00 hod. tímto vozidlem s uschovaným heroinem vykonali jízdu z I. v T. přes B. r., R. S., M. r. a S. r. do České republiky, kde byli dne 20. 3. 2009 v čase 9.30 hod. v prostoru hraničního přechodu L. u dálnice D1, okr. B., Česká republika, podrobeni kontrole, při které byla ve vozidle nalezena výše uvedená omamná látka;
přičemž uvedeného jednání se dopustili bez příslušného povolení a přesto, že heroin je uveden jako omamná látka v příloze 3 zák. č. 167/1998 Sb. a je zařazen do seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, přitom jednali s vědomím, že se o takovou látku jedná.
Za tento trestný čin byli odsouzeni obviněný S. G. podle §283 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtrnáct a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a podle §70 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen i trest propadnutí věci, a to 45 ks balíčků o sumární hmotnosti 10.726,12 g s obsahem diacetylmorfinu (heroinu),1 ks mobilní telefon zn. Nokia 6230, 1 ks mobilní telefon zn. Nokia 2600, 1 ks SIM karty Vodafone, 1 ks SIM karty Vodafone,1 ks SIM karty Vodafone.
Obviněnému K. J. S. byl podle §283 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou, podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks mobilní telefon zn. Nokia černé barvy se světlou klávesnicí a šedou zadní částí, 1 ks mobilní telefon zn. Nokia 6101, SIM karta Vodafone.
Obviněná M. O. byla odsouzena podle §283 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou, a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jí byl uložen trest propadnutí věci, a to mobilní telefon zn. Nokia 3310, mobilní telefon zn. Nokia 3220, SIM karta Oskar, SIM karta, SIM karta T-Mobile, SIM karta Vodafone, SIM karta Life, telefonní karta do automatu.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání ihned po jeho vyhlášení všichni obvinění a státní zástupce.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 1 To 31/2010, podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. e) tr. řádu z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. řádu nově rozhodl tak, že
- obviněného S. G. uznal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zákona,
- obviněného K. J. S. uznal vinným organizátorstvím trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §10 odst. 1 písm. a), §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona,
- obviněnou M. O. uznal vinnou trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona,
kterých se jmenovaní obvinění společně s obviněnými P. B. a F. Ř. dopustili tím, že
od přesně nezjištěné doby, S. G., K. S., M. O. a P. B. nejméně od měsíce listopadu 2008 s dalšími dosud nezjištěnými osobami působícími na území T. a F. Ř. nejméně od února 2009 s označenými obviněnými, vedeni společným záměrem dovézt z T. do České republiky větší množství omamné látky heroin za účelem její další distribuce,
K. S. a S. G . nejpozději od dne 10. 2. 2009 organizovali na území České republiky dovoz z T. tak, že K. S. za tímto účelem sjednal jako kurýra F. Ř., kterému poskytl finanční prostředky na vydání cestovního pasu a slíbil mu odměnu 1.000 EUR a proplacení nákladů na cestu; dále K. S. se S. G. a P. B. zajistili F. Ř. zapůjčení osobního motorového vozidlo tovární značky Škoda Octavia, barvy šedá metalíza; K. S. s P. B. nechali ve dnech 9. 3. až 10. 3. 2009 do vozu zabudovat výlučně pro účel převozu drogy skrytou schránku situovanou ve vnitřní části zadního nárazníku vozidla a obviněný S. G . zajistil u nezjištěné osoby v I. v T. opatření omamné látky heroin pro převoz do České republiky;
F. Ř. a M. O. poté s uvedeným vozidlem vycestovali dne 13. 3. 2009 kolem 13.30 hod. z P. do I. v T., kam dne 14. 3. 2009 letecky vycestoval též S. G . , který po dobu jejich pobytu zajistil do předem připravené skryté schránky ve vozidle umístění celkem 45 balíčků obsahujících heroin o celkové hmotnosti 10.726,12 g s obsahem účinné látky 39,5 % base diacetylmorfinu; následně F. Ř. a M. O. dne 19. 3. 2009 od cca 13.00 hod. tímto vozidlem s uschovaným heroinem vykonali jízdu z I. v T. přes B. r., R. S., M. r. a S. r. do České republiky, kde byli dne 20. 3. 2009 v čase 9.30 hod. v prostoru hraničního přechodu L. u dálnice D1, okr. B., Česká republika, podrobeni kontrole, při které byla ve vozidle nalezena výše uvedená omamná látka;
K. S., který se zdržoval na území České republiky a udržoval telefonní styk s M. O., poté, co se dozvěděl, že F. Ř. a M. O. se s vozidlem již vracejí a nacházejí se na území M., začal bezprostředně zajišťovat garáž prostřednictvím L. B., která by byla k dispozici, a to výlučně za účelem demontáže a vyjmutí drogového materiálu;
uvedeného jednání se dopustili bez příslušného povolení a přesto, že heroin je uveden jako omamná látka v příloze 3 zák. č. 167/1998 Sb. a je zařazen do seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, přitom jednali s vědomím, že se o takovou látku jedná,
přičemž obviněný S. G. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 6. 1998, č.j. 5 T 48/98-343, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 1999, sp. zn. 3 To 386/98, pravomocně uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona, za který mu byl, jakož i za sbíhající se trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zákona, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, který vykonal dne 20. 1. 2003.
Označeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byli odsouzeni obviněný S. G. podle §187 odst. 4 tr. zákona, za použití §42 odst. 1 tr. zákona, k trestu odnětí svobody v trvání čtrnáct a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zákona k trestu vyhoštění z území České republiky do ciziny na dobu neurčitou, podle §55 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákona k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to 45 ks balíčků o sumární hmotnosti 10.726,12 g s obsahem diacetylmorfinu (heroinu), 1 ks mobilní telefon zn. Nokia 6230,1 ks mobilní telefon zn. Nokia 2600, 1 ks SIM karty Vodafone, 1 ks SIM karty Vodafone, 1 ks SIM karty Vodafone, digitální váhy CAMRY mod. EK8012 a digitální váhy EBD EK5055.
Obviněný K. J. S. podle §187 odst. 4 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvanáct a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zákona k trestu vyhoštění z území České republiky do ciziny na dobu neurčitou, podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona k trestu propadnutí věci nebo věci jiné majetkové hodnoty, a to mobilní telefon zn. Nokia černé barvy se světlou klávesnicí a šedou zadní částí, 1 ks mobilní telefon zn. Nokia 6101, SIM karta, SIM karta Vodafone.
Obviněná M. O. podle §187 odst. 4 tr. zákona, za použití §40 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazena do věznice s ostrahou, podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zákona k trestu vyhoštění z území České republiky do ciziny na dobu pěti let, podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to mobilní telefon zn. Nokia 3310, mobilní telefon zn. Nokia 3220, SIM karta Oskar, SIM karta, SIM karta T-Mobile, SIM karta Vodafone, SIM karta Life, telefonní karta do automatu.
Ve lhůtě podle §265e tr. řádu podali prostřednictvím svých obhájců obvinění S. G., K. J. S. a M. O. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 1 To 31/2010 dovolání.
Obviněný S. G. svým mimořádným opravným prostředkem napadl všechny výroky soudu druhého stupně s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. řádu.
Obviněný především namítl nesprávné právní posouzení skutku podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zákona s tím, že vymezení skutku není dostatečně specifikováno a dokazování nezachycuje konkrétní činnost konkrétních osob (vyjma obviněných), resp. skupiny osob působících mimo ČR, v dotčeném případě v T., odkud droga měla pocházet, ani jinde, když další osud zajištěné drogy zůstal neobjasněn. Nesprávně bylo jeho jednání posouzeno jako čin jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zákona. V této souvislosti dovolatel namítl, že skutkovými zjištěními nalézacího soudu, která nedoznala změn ani činností soudu odvolacího, byl skutkový děj ustálen počínaje dnem 10. 2. 2009, avšak ve výroku soudu druhého stupně byl oproti výroku soudu nalézacího nepřípustně rozšířen použitím formulace "nejméně od listopadu 2008". Dovolatel v této věci se ztotožňuje s argumentací soudu prvního stupně.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 1 To 31/2010, i řízení mu předcházející, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. řádu, přičemž ovšem nespecifikoval, jaké řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu mají být zrušena a kterému orgánu má být tedy věc přikázána, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V podání ze dne 2. 1. 2011 dovolatel vyslovil nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, resp. požádal, aby byl předvolán. Toto podání však nebylo učiněno prostřednictvím obhájce obviněného a proto je nelze z hlediska obsahu dovolání považovat za relevantní. Obhájce obviněného podáním ze dne 3. 1. 2011 naopak sdělil, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný K. J. S. napadl svým dovoláním výrok o vině s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a výrok o trestu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
Dovolatel uvedl, že naplnění dovolacího důvodu spatřuje ve skutkových zjištěních učiněných soudy obou stupňů, která považuje za nesprávná a neprokazující, že by se dopustil jednání, které mu je kladeno za vinu. Rozsudky soudů obou stupňů dovolatel označil za nezákonné s tím, že byl souzen již v době platnosti trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. a nikoli podle trestního zákona č. 141/1961 Sb. (zřejmě však měl na mysli trestní zákon č. 140/1961 Sb.). Podle dovolatele je úkolem Nejvyššího soudu přezkoumávat skutková zjištění, která jsou v příkrém rozporu s důkazy a následná aplikace hmotného práva je tudíž nesprávná a naplňuje důvodnost podání dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Dovolatel dále uplatnil řadu výtek vůči skutkovým zjištěním soudu, především ve vztahu k určení počátku stíhané trestné činnosti, naplnění znaku organizátorství trestného činu, znaku organizované skupiny, naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu a vědomosti obviněného ohledně podílu jiných osob působících v zahraničí. Podle jeho názoru učiněná skutková zjištění nejsou dostatečná k aplikaci užité právní kvalifikace skutku. Vyslovil názor, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť oba soudy postavily svůj názor na prokázání viny na nelogické řadě hypotéz, předpokladů a fikcí. Dokazování tak bylo neúplné, nesprávné a s provedenými důkazy se soudy řádně nevypořádaly.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu dovolatel uplatnil s tím, že mu byl uložen trest vyhoštění, přestože má v České republice několik roků povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí, prostředky na svoji obživu si obstarával formou brigádnické činnosti a se svojí družkou vychovávají ve společné domácnosti jejich dítě narozené v České republice. Výrokem o uložení trestu vyhoštění v rozsudku odvolacího soudu byl v jeho neprospěch porušen zákon, neboť trest vyhoštění byl uložen v rozporu s ustanovením §57 odst. 3 písm. c) tr. zákona.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podáním ze dne 20. 1. 2011 dovolatel prostřednictvím svého obhájce sdělil, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněná M. O. napadla shora označený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ve výroku o vině s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a výrok o trestu vyhoštění s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
Rozsudku Vrchního soudu v Olomouci vytkla obviněná nejprve tu část, kde se hovoří o tom, že cílem inkriminované cesty do T. byl převoz drogy, a nákupy obviněné O. měly pouze zastírací povahu, kdy tyto nákupy měly být prováděny za předstíraným účelem dalšího prodeje a krýt tak pravý cíl a účel cesty. Podle jejího názoru došlo k porušení zásady in dubio pro reo v tom, že jí bylo kladeno za vinu pašování heroinu, ačkoli jí nebylo spolehlivě prokázáno, že věděla o droze v autě nebo že by byla přítomna ukládání drogy do auta. Dovolatelka sice připustila, že se vypravila do T. na návrh obviněného S., avšak uvedla, že ani z této skutečnosti nelze a priori vyvozovat, že věděla o pravém účelu cesty.
Výhradu uplatnila k tomu závěru soudu, pokud bylo její jednání kvalifikováno jako čin člena organizované skupiny působící ve více státech. Vrchní soud v Olomouci zcela mimo oblast logického uvažování shledal obviněného Ř. vinným pouze podle ustanovení tr. zákona, v nichž se nehovoří o organizované skupině působící ve více státech, ač byl tento řidičem a zcela pochopitelně lze usuzovat, že měl vozidlo pod větší kontrolou, než dovolatelka. Ta se s využitím principu beneficia cohaesionis domáhá, aby v jejím případě byla kvalifikace ukládající přísnější trest za působení ve více státech soudem taktéž zrušena. Vznesla námitku i vůči té části rozsudku odvolacího soudu, kde je jí kladeno za vinu soustavné páchání trestné činnosti od listopadu 2008 a je tak dovozováno na základě cesty obviněné P. B. na Silvestra 2008, ačkoliv P. B. ve výrokové části za podnikání této cesty neodsuzuje a proto se nemůže jednat o žádnou soustavnost jednání odsouzených.
Uložení trestu vyhoštění na dobu 5 let považuje na nezákonné, neboť tento druh trestu zasahuje do její budoucí snahy o výchovu nezletilé A. O., která je v dočasné péči své tety, a o budování rodinného života společně s otcem dítěte K. J. S. Dovolatelka vyjádřila obavu, aby u nezletilé, o kterou má v úmyslu v budoucnu pečovat, nevznikl syndrom zavrženého rodiče či jiné psychické obtíže způsobené nemožností s matkou navštěvovat otce ve výkonu trestu, které by byly přímým důsledkem vyhoštění její matky.
Dále zpochybnila jednak soudem učiněná skutková zjištění, jakož i právní závěr, že svým jednáním naplnila také subjektivní stránku trestného činu, jímž byla uznána vinnou. Namítla, že soudy obou stupňů při svém rozhodování o vině svoje závěry neopřely o jediný přímý důkaz, ale pouze o několik nepřímých důkazů, které dokonce dle názoru dovolatelky na sebe vzájemně nenavazovaly a nepodařilo se jimi u ní prokázat úmysl jako jeden ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu, kterým byla uznána vinnou.
V petitu svého dovolání obviněná M. O. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (a v té souvislosti bylo také rozhodnuto o vazbě) a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovoláním všech tří výše jmenovaných obviněných se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství.
Dovolání obviněného S. G. státní zástupce označil za zjevně neopodstatněné. Uvedl, že v posuzované věci je nepochybné, že skutek byl realizován po předchozí vzájemné dohodě spolupachatelů sofistikovaným způsobem, plně odůvodňujícím závěr, že pachatelé tvořili organizovanou skupinu. Stejně tak má za nepochybné, že tato organizovaná skupina působila na území T., odkud drogy pocházely a ČR, kam byly dopraveny, tj. na území více států. Státní zástupce proto označil použitou právní kvalifikaci též dle §187 odst. 4 tr. zákona za plně odůvodněnou, obdobně jako posouzení dovolatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zákona, byť od jeho předchozího odsouzení pro zvlášť závažný trestný čin a propuštění z výkonu za něj uloženého trestu odnětí svobody uplynula již delší doba. Pokud jde o použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, vyslovil státní zástupce názor, že uplatnění tohoto důvodu nepřichází v úvahu, neboť odvolání obviněného nebylo soudem druhého stupně odmítnuto ani zamítnuto. Státní zástupce navrhl, aby dovolání tohoto obviněného bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, a to v neveřejném zasedání.
Rovněž dovolání obviněného K. J. S. označil státní zástupce za zjevně neopodstatněné. Konstatoval, že značná část tohoto dovolání nekoresponduje s použitým dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť směřuje proti hodnocení provedených důkazů a fakticky tak napadá skutková zjištění soudu, a dále proti domnělým vadám procesního charakteru, které však rovněž důvodem dovolání dle uplatněného dovolacího důvodu být nemohou.
Pokud jde o námitku dovolatele týkající se jeho odsouzení podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. a nikoli podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., označil tuto námitku za zjevně neopodstatněnou, neboť trestnost činu se posuzuje podle zákona pozdějšího jen v těch případech, jestliže je to pro pachatele příznivější, zatímco v ostatních případech se použije zákona účinného v době spáchání trestného činu. Nová právní úprava pro dovolatele příznivější není. Za zjevně neopodstatněnou považuje i námitku dovolatele uplatněnou ve vztahu k uloženému trestu vyhoštění. Poukázal na zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění podle §57 tr. zákona s tím, že tyto podmínky byly splněny a nedošlo ke kumulativnímu splnění podmínek dle §57 odst. 3 tr. zákona, pro které by nebylo možno takový trest uložit. Státní zástupce navrhl i u tohoto dovolání jeho odmítnutí jako zjevně neopodstatněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, a to v neveřejném zasedání.
Za zjevně neopodstatněné považuje státní zástupce také dovolání obviněné M. O. I u tohoto dovolání konstatoval, že část jeho obsahu je neslučitelná s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť směřuje proti hodnocení provedených důkazů a fakticky tak napadá skutková zjištění soudu. Pokud jde o námitku dovolatelky proti právní kvalifikaci též dle §187 odst. 4 písm. c) tr. zákona, považuje i v této části dovolání za zjevně neopodstatněné s tím, že dle skutkových zjištění soudu je nepochybné, že skutek byl realizován po předchozí vzájemné dohodě spolupachatelů a že pachatelé tvořili organizovanou skupinu působící ve více státech. Použitou právní kvalifikaci označil státní zástupce za zcela odůvodněnou. K námitce obviněné týkající se uloženého trestu vyhoštění státní zástupce uvedl, že všechny zákonné podmínky pro uložení tohoto trestu byly splněny a argumentace dovolatelky je zjevně neopodstatněná. I u tohoto dovolání státní zástupce navrhl jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako dovolání zjevně neopodstatněného, a to v neveřejném zasedání.
Pro úplnost je vhodné konstatovat, že obviněná M. O. podáním prostřednictvím své obhájkyně ze dne 12. 1. 2011 reagovala na výše uvedené stanovisko státního zástupce, s jehož obsahem vyjádřila nesouhlas.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že podaná dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřují proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a uložen jim trest. Obvinění jsou rovněž osobami oprávněnými k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opřeli, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) l) tr. řádu, na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který ve svých dovoláních uplatnili všichni tři obvinění, je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. který ve svých dovolání uplatnili obvinění K. J. S. a M. O., je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Z citovaného ustanovení mimo jiné vyplývá, že dovoláním se nelze domáhat změny výroku o uloženém trestu z důvodu, že dovolatel má za to, že trest byl nepřiměřeně přísný či naopak mírný, nebo například z důvodu, že soud nedostatečně zvážil okolnosti rozhodné pro určení, jaký druh trestu má být uložen v případě, že trestní zákon stanoví pro určitý trestný čin možnost uložení více druhů trestů apod. Dovolací soud tedy nemá možnost v řízení o dovolání zasahovat do uvážení soudu prvního či druhého stupně, bylo-li toto učiněno v mezích zákona, nýbrž toliko posoudit, zda rozhodnutí o trestu bylo učiněno v souladu se zákonem nebo zda meze zákona byly překročeny.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který ve svém dovolání uplatnil obviněný S. G., je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
Tento dovolací důvod tedy alternativně uvádí dvě možnosti jeho uplatnění, a to buď případ, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez splnění zákonných procesních podmínek pro toto rozhodnutí, nebo případ, kdy sice dovolatel na takovou vadu řízení nepoukazuje, ale své dovolání opírá o tvrzení, že řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí je zatíženo některou z vad napadnutelných s odkazem na některý z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)
Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).
Pokud jde o naplnění dovolacích důvodů uplatněných obviněným S. G., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obsahem tohoto dovolání je naplněn pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to v té části, kde dovolatel napadá právní kvalifikaci zjištěného skutku. Za relevantní z hlediska naplnění zákonných dovolacích důvodů nejsou ty námitky obviněného, ve kterých zpochybňuje skutkové závěry soudů obou stupňů, a to ať již v souvislosti s prokázáním naplnění znaků organizované skupiny působící ve více státech, nebo v souvislosti s vymezením doby páchání trestné činnosti. Tyto skutkové závěry byly přitom pro právní kvalifikaci skutku v napadeném rozsudku rozhodné a je jimi vázán - jak vyplývá z výše uvedeného - i dovolací soud.
Pokud jde o tu část dovolání, ve které obviněný S. G. svou argumentací naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ztotožnil se Nejvyšší soud s výše uvedeným názorem státního zástupce, že v této části je dovolání zjevně neopodstatněné.
Trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, přičemž spáchá takový čin jako člen organizované skupiny, nebo ve větším rozsahu a spáchá-li takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
Ze skutkových zjištění soudu, uvedených v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a dále specifikovaných v odůvodnění tohoto rozsudku, je evidentní, že jednáním obviněného byly všechny znaky skutkové podstaty trestného činu dle citovaného ustanovení tr. zákona naplněny, včetně znaků organizované skupiny působící ve více státech. Okolnost, že se skutkovými závěry a zjištěními soudu není dovolatel srozuměn, nemění nic na jejich závaznosti a je zcela zjevné, že zvolená právní kvalifikace těmto skutkovými zjištěním zcela odpovídá.
Podle §41 odst. 1 tr. zákona se pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
K námitce obviněného proti právnímu posouzení jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty je Nejvyšší soud rovněž nucen konstatovat, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. Je nesporné, že v obou případech byl obviněný S. G. odsouzen za zvlášť závažný úmyslný trestný čin, což ostatně ani dovolatel nezpochybňuje. Napadá-li dovolatel skutkové zjištění uvedené v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně (námitka ohledně počátku doby páchání trestného činu), je nutno mít tuto námitku za námitku skutkového charakteru, nespadající pod zákonný dovolací důvod a v řízení o dovolání tedy irelevantní. Pokud dovolatel k této námitce připojil též námitku porušení zásady obžalovací, pak jde o výtku procesního charakteru, kterou se rovněž v řízení o dovolání v rámci uplatněných dovolacích důvodů nelze zabývat.
Samotné právní posouzení jednání dovolatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty napadeným rozhodnutím soudu druhého stupně shledal Nejvyšší soud jako správné.
V posuzovaném případě nejde ani o extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť odvolací soud opřel své právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a v rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu řádně vyložil a odůvodnil. Odvolací soud se rovněž zákonným způsobem vypořádal s odvolacími námitkami obviněného.
K dovolání obviněného S. G. zbývá dodat, že jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je evidentně uplatněn v jeho druhé alternativě, tedy v souvislosti s tvrzením dovolatele, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V posuzovaném případě totiž nemůže být dán tento dovolací důvod v jeho první alternativě s tím, že by byl odmítnut nebo zamítnut jeho řádný opravný prostředek, aniž by byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, neboť k ničemu takovému v této trestní věci nedošlo.
Pokud - jak výše uvedeno - byly námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu posouzeny Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné, týká se toto posouzení i uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Závěrem k dovolání obviněného S. G. Nejvyšší soud konstatuje, že toto dovolání je v té části, v niž odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, dovoláním zjevně neopodstatněným. Proto Nejvyšší soud toto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Za zjevně neopodstatněné považuje Nejvyšší soud rovněž dovolání obviněného K. J. S.
I v případě tohoto dovolání je především nutno konstatovat, že svým obsahem se s uplatněnými dovolacími důvody slučuje toliko částečně. Jestliže dovolatel hned v úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku tvrdí, že "existenci uplatněného dovolacího důvodu spatřuje ve skutkových zjištěních učiněných ve věci soudem prvního stupně a soudem odvolacím, která považuje za nesprávná a neprokazující, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu", pak s ohledem na výše uvedené vysvětlení právní úpravy dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, v jehož rámci nelze skutková zjištění soudu napadat a v řízení o něm je přezkoumávat, musí Nejvyšší soud konstatovat, že pokud by se dovolání omezovalo pouze na výtky tohoto druhu, muselo by být bez věcného přezkumu odmítnuto podle §2656i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud proto nepřezkoumával námitky obviněného týkající se samotných skutkových zjištění soudu, včetně námitky ve vztahu ke zjištění doby páchání trestného činu, skutkových zjištění rozhodných pro posouzení subjektivní stránky trestného činu, nesprávné hodnocení důkazů, nedostatečný rozsah dokazování apod.
V souladu s uplatněným dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je však námitka dovolatele ohledně právního předpisu, který byl soudem pro právní posouzení jednání dovolatele aplikován. Tato námitka však je zcela zjevně neopodstatněná. V této souvislosti Nejvyšší soud shodně s výše uvedeným stanoviskem státního zástupce konstatuje, že skutečnost, že od 1. 1. 2010 nabyl účinnosti nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb., má ve vztahu k námitce dovolatele význam toliko ten, že se trestnost činu posuzuje podle zákona pozdějšího jen v těch případech, jestliže je to pro pachatele příznivější, zatímco v ostatních případech se použije zákona účinného v době spáchání trestného činu.
V posuzovaném případě je zjevné, že aplikace trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. nemohla přicházet v úvahu, neboť tento trestní zákoník pro jednání, jehož spácháním byl dovolatel uznán vinným, stanoví vyšší horní hranici trestní sazby u trestu odnětí svobody, než jak stanoví trestní zákon č. 140/1961 Sb. ve znění účinném v době spáchání trestného činu, přičemž ani z hlediska uložených trestů vyhoštění a propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty nejde o právní úpravu pro pachatele příznivější. Námitka dovolatele je tedy zjevně neopodstatněná.
Z hlediska naplnění zákonných dovolach důvodů je třeba považovat rovněž za relevantní námitku dovolatele proti uloženému trestu vyhoštění, kterou vznesl s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. I tuto námitku však Nejvyšší soud považuje za zjevně neopodstatněnou.
Podle §57 odst. 3 písm. c) tr. zákona, jehož nedodržení dovolatel namítá, soud trest vyhoštění neuloží, jestliže má pachatel na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Podmínky vedoucí k neuložení trestu vyhoštění dle citovaného ustanovení musí být splněny kumulativně ve svém souhrnu. V posuzovaném případě je však zcela zjevné, že u obviněného S. tyto podmínky kumulativně splněny nejsou. Okolnosti, které označuje dovolatel sám za své pracovní a sociální zázemí (obstarávání si prostředků k obživě brigádnickou činností) rozhodně nelze jako dostačující akceptovat, přičemž samozřejmě okolnost, že si dovolatel prostředky k obživě obstarával i trestnou činností, rovněž nelze považovat za dostatečné pracovní a sociální zázemí ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona. Pokud pak jde o zájem na spojování rodin, pak tento zájem byl zcela evidentně narušen již samotným trestným jednáním obviněného a spoluobviněné M. O., přičemž zájem na spojování rodin nelze vykládat tak, že by převažoval nad dalšími zájmy chráněnými trestním zákonem a absurdně vedl například k beztrestnosti pachatelů trestných činů.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud konstatuje, že toto dovolání je v té části, v niž odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, dovoláním zjevně neopodstatněným. Proto Nejvyšší soud toto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Rovněž dovolání obviněné M. O. shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněným. I v případě tohoto dovolání jsou některé z uplatněných námitek neslučitelné s použitými dovolacími důvody, neboť směřujíc proti samotným skutkovým zjištěním soudu. Dovolatelka ostatně sama ve svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že "jak soud prvního stupně, tak v návaznosti na to i odvolací soud chybně vyhodnotily provedené důkazy a následně dospěly k nesprávným skutkovým a právním závěrům, a to pak zejména k otázce viny či neviny odsouzené. Soudy obou stupňů uznaly odsouzenou vinnou i přesto, že se nepodařilo zcela jednoznačně prokázat, že by se odsouzená vědomě podílela na páchání předmětné trestné činnosti. Soudy obou stupňů se v odůvodnění napadených rozhodnutí náležitě nezabývaly ani subjektivní stránkou věci".
Nejvyšší soud k této části dovolání musí konstatovat totéž jako u dovolání obviněného S., tedy že veškeré námitky dovolatelky směřující k hodnocení provedených důkazů, rozsahu dokazování, skutkovým zjištěním rozhodným pro posouzení subjektivní stránky trestného činu apod. nejsou uplatnitelné a přezkoumatelné v řízení o dovolání. Pokud by se tedy dovolání opíralo pouze o námitky tohoto druhu, muselo by být toto dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Za relevantní námitku z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze označit námitku týkající se právního posouzení jednatelky též podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zákona, resp. námitku, že s využitím principu beneficia cohaesionis mělo být její jednání právně posouzeno stejně jako u obviněného Ř. Tuto námitku však Nejvyšší soud nemůže akceptovat jako opodstatněnou, neboť i tato námitka je dovolatelkou konstruována ryze na základě zpochybnění skutkových zjištění soudu, a to především skutkových zjištění ve vztahu k posouzení subjektivní stránky.
Další námitkou slučitelnou s uplatněným dovolacím důvodem je námitka obviněné proti uloženému trestu vyhoštění, v rámci níž dovolatelka odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou. Kromě toho, že se jedná v podstatě především o námitku vůči přísnosti uloženého trestu (což by samo o sobě tomuto zákonnému dovolacímu důvodu - jak výše vysvětleno - neodpovídalo), lze akceptovat, že dovolatelka se touto námitkou současně snaží vysvětlit, že uložením trestu vyhoštění v jejím případě byl porušen zájem na spojování rodin. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na výše uvedené stanovisko státního zástupce, s nímž se v této věci ztotožňuje, totiž že obviněné byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 roků, takže po tuto dobu nelze předpokládat, že by mohla společně s dcerou otce dítěte navštěvovat a nezletilá by v případě zájmu mohla otce navštěvovat v doprovodu jiné osoby. Nic by jí nebránilo tak nadále činit i po propuštění obviněné z trestu odnětí svobody.
Nejvyšší soud - obdobně jako ve vztahu k dovolání obviněného S. - dodává, že všechny podmínky pro uložení trestu vyhoštění byly i u této dovolatelky splněny a uložení tohoto trestu nebránily ani okolnosti uvedené v ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zákona.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud i dovolání M. O. v té jeho části, ve které je slučitelné se zákonnými dovolacími důvody, za zjevně neopodstatněné. Na tomto závěru nic nemění ani obsah výše zmíněné repliky dovolatelky na stanovisko státního zástupce k jejímu dovolání.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal, že dovolání podaná obviněnými S. G., K. J. S. a M. O. jsou zjevně neopodstatněná, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněných S. G., K. J. S. a M. O. odmítají, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravnýprostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 31. března 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á