ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.306.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 306/2011-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2011 dovolání obviněného F. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 7 To 234/2010, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 126/2009, a rozhodl takto:
Dovolání obviněného F. Š. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 92 T 126/2009, byl obviněný F. Š. za jednání uvedené pod body 1 – 6 výroku o vině uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 4 písm. a), b) tr. zákona, spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon), kterého se dopustil tím, že
1) společně s J. S. a L. K., odsouzenými rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 88 T 52/2008, dne 1. 3. 2004 kolem 20.55 hodin na silnici 3. třídy č. 3945 v km 5,95 v katastru obce S. při vyšetřování dopravní nehody vozidla tovární značky Ford Scorpio 2,0, majitele CCB Finance, s.r.o., nájemce L. K., uživatel F. Š. a vozidla tovární značky VW Transporter, majitele J. S., a to tak, že L. K. na základě předchozí domluvy s F. Š., který ho na místo zinscenované dopravní nehody přivezl, přesedl do vozidla Ford Scorpio a po příjezdu Policie ČR nepravdivě označili řidiče vozidla Ford Scorpio a L. K. se nepravdivě vydával za viníka dopravní nehody; následně nezjištěné osoby za J. S. a L. K. nahlásily u České pojišťovny, a.s., se sídlem S., P., pojistnou událost a požádali o pojistné plnění z uzavřené pojistné smlouvy, pojistník Santander Consumer Finance, a.s., kdy výše pojistných plnění byly stanoveny jednak na základě předložených falešných faktur za opravu vozidla VW Transportem a za zapůjčení náhradního vozidla, které měl vystavit J. H., na základě toho Česká pojišťovna, a,s,, podle dispozice J. S. zaslala na bankovní účet P. M. pojistné plnění ve výši 76.474,- Kč a další pojistné plnění ve výši 41.400,- Kč jako náhradu za zapůjčení náhradního vozidla, a jednak na základě předložené falešné faktury za opravu vozidla Ford Scorpio, kterou měl vystavit L. K., na základě toho Česká pojišťovna, a.s., zaslala na bankovní účet M. K. pojistné plnění ve výši 96.022,- Kč, svým jednáním způsobili škodu společnosti Česká pojišťovna, a.s. v celkové výši 213.896,- Kč (bod 1 ze sp. zn. 88 T 34/2009),
2) po předchozí domluvě v autoservisu v B. na ulici F. obvinění A. K. a F. Š. (společně s odsouzenými P. V. a P. M. ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 88 T 34/2009) dne 4. 7. 2004 kolem 22.55 hodin na ulici T. v B. zinscenovali za účelem vyplacení pojistnýc h plnění dopravní nehodu vozidla tovární značky Opel Astra Caravan, vozidla tovární značky AUDI A6, a vozidla tovární značky AVIA, a to tak, že P. V. podle předchozí domluvy zaparkoval vozidlo Opel Astra Caravan, zapůjčené mu pro tyto účely F. Š. a P. M., před vozidlo AUDI A6 A. K., za kterým stálo zaparkované vozidlo AVIA, zapůjčené J. H. P. M. a následně P. V. úmyslně narazil do vozidla AUDI A6 a toto odtlačil do vozidla AVIA, kdy po příjezdu Policie ČR se vydával za viníka dopravní nehody, přičemž následně dosud neustanovená osoba a A. K. nahlásili u České pojišťovny, a.s., se sídlem S., P., pojistnou událost a požádali o pojistné plnění z uzavřené pojistné smlouvy, kdy výše pojistných plnění byla stanovena jednak u vozidla AUDI A6 na základě A. K. předložených falešných faktur za opravu předmětného vozidla a za zapůjčení náhradního vozidla, které měl vystavit L. K., na základě toho Česká pojišťovna, a.s. zaslala dne 9. 8. 2004 na bankovní účet M. K., ke kterému měl dispoziční právo i A. K., pojistné plnění v celkové výši 144.969,- Kč a jednak u vozidla Opel Astra Caravan na základě falešné faktury za jeho opravu, kterou měla vystavit firma RD CREDIT, s.r.o., B., B., na základě toho Česká pojišťovna, a.s. zaslala dne 23. 8. 2004 na bankovní účet M. K. pojistné plnění ve výši 67.444,- Kč, čímž svým jednáním způsobili celkem škodu společnosti Česká pojišťovna, a.s. v celkové výši 212.413,- Kč (bod 2 ze sp. zn. 88 T 34/2009),
3) obvinění F. Š., A. K. a T. Š. dne 22. 7. 2004 v době okolo 01.50 v H. na ulici N. N. před domem po předchozí vzájemné domluvě za účelem získání neoprávněného majetkového prospěchu zinscenovali dopravní nehodu vozidla zn. Mercedes VITO, majitele spol. Daymler Chrysler Mercedes Benz Service Bohemia, a.s., vozidla AUDI A6, majitele A. K. a vozidlo AVIA, majitele I. S., a to tak, že dosud neustanovená osoba řídící uvedené vozidlo zn. Mercedes VITO s tímto úmyslně zezadu narazila do před ním stojícího vozidla zn. AUDI A6, které tak odrazem přední části narazilo do zadní části před ním stojícího vozidla zn. AVIA, poté se T. Š. na základě instrukcí od F. Š., který ho na uvedené místo přivezl, po příjezdu Policie ČR vydával za řidiče vozidla zn. Mercedes VITO, které ve skutečnosti neřídil, následně dne 16. 8. 2004 a 17. 8. 2004 neustanovená osoba za T. Š. a A. K. nahlásila u spol. Allianz pojišťovna, a.s., se sídlem K. Š., P., předmětnou inscenovanou dopravní nehodu jako pojistnou událost a požádala o pojistné plnění z uzavřené pojistné smlouvy na vozidlo zn. Mercedes VITO, kdy škoda na vozidle AUDI A6 byla likvidována na základě rozpočtu jako totální škoda a dále na základě A. K. předložené falešné faktury č. 2004 011, kterou měl vystavit Ing. L. K., za zapůjčení a užívání náhradního vozidla AUDI A6, a na podkladě těchto dokladů poškozená spol. Allianz pojišťovna, a.s., zaslala na bankovní účet M. K., ke kterému měl dispoziční právo A. K., dne 26. 8. 2004 pojistné plnění ve výši 131.200,- Kč a dne 17. 9. 2004 pojistné plnění ve výši 41.400,- Kč, čímž svým jednáním způsobili škodu společnosti Allianz pojišťovna, a.s. v celkové výši 172.600,- Kč;
4) obviněný F. Š. (s již odsouzeným P. V. a P. M. ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 88 T 34/2009) po předchozí domluvě v autoservisu v B. na ulici F. dne 21. 8. 2004 kolem 21.15 hodin v katastru obce O. na přivaděči od silnice č. 23 k dálnici D1 zinscenovali za účelem vyplacení pojistných plnění dopravní nehodu vozidla tovární značky Opel Astra Caravan, a vozidla tovární značky VW Golf 1,9, a to tak, že F. Š. řídící vozidlo tovární značky VW Golf, zapůjčené mu pro tento účel P. M., před nájezdem na D1 podle dohody přibrzdil a P. V. řídící vozidlo tovární značky Opel Astra Caravan, které měl za tímto účelem zapůjčené od F. Š., do něj úmyslně zezadu narazil, kdy po příjezdu Policie ČR se P. V. vydával za viníka dopravní nehody, přičemž následně dosud neustanovené osoby nahlásily u České pojišťovny, a.s., se sídlem S., P., pojistnou událost a požádaly o pojistné plnění z uzavřených pojistných smluv, kdy výše pojistných plnění byla stanovena u vozidla tovární značky VW Golf na základě rozpočtu stanoveného ze strany České pojišťovny, a.s., na základě kterého zaslala dne 20. 9. 2004 na bankovní účet P. B. pojistné plnění ve výši 216.672,- Kč, na vozidle Opel Astra Caravan nebylo ze strany České pojišťovny, a.s. pojistné plnění poskytnuto, neboť pojistné plnění v souhrnné výši za pojistný rok 14. 11. 2003 až 14. 11. 2004 již převýšilo sjednanou pojistnou částku na předmětné vozidlo, čímž svým jednáním způsobili škodu společnosti Česká pojišťovna, a.s., ve výši 216.672,- Kč (bod 5 ze sp. zn. 88 T 34/2009),
5) obviněný F. Š. dne 2. 10. 2004 v 22.05 hodin na území Slovenské republiky na dálnici D2 v 90.km na výjezdu B. – M. za účelem získání majetkového prospěchu zinscenoval dopravní nehodu s vozidlem zn. Mercedes Benz CLK 430, majitele leasingová spol. ŠkoFin, s.r.o., nájemce E. B., a to tak, že úmyslně narazil do svodidel, přičemž v té době již vozidlo bylo poškozeno a neopraveno po předchozí dopravní nehodě ze dne 13. 8. 2004, k níž došlo ve 14.55 hodin v P. na V. nám., šetřené Policií ČR pod č.j.: PSP-5163/DN-3-3406-2004, u kteréžto nehody vzniklá škoda na dotčeném vozidle již byla uplatněna a z pojistného plnění České pojišťovna, a.s., pod č. pojistné události, dne 12. 10. 2004 uhrazena pojistným plněním ve výši 150.257,- Kč. Následně dne 7. 10. 2004 neustanovená osoba za E. B. u České pojišťovny, a.s., nahlásila předmětnou inscenovanou dopravní nehodu jako pojistnou událost a požádala o pojistné plnění z uzavřené pojistné smlouvy na vozidlo zn. Mercedes Benz CLK 430, kdy škoda na tomto vozidle byla likvidována na základě rozpočtu, na základě čehož poškozená Česká pojišťovna, a.s. zaslala dne 5. 11. 2004 na bankovní účet, který je veden na osobu V. B., pojistné plnění ve výši 389.289,- Kč, přičemž V. B. předal toto pojistné plnění zainteresovanému P. M., čímž F. Š. způsobil poškozené společnosti Česká pojišťovna, a.s., se sídlem S., P. – N. M. škodu ve výši 389.289,- Kč,
6) Obvinění F. Š., R. G. a E. B. a dosud neustanovená osoba po předchozí vzájemné domluvě za účelem získání majetkového prospěchu dne 9. 1. 2005 kolem 20.40 hodin v B. na ulici R. zinscenovali dopravní nehodu vozidla zn. VW Golf, majitele D. D., a vozidla zn. Mercedes Benz C200, majitele spol. U-Tandem, s.r.o., a to tak, že dosud neustanovená osoba řídící uvedené vozidlo VW Golf úmyslně narazila zezadu do vozidla Mercedes, kdy poté R. G. a E. B. instruováni F. Š., který je na místo již zinscenované dopravní nehody přivezl, přičemž je požádal o to, aby se vydávali za řidiče zmíněných vozidel, s čímž souhlasili, po příjezdu Policie ČR se R. G. vydával za řidiče vozidla zn. Mercedes a E. Ř. se vydávala za řidičku vozidla zn. VW Golf a viníka dopravní nehody. Následně neustanovená osoba jménem D. D. dne 20. 1. 2005 nahlásila České pojišťovně, a.s. pojistnou událost a dosud neustanovená osoba jménem R. G. nahlásila dne 24. 1. 2005 České pojišťovně, a.s. pojistnou událost, kdy škody na vozidle VW Golf a Mercedes byly likvidovány na základě rozpočtů a poškozená Česká pojišťovna, a.s. zaslala na bankovní účet spol. ŠkoFin, s.r.o. dne 3. 2. 2005 pojistné plnění ve výši 29.111,- Kč (poj.událost č.) a dne 18. 2. 2005 na bankovní účet D. D. pojistné plnění ve výši 124.957,- Kč (poj. událost č.), který toto pojistné plnění předal zainteresovanému P. M., čímž svým jednáním způsobili společnosti Česká pojišťovna, a.s., se sídlem S., P. – N. M. škodu v celkové výši 154.065,- Kč.
Obviněný F. Š. byl za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 1 T 75/2005, a trestné činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zákona, podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona a podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 3. 2006 sp. zn. 14 T 60/2005, odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zákona, za použití §35 odst. 2 tr. zákona, ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona mu byl uložen peněžitý trest ve výměře dvě stě tisíc Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zákona byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků.
Podle §35 odst. 2 tr. zákona byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 1 T 75/2005 a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 3. 2006 sp. zn. 14 T 60/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Na základě včas podaného odvolání obviněného F. Š. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 7 To 234/2010, podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek ve vztahu k tomuto obviněnému zrušil ve výroku o trestu a za splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněnému F. Š. za trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 4 písm. a), b) tr. zákona, spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, jenž zůstal v napadeném rozsudku nedotčen, a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 1 T 75/2005, a trestné činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zákona, podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona a podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 3. 2006, sp. zn. 14 T 60/2005, uložil podle §248 odst. 3 tr. zákona, za použití §35 odst. 2 tr. zákona a §37a tr. zákona společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon obviněného podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařadil do věznice s ostrahou.
Podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona uložil peněžitý trest ve výměře dvě stě tisíc Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zákona byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků.
Podle §35 odst. 2 tr. zákona byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 1 T 75/2005 a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 3. 2006, sp. zn. 14 T 60/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 7 To 234/2010, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, podal obviněný F. Š. prostřednictvím své obhájkyně ve lhůtě podle §265e tr. řádu dovolání, ve kterém napadl rozsudek odvolacího soudu z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu s tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž rovněž zpochybnil zákonnost, resp. přiměřenost uloženého trestu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy obou stupňů chybně vyhodnotily provedené důkazy a následně dospěly k nesprávným skutkovým a právním závěrům, a to zejména ve vztahu ke skutku pod bodem 5) výroku rozsudku. Dovolatel tvrdí, že se nepodařilo zcela jednoznačně prokázat, že se tento skutek vůbec stal, resp. že je trestným činem či že by tento skutek spáchala konkrétní osoba. Soudy obou stupňů dle názoru dovolatele přehlížely jím uváděné skutečnosti a nevypořádaly se s nimi ani v odůvodnění svých rozhodnutí. V této souvislosti namítl, že soudy obou stupňů při rozhodování o vině nerespektovaly základní zásady trestního práva, příslušná zákonná ustanovení (konkrétně §125 tr. řádu) a judikaturu Nejvyššího soudu ČR týkající se hodnocení důkazů.
Ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody a peněžitému trestu dovolatel namítl, že uložené tresty neodpovídají zásadám ukládání trestů a účelu trestu ve smyslu §23 a násl. trestního zákona. Dle názoru dovolatele soudy obou stupňů nepřihlížely k tomu, že ačkoli již byl dříve soudně trestán, podstatnou část svých původních trestů odnětí svobody již vykonal, přičemž ve výkonu trestu se choval vzorně a řádně plnil své povinnosti. Dovolatel je přesvědčen, že za dané situace měl soud upustit od potrestání, neboť byl v podstatě opakovaně postihnut za stejné skutky několika tresty, tedy v rozporu se zásadou ne bis idem.
Dále dovolatel namítl, že z opisu jeho trestního rejstříku vyplývá, že měl být podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody Okresním soudem v Berouně, přičemž ovšem nikdy v B. nebyl a v působnosti Okresního soudu v Berouně žádný trest odnětí svobody v B. nevykonával.
Výhradu vznesl i vůči uloženému peněžitému trestu, kdy soudu vytkl uložení tohoto trestu bez ohledu na to, že mu již předchozími rozsudky byly uloženy další peněžité tresty a povinnost k náhradě škody, ačkoli je dlouhodobě ve výkonu trestu odnětí svobody, jeho příjmy jsou téměř nulové a tudíž nebude schopen uložený peněžní trest uhradit. Dovolatel má za to, že uložením peněžitého trestu je tudíž navýšena výměra trestu odnětí svobody. V této souvislosti dovolatel poukázal na ustanovení §54 tr. zákona s tím, že k tomuto ustanovení mělo být přihlédnuto a peněžitý trest jako trest nedobytný mu neměl být uložen.
V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podáním ze dne 7. 3. 2011, sp. zn. 1 NZO 1203/2010, doručeným Nejvyššímu soudu České republiky dne 14. 3. 2011 sdělila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, že nevyužije svého práva vyjádřit se k obsahu podaného dovolání, s nímž se seznámila. Vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod sice namítal nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, avšak učinil tak až na podkladě primárního zpochybnění hodnocení důkazů soudem, výtky nedostatečného rozsahu dokazování a s vytvořením vlastní konstrukce skutkového stavu. Znamená to, že dovolatel nezaložil svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože je v dovolání formálně proklamoval, nýbrž výlučně na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. řádu) se domáhal přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu. Tuto procesní námitku pod shora uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
V posuzovaném případě nekonstatoval Nejvyšší soud ani případný extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soud prvního stupně v posuzované trestní věci založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a v rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu řádně vyložil a odůvodnil. Výtka dovolatele ve vztahu k vadné aplikaci §125 tr. řádu tak nemá v ničem, mimo subjektivního pocitu dovolatele, oporu. Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu věci dospěl k závěru, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tyto důkazy v souladu se zákonnými požadavky také řádně vyhodnotil a na skutkových zjištěních uvedených ve výroku odvoláním napadeného rozsudku vině ničeho nezměnil. Odvolací soud se rovněž zákonným způsobem vypořádal s uplatněnými odvolacími námitkami obviněného.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že odkaz dovolatele na zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je uplatněn ryze formálně, zatímco skutečný obsah všech dovolacích námitek – až na jednu níže zmíněnou výjimku - v souladu s tímto dovolacím důvodem není.
Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)
Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Z citovaného ustanovení mimo jiné vyplývá, že se nejedná o dovolací důvod univerzálně použitelný k jakýmkoli výhradám proti uloženému trestu, ale o dovolací důvod, s jehož použitím lze napadnout toliko ty právní vady výroku o vině, které jsou v citované dikci zákona explicitně uvedeny. Nelze tedy namítat například ani nepřiměřenost (přísnost) uloženého trestu. Stejně tak pod tento dovolací důvod nelze podřadit námitky obviněného týkající se údajného „dvojího potrestání“ , neboť de facto jde o námitky napadající skutkové závěry soudu.
Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, byť nejde o právně relevantní dovolací námitku, že tvrzení obviněného o nesprávnosti údajů v rejstříku trestů, nemá v ničem oporu. Z opisu rejstříků trestu je naopak patrno, že obviněný byl podmíněně propuštěn ze dvou postupně vykonávaných trestů odnětí svobody, uložených jednak rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. 2 T 16/2003, a Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 3. 2006, sp. zn. 14 T 60/2005. Stalo se tak rozhodnutím Okresního soudu Brno – venkov ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 28 Pp 205/2008, se stanovenou zkušební dobou na čtyři roky. Nejde tedy o rozhodnutí Okresního soudu v Berouně jak uvádí.
V posuzovaném případě jedinou námitkou relevantní z hlediska použitého dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je námitka k uloženému peněžitému trestu, v rámci které dovolatel soudu vytkl nerespektování §54 tr. zákona.
Podle ustanovení §54 odst. 1 tr. zákona při výměře peněžitého trestu přihlédne soud k osobním a majetkovým poměrům pachatele; peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Z dikce tohoto ustanovení je nutno dovodit, že v řízení o dovolání lze relevantně jeho nedodržení namítnout z důvodu, že byl uložen trest, jehož uložení citované ustanovení zákona brání v případě, kdy je zřejmé, že peněžitý trest by byl nedobytný.
V posuzovaném případě Nejvyšší soud shledal, že tato námitka dovolatele – ač jako jediná odpovídá použitému dovolacímu důvodu – je zjevně neopodstatněná. Obviněnému byl uložen peněžitý trest v takové výši, o níž nelze apriori konstatovat, že bude v této výši nedobytný, jak namítá dovolatel. Skutečnosti, kterými byla námitka odůvodněna, Nejvyšší soud neshledal relevantními. Uložení peněžitého trestu ve výměře 200.000,- Kč odpovídá zjištěním, že cílem trestného jednání obviněného bylo získání majetkového prospěchu, kterážto částka činila cca 1.358.000,- Kč, a účelem uloženého peněžitého trestu naopak je částečné odčerpání této protiprávně nabyté částky s akcentem postihnout jím právě zištnou motivaci trestné činnosti obviněného. O takto stanovené výši peněžitého trestu nelze hovořit jako o neúměrné a ve svých důsledcích nedobytné, neboť dokazováním zjištěné skutečnosti nasvědčují závěru, že uložený trest odpovídá zákonným kriteriím stanoveným §23 a 31 tr. zákona. Na překážku uložení tohoto trestu není ani zjištění, že pachatel majetkového trestného činu bude povinen uhradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Opodstatněná není ani námitka obviněného ve vztahu k uloženému náhradnímu trestu odnětí svobody, neboť uložením tohoto trestu nedošlo k porušení ustanovení §54 odst. 3 věty druhé tr. zákona, nadto jeho výměra se nikterak nevymyká kriteriím danými citovaným ustanovením.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání je v té části, v níž odpovídá zvoleným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného F. Š. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. března 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á