ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.310.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 310/2011-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. dubna 2011 dovolání obviněného J. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 5 To 40/2010, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 11/2008, a rozhodl takto:
Dovolání obviněného J. P. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 10 T 11/2008, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon) ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona za jednání popsané pod body 5) až 8) výroku o vině, trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zákona, dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona za jednání popsané v bodech 9b) a 13) výroku o vině, kterých se dopustil tím, že společně s obviněným L. B.
5) dne 19. 10. 2007 ve 13.39 hodin v K., B. n., okres Ž. n. S., vešli maskovaní kuklami a ozbrojeni krátkými střelnými zbraněmi do budovy České spořitelny, a,s., přistoupili k přepážce banky a obviněný B. namířil na vedoucího pobočky P. K. zbraň a řekl mu: „Dej tam všechno, kurva, piča, dělej, dělej, dej tam všechno!“, a podal mu igelitovou tašku, P. K. do ní uložil finanční hotovost v bankovkách různých nominálních hodnot, obviněný P. mezitím odešel do vedlejší místnosti, kde se nacházela poradkyně H. V., které se zeptal: „Ty jsi to zmáčkla?“ a poté jí řekl: „Nic nemačkej!“, následně se vrátil k obviněnému B., který se P. K. ptal, zda se v bance nachází sejf, a po negativní odpovědi z banky odešli, a tímto jednáním způsobili České spořitelně, a.s., P., O., škodu ve výši 61.350,- Kč,
6) dne 26. 10. 2007 v 18.08 hodin na chodníku před krytými garážemi u vstupu do obchodního centra F. v B. na ulici V., s obličeji maskovanými kuklami a ozbrojeni krátkými střelnými zbraněmi, zastoupili cestu pracovnicím společnosti Tesco Stores, a.s. L. K. a I. B., o kterých se domnívali, že přenášejí tržbu, a v úmyslu zmocnit se jejich tašek namířili na ně zbraně, řekli jim: „Dej to sem!“, načež jim vytrhli z rukou věci, které nesly, a následně z místa činu utekli, a tímto jednáním způsobili L. K. škodu ve výši nejméně 306,- Kč a společnosti Tesco Stores, a.s., P., V., škodu ve výši nejméně 402,- Kč,
7) dne 29. 10. 2007 v době od 15.25 hodin do 15.30 hodin v pobočce České pošty, s.p. v D. R., okres Ž. n. S., s obličeji maskovanými kuklami a ozbrojeni krátkými střelnými zbraněmi, pod pohrůžkou použití namířené střelné zbraně požadovali po pracovnici pošty M. Ch. všechny peníze, které má, včetně kuponů do mobilních telefonů, a ta jim v obavách o svůj život a zdraví vydala ke škodě České pošty, s.p. částku ve výši 33.150,- Kč,
8) dne 14. 11. 2007 v době od 10.57 hodin do 11.00 hodin se na pobočce České pošty, s.p. v obci L., okres B., s obličeji maskovanými kuklami a ozbrojeni krátkými střelnými zbraněmi, pod pohrůžkou použití namířené střelné zbraně a slovy: „Dej mně ty peníze!“, požadovali po pracovnici pošty I. B. vydání finanční hotovosti, ta však na hrozbu reagovala skokem za stůl, kde se schovala, načež oba pobočku pošty opustili,
9b) v přesně nezjištěné době od 22.00 hodin dne 30. 12. 2007 do 06.30 hodin dne 31. 12. 2007 v obci Ú., okres P., po odemknutí vchodových dveří za pomoci shodných klíčů, které si dopředu obstarali od L. Š., vnikli do prostor benzínové čerpací stanice, kde se zmocnili klíčů od kanceláře a trezoru, kancelář a trezor odemkli a odcizili z něj ke škodě společnosti REKONOVA CZ, spol. s.r.o., Ú., P., příruční trezor s finanční hotovostí 23.364,- Kč, vše v hodnotě 23.864,- Kč, a ke škodě společnosti SVAM CS, s.r.o., U S., D. Ž., finanční hotovost 135.297,- Kč, dálniční známky, cigarety a dobíjecí telefonní kupóny, vše v celkové hodnotě 195.931,
přičemž obviněný J. P. se shora popsaného jednání dopustil, ač byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2004, sp. zn. 89 T 138/2004, odsouzen mj. pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a z výkonu trestu byl podmíněně propuštěn dne 3. 7. 2006 rozhodnutím Okresního soudu v Břeclavi, sp. zn. Pp 62/2006, se zkušební dobou 6 let,
obviněný J. P. sám
13) dne 25. 5. 2008 v době od 02.00 hodin do 02.30 hodin vnikl do uzavřeného dvora objektu firmy J. Š. na S. n., P., kde rozříznul plachtu u nákladní rampy, kde vypáčil dvoje dveře a vnikl do prostoru dílen, odkud odcizil minimálně 4 ks cívek smaltované mědi v celkové váze nejméně 144 kg, čímž firmě J. Š., P., S. n., způsobil škodu odcizením ve výši nejméně 34.081,- Kč a škodu poškozením minimálně 1.820,- Kč.
Za tyto trestné činy a sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu dle ustanovení §250b odst. 1, odst. 3 tr. zákona, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2009, č.j. 12 T 116/2008-110, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 3 To 293/2009, byl obviněný J. P. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §35 odst. 2 tr. zákona byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2009, č.j. 12 T 116/2008-110, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Součástí tohoto rozsudku bylo i rozhodnutí podle §228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti obviněného k náhradě škody a podle §229 odst. 2 tr. řádu o odkázání poškozených se zbytkem jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Na základě včas podaného odvolání státního zástupce a obviněného J. P. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 5 To 40/2010 podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 tr. řádu u obviněného J. P. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod body 5) až 8), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group Praha, Česká spořitelna, a.s., P. a Česká pošta, s.p., P. a za splnění podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. řádu sám nově rozhodl ve vztahu k obviněnému J. P. tak, že jej uznal vinným za jednání popsané pod body 1) až 4) nového výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona a jako spolupachatel ve smyslu §9 odst. 2 tr. zákona, kterého se obviněný dopustil tím, že společně s obviněným L. B. po předchozí dohodě
1 ) dne 19. 10. 2007 ve 13.39 hodin v K., B. n., okres Ž. n. S., vešli maskovaní kuklami a ozbrojeni krátkými střelnými zbraněmi do budovy České spořitelny, a,s., přistoupili k přepážce banky a obviněný B. namířil na vedoucího pobočky P. K. zbraň a řekl mu: „Dej tam všechno, kurva, piča, dělej, dělej, dej tam všechno!“, a podal mu igelitovou tašku, P. K. do ní uložil finanční hotovost v bankovkách různých nominálních hodnot, obviněný P. mezitím odešel do vedlejší místnosti, kde se nacházela poradkyně H. V., které se zeptal: „Ty jsi to zmáčkla?“ a poté jí řekl: „Nic nemačkej!“, následně se vrátil k obviněnému B., který se P. K. ptal, zda se v bance nachází sejf, a po negativní odpovědi z banky odešli, a tímto jednáním způsobili České spořitelně, a.s., P., O., škodu ve výši 61.350,- Kč,
2) dne 26. 10. 2007 v 18.08 hodin na chodníku před krytými garážemi u vstupu do obchodního centra F. v B. na ulici V., s obličeji maskovanými kuklami a ozbrojeni krátkými střelnými zbraněmi, které drželi viditelně v rukou, zastoupili cestu pracovnicím společnosti Tesco Stores, a.s. L. K. a I. B., o kterých se domnívali, že přenášejí tržbu, a v úmyslu zmocnit se jejich tašek namířili na ně zbraně, řekli jim: „Dej to sem!“, načež jim vytrhli z rukou věci, které nesly, a následně z místa činu utekli, a tímto jednáním způsobili L. K. škodu ve výši nejméně 306,- Kč a společnosti Tesco Stores, a.s., P., V., škodu ve výši nejméně 402,- Kč,
3) dne 29. 10. 2007 v době od 15.25 hodin do 15.30 hodin v pobočce České pošty, s.p. v D. R., okres Ž. n. S., s obličeji maskovanými kuklami a ozbrojeni krátkými střelnými zbraněmi, které drželi viditelně v rukou, pod pohrůžkou použití namířené střelné zbraně požadoval obviněný B. po pracovnici pošty M. Ch. všechny peníze, které má, včetně kuponů do mobilních telefonů, a ta jim v obavách o svůj život a zdraví vydala ke škodě České pošty, s.p. částku ve výši 33.150,- Kč,
4) dne 14. 11. 2007 v době od 10.57 hodin do 11.00 hodin se na pobočce České pošty, s.p. v obci L., okres B., s obličeji maskovanými kuklami a ozbrojeni krátkými střelnými zbraněmi, které drželi viditelně v rukou, pod pohrůžkou použití namířené střelné zbraně a slovy: „ Dej mně ty peníze!“, požadoval obviněný B. po pracovnici pošty I. B. vydání finanční hotovosti, ta však na hrozbu reagovala skokem za stůl, kde se schovala, následně se obviněný P. snažil u jiné přepážky otvorem v ní prostrčit ruku a dosáhnout na peníze, což se mu nepodařilo, načež oba obvinění pobočku pošty opustili,
a jednání popsaného pod body 1) až 4) se obviněný J. P. dopustil, ač byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2004, č.j. 89 T 138/2004-225, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 5 To 30/2005, odsouzen mimo jiné i za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona, pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zákona a trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a dále za sbíhající se trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 2. 8. 2004, č.j. 12 T 746/2003-175, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a z jehož výkonu byl následně usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. 7. 2006, č.j. Pp 62/2006-16 dne 3. 7. 2006 podmíněně propuštěn, přičemž mu byla stanovena zkušební doba v trvání šesti roků.
Za trestný čin uvedený výše pod body 1) až 4) tohoto rozhodnutí a dále za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. zákona, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nedotčen, a za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu dle ustanovení §250b odst. 1, odst. 3 tr. zákona, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2009, č.j. 12 T 116/2008-110, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 3 To 293/2009, byl J. P. podle §234 odst. 1 tr. zákona za použití §42 odst. 1 tr. zákona a §35 odst. 2 tr. zákona odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zákona byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2009, č.j. 12 T 116/2008-110, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 3 To 293/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost uhradit poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem P., T., škodu ve výši 57.260,- Kč, společnosti Česká spořitelna, a.s., se sídlem P., O., škodu ve výši 27.240,- Kč, a společnosti Česká pošta, s.p., se sídlem P. v., P., škodu ve výši 10.000,- Kč, a to společně a nerozdílně se spoluobviněným L. B. (ohledně jehož povinnosti uhradit uvedenou škodu zůstal napadený rozsudek nedotčen).
Prostřednictvím své obhájkyně podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti označenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) a h) tr. řádu s tvrzením, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutků a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení věci a soudy mu v důsledku toho nesprávně uložily trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným a dále že v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný především namítl porušení ustanovení §3 odst. 2 tr. zákona, podle kterého čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. V této souvislosti poukázal na trestní zákoník č. 40/2009 Sb. (v dovolání nesprávně označený jako „novela z.č. 140/1961 Sb. trestního zákona provedenou z.č. 40/2009 Sb., trestním zákoníkem“) s tím, že od 1. 1. 2010 (datum nabytí účinnosti nového trestního zákoníku) není trestným jednáním, kdy si pachatel přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, tak jak je kvalifikoval trestní zákon účinný do 31. 12. 2009 v ust. §247 odst. 1 písm. e) tr. zákona. Pokud mu bylo kladeno za vinu spáchání trestného činu krádeže v pokračování dvěma dílčími skutky popsanými pod body 9b) a 13) rozsudku soudu prvního stupně, pak tyto skutky byly nesprávně právně posouzeny, neboť měly být kvalifikovány toliko jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, tedy s vypuštěním kvalifikace dle písm. e), a to v případě soudu prvního stupně, který rozhodoval ve věci dne 21. 12. 2009, tedy „pouhých 10 dnů před zmíněnou novelou“. Dle názoru dovolatele tedy i když skutek vykazoval formálně znaky uvedeného trestného činu, jeho stupeň nebezpečnosti „s přihlédnutím k blížící se novele provedené trestním zákoníkem od 1. 1. 2010 byl nepatrný, tudíž se nejednalo o trestný čin krádeže ve smyslu zákonných znaků skutkové podstaty zahrnuté pod písm. e) citovaného trestného činu“.
Dovolatel dále uvedl, že toto nesprávné právní posouzení skutku nenapravil k jeho odvolání ani soud druhého stupně, který rozhodoval již za účinnosti nového trestního zákoníku, a který ve svém rozhodnutí poukázal na to, že nová právní úprava není pro obviněného příznivější, proto je třeba použít právní úpravu platnou v době spáchání skutku a skutečnost, že při nové právní úpravě by zákonný znak opětovnosti ve smyslu §247 odst. 1 písm. e) tr. zákona již nebyl naplněn, je třeba vzít v úvahu pouze při výměře vlastního trestu ve smyslu ust. §419 tr. zákoníku. S tímto výkladem dovolatel vyslovil nesouhlas, neboť podle jeho názoru jde o porušení ústavně garantované zásady, že pachatele lze stíhat pouze za činy, které jsou jako takové uvedeny v trestním zákoně. Namítl, že pokud odvolací soud rozhodoval v době, kdy jednání pachatele již nevykazovalo zákonné znaky trestného činu z hlediska opětovnosti, nebylo ho možno uznat vinným trestným činem s právní kvalifikací dle §247 odst. 1 písm. e) tr. zákona.
Rovněž odkaz odvolacího soudu na §419 tr. zákoníku dovolatel označil za nepřiléhavý, neboť toto ustanovení se vztahuje na tresty uložené před nabytím účinnosti nové právní úpravy za čin, který není trestným činem a tudíž se tyto tresty nebo jejich nevykonaný zbytek nevykonají. Uvedené ustanovení tak doléhá pouze na pravomocná rozhodnutí v trestních věcech, nikoli na nepravomocná trestní řízení, jak tomu bylo v dané trestní věci.
Další námitka dovolatele směřovala proti právnímu posouzení jeho jednání popsaného pod body 1) až 4) výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně jako jednání, kterého se měl dopustit jako zvlášť nebezpečný recidivista. V této souvislosti namítl, že v dané trestní věci neexistovaly skutečnosti, které by svědčily pro právní posouzení jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve vztahu k trestnému činu loupeže, resp. zločinu loupeže, tedy ani v případě užití staré právní úpravy účinné v době spáchání trestného činu, ani podle nové právní úpravy, která by byla eventuelně pro pachatele příznivější. Dovolatel uvedl, že i když se po formální stránce jeví, že by bylo na místě použití ustanovení §41 tr. zákona, má za to, že nebyla naplněna materiální stránka uvedené kvalifikace a soud druhého stupně tak dospěl k nesprávnému právnímu posouzení skutku, když jej uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona jako zvlášť nebezpečného recidivistu za použití ustanovení §41 odst. 1 tr. zákona. V rámci této námitky uvedl, že soud nedostatečně zohlednil zejména dobu, kdy trestná činnost byla spáchána, a rovněž další skutečnosti, jako např. jeho nízký věk, kdy se dopustil prvního trestného činu loupeže, dále rozhodující podíl spoluobviněného B., který ho k dalším loupežím přiměl jako hlavní iniciátor, a také chování dovolatele v době vazby a ve výkonu trestu, ve kterém se nacházel v době rozhodování soudu druhého stupně a další okolnosti na straně dovolatele jako obviněného.
Podle dovolatele v jeho trestní věci existuje extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry obou soudů, které jsou dle jeho názoru v rozporu se zásadami formální logiky při hodnocení obsahu provedeného dokazování, když zejména svým rozhodnutím ohledně shora uvedených skutků porušily jednak ustanovení §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zákona a soud druhého stupně pak v posouzení naplnění znaku zvlášť nebezpečné recidivy ve vztahu k trestnému činu loupeže a o výši ukládaného trestu, když ve svém důsledku tak porušily zásadu in dubio pro reo. Skutková zjištění soudů jsou tak dle tvrzení dovolatele pravým opakem toho, co bylo ve skutečnosti obsahem dokazování prokázáno. Důsledkem je porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spatřuje v tom, že mu byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, eventuelně zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu dovolatel označil v tom, že Vrchní soud v Olomouci nevyhověl jeho žádosti i žádosti jeho obhájkyně o odročení nařízeného veřejného zasedání z důvodu zajištěné zahraniční dovolené obhájkyně. Dovolatel namítl, že odůvodnění negativního rozhodnutí soudu bylo nedostatečné, soud mohl a měl této žádosti vyhovět a pokud tak neučinil a vyzval obhájkyni k substitučnímu zastoupení (což tato byla i přes nesouhlas obviněného nucena učinit), pak de facto znemožnil řádný výkon obhajoby obviněného a obviněný, ačkoli byl formálně zastoupen advokátem, de facto žádného advokáta neměl.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, pokud sám ve věci nerozhodne tak, že jej uzná vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, event. trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákona v pokračování 2 dílčími skutky viz shora, jakož i další trestné činy a uloží mu přiměřený souhrnný trest odnětí svobody a rovněž učiní rozhodnutí o nárocích poškozených na náhradu škody podle zjištěného skutkového stavu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. c), g) a h) tr. řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu lze uplatnit tehdy, jestliže dovolatel tvrdí, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. V posuzovaném případě je jednou z dovolacích námitek obviněného přesvědčení, toto jeho právo bylo z důvodů výše uvedených porušeno. Nejvyšší soud tuto námitku obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
Z obsahu posuzovaného trestního spisu je patrno, že v řízení byla dodržena zejména ta ustanovení trestního řádu, která zabezpečují právo obviněného na obhajobu. Obviněný měl obhájce v řízení od samotného počátku trestního řízení, jež pro něj započalo sdělením obvinění, a to s ohledem na důvody nutné obhajoby uvedené v ustanovení §36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. řádu. Nebylo zjištěno, že by v jakékoli fázi trestního řízení obhájce neměl, rovněž nebylo zjištěno, že by obhájci obviněného bylo v přípravném řízení čí v řízení před soudem prvního stupně upíráno oprávnění vykonávat jeho obhajobu v plné, zákonem zaručené, šíři. Nelze konstatovat ani to, že by došlo k porušení práva na obhajobu a že by obviněný neměl obhájce v řízení před soudem druhého stupně. Odvolací soud velmi zevrubně rozebral v písemném vyhotovení svého rozsudku na str. 18 a 19 situaci, která vyvstala poté, co obhájkyně obviněného, která byla osm týdnů předem informována o termínu konání odvolacího řízení, sdělila, že jede na dovolenou a žádá z tohoto důvodu odročení veřejného zasedání. Odvolací soud rovněž podrobně vyložil, jak byla obhajoba obviněného zajištěna v situaci, kdy tento soud na návrh odročit jednání nepřistoupil, a popsal okolnosti jež s přípravou obhajoby u veřejného zasedání před vrchním soudem souvisely. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že odvolací soud byl při stanovení termínu veřejného zasedání vázán příkazem plynoucím z ustanovení §71 odst. 1 tr. řádu, dle něhož orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyřizovat vazební věci přednostně s největším urychlením. Toto ustanovení navazuje a rozvíjí čl. 8 Listiny základních práv a svobod. Lze tudíž shrnout, že byla-li obhájkyně obviněného zastoupena u veřejného zasedání substitučně jinou advokátkou, která měla dostatečný čas a prostor k přípravě již dopředu původní obhájkyní zpracované obhajoby obviněného, nelze jen v tomto faktu shledávat porušení zákonných ustanovení o nutné obhajobě. Dovolatel také výslovně připouští, že byl "formálně zastoupen advokátem". Jeho následujícímu tvrzení, že "de facto žádného advokáta neměl", nelze přiznat opodstatněnost. Skutečnost, že dovolatel byl u veřejného zasedání zastoupen advokátem v substituci, jednak nelze považovat za absenci povinné obhajoby, jednak se zcela zjevně jedná o stav způsobený okolnostmi na straně obhajoby samotné, nikoli procesním postupem soudu. Jako námitka odůvodňující výše uvedený dovolací důvod tak nemůže argumentace dovolatele obstát.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod především namítl, že jeho jednání mělo být posuzováno podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. a nikoli podle trestního zákona účinného v době spáchání trestného činu. Námitky dovolatele v tomto ohledu shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.
Za irelevantní je nutno považovat výtku obviněného vztahující se k rozsudku soudu prvního stupně založené na názoru, že tento soud měl přihlédnout „k blížící se novele provedené trestním zákoníkem od 1. 1. 2010“. Jednak se v případě trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. nejedná o novelu, nýbrž o zcela nový kodex trestního práva hmotného, jednak by bylo v rozporu se zákonem, pokud by jakýmkoli způsobem soud aplikoval zákon, jehož účinnost doposud nenastala. Okolnost, že soud prvního stupně rozhodoval dne 21. 12. 2009, na této skutečnosti ničeho nemění. Odkaz dovolatele na ustanovení §2 odst. 1, 2 trestního zákoníku je zcela nepřípadný, neboť v případě ustanovení §2 odst. 1 je pochopitelně nutno za pozdější zákon považovat ten zákon, který je účinný v době rozhodování soudu. Jestliže tedy soud prvního stupně rozhodoval v době, kdy nový trestní zákoník ještě nenabyl účinnosti, nemohl být žádným způsobem tímto soudem aplikován. Odkaz dovolatele na ustanovení §2 odst. 2 tr. zákoníku se již vůbec nemůže k posuzované věci vztahovat, neboť toto ustanovení upravuje situaci, kdy se zákon změní během páchání činu, přičemž pochopitelně se ani ve smyslu tohoto ustanovení nemůže jednat o změnu zákona do doby, než pozdější zákon nabude účinnosti.
Pokud jde o výhrady dovolatele vůči postupu soudu druhého stupně, který rozhodoval již v době účinnosti trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. a který ponechal výroky o vině popsanými pod body 9b) a 13) z napadeného rozsudku nalézacího soudu beze změny, pak i tyto výhrady shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. Výše popsaná námitka obviněného vůči této části výroku o vině byla uplatněna již v řízení o jeho řádném opravném prostředku, přičemž soud druhého stupně se s ní řádně vypořádal. Nejvyšší soud nepovažuje za zcela nezbytné opakovat pregnantní argumentaci odvolacího soudu (viz str. 25 rozsudku soudu druhého stupně). Zcela se ztotožňuje s názorem tohoto soudu, že není možno pro posuzované jednání použít ustanovení tr. zákoníku č. 40/2009 Sb., neboť by to nebylo pro obviněného příznivější, a to s ohledem na skutečnost (v dovolání nezmíněnou), že v případě použití trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. by přicházela v úvahu právní kvalifikace činu podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku vzhledem ke způsobení větší škody, v důsledku čehož by došlo ke zvýšení trestní sazby. Nejvyšší soud se rovněž ztotožnil s názorem soudu odvolacího, že není důvodná námitka vůči kvalifikaci skutku podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zákona, neboť z důvodů, které již dostatečně přehledně a správně vyložil odvolací soud, je nutno pro právní posouzení skutku použít kompletní právní kvalifikaci dle trestního zákona účinného v době spáchání činu.
Pokud jde o výhradu dovolatele, že odkaz odvolacího soudu na ustanovení §419 tr. zákoníku není pro daný případ přiléhavý, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde zřejmě o formulační nedorozumění, kdy si dovolatel ne příliš zdařilou formulaci soudu nesprávně vyložil. Nicméně především dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ani ustanovení §419 tr. zákoníku nemůže mít pro právní posouzení skutku ve výroku o vině relevantní vliv, neboť toto ustanovení upravuje pravidla při rozhodování trestu, nikoli výkladová pravidla pro právní posouzení skutku v rámci výroku o vině.
Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněnou rovněž námitku dovolatele ve vztahu k posouzení jeho jednání popsaného pod body 1) až 4) výroku o vině z rozsudku soudu druhého stupně. I zde se Nejvyšší soud zcela ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že právní kvalifikace jednání obviněného podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. by nebyla pro tohoto obviněného příznivější, a to z důvodů, které odvolací soud podrobně vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud rovněž řádně odůvodnil, proč narozdíl od soudu prvního stupně posoudil jednání obviněného jako čin zvlášť nebezpečného recidivisty. Nejvyšší soud nepovažuje za potřebné tuto argumentaci odvolacího soudu ve svém rozhodnutí opakovat, toliko na ni odkazuje s tím, že ji považuje za zcela správnou. Nejvyšší soud k argumentaci dovolatele pouze dodává, že pokud podle dovolatele nebyly prokázány skutečnosti, které by svědčily pro právní posouzení jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve vztahu k trestnému činu loupeže a že nebyla naplněna materiální stránka uvedené kvalifikace, pak námitky tohoto charakteru nemůže Nejvyšší soud jako soud dovolací zohlednit, neboť se jedná svou povahou o námitky vůči samotným skutkovým zjištěním soudu a tedy námitky neodpovídající žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. V této části svého mimořádného opravného prostředku založil dovolatel svou argumentaci na vlastní konstrukci skutkového stavu a svém vlastním hodnocení svého jednání. Znamená to, že dovolatel nezaložil tuto část svého mimořádného opravného prostředku na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože je v dovolání formálně proklamoval, nýbrž výlučně na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. řádu) se domáhal přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu. Tuto procesní námitku pod shora uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
V posuzovaném případě nejde ani o extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soud prvního stupně ve věci dovolatele založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a v rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu řádně vyložil a odůvodnil. V žádném případě nemá v ničem oporu tvrzení dovolatele, že hodnocení důkazů je nelogické, v rozporu s formální logikou, což ostatně ani argumentačně nedoložil. Odvolací soud se pak zákonným způsobem vypořádal s odvolacími námitkami jak obviněného, tak státního zástupce a způsobem konformním se zákonem vysvětlil, proč výše zmíněným obviněného v tomto směru nepřiznal právní relevanci.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je dán v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný J. P. byl uznán vinným, jak výše uvedeno, za jednání uvedené pod body 1) až 4) rozsudku, trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona a jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zákona. Podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zákona kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let. Pokud soud ukládá trest zvlášť nebezpečnému recidivistovi musí aplikovat ustanovení §42 tr. zákona. Ze znění §42 odst. 1 tr. zákona vyplývá, že horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené tímto zákonem se u zvlášť nebezpečného recidivisty zvyšuje o jednu třetinu. Zvlášť nebezpečnému recidivistovi soud uloží trest v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody. Zvýšená trestní sazba dle takto určeného pravidla je u trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona v rozpětí od 7 let 8 měsíců do 13 let 4 měsíců. Z uvedeného je zjevné, že dovolateli nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu pro trestný čin, jímž byl uznán vinným. Okolnost, že dovolatel se domáhal jiné právní kvalifikace svého jednání, není v této souvislosti relevantní. I v této části je tedy nutno podané dovolání považovat za zjevně neopodstatněné.
Z výše uvedeného výkladu je rovněž opodstatněn ten závěr Nejvyššího soudu, že obviněný zcela nedůvodně poukázal na porušení zásady in dubio pro reo. Tuto zásadu je nutno aplikovat vždy, existují-li i poté, co jsou provedeny všechny dostupné důkazy, pochybnosti o vině pachatele. O tuto situaci se v posuzované trestní věci nejedná, neboť jak již uvedeno, skutková zjištění soudů obou stupňů byla úplná, vyčerpávající a bez pochybností umožňující učinit závěr o vině obviněného.
„Fair proces“, který byl dle jedné z dovolacích námitek obviněnému upřen, má stanoveny zásady v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sbírky zákonů. Podle odst. 1 tohoto ustanovení má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně. Podle odstavce 2 se každý, kdo je obviněn z trestného činu, považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Dalšími podmínkami spravedlivého procesu je možnost vést řízení v jazyce, jemuž pachatel rozumí, mít tlumočníka, mít obhájce a jeho prostřednictvím uplatňovat svou obhajobu, vyslýchat svědky své i proti sobě za stejných podmínek. Nejvyšší soud z obsahu předloženého trestního spisu nenabyl pochybností, že tyto základní předpoklady pro závěr, že šlo o spravedlivý proces, byly v posuzovaném trestním řízení naplněny. Samotná skutečnost, že obviněný není s výsledkem proběhlého procesu spokojen, není premisou, od níž se odvíjejí úvahy zda proces byl či nebyl spravedlivý. Všechna vzpomenutá práva obviněného byla respektována a není důvod uplatněné námitce přisvědčit.
Závěrem Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)
Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona.V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání je v té části, v níž je svým obsahem v souladu s použitými dovolacími důvody, zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného J. P. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. dubna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á