ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.5.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 5/2011-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. února 2011 o dovolání obviněného Ing. A. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 6 To 362/2010, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 1 T 2/2008, takto:
Dovolání obviněného Ing. A. S. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 1 T 2/2008, byl obviněný Ing. A. S. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zákon), kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěný den kolem dne 25. 6. 2003, v K. na ulici V., v kanceláři firmy M. – r., za účelem získání finančních prostředků pro svou potřebu, vylákal pod příslibem zhodnocení vkladu 12% úrokem od M. H., finanční částku ve výši 500.000,-Kč, přičemž věděl, že tuto částku nijak nezhodnotí a majitelce nikdy nevrátí, kdy za tímto účelem, aby nebyl s touto půjčkou spojován, dne 25. 8. 2003 nechal podepsat M. H. smlouvu o půjčce na částku 500.000,- Kč mezi ní a M. H., kdy využil věku a omylu výše uvedené poškozené, která si smlouvu při podpisu nepřečetla, neboť obviněnému Ing. S. věřila, že je zde uveden jako dlužník, přičemž jí zároveň předal směnku na částku 540.000,- Kč s tím, že jí dluh splatí na směnce uvedený M. H., kterého předtím M. H. nikdy neviděla, a který byl a je naprosto insolventní, čímž výše uvedené poškozené způsobil škodu ve výši 500.000,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §53 odst. 2 písm. a) tr. zákona byl obviněnému současně uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zákona pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl uložený peněžitý trest vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené M. H., bytem K., Č., na náhradě škody částku 500.000,- Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 6 To 362/2010, odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Prostřednictvím své obhájkyně podal obviněný ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 6 To 362/2010, dovolání, ve kterém napadl výrok o vině i výrok o trestu s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolatel spatřuje v tom, že zjištěný skutkový stav nemá znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zákona, neboť se dle jeho názoru jednalo pouze o občanskoprávní vztah mezi poškozenou a M. H., který obviněný toliko zprostředkoval. Dovolatel uvedl, že poškozenou neuvedl v žádný omyl, resp. že skutkové zjištění v tomto směru nebylo učiněno a soudy obou stupňů se ve svých úvahách soustředily pouze na to, že poškozená byla uvedena v omyl, neboť byla přesvědčena, že peníze předává obviněnému do dispozice za účelem jejich zhodnocení, a v podstatě jen z tohoto důvodu dovodily podvodný charakter jednání obviněného. O podvodné jednání ve smyslu §250 tr. zákona by podle dovolatele mohlo jít i v případě, kdy poškozený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodujících okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas. Dovolatel zároveň namítl, že žádné takové působení z jeho strany nebylo soudem zjištěno.
Za závažný problém rozhodnutí obou soudů dovolatel označil otázku, zda a nakolik měl pro poskytnutí půjčky příčinný význam domnělý omyl poškozené o skutečnostech týkajících se osoby dlužníka, resp. osoby, která měla poškozené zhodnotit peněžní prostředky. Z výpovědi poškozené vyplynulo, že smlouvu podepsala bez jakéhokoliv nátlaku, neuvedla, že by neměla možnost se s jejím obsahem seznámit či že by obviněnému sdělila, že nemá zájem si ji přečíst. Dluh vyplývající ze smlouvy a zajištěný směnkou vymáhala po M. H., který rovněž smlouvu o půjčce podepsal a vlastní rukou vystavil směnku na částku 540.000,- Kč, kdy rozsudkem uloženou povinnost je dle své výpovědi připraven plnit po návratu z výkonu trestu. Těmi okolnostmi se dle tvrzení dovolatele soudy náležitě nezabývaly, resp. se s nimi nijak nevypořádaly, když soud prvního stupně sice tyto okolnosti pouze konstatoval v rámci citace výpovědi poškozené a svědka, ale neučinil v tomto ohledu žádná vlastní zjištění a nehodnotil jejich význam.
Při hodnocení omylu ze strany poškozené měla podle jeho názoru paní H. možnost před poskytnutím peněžních prostředků si rozhodné skutečnosti bez zvláštního úsilí ověřit, když nebyla nikterak ovlivňována obviněným, nadto předmětná smlouva byla lehce srozumitelná a nebyla nikterak náročná k pochopení. V této souvislosti dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01.
Dovovatel dále poukázal na zásadu ultima ratio se závěrem, že v jeho případě se jednalo o soukromoprávní vztah, kdy trestního práva bylo nesprávně použito jako prostředku nahrazujícího ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů. Dovolatel v této souvislosti vznesl námitku, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, a nebo jde-li o trestný čin, pak se jedná o jiný trestný čin, než pro který byl uznán vinným
Dovolatel rovněž vznesl námitku týkající se subjektivní stránky trestného činu. Dle jeho názoru ze skutkového stavu tak, jak byl soudem zjištěn, nebylo možno učinit právní závěr o tom, že jeho jednání bylo možno kvalifikovat ve formě úmyslného zavinění, a to proto, že nezahrnovalo znaky uvedeného trestného činu, tj. protiprávní jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. K naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu by v posuzovaném případě mohlo dojít jen za předpokladu, že by bylo zjištěno, že jeho jednání směřovalo již v době převzetí finančních prostředků od poškozené a uzavření smlouvy o půjčce k tomu, aby tyto prostředky nebyly předány M. H. a ani vráceny poškozené. Podle jeho názoru však takové skutkové zjištění soudy učiněno nebylo. V rámci hodnocení nesprávného právního posouzení poukázal na konstatování soudu, že obviněný převzaté finanční prostředky od poškozené M. H. nepředal, aniž se vypořádal s tím, zda si obviněný takovýmto jednáním neponechal cizí věc.
Výrok o trestu pokládá za nepřiměřeně přísný vzhledem k tomu, že ke spáchání skutku mělo dojít v roce 2003, navíc trestní řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, a to z příčin, které dovolatel nezavinil.
Za naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu obviněný označil to, že soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, ačkoli v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal věc Okresnímu soudu v Kroměříži, aby věc znovu projednal a rozhodl, popřípadě aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby. Obviněný vyslovil souhlas s projednání dovolání u Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství.
Pokud jde o námitky dovolatele týkající se údajné absence zákonných znaků trestného činu podvodu, státní zástupce konstatoval, že tyto námitky sice lze formálně pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, nepovažuje je však za důvodné. Uvedl, že ze skutkových zjištění tak, jak byly soudem formulovány, konkrétně z konstatování, že dovolatel jednal za účelem získání finančních prostředků pro svoji potřebu a že od počátku věděl, že peníze nezhodnotí ani je poškozené nevrátí, vyplývá též existence subjektivní stránky trestného činu podvodu.
Ohledně otázky omylu poškozené státní zástupce konstatoval, že pro rozhodování poškozené o majetkové dispozici měla zřejmě zásadní význam otázka zhodnocení peněz a že pokud jde o „nastrčení“ osoby M. H., jednalo se dle názoru státního zástupce pouze o „podpůrné“ podvodné jednání směřující k odvrácení trestní nebo civilněprávní odpovědnosti od obviněného. Poškozená dle skutkových zjištění soudu jednala v omylu také v tom smyslu, že smlouvu uzavírá přímo s obviněným Ing. S., přičemž otázka, zda obviněný svým jednáním tento omyl u poškozené vyvolal nebo zda pouze tohoto omylu využil, je z hlediska existence znaků trestného činu podvodu irelevantní
Dle názoru státního zástupce neobstojí ani odkaz dovolatele na zásadu ultima ratio použití prostředků trestního práva k ochraně soukromoprávních vztahů, neboť ke spáchání trestného činu podvodu může dojít i v rámci občanskoprávních vztahů a jestliže jednání pachatele vykazuje všechny znaky trestného činu, pak se nelze dovolávat beztrestnosti s ohledem na zmíněnou zásadu.
K námitce, že se soud nezabýval s ohledem na své zjištění, že obviněný svěřené peníze nepředal M. H., zda se nejednalo o ponechání si cizí věci, státní zástupce uvedl, že případná kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zákona, kterou patrně dovolatel svou námitkou naznačuje, nemohla přicházet v úvahu, neboť úmysl ponechat si peníze pro svoji potřebu měl obviněný již v okamžiku převzetí peněz.
Státní zástupce tedy všechny námitky dovolatele směřující proti právní kvalifikaci skutku označil za zjevně neopodstatněné.
K námitkám dovolatele směřujícím proti uloženému trestu státní zástupce konstatoval, že tyto námitky nejsou slučitelné s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Kromě toho konstatoval, že délku trestního řízení sice v posuzovaném případě nelze považovat za zcela vyhovující, o extrémní průtahy se však nejedná a obviněnému také nebyl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a nedošlo k bezprostřednímu zásahu do jeho osobní svobody.
S ohledem na své stanovisko k obsahu podaného dovolání státní zástupce navrhl, aby toto dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto a aby rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)
Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).
V projednávaném případě dovolatel uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu, přičemž výslovně uvedl, že na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu odkazuje vzhledem k tomu, že v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku byl dán dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tento zákonný dovolací důvod je tedy základním dovolacím důvodem, o který obviněný své dovolání opřel.
S odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný napadl jak výrok o vině, tak výrok o uloženém trestu.
Nejvyšší soud konstatoval, že svým obsahem je podané dovolání s tímto dovoláním v souladu toliko zčásti.
S uplatněným zákonným dovolacím důvodem nejsou v souladu námitky obviněného směřující proti uloženému trestu. Zásadně lze výrok soudu o uloženém trestu napadat s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, to ovšem tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně pro trestný čin, jímž byl uznán vinným. Žádná z těchto okolností se však k posuzovanému případu nevztahuje a dovolatel také námitky tohoto druhu nevznesl a na citovaný dovolací důvod ve svém mimořádném oprávněném prostředku neodkázal. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze vznášet námitky proti uloženému trestu toliko výjimečně, a to v případech, kdy dovolatel vytýká nesprávnost některých hmotně právních posouzení. Obviněný však ani toto ve svém dovolání výslovně neuvádí a své námitky omezuje na výtky proti údajné nepřiměřené přísnosti uloženého trestu, a to především v souvislosti s délkou trestního řízení. Námitky tohoto charakteru však pod použitý dovolací důvod podřadit nelze. Pokud by se tedy podané dovolání omezilo pouze na tyto námitky, muselo by být Nejvyšším soudem odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Námitky obviněného ve vztahu k výroku o vině však použitému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (a v návaznosti na to i podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu) směřují proti právnímu posouzení skutku a jako takové je lze pod tento dovolací důvod podřadit. Nejvyšší soud však shledal, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
Tvrdí-li obviněný, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu a nebyl mu prokázán podvodný úmysl, pak tomuto jeho názoru nelze přisvědčit. Trestného činu podvodu podle §250 tr. zákona se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu, přičemž dle výše škody je pak stanovena kvalifikovaná skutková podstata tohoto trestného činu. Ze skutkových zjištění soudu je zcela zjevné, že naplnění všech znaků skutkové podstaty tato zjištění dokládají.
Dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obšírně argumentoval tím, že k omylu poškozené žádným svým aktivním jednáním nepřispěl, avšak toto tvrzení je v rozporu s provedenými důkazy. Soudy věnovaly dostatečnou pozornost (§2 odst. 5 tr. řádu) prokázání druhého zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu „uvedení v omyl“. Omyl je definován jako rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité skutečnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět už v době, kdy dochází k jeho obohacení. „Uvedením v omyl“ je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i o pouhou nepravdivou informaci. (srov. Šámal, Púry, Rizman, Trestní zákon, komentář-díl II, 6, vydání, Praha 2004, C.H.Beck). Je-li omyl definován jako rozpor mezi představou a skutečností u oklamaného, pak logicky ani na straně oklamaného nelze odhlížet od jeho sumy vědomostí o skutečnosti, ohledně níž je klamán, tedy od jeho způsobilosti být oklamán. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, zejména z výpovědi poškozené M. H., jednoznačně vyplývá, že poskytla obviněnému předmětnou finanční částku v omylu minimálně pokud jde o otázku vysokého zhodnocení těchto finančních prostředků, ale též v tom smyslu, že smlouvu uzavírá přímo s obviněným, přičemž obviněný tohoto omylu využil v úmyslu se obohatit.
Při akceptaci těchto obecných principů je pak nutno vycházet ze soudy zjištěných a prokázaných skutečností. Poškozená je starší osoba, v době této transakce ji bylo 70 let, je bez právnického vzdělání, takže pojmy jako „zprostředkování“ nebo „směnka“ pro ni zřejmě byly pojmy bez konkrétního obsahu. Základem její naprosté důvěry v obviněného byl dobře zrealizovaný prodej jejího domku prostřednictvím manželky obviněného Mgr. S., zjištění, že obviněný je osoba s vysokoškolským vzděláním, podnikatelem, takže mu poškozená bez obav svěřila peníze, které se jeho prostřednictvím měly zhodnotit s 12% navýšením. Rovněž toto zhodnocení bylo obviněným konkretizováno tak, že si poškozená „u nich peníze uloží“. Poškozená tudíž jednala v přesvědčení, že její finanční prostředky budou vysoce zhodnoceny a smlouvu uzavírá přímo s obviněným. To bylo základní východisko jejích úvah, jak vyplývá z výpovědí této svědkyně (str. 4, 5 rozsudku soudu prvního stupně). Naopak vůbec neznala M. H., nikdy s ním nemluvila, nikdy ho neviděla a o jeho existenci se dověděla až poté, co jí smlouvu přečetl její zástupce, již zemřelý pan G. Klást v této souvislosti nadstandardní nároky na sociální inteligenci poškozené při hodnocení, zda mohla mít sumu vědomostí o tom, že je klamána, neodpovídá zjištěným skutečnostem, přičemž z uzavřeného okruhu důkazů jednoznačně plyne, že obviněný svým jednáním poškozenou uvedl v omyl, jak požaduje jeden ze zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zákona, a nebýt tohoto omylu poškozené, peníze by obviněnému k jiné transakci nepředala. Působení M. H. adekvátně vyhodnotily soudy obou stupňů jako činnost osoby, která je schopná a ochotná participovat na plánech obviněného za přiměřenou finanční odměnu kdykoli.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně mimo pochybnost vyplývá a je nesporné, že obviněný od počátku věděl, že peníze nezhodnotí a od počátku tak jednal v úmyslu peněžní prostředky poškozené nevrátit a nepředat je M. H. Z tohoto zjištění vyplývá subjektivní stránka trestného činu. Učiněná skutková zjištění soudu opravňovala ke nezpochybnitelnému závěru jednak o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, tudíž i o naplnění zákonného znaku zavinění - subjektivní stránky tohoto trestného činu. Ze skutkových zjištění rovněž jednoznačně vyplývá příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vznikem následku předvídaného trestním zákonem.
Za zjevně neopodstatněnou je nutno označit i námitku dovolatele dotýkající se aplikace zásady „ultima ratio“. V této souvislosti Nejvyšší soud shodně s výše uvedeným stanoviskem státního zástupce konstatuje, že ke spáchání trestného činu podvodu (jakož i řady dalších trestných činů) může pochopitelně dojít a také mnohdy dochází i v rámci občanskoprávních vztahů. Zásada „ultima ratio“ sama o sobě však nic nemění na tom, že jestliže jednání pachatele současně vykazuje všechny znaky trestného činu, pak sama skutečnost, že trestné jednání se uskutečnilo na bázi soukromoprávních vztahů, nelze se z tohoto důvodu dovolávat beztrestnosti takového jednání.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani další zjevně neopodstatněné námitce dovolatele, že jeho jednání měl soud posuzovat jako ponechání si cizí věci (tedy zřejmě jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zákona). Takový právní závěr by totiž nekorespondoval s učiněnými skutkovými zjištěními soudu, dle kterých měl obviněný mimo veškerou pochybnost úmysl ponechat si finanční prostředky již v okamžiku jejich převzetí od poškozené a je tedy zřejmé, že právní kvalifikace skutku tak, jak byla soudem učiněna, je přiléhavá a správná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání v té části, ve které je svým obsahem v souladu s použitým dovolacím důvodem, je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného Ing. A. S. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 10. února 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á