ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.694.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 694/2011-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. července 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný V. Ď. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2011 sp. zn. 5 To 93/2010, ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 2/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Ď. odmítá.
Odůvodnění:
Nejprve je třeba uvést, že v této věci obviněného V. Ď. rozhoduje Nejvyšší soud již po třetí. Předchozí dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. 5 To 44/2008 a jemu předcházejícímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2008 sp. zn. 49 T 2/2006 bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009 sp. zn. 4 Tdo 619/2009 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Na základě následně podané stížnosti pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. Ď. pak Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 4 Tz 108/2009 obě citovaná rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil z důvodu nedostatků ve skutkovém zjištění a hodnocení důkazů a Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby ve věci v potřebném rozsahu znovu jednal a rozhodl.
Krajský soud v Ostravě pak v hlavním líčení konaném dne 16. 9. 2010 rozhodl rozsudkem pod sp. zn. 49 T 2/2006 tak, že obviněného V. Ď. uznal vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, za použití §238 tr. zákoníku, že poté, co dne 23. 4. 2003 uzavřel obviněný V. Ď. s J. M., postupně dvě smlouvy o půjčce, a to č. 001/2003 a 002/2003, vždy na částku 400.000,- Kč, kde byla splatnost půjčky stanovena v obou případech do 10. 7. 2003 a výše úroku na 12%, přičemž podpis J. M. na smlouvě označené č. 001/2003 byl notářsky ověřen a tato smlouva byla také zajištěna směnkou, vystavenou dne 23. 4. 2003 na směnečnou částku 500.000,-Kč, splatnou dne 10. 7. 2003 výstavcem J. M. na řad obviněného, dne 23. 6. 2005 obviněný V. Ď. jako navrhovatel – oprávněný v rámci žaloby o vydání směnečného platebního rozkazu vůči odpůrci – zavázanému J. M., předložil Krajskému soudu v Ostravě k důkazu vedle právoplatně uzavřené smlouvy o půjčce č. 002/2003 mezi věřitelem V. Ď. a dlužníkem J. M. ze dne 23. 4. 2003 na finanční částku 400.000,- Kč také směnku, vystavenou dne 24. 4. 2003 v H. na směnečnou částku 500.000,- Kč, splatnou dne 10. 7. 2003 výstavcem J. M. na řad obviněného V. Ď., ač si byl vědom, že směnka je opatřena nepravým podpisem výstavce J. M., kdy na základě této směnky následně Krajský soud v Ostravě dne 22. 7. 2005 vydal směnečný platební rozkaz j. č. 17 Sm 194/2005-13.
Za to byl odsouzen podle §233 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dvě léta, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Tento rozsudek krajského soudu obviněný napadl odvoláním, které bylo dne 5. 1. 2011 projednáno ve veřejném zasedání Vrchním soudem v Olomouci, který je usnesením sp. zn. 5 To 93/2010 zamítl podle §256 tr. ř.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, jímž napadl usnesení vrchního soudu v celém jeho rozsahu, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a dále též podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé variantě ve spojení s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu g).
Dovolatel má za to, že soudy obou stupňů v rámci svých rozhodnutí, naposledy pak Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením, jímž zamítnul odvolání obviněného proti odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě, posoudily předmětný skutek, který vzaly za prokázaný, po právní stránce nesprávně, když tento skutek právně kvalifikovaly jako zločin padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku za použití §238 tr. zákoníku., neboť tento skutek znaky skutkové podstaty tohoto zločinu reálně nenaplňuje, a to co se týče objektu, tak i znaku objektivní stránky skutkové podstaty, spočívajícího v „udání“ padělaných nebo pozměněných peněz (resp. v tomto případě cenných papírů).
Podle dovolatele znak „udání“ ve smyslu §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku ( v návaznosti na §238 tr. zákoníku) nemůže být naplněn takovým jednáním, které spočívá v pouhém předložení (padělané) směnky civilnímu soudu se žalobou na vydání směnečného platebního rozkazu. Takové předložení směnky soudu nesměřuje k převedení směnky na jinou osobu a není jím sledováno uvedení směnky do oběhu, což jsou definiční znaky, jimiž je „udání“ jako znak skutkové podstaty zločinu podle §233 odst. 2 alinea druhá tr.zákoníku pojmově určováno. Dovolatel v této souvislosti odmítá argumentaci obsaženou v usnesení Vrchního soudu v Olomouci, neboť jde o nepřípustný extenzivní výklad trestněprávní normy, čímž jsou porušena základní práva obviněného zaručená předpisy ústavněprávního charakteru.
Dovolatel současně poukázal, že za „udání“ padělaných nebo pozměněných peněz jako pravých ve smyslu §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku je trestněprávní teorií i konstantní judikaturou shodně považováno jakékoliv jednání pachatele, které směřuje k uvedení takových peněz do oběhu nebo jímž jsou takové peníze přímo do oběhu uvedeny (aniž sám jako pachatel nebo spolupachatel též peníze padělal či pozměnil). Jde tedy o veškeré jednání, které je relevantní z právního hlediska, jímž se padělky dostávají z držení osoby jedné do držení osoby jiné, přičemž poukazuje na rozhodnutí R 194/1920. Výčet možných variant jednání, jimiž je možné se tohoto trestného činu dopustit, bývá uváděn zpravidla s odkazem na judikát R 58/1978, podle nějž pro naplnění znaku „udá padělané nebo pozměněné peníze jako pravé“ stačí jakékoliv pachatelovo odevzdání padělaných nebo pozměněných peněz jiné osobě jako pravých, např. při půjčce, prodeji padělaných cizozemských peněz, při placení za poskytnuté služby, při dání peněz do zástavy, při výměně za cizozemské peníze anebo při darování.
Společné všem těmto jednotlivým formám jednání, jimiž lze znak „udání“ jakožto znak skutkové podstaty trestného činu podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku naplnit, přitom je, že toto jednání vždy, ať již přímo či ve svých důsledcích, směřuje k uvedení padělaných nebo pozměněných peněz do oběhu, a to jako platebního prostředku, resp. jako nástroje peněžního styku, přičemž toto jednání se realizuje vždy konkrétním, právně relevantním odevzdáním či předáním padělaných nebo pozměněných peněz jiné osobě. Z toho dovolatel uzavírá, že jakákoli taková dispozice s padělanými či pozměněnými penězi, která ani přímo, ani ve svých důsledcích nesměřuje ani nemá směřovat k uvedení těchto peněz do oběhu (jakožto platidla, platebního prostředku, nástroje peněžního styku), není a nemůže být „udáním“ těchto padělaných či pozměněných peněz ve smyslu citované skutkové podstaty zločinu podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku.
Uvedené přitom zcela shodně platí i na padělané či pozměněné cenné papíry, jež v návaznosti na §238 tr. zákoníku požívají stejné ochrany, jaká je ustanovením §233 tr. zákoníku poskytována penězům.
Objekt trestných činů podle §233 až §237 tr. zákoníku., a tedy i zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, je v literatuře i judikatuře shodně vymezován jako „ochrana měny v nejširším slova smyslu a bezpečnost funkčnost peněžního styku. Toto ustanovení o padělání a pozměnění peněz stejně jako ustanovení §234 až 238 chrání zájem na bezpečnosti a spolehlivosti (zejména z hlediska pravosti) peněz, platebních prostředků a cenných papírů uvedených v §238 jako základu bezpečného a funkčního finančního styku, který je jedním ze základních kamenů tržního hospodářství“.
Ochrana, jež je skutkovou podstatou podle ustanovení §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku poskytována, tudíž evidentně nesměřuje k jakýmkoliv individuálním majetkovým zájmům soukromých osob (například těch, jimž je jako „poškozeným“ padělanými či pozměněnými penězi placeno), ale k ochraně zájmu daleko širšího – zájmu na zachování bezpečnosti, spolehlivosti a funkčnosti peněžního styku. Právě a jedině tato skutečnost je důvodem, proč je znak skutkové podstaty podle ustanovení §233 odst. 2 tr. zákoníku, který je vyjádřen výrazem „udá“, v teorii i praxi vykládán jako jakékoliv jednání, jež ať již přímo či ve svých důsledcích vede k uvedení padělaných nebo pozměněných peněz (a v návaznosti na ustanovení §238 tr. zákoníku též cenných papírů) do oběhu - oním „oběhem“ je totiž míněn právě peněžní styk, který se realizuje primárně za pomoci či prostřednictvím peněz, ovšem za jistých okolností, vyplývajících z jejich povahy, se může realizovat i za pomoci či prostřednictvím cenných papírů, včetně směnek. Jedna ze základních funkcí směnky jakožto listinného cenného papíru je srovnatelná s funkcí peněz – podobně jako bankovka či mince, i směnka v sobě inkorporuje určitou finanční hodnotu a tudíž může sloužit coby nástroj peněžního styku; buď již primárně může být vystavována s cílem, aby jí bylo použito jako nástroje k splnění peněžitého závazku, tj. k placení (v praxi se pak hovoří o tzv. platebních směnkách), případně majitel směnky může směnku za určité protiplnění (buď za hotové peníze, jako například při eskontu směnky bankou či při indosaci směnky na jinou osobu apod., případně též za jiné majetkové hodnoty např. jako protihodnotu při koupi zboží atd.) směnit teprve následně. V těchto případech je směnka jakožto listinný cenný papír způsobilá sloužit jako nástroj platebního, resp. peněžního styku, přičemž právě tato funkce směnky je důvodem, proč je z pohledu trestněprávního ochrana směnky jakožto cenného papíru kladena na roveň ochrany peněz jakožto státem uznaného platidla.
Funkce směnky coby nástroje peněžního styku ovšem – což je zcela zásadní rozdíl oproti penězům – není funkcí jedinou či výlučnou. Směnka, jakožto soukromoprávní dlužnický cenný papír, totiž může plnit a běžně plní i funkce jiné, tj. takové, které k plnění funkce nástroje peněžního styku neslouží a ani sloužit nemají. Tak je tomu konkrétně například v případě zajišťovací funkce směnky jakožto právního nástroje, jímž dlužník vůči věřiteli zajišťuje nějaký svůj jiný závazek, ze směnky samotné nevyplývající. Směnka, která byla vystavena coby tzv. směnka zajišťovací, tj. se záměrem dlužníka poskytnout věřiteli zajištění určitého závazku, který není představován směnkou samotnou, není primárně určena k tomu, aby byla nástrojem peněžního styku – byť se jím může stát, primárně k tomuto účelu (na rozdíl od již zmíněných směnek platebních, které jsou v závazkových právních vztazích již primárně používány jako ekvivalent peněz, tj. k placení za zboží či služby) určena není.
Z pohledu objektu trestného činu podle ustanovení §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku tak podle dovolatele plyne z výše uvedeného obecný závěr, že pokud směnka při konkrétním úkonu neplní funkci nástroje peněžního styku, nemůže být takovým úkonem ohrožen ani porušen zájem státu na zachování bezpečnosti, spolehlivosti a funkčnosti peněžního styku, který je objektem tohoto trestného činu, resp. objektem trestných činů podle ustanovení §233 až 237 tr. zákoníku. Co se týče objektivní stránky podle ustanovení §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku (za užití ust. §238 tr. zákoníku), z výše uvedeného dovolatel činí závěr, že „udat“ padělanou či pozměněnou směnku ve smyslu znaku skutkové podstaty uvedeného trestného činu nelze jakýmkoliv nakládáním s padělanou směnkou, ani jakýmkoliv odevzdáním takové směnky, ale pouze takovým, které vede či podle úmyslu pachatele má vést k uvedení takové směnky do oběhu ve smyslu peněžního styku, v němž se směnkou je (či má být) nakládáno jako s nástrojem peněžního styku, tj. jako s ekvivalentem hotových peněz. Takovým jednáním, jímž by mohla být naplněna objektivní stránka trestného činu podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku za užití ust. §238 tr. zákoníku, konkrétně znak „udání“ padělané směnky jako pravé (a současně jímž by byl porušován či ohrožován chráněný zájem představující objekt tohoto trestného činu, jak byl definován výše), ovšem není a nemůže být jednání spočívající v tom, že padělaná směnka je v občanském soudním řízení předložena civilnímu soudu spolu se žalobou – návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu.
Dovolatel pak rozhodně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že při předložení směnky spolu s žalobou dochází v konečném důsledku k založení ekonomického i právně relevantního vztahu, kdy toto jednání má být ekvivalentní přímému uvedení směnky do oběhu. Jde o snahu vrchního soudu „za každou cenu“ kriminalizovat jednání, jež není postihováno platnou právní úpravou (tedy trestním zákoníkem). Nelze považovat za ekvivalentní např. převod cenného papíru a předložení cenného papíru jako důkazu v soudním řízení. V posledně jmenovaném případě nedochází k převodu vlastnického práva a po skončení daného řízení je vždy předmětný cenný papír jeho vlastníkovi vždy navrácen.
V předmětném případě směnka není soudu předkládána jako nástroj peněžního styku – předkladatel, tj. žalobce se soudem nevstupuje do jakéhokoliv ekonomického vztahu, za předloženou směnku od soudu neobdrží a ani nemá obdržet jakékoliv protiplnění, mezi žalobcem a soudem nevznikají právní vztahy hmotně-právního charakteru, ale pouze a jen vztahy procesně-právní. Směnka, která byla soudu takto předložena, nevstupuje do oběhu, a žalobce ji ani s takovým záměrem (úmyslem) soudu nepředkládá – jediný důvod, proč je směnka v takovém případě soudu předkládána, spočívá v tom, že směnečnou listinou má být prokázána existence směnečně-právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným, který je v rámci žaloby žalobcem tvrzen; toto jeho tvrzení ovšem může být žalovanou stranou v témže řízení (příslušným procesním postupem, tj. prostřednictvím institutu tzv. směnečných námitek) účinně popřeno, a v konečném důsledku – bude-li například prokázáno, že žalobcem tvrzený směnečně-právní vztah ve skutečnosti vůbec nevznikl – i úspěšně vyvráceno.
V této souvislosti dovolatel poznamenává, že žalobce, který předkládá směnku soudu se žalobou – návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, se chová kvalitativně zásadně jinak, než kdyby tutéž směnku namísto jejího uplatnění u soudu například prodal další osobě. Tím, že majitel směnky pohledávku, o níž tvrdí, že má ze směnky vyplývat, uplatní žalobou u soudu v řádném směnečném řízení (jež je pojmově řízením sporným), v podstatě sám přímo připouští, aby jím tvrzená směnečná pohledávka byla žalovanou stranou zpochybněna či popřena; oproti tomu, pokud by tutéž směnku např. formou indosamentu úplatně převedl na třetí osobu (a tedy kdyby tuto směnku dal do oběhu, jak o tom bylo hovořeno výše), nejen že by osobě ze směnky zavázané v daném okamžiku jakoukoli obranu proti (tvrzené) směnečné pohledávce neumožnil, ale navíc by do značné míry omezil možnost jakékoli případné budoucí obrany osoby ze směnky zavázané, neboť ve směnečně-právních vztazích platí velmi přísné ustanovení §17 zák. č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů, podle nějž ten, kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, což v praxi znamená, že ubránit se proti směnce, jež je vymáhána nikoli jejím původním věřitelem, ale osobou, na níž byla indosována, je velice obtížné, mnohdy zcela nemožné.
Závěru, že uplatněním (byť třeba i padělané) směnky u soudu v řádném směnečném řízení nemůže dojít k uvedení směnky do oběhu, svědčí též skutečnost, že po pravomocném skončení směnečného řízení je směnka, která byla žalována, bezvýhradně vždy vrácena nazpět žalobci, tedy té osobě, která ji soudu spolu se směnečnou žalobou předložila; není přitom rozhodující, jak řízení o této směnečné žalobě dopadlo v meritu věci, tj. zda byl vydán směnečný platební rozkaz, který byl (po případném projednání směnečných námitek) pravomocně ponechán v platnosti, či zda řízení skončilo jinak, například pravomocným zamítnutím žaloby. Naopak, uplatnění směnky u soudu, zejména v situaci, kdy se jedná o směnku padělanou – je krokem takřka definitivně vylučujícím, aby taková směnka mohla být jako pravá udána a tak uvedena do oběhu. Lze opodstatněně předpokládat, že v rámci směnečného řízení se žalovaná strana bude aktivně bránit, a pokud pravost žalované směnky úspěšně zpochybní, bude směnečná žaloba soudem jednou provždy zamítnuta.
Dovolatel proto činí závěr, že zatímco prodejem padělané směnky, či jiným jejím právně relevantním převedením na třetí osobu (např. formou směnečného indosamentu) skutečně může dojít k uvedení takové směnky do oběhu, a tedy i ke spáchání zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku za použití §238 tr. zákoníku (za předpokladu současného naplnění všech ostatních znaků skutkové podstaty, včetně subjektivní stránky), k uvedení takové směnky do oběhu, a tedy ani k naplnění skutkové podstaty zločinu podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku za použití §238 tr. zákoníku, nemůže dojít pouhým zažalováním takové směnky v civilním sporu.
Vrchní soud v Olomouci se proto podle dovolatele mýlí, pokud klade naroveň předložení směnky spolu s žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu civilnímu soudu v rámci občanského soudního řízení na straně jedné s přímým prodejem směnky apod. na straně druhé. Z toho, co bylo řečeno, je evidentní, že právní i faktické důsledky těchto dvou různých alternativ možného chování majitele směnky jsou diametrálně odlišné a vzájemně zcela neporovnatelné. Přístup vrchního soudu svědčí o jistém nepochopení základních institutů směnečného práva, od nichž ale nelze odhlížet. Podle dovolatele tím, že obviněný jako žalobce podal ke Krajskému soudu v Ostravě směnečnou žalobu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, kterou doložil směnkou opatřenou (údajně) nepravým podpisem výstavce J. M., nenaplnil skutkovou podstatu uvedeného zločinu, a to ani v rovině objektivní stránky (neboť „neudal“ padělanou či pozměněnou směnku jako pravou v tom smyslu, který má ustanovení §233 odst. 2 tr. zákoníku na mysli, tj. nejednal způsobem směřujícím k jejímu uvedení do oběhu, ani v úmyslu tak učinit), ani v rovině objektu tohoto trestného činu (neboť pouhým podáním směnečné žaloby k civilnímu soudu nemohl ohrozit, tím méně pak porušit společenské zájmy, k jejichž ochraně uvedená skutková podstata směřuje, tj. konkrétně zájem na „bezpečnosti a spolehlivosti (z hlediska pravosti) peněz, bezhotovostních platebních prostředků a cenných papírů.
Dovolatel pak poukazuje i na nutnost reflexe určitého ústavněprávního pohledu na celou tuto problematiku, když současně vyjadřuje přesvědčení, že interpretace pojmu „udání,“ jako znaku skutkové podstaty ze strany odvolacího soudu i soudu prvního stupně, je rozšiřujícím výkladem normy trestního práva, jenž je nepřípustný. Zdůrazňuje v této souvislosti postoje a výklad Ústavního soudu a činí vlastní závěr o porušení základního práva podle čl. 39 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod.
V závěru podaného dovolání pak konstatuje, že napadené usnesení odvolacího soudu (stejně jako jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu) je za této situace zjevně zatíženo závažnou vadou spočívající v nesprávném hmotně-právním posouzení skutku, tj. vadou způsobilou reálně naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Vzhledem k tomu, že touto vadou při právním posouzení skutku byl zatížen již napadenému usnesení předcházející odsuzující rozsudek nalézacího soudu, lze ve vztahu k napadenému usnesení konstatovat současně též naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., v jeho druhé variantě, a to právě ve spojení s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu g).
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2011 č. j. 5 To 93/2010-1238, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2010 č. j. 49 T 2/2006-1163, a dále podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby podle §265m odst. 1 věta prvá tr. ř. obviněného V. Ď. z důvodu podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě č. j. 3 KZV 28/2006-47, podané u Krajského soudu v Ostravě dne 4. 10. 2006, neboť v obžalobě označený skutek není trestným činem.
K dovolání obviněného se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci průběhu předchozího řízení, napadeného rozhodnutí, jakož i současného dovolání obviněného státní zástupce konstatoval, že má za to, že je možné odkázat na dřívější usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009 sp. zn. 4 Tdo 619/2009, jehož závěry není namístě jakkoli měnit. Žádný relevantní dopad na hmotně právní posouzení neměla ani aplikace trestního zákoníku, neboť znaky užité skutkové podstaty zůstaly shodné. Má proto za to, že soudy dříve činné ve věci skutek spáchaný obviněným posoudily správně a v souladu se zákonem, a to včetně znaků objektu a objektivní stránky. S argumentací obviněného popsanou v dovolání se neztotožňuje. Z toho důvodu navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Zároveň vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i pro případ, že by se jednalo o jiné než navržené rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2011 sp. zn. 5 To 93/2010 je přípustné z hlediska §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení tedy není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání obviněný či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že obviněný měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
Obviněný ve svém obsáhlém odůvodnění dovolání namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily výše citovaný skutek, jako zločin padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, za použití §238 tr. zákoníku, neboť nenaplňuje znaky skutkové podstaty tohoto zločinu co se týče objektu i objektivní stránky (ohledně znaku „udá“). Zde je třeba konstatovat, že tyto námitky věcně odpovídají dovolacímu důvodu vymezenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo uvedeno v úvodu odůvodnění tohoto rozhodnutí, předmětnou věcí se Nejvyšší soud v minulosti již zabýval, a to když projednával a rozhodoval o dovolání obviněného, které podal proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. 5 To 44/2008, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2008 sp. zn. 49 T 2/2006, jímž byl obviněný uznán vinným pro zcela stejný skutek trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá za použití §143 zák. č. 140/1961 Sb., v účinném znění (dále jen tr. zák.). Tehdejší dovolání obviněného bylo koncipováno v zásadě zcela stejným způsobem a vznesené námitky byly totožné, jako v dovolání podaném nyní, pouze s tím rozdílem, že v posledně napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů bylo na jednání obviněného aplikováno pro něj příznivější znění trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.), který v mezidobí (od 1. 1. 2010) nabyl účinnosti. Předchozí dovolání obviněného bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 1. 10. 2009 sp. zn. 4 Tdo 619/2009 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud nemá důvod změnit k projednávané problematice svůj postoj v důsledku nyní podaného dovolání obviněného, ani v důsledku nově přijatého trestního zákoníku. Je tomu tak proto, že námitky dovolatele v daném případě vycházejí ze stále týchž výkladových východisek a pokud jde o nyní účinnou hmotně právní úpravu zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 ods. 2 alinea druhá tr. zákoníku ve spojení s ustanovením §238 tr. zákoníku, nelze než konstatovat, že jeho zákonné znaky, které byly jednáním obviněného naplněny, jsou totožné s těmi, které byly obsaženy v dřívějším ustanovení §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. ve spojení s ustanovením §143 tr. zák. Navzdory zřejmosti hmotně právního nazírání Nejvyššího soudu na projednávaný skutek v předmětné trestní věci bylo obviněným dovolání proti poslednímu rozhodnutí odvolacího soudu podáno, a proto nelze než konstatovat následující.
Trestný čin padělání a pozměnění peněz podle §233 tr. zákoníku je zařazen v jeho hlavě šesté, dílu prvním. V tomto dílu jsou zahrnuty trestné činy proti měně a platebním prostředkům. Skupinovým (druhovým) objektem zde uvedených trestných činů tedy je zájem na ochraně měny a ostatních platebních prostředků.
Konkrétně pak ustanovení §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku postihuje pachatele, který padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty. Podle §238 tr. zákoníku se ochrana podle §233 tr. zákoníku poskytuje též penězům a platebním prostředkům jiným než tuzemským a tuzemským a zahraničním cenným papírům.
Dovolatel tedy správně poukazuje na vymezení objektu trestného činu padělání a pozměnění peněz podle §233 tr. zákoníku, jímž je ochrana zájmu na bezpečnosti a spolehlivosti (z hlediska pravosti) peněz, platebních prostředků a cenných papírů uvedených v §238 tr. zákoníku, jako základu bezpečného a funkčního peněžního styku, který je jedním ze základních předpokladů fungujícího tržního hospodářství. Zároveň ale nelze souhlasit s dovolatelovou snahou vydávat za objekt předmětného trestného činu pouze zájem na zachování bezpečnosti, spolehlivosti a funkčnosti peněžního styku. Tento zájem nepochybně z uvedené skutkové podstaty trestného činu rovněž vyplývá, ale lze jej označit za tzv. objekt vedlejší (sekundární), když hlavním (primárním) objektem nepochybně zůstává ochrana zájmu na pravosti peněz, cenných papírů atd.
Tato dovolatelova snaha pak vyúsťuje v zavádějící a do jisté míry až tautologický závěr, že pokud směnka při konkrétním úkonu obviněného neplnila funkci nástroje peněžního styku, nemohl být takovým úkonem obviněného ohrožen ani porušen zájem státu na zachování bezpečnosti, spolehlivosti a funkčnosti peněžního styku, tedy podle dovolatele objekt trestného činu.
Ustanovení o trestném činu padělání a pozměnění peněz podle §233 tr. zákoníku se zřetelem na ustanovení §238 tr. zákoníku však poskytuje ochranu zájmu na pravosti všech cenných papírů bez rozdílu, pokud jsou za cenný papír prohlášeny zákonem č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, resp. jiným právním předpisem. Podle §1 odst. 1 zákona o cenných papírech jsou jimi kromě směnek a šeků např. i akcie, podílové listy, dluhopisy a další zde vyjmenované instrumenty, které rozhodně nelze označit za obvyklé platební prostředky. Přesto nelze pochybovat o tom, že jednání spočívající v padělání či pozměnění kteréhokoli z těchto cenných papírů v listinné podobě, příp. v následném nakládání s ním, by bylo v kolizi se zájmem, jemuž ochranu poskytuje právě zmíněné ustanovení o trestném činu padělání a pozměnění peněz.
Proto jak již bylo výše zdůrazněno, není případné zužovat objekt předmětného trestného činu pouze na zájem na zachování bezpečnosti, spolehlivosti a funkčnosti peněžního styku, neboť ten není jeho hlavním (primárním) objektem. Tudíž i závěry učiněné dovolatelem v tomto ohledu nelze označit za zcela správné.
Řada argumentů dovolatele majících podpořit jeho námitku ohledně neporušení objektu trestného činu, jímž byl uznán vinným, se prolíná s argumenty týkajícími se jeho druhé výhrady o nenaplnění objektivní stránky trestného činu. V tomto lze za stěžejní argument dovolatele označit jeho úvahu, že „udat“ padělanou či pozměněnou směnku nelze jakýmkoli nakládáním či odevzdáním takové směnky, ale pouze takovým, které vede či podle úmyslu pachatele má vést k uvedení takové směnky do oběhu ve smyslu peněžního styku, v němž se směnkou je (či má být) nakládáno jako s nástrojem peněžního styku, tj. jako s ekvivalentem hotových peněz. Takovým jednáním podle dovolatele není předložení padělané směnky soudu v občanském soudním řízení s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu.
K tomu je třeba uvést, že dovolatel se při této úvaze dopouští zřejmé a zásadní nesprávnosti. Zákonný znak „udá“ v sobě nezahrnuje pouze takovou formu jednání, která spočívá v uvedení padělané nebo pozměněné směnky do oběhu ve smyslu peněžního styku. Cenný papír, kterým směnka je (viz §1 odst. 1 zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech; zák. č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový), má kromě své funkce platební, případně dalších, i funkci zajišťovací, o níž se ve svém podání dovolatel také zmiňuje. V takovém případě směnka slouží k zajištění peněžitého závazku a je možno ji uplatnit poté, co povinnost na základě původního peněžitého závazku nebyla splněna. Takovým uplatněním nepochybně je podání návrhu u civilního soudu k vydání směnečného platebního rozkazu. Tento postup umožňuje rychlé vydobytí pohledávky, neboť věřitel získává ve velmi krátké lhůtě vykonatelný titul, který může být podkladem pro následný výkon rozhodnutí.
Jestliže v této souvislosti dovolatel argumentuje mj. tím, že obviněný v pozici žalobce nevstupuje se soudem do žádného ekonomického vztahu, za předloženou směnku od soudu neobdrží a ani nemá obdržet jakékoli protiplnění, přičemž mezi nimi nevznikají právní vztahy hmotně-právního charakteru, ale pouze vztahy procesně-právní, tak tomu je možno oponovat tím, že z ustanovení §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku a ustanovení §238 tr. zákoníku žádné takové podmínky naznačené dovolatelem pro naplnění znaku „udá“ nevyplývají.
Pod znak „udá“ je třeba zahrnout veškerá jednání, která jsou relevantní z právního hlediska, jimiž se padělky dostávají z držení jednoho subjektu do držení subjektu jiného. Čili jedná se o každé uplatnění takového padělaného či pozměněného cenného papíru, které může mít právní důsledky. V konkrétním případě uplatnění padělané směnky u krajského soudu spolu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu vedlo k zahájení směnečného řízení a k následnému vydání směnečného platebního rozkazu ze strany soudu. Tím bezpochyby došlo k dokonání trestného činu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, za použití §238 tr. zákoníku, neboť takovým jednáním byla porušena ochrana zájmu na bezpečnosti a spolehlivosti (pravosti) cenného papíru, který obviněný uplatnil (udal) u soudu v občansko právním řízení v očekávání, že prostřednictvím vydaného směnečného platebního rozkazu získá bezvadný vykonatelný právní titul, umožňující uspokojení z nevymožené pohledávky. Případné podání námitek ze strany žalovaného (odpůrce) proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu již nemá vliv na závěr o dokonání trestného činu.
Odmítnout je třeba i tu argumentaci dovolatele, že uplatněním směnky u soudu v řádném směnečném řízení nemůže dojít k uvedení směnky do oběhu, pro což má svědčit skutečnost, že po jeho pravomocném skončení je směnka vždy vrácena nazpět žalobci, přičemž není rozhodující, jak směnečné řízení skončilo ohledně vlastního merita věci. Je tomu tak proto, a bylo to již dostatečně zdůrazněno, že pod znak „udá“ nelze podřazovat pouze jednání, která směnku uvádí do oběhu ve smyslu peněžního styku. Současně je třeba zdůraznit i to, že tento znak trestného činu není možné vázat na případnou změnu vlastnického práva, když o vlastnickém právu k věci (viz §1 odst. 2 zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech; §134 odst. 1 tr. zákoníku) – padělané směnce, jejíž držení není přípustné, nelze z pohledu trestního práva uvažovat ( srov. č. 2/2009 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud neshledal, že by dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě byly poznamenány v něm vytýkanými vadami, které by naplňovaly dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud pak dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil současně i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu g), tak z předchozího konstatování Nejvyššího soudu lze dovodit, že nemohlo být shledáno opodstatněným ani naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovení zákona tak bylo dovolání obviněného V. Ď. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný. ( §265n tr.ř).
V Brně dne 13. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c
4 Tdo 694/2011-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. července 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný V. Ď. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2011 sp. zn. 5 To 93/2010, ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 2/2006, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Ď. odmítá.
Odůvodnění:
Nejprve je třeba uvést, že v této věci obviněného V. Ď. rozhoduje Nejvyšší soud již po třetí. Předchozí dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. 5 To 44/2008 a jemu předcházejícímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2008 sp. zn. 49 T 2/2006 bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009 sp. zn. 4 Tdo 619/2009 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Na základě následně podané stížnosti pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. Ď. pak Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 4 Tz 108/2009 obě citovaná rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil z důvodu nedostatků ve skutkovém zjištění a hodnocení důkazů a Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby ve věci v potřebném rozsahu znovu jednal a rozhodl.
Krajský soud v Ostravě pak v hlavním líčení konaném dne 16. 9. 2010 rozhodl rozsudkem pod sp. zn. 49 T 2/2006 tak, že obviněného V. Ď. uznal vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, za použití §238 tr. zákoníku, že poté, co dne 23. 4. 2003 uzavřel obviněný V. Ď. s J. M., postupně dvě smlouvy o půjčce, a to č. 001/2003 a 002/2003, vždy na částku 400.000,- Kč, kde byla splatnost půjčky stanovena v obou případech do 10. 7. 2003 a výše úroku na 12%, přičemž podpis J. M. na smlouvě označené č. 001/2003 byl notářsky ověřen a tato smlouva byla také zajištěna směnkou, vystavenou dne 23. 4. 2003 na směnečnou částku 500.000,-Kč, splatnou dne 10. 7. 2003 výstavcem J. M. na řad obviněného, dne 23. 6. 2005 obviněný V. Ď. jako navrhovatel – oprávněný v rámci žaloby o vydání směnečného platebního rozkazu vůči odpůrci – zavázanému J. M., předložil Krajskému soudu v Ostravě k důkazu vedle právoplatně uzavřené smlouvy o půjčce č. 002/2003 mezi věřitelem V. Ď. a dlužníkem J. M. ze dne 23. 4. 2003 na finanční částku 400.000,- Kč také směnku, vystavenou dne 24. 4. 2003 v H. na směnečnou částku 500.000,- Kč, splatnou dne 10. 7. 2003 výstavcem J. M. na řad obviněného V. Ď., ač si byl vědom, že směnka je opatřena nepravým podpisem výstavce J. M., kdy na základě této směnky následně Krajský soud v Ostravě dne 22. 7. 2005 vydal směnečný platební rozkaz j. č. 17 Sm 194/2005-13.
Za to byl odsouzen podle §233 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dvě léta, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Tento rozsudek krajského soudu obviněný napadl odvoláním, které bylo dne 5. 1. 2011 projednáno ve veřejném zasedání Vrchním soudem v Olomouci, který je usnesením sp. zn. 5 To 93/2010 zamítl podle §256 tr. ř.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, jímž napadl usnesení vrchního soudu v celém jeho rozsahu, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a dále též podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé variantě ve spojení s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu g).
Dovolatel má za to, že soudy obou stupňů v rámci svých rozhodnutí, naposledy pak Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením, jímž zamítnul odvolání obviněného proti odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě, posoudily předmětný skutek, který vzaly za prokázaný, po právní stránce nesprávně, když tento skutek právně kvalifikovaly jako zločin padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku za použití §238 tr. zákoníku., neboť tento skutek znaky skutkové podstaty tohoto zločinu reálně nenaplňuje, a to co se týče objektu, tak i znaku objektivní stránky skutkové podstaty, spočívajícího v „udání“ padělaných nebo pozměněných peněz (resp. v tomto případě cenných papírů).
Podle dovolatele znak „udání“ ve smyslu §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku ( v návaznosti na §238 tr. zákoníku) nemůže být naplněn takovým jednáním, které spočívá v pouhém předložení (padělané) směnky civilnímu soudu se žalobou na vydání směnečného platebního rozkazu. Takové předložení směnky soudu nesměřuje k převedení směnky na jinou osobu a není jím sledováno uvedení směnky do oběhu, což jsou definiční znaky, jimiž je „udání“ jako znak skutkové podstaty zločinu podle §233 odst. 2 alinea druhá tr.zákoníku pojmově určováno. Dovolatel v této souvislosti odmítá argumentaci obsaženou v usnesení Vrchního soudu v Olomouci, neboť jde o nepřípustný extenzivní výklad trestněprávní normy, čímž jsou porušena základní práva obviněného zaručená předpisy ústavněprávního charakteru.
Dovolatel současně poukázal, že za „udání“ padělaných nebo pozměněných peněz jako pravých ve smyslu §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku je trestněprávní teorií i konstantní judikaturou shodně považováno jakékoliv jednání pachatele, které směřuje k uvedení takových peněz do oběhu nebo jímž jsou takové peníze přímo do oběhu uvedeny (aniž sám jako pachatel nebo spolupachatel též peníze padělal či pozměnil). Jde tedy o veškeré jednání, které je relevantní z právního hlediska, jímž se padělky dostávají z držení osoby jedné do držení osoby jiné, přičemž poukazuje na rozhodnutí R 194/1920. Výčet možných variant jednání, jimiž je možné se tohoto trestného činu dopustit, bývá uváděn zpravidla s odkazem na judikát R 58/1978, podle nějž pro naplnění znaku „udá padělané nebo pozměněné peníze jako pravé“ stačí jakékoliv pachatelovo odevzdání padělaných nebo pozměněných peněz jiné osobě jako pravých, např. při půjčce, prodeji padělaných cizozemských peněz, při placení za poskytnuté služby, při dání peněz do zástavy, při výměně za cizozemské peníze anebo při darování.
Společné všem těmto jednotlivým formám jednání, jimiž lze znak „udání“ jakožto znak skutkové podstaty trestného činu podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku naplnit, přitom je, že toto jednání vždy, ať již přímo či ve svých důsledcích, směřuje k uvedení padělaných nebo pozměněných peněz do oběhu, a to jako platebního prostředku, resp. jako nástroje peněžního styku, přičemž toto jednání se realizuje vždy konkrétním, právně relevantním odevzdáním či předáním padělaných nebo pozměněných peněz jiné osobě. Z toho dovolatel uzavírá, že jakákoli taková dispozice s padělanými či pozměněnými penězi, která ani přímo, ani ve svých důsledcích nesměřuje ani nemá směřovat k uvedení těchto peněz do oběhu (jakožto platidla, platebního prostředku, nástroje peněžního styku), není a nemůže být „udáním“ těchto padělaných či pozměněných peněz ve smyslu citované skutkové podstaty zločinu podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku.
Uvedené přitom zcela shodně platí i na padělané či pozměněné cenné papíry, jež v návaznosti na §238 tr. zákoníku požívají stejné ochrany, jaká je ustanovením §233 tr. zákoníku poskytována penězům.
Objekt trestných činů podle §233 až §237 tr. zákoníku., a tedy i zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, je v literatuře i judikatuře shodně vymezován jako „ochrana měny v nejširším slova smyslu a bezpečnost funkčnost peněžního styku. Toto ustanovení o padělání a pozměnění peněz stejně jako ustanovení §234 až 238 chrání zájem na bezpečnosti a spolehlivosti (zejména z hlediska pravosti) peněz, platebních prostředků a cenných papírů uvedených v §238 jako základu bezpečného a funkčního finančního styku, který je jedním ze základních kamenů tržního hospodářství“.
Ochrana, jež je skutkovou podstatou podle ustanovení §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku poskytována, tudíž evidentně nesměřuje k jakýmkoliv individuálním majetkovým zájmům soukromých osob (například těch, jimž je jako „poškozeným“ padělanými či pozměněnými penězi placeno), ale k ochraně zájmu daleko širšího – zájmu na zachování bezpečnosti, spolehlivosti a funkčnosti peněžního styku. Právě a jedině tato skutečnost je důvodem, proč je znak skutkové podstaty podle ustanovení §233 odst. 2 tr. zákoníku, který je vyjádřen výrazem „udá“, v teorii i praxi vykládán jako jakékoliv jednání, jež ať již přímo či ve svých důsledcích vede k uvedení padělaných nebo pozměněných peněz (a v návaznosti na ustanovení §238 tr. zákoníku též cenných papírů) do oběhu - oním „oběhem“ je totiž míněn právě peněžní styk, který se realizuje primárně za pomoci či prostřednictvím peněz, ovšem za jistých okolností, vyplývajících z jejich povahy, se může realizovat i za pomoci či prostřednictvím cenných papírů, včetně směnek. Jedna ze základních funkcí směnky jakožto listinného cenného papíru je srovnatelná s funkcí peněz – podobně jako bankovka či mince, i směnka v sobě inkorporuje určitou finanční hodnotu a tudíž může sloužit coby nástroj peněžního styku; buď již primárně může být vystavována s cílem, aby jí bylo použito jako nástroje k splnění peněžitého závazku, tj. k placení (v praxi se pak hovoří o tzv. platebních směnkách), případně majitel směnky může směnku za určité protiplnění (buď za hotové peníze, jako například při eskontu směnky bankou či při indosaci směnky na jinou osobu apod., případně též za jiné majetkové hodnoty např. jako protihodnotu při koupi zboží atd.) směnit teprve následně. V těchto případech je směnka jakožto listinný cenný papír způsobilá sloužit jako nástroj platebního, resp. peněžního styku, přičemž právě tato funkce směnky je důvodem, proč je z pohledu trestněprávního ochrana směnky jakožto cenného papíru kladena na roveň ochrany peněz jakožto státem uznaného platidla.
Funkce směnky coby nástroje peněžního styku ovšem – což je zcela zásadní rozdíl oproti penězům – není funkcí jedinou či výlučnou. Směnka, jakožto soukromoprávní dlužnický cenný papír, totiž může plnit a běžně plní i funkce jiné, tj. takové, které k plnění funkce nástroje peněžního styku neslouží a ani sloužit nemají. Tak je tomu konkrétně například v případě zajišťovací funkce směnky jakožto právního nástroje, jímž dlužník vůči věřiteli zajišťuje nějaký svůj jiný závazek, ze směnky samotné nevyplývající. Směnka, která byla vystavena coby tzv. směnka zajišťovací, tj. se záměrem dlužníka poskytnout věřiteli zajištění určitého závazku, který není představován směnkou samotnou, není primárně určena k tomu, aby byla nástrojem peněžního styku – byť se jím může stát, primárně k tomuto účelu (na rozdíl od již zmíněných směnek platebních, které jsou v závazkových právních vztazích již primárně používány jako ekvivalent peněz, tj. k placení za zboží či služby) určena není.
Z pohledu objektu trestného činu podle ustanovení §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku tak podle dovolatele plyne z výše uvedeného obecný závěr, že pokud směnka při konkrétním úkonu neplní funkci nástroje peněžního styku, nemůže být takovým úkonem ohrožen ani porušen zájem státu na zachování bezpečnosti, spolehlivosti a funkčnosti peněžního styku, který je objektem tohoto trestného činu, resp. objektem trestných činů podle ustanovení §233 až 237 tr. zákoníku. Co se týče objektivní stránky podle ustanovení §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku (za užití ust. §238 tr. zákoníku), z výše uvedeného dovolatel činí závěr, že „udat“ padělanou či pozměněnou směnku ve smyslu znaku skutkové podstaty uvedeného trestného činu nelze jakýmkoliv nakládáním s padělanou směnkou, ani jakýmkoliv odevzdáním takové směnky, ale pouze takovým, které vede či podle úmyslu pachatele má vést k uvedení takové směnky do oběhu ve smyslu peněžního styku, v němž se směnkou je (či má být) nakládáno jako s nástrojem peněžního styku, tj. jako s ekvivalentem hotových peněz. Takovým jednáním, jímž by mohla být naplněna objektivní stránka trestného činu podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku za užití ust. §238 tr. zákoníku, konkrétně znak „udání“ padělané směnky jako pravé (a současně jímž by byl porušován či ohrožován chráněný zájem představující objekt tohoto trestného činu, jak byl definován výše), ovšem není a nemůže být jednání spočívající v tom, že padělaná směnka je v občanském soudním řízení předložena civilnímu soudu spolu se žalobou – návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu.
Dovolatel pak rozhodně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že při předložení směnky spolu s žalobou dochází v konečném důsledku k založení ekonomického i právně relevantního vztahu, kdy toto jednání má být ekvivalentní přímému uvedení směnky do oběhu. Jde o snahu vrchního soudu „za každou cenu“ kriminalizovat jednání, jež není postihováno platnou právní úpravou (tedy trestním zákoníkem). Nelze považovat za ekvivalentní např. převod cenného papíru a předložení cenného papíru jako důkazu v soudním řízení. V posledně jmenovaném případě nedochází k převodu vlastnického práva a po skončení daného řízení je vždy předmětný cenný papír jeho vlastníkovi vždy navrácen.
V předmětném případě směnka není soudu předkládána jako nástroj peněžního styku – předkladatel, tj. žalobce se soudem nevstupuje do jakéhokoliv ekonomického vztahu, za předloženou směnku od soudu neobdrží a ani nemá obdržet jakékoliv protiplnění, mezi žalobcem a soudem nevznikají právní vztahy hmotně-právního charakteru, ale pouze a jen vztahy procesně-právní. Směnka, která byla soudu takto předložena, nevstupuje do oběhu, a žalobce ji ani s takovým záměrem (úmyslem) soudu nepředkládá – jediný důvod, proč je směnka v takovém případě soudu předkládána, spočívá v tom, že směnečnou listinou má být prokázána existence směnečně-právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným, který je v rámci žaloby žalobcem tvrzen; toto jeho tvrzení ovšem může být žalovanou stranou v témže řízení (příslušným procesním postupem, tj. prostřednictvím institutu tzv. směnečných námitek) účinně popřeno, a v konečném důsledku – bude-li například prokázáno, že žalobcem tvrzený směnečně-právní vztah ve skutečnosti vůbec nevznikl – i úspěšně vyvráceno.
V této souvislosti dovolatel poznamenává, že žalobce, který předkládá směnku soudu se žalobou – návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, se chová kvalitativně zásadně jinak, než kdyby tutéž směnku namísto jejího uplatnění u soudu například prodal další osobě. Tím, že majitel směnky pohledávku, o níž tvrdí, že má ze směnky vyplývat, uplatní žalobou u soudu v řádném směnečném řízení (jež je pojmově řízením sporným), v podstatě sám přímo připouští, aby jím tvrzená směnečná pohledávka byla žalovanou stranou zpochybněna či popřena; oproti tomu, pokud by tutéž směnku např. formou indosamentu úplatně převedl na třetí osobu (a tedy kdyby tuto směnku dal do oběhu, jak o tom bylo hovořeno výše), nejen že by osobě ze směnky zavázané v daném okamžiku jakoukoli obranu proti (tvrzené) směnečné pohledávce neumožnil, ale navíc by do značné míry omezil možnost jakékoli případné budoucí obrany osoby ze směnky zavázané, neboť ve směnečně-právních vztazích platí velmi přísné ustanovení §17 zák. č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů, podle nějž ten, kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, což v praxi znamená, že ubránit se proti směnce, jež je vymáhána nikoli jejím původním věřitelem, ale osobou, na níž byla indosována, je velice obtížné, mnohdy zcela nemožné.
Závěru, že uplatněním (byť třeba i padělané) směnky u soudu v řádném směnečném řízení nemůže dojít k uvedení směnky do oběhu, svědčí též skutečnost, že po pravomocném skončení směnečného řízení je směnka, která byla žalována, bezvýhradně vždy vrácena nazpět žalobci, tedy té osobě, která ji soudu spolu se směnečnou žalobou předložila; není přitom rozhodující, jak řízení o této směnečné žalobě dopadlo v meritu věci, tj. zda byl vydán směnečný platební rozkaz, který byl (po případném projednání směnečných námitek) pravomocně ponechán v platnosti, či zda řízení skončilo jinak, například pravomocným zamítnutím žaloby. Naopak, uplatnění směnky u soudu, zejména v situaci, kdy se jedná o směnku padělanou – je krokem takřka definitivně vylučujícím, aby taková směnka mohla být jako pravá udána a tak uvedena do oběhu. Lze opodstatněně předpokládat, že v rámci směnečného řízení se žalovaná strana bude aktivně bránit, a pokud pravost žalované směnky úspěšně zpochybní, bude směnečná žaloba soudem jednou provždy zamítnuta.
Dovolatel proto činí závěr, že zatímco prodejem padělané směnky, či jiným jejím právně relevantním převedením na třetí osobu (např. formou směnečného indosamentu) skutečně může dojít k uvedení takové směnky do oběhu, a tedy i ke spáchání zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku za použití §238 tr. zákoníku (za předpokladu současného naplnění všech ostatních znaků skutkové podstaty, včetně subjektivní stránky), k uvedení takové směnky do oběhu, a tedy ani k naplnění skutkové podstaty zločinu podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku za použití §238 tr. zákoníku, nemůže dojít pouhým zažalováním takové směnky v civilním sporu.
Vrchní soud v Olomouci se proto podle dovolatele mýlí, pokud klade naroveň předložení směnky spolu s žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu civilnímu soudu v rámci občanského soudního řízení na straně jedné s přímým prodejem směnky apod. na straně druhé. Z toho, co bylo řečeno, je evidentní, že právní i faktické důsledky těchto dvou různých alternativ možného chování majitele směnky jsou diametrálně odlišné a vzájemně zcela neporovnatelné. Přístup vrchního soudu svědčí o jistém nepochopení základních institutů směnečného práva, od nichž ale nelze odhlížet. Podle dovolatele tím, že obviněný jako žalobce podal ke Krajskému soudu v Ostravě směnečnou žalobu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, kterou doložil směnkou opatřenou (údajně) nepravým podpisem výstavce J. M., nenaplnil skutkovou podstatu uvedeného zločinu, a to ani v rovině objektivní stránky (neboť „neudal“ padělanou či pozměněnou směnku jako pravou v tom smyslu, který má ustanovení §233 odst. 2 tr. zákoníku na mysli, tj. nejednal způsobem směřujícím k jejímu uvedení do oběhu, ani v úmyslu tak učinit), ani v rovině objektu tohoto trestného činu (neboť pouhým podáním směnečné žaloby k civilnímu soudu nemohl ohrozit, tím méně pak porušit společenské zájmy, k jejichž ochraně uvedená skutková podstata směřuje, tj. konkrétně zájem na „bezpečnosti a spolehlivosti (z hlediska pravosti) peněz, bezhotovostních platebních prostředků a cenných papírů.
Dovolatel pak poukazuje i na nutnost reflexe určitého ústavněprávního pohledu na celou tuto problematiku, když současně vyjadřuje přesvědčení, že interpretace pojmu „udání,“ jako znaku skutkové podstaty ze strany odvolacího soudu i soudu prvního stupně, je rozšiřujícím výkladem normy trestního práva, jenž je nepřípustný. Zdůrazňuje v této souvislosti postoje a výklad Ústavního soudu a činí vlastní závěr o porušení základního práva podle čl. 39 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod.
V závěru podaného dovolání pak konstatuje, že napadené usnesení odvolacího soudu (stejně jako jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu) je za této situace zjevně zatíženo závažnou vadou spočívající v nesprávném hmotně-právním posouzení skutku, tj. vadou způsobilou reálně naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Vzhledem k tomu, že touto vadou při právním posouzení skutku byl zatížen již napadenému usnesení předcházející odsuzující rozsudek nalézacího soudu, lze ve vztahu k napadenému usnesení konstatovat současně též naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., v jeho druhé variantě, a to právě ve spojení s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu g).
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2011 č. j. 5 To 93/2010-1238, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2010 č. j. 49 T 2/2006-1163, a dále podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby podle §265m odst. 1 věta prvá tr. ř. obviněného V. Ď. z důvodu podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě č. j. 3 KZV 28/2006-47, podané u Krajského soudu v Ostravě dne 4. 10. 2006, neboť v obžalobě označený skutek není trestným činem.
K dovolání obviněného se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci průběhu předchozího řízení, napadeného rozhodnutí, jakož i současného dovolání obviněného státní zástupce konstatoval, že má za to, že je možné odkázat na dřívější usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009 sp. zn. 4 Tdo 619/2009, jehož závěry není namístě jakkoli měnit. Žádný relevantní dopad na hmotně právní posouzení neměla ani aplikace trestního zákoníku, neboť znaky užité skutkové podstaty zůstaly shodné. Má proto za to, že soudy dříve činné ve věci skutek spáchaný obviněným posoudily správně a v souladu se zákonem, a to včetně znaků objektu a objektivní stránky. S argumentací obviněného popsanou v dovolání se neztotožňuje. Z toho důvodu navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Zároveň vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i pro případ, že by se jednalo o jiné než navržené rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2011 sp. zn. 5 To 93/2010 je přípustné z hlediska §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení tedy není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání obviněný či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že obviněný měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
Obviněný ve svém obsáhlém odůvodnění dovolání namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily výše citovaný skutek, jako zločin padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, za použití §238 tr. zákoníku, neboť nenaplňuje znaky skutkové podstaty tohoto zločinu co se týče objektu i objektivní stránky (ohledně znaku „udá“). Zde je třeba konstatovat, že tyto námitky věcně odpovídají dovolacímu důvodu vymezenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo uvedeno v úvodu odůvodnění tohoto rozhodnutí, předmětnou věcí se Nejvyšší soud v minulosti již zabýval, a to když projednával a rozhodoval o dovolání obviněného, které podal proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. 5 To 44/2008, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2008 sp. zn. 49 T 2/2006, jímž byl obviněný uznán vinným pro zcela stejný skutek trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá za použití §143 zák. č. 140/1961 Sb., v účinném znění (dále jen tr. zák.). Tehdejší dovolání obviněného bylo koncipováno v zásadě zcela stejným způsobem a vznesené námitky byly totožné, jako v dovolání podaném nyní, pouze s tím rozdílem, že v posledně napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů bylo na jednání obviněného aplikováno pro něj příznivější znění trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.), který v mezidobí (od 1. 1. 2010) nabyl účinnosti. Předchozí dovolání obviněného bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 1. 10. 2009 sp. zn. 4 Tdo 619/2009 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud nemá důvod změnit k projednávané problematice svůj postoj v důsledku nyní podaného dovolání obviněného, ani v důsledku nově přijatého trestního zákoníku. Je tomu tak proto, že námitky dovolatele v daném případě vycházejí ze stále týchž výkladových východisek a pokud jde o nyní účinnou hmotně právní úpravu zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 ods. 2 alinea druhá tr. zákoníku ve spojení s ustanovením §238 tr. zákoníku, nelze než konstatovat, že jeho zákonné znaky, které byly jednáním obviněného naplněny, jsou totožné s těmi, které byly obsaženy v dřívějším ustanovení §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. ve spojení s ustanovením §143 tr. zák. Navzdory zřejmosti hmotně právního nazírání Nejvyššího soudu na projednávaný skutek v předmětné trestní věci bylo obviněným dovolání proti poslednímu rozhodnutí odvolacího soudu podáno, a proto nelze než konstatovat následující.
Trestný čin padělání a pozměnění peněz podle §233 tr. zákoníku je zařazen v jeho hlavě šesté, dílu prvním. V tomto dílu jsou zahrnuty trestné činy proti měně a platebním prostředkům. Skupinovým (druhovým) objektem zde uvedených trestných činů tedy je zájem na ochraně měny a ostatních platebních prostředků.
Konkrétně pak ustanovení §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku postihuje pachatele, který padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty. Podle §238 tr. zákoníku se ochrana podle §233 tr. zákoníku poskytuje též penězům a platebním prostředkům jiným než tuzemským a tuzemským a zahraničním cenným papírům.
Dovolatel tedy správně poukazuje na vymezení objektu trestného činu padělání a pozměnění peněz podle §233 tr. zákoníku, jímž je ochrana zájmu na bezpečnosti a spolehlivosti (z hlediska pravosti) peněz, platebních prostředků a cenných papírů uvedených v §238 tr. zákoníku, jako základu bezpečného a funkčního peněžního styku, který je jedním ze základních předpokladů fungujícího tržního hospodářství. Zároveň ale nelze souhlasit s dovolatelovou snahou vydávat za objekt předmětného trestného činu pouze zájem na zachování bezpečnosti, spolehlivosti a funkčnosti peněžního styku. Tento zájem nepochybně z uvedené skutkové podstaty trestného činu rovněž vyplývá, ale lze jej označit za tzv. objekt vedlejší (sekundární), když hlavním (primárním) objektem nepochybně zůstává ochrana zájmu na pravosti peněz, cenných papírů atd.
Tato dovolatelova snaha pak vyúsťuje v zavádějící a do jisté míry až tautologický závěr, že pokud směnka při konkrétním úkonu obviněného neplnila funkci nástroje peněžního styku, nemohl být takovým úkonem obviněného ohrožen ani porušen zájem státu na zachování bezpečnosti, spolehlivosti a funkčnosti peněžního styku, tedy podle dovolatele objekt trestného činu.
Ustanovení o trestném činu padělání a pozměnění peněz podle §233 tr. zákoníku se zřetelem na ustanovení §238 tr. zákoníku však poskytuje ochranu zájmu na pravosti všech cenných papírů bez rozdílu, pokud jsou za cenný papír prohlášeny zákonem č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, resp. jiným právním předpisem. Podle §1 odst. 1 zákona o cenných papírech jsou jimi kromě směnek a šeků např. i akcie, podílové listy, dluhopisy a další zde vyjmenované instrumenty, které rozhodně nelze označit za obvyklé platební prostředky. Přesto nelze pochybovat o tom, že jednání spočívající v padělání či pozměnění kteréhokoli z těchto cenných papírů v listinné podobě, příp. v následném nakládání s ním, by bylo v kolizi se zájmem, jemuž ochranu poskytuje právě zmíněné ustanovení o trestném činu padělání a pozměnění peněz.
Proto jak již bylo výše zdůrazněno, není případné zužovat objekt předmětného trestného činu pouze na zájem na zachování bezpečnosti, spolehlivosti a funkčnosti peněžního styku, neboť ten není jeho hlavním (primárním) objektem. Tudíž i závěry učiněné dovolatelem v tomto ohledu nelze označit za zcela správné.
Řada argumentů dovolatele majících podpořit jeho námitku ohledně neporušení objektu trestného činu, jímž byl uznán vinným, se prolíná s argumenty týkajícími se jeho druhé výhrady o nenaplnění objektivní stránky trestného činu. V tomto lze za stěžejní argument dovolatele označit jeho úvahu, že „udat“ padělanou či pozměněnou směnku nelze jakýmkoli nakládáním či odevzdáním takové směnky, ale pouze takovým, které vede či podle úmyslu pachatele má vést k uvedení takové směnky do oběhu ve smyslu peněžního styku, v němž se směnkou je (či má být) nakládáno jako s nástrojem peněžního styku, tj. jako s ekvivalentem hotových peněz. Takovým jednáním podle dovolatele není předložení padělané směnky soudu v občanském soudním řízení s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu.
K tomu je třeba uvést, že dovolatel se při této úvaze dopouští zřejmé a zásadní nesprávnosti. Zákonný znak „udá“ v sobě nezahrnuje pouze takovou formu jednání, která spočívá v uvedení padělané nebo pozměněné směnky do oběhu ve smyslu peněžního styku. Cenný papír, kterým směnka je (viz §1 odst. 1 zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech; zák. č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový), má kromě své funkce platební, případně dalších, i funkci zajišťovací, o níž se ve svém podání dovolatel také zmiňuje. V takovém případě směnka slouží k zajištění peněžitého závazku a je možno ji uplatnit poté, co povinnost na základě původního peněžitého závazku nebyla splněna. Takovým uplatněním nepochybně je podání návrhu u civilního soudu k vydání směnečného platebního rozkazu. Tento postup umožňuje rychlé vydobytí pohledávky, neboť věřitel získává ve velmi krátké lhůtě vykonatelný titul, který může být podkladem pro následný výkon rozhodnutí.
Jestliže v této souvislosti dovolatel argumentuje mj. tím, že obviněný v pozici žalobce nevstupuje se soudem do žádného ekonomického vztahu, za předloženou směnku od soudu neobdrží a ani nemá obdržet jakékoli protiplnění, přičemž mezi nimi nevznikají právní vztahy hmotně-právního charakteru, ale pouze vztahy procesně-právní, tak tomu je možno oponovat tím, že z ustanovení §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku a ustanovení §238 tr. zákoníku žádné takové podmínky naznačené dovolatelem pro naplnění znaku „udá“ nevyplývají.
Pod znak „udá“ je třeba zahrnout veškerá jednání, která jsou relevantní z právního hlediska, jimiž se padělky dostávají z držení jednoho subjektu do držení subjektu jiného. Čili jedná se o každé uplatnění takového padělaného či pozměněného cenného papíru, které může mít právní důsledky. V konkrétním případě uplatnění padělané směnky u krajského soudu spolu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu vedlo k zahájení směnečného řízení a k následnému vydání směnečného platebního rozkazu ze strany soudu. Tím bezpochyby došlo k dokonání trestného činu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, za použití §238 tr. zákoníku, neboť takovým jednáním byla porušena ochrana zájmu na bezpečnosti a spolehlivosti (pravosti) cenného papíru, který obviněný uplatnil (udal) u soudu v občansko právním řízení v očekávání, že prostřednictvím vydaného směnečného platebního rozkazu získá bezvadný vykonatelný právní titul, umožňující uspokojení z nevymožené pohledávky. Případné podání námitek ze strany žalovaného (odpůrce) proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu již nemá vliv na závěr o dokonání trestného činu.
Odmítnout je třeba i tu argumentaci dovolatele, že uplatněním směnky u soudu v řádném směnečném řízení nemůže dojít k uvedení směnky do oběhu, pro což má svědčit skutečnost, že po jeho pravomocném skončení je směnka vždy vrácena nazpět žalobci, přičemž není rozhodující, jak směnečné řízení skončilo ohledně vlastního merita věci. Je tomu tak proto, a bylo to již dostatečně zdůrazněno, že pod znak „udá“ nelze podřazovat pouze jednání, která směnku uvádí do oběhu ve smyslu peněžního styku. Současně je třeba zdůraznit i to, že tento znak trestného činu není možné vázat na případnou změnu vlastnického práva, když o vlastnickém právu k věci (viz §1 odst. 2 zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech; §134 odst. 1 tr. zákoníku) – padělané směnce, jejíž držení není přípustné, nelze z pohledu trestního práva uvažovat ( srov. č. 2/2009 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud neshledal, že by dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě byly poznamenány v něm vytýkanými vadami, které by naplňovaly dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud pak dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil současně i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu g), tak z předchozího konstatování Nejvyššího soudu lze dovodit, že nemohlo být shledáno opodstatněným ani naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovení zákona tak bylo dovolání obviněného V. Ď. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný. ( §265n tr.ř).
V Brně dne 13. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c