ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.1334.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 1334/2011-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2011 o dovolání, které podal obviněný R. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 8 To 150/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 175/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. M. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 9 T 175/2010, uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento přečin byl obviněný R. M. odsouzen podle §220 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání, funkce a podnikání v oblasti bankovnictví a finančního poradenství na dobu 36 měsíců. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto též o povinnosti obviněného nahradit poškozené obchodní společnosti COMMERZBANK AG, pobočka Praha, škodu ve výši 3 137 898,- Kč a 7 043,- EUR.
O odvolání, které podal obviněný R. M. proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 8 To 150/2011, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný R. M. dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. Obviněný, aniž by výslovně podřadil své námitky pod některý z uplatněných dovolacích důvodů podle citovaných ustanovení, především zpochybnil naplnění zákonných znaků trestného činu, jehož spácháním byl uznán vinným, a to zejména znaků subjektivní a objektivní stránky. Podle přesvědčení obviněného neporušil žádnou zákonnou ani smluvní povinnost opatrovat či spravovat cizí majetek ve smyslu §220 odst. 1 tr. zákoníku, protože s bankou uzavřel jen pracovní smlouvu, jejíž případné porušení není možné postihnout prostředky trestního práva. Pokud jde o povinnost uloženou podle zákona, ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, neukládalo obviněnému žádnou povinnost, neboť se vztahuje jen na banky, a obviněný nepodepsal žádný dokument, který by na něj přenesl povinnost obsaženou v posledně citovaném ustanovení. Obviněný také zpochybnil možnost zasažení předmětu útoku přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku, jelikož nebyl v žádném právním vztahu se svědkem Ing. V. Č., takže soudy nižších stupňů se měly zabývat toliko jednáním obviněného vůči bance a blíže ho popsat ve svých rozhodnutích. Obviněný vytkl i nedostatečný popis subjektivní stránky posuzovaného přečinu, přičemž podle jeho názoru se u něj mohlo jednat nanejvýš o hrubou nedbalost, která však nepostačuje k jeho trestní odpovědnosti za přečin, jímž byl uznán vinným. V návaznosti na vznesené námitky obviněný odkázal i na některá dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ve věcech vedených pod sp. zn. 6 Tdo 566/2004 a sp. zn. 7 Tdo 1194/2003), která podle jeho názoru dopadají na jeho trestní věc a soudy nižších stupňů je nerespektovaly. Obviněný nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, který na podporu své právní argumentace poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 28/2008 Sb. rozh. tr., protože toto rozhodnutí se týká jiné problematiky a podle obviněného ho nebylo možné použít, takže v uvedené části je odsuzující rozsudek nepřezkoumatelný.
Závěrem svého dovolání obviněný R. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný dovolacímu soudu navrhl odklad výkonu napadeného rozhodnutí „s odkazem na ustanovení §265h odst. 3 tr. ř.“.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného R. M. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obviněný sice formálně uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak jeho námitky stojí obsahově mimo rámec tohoto dovolacího důvodu i ostatních dovolacích důvodů. Pokud se obviněný domáhá toho, že se v jeho věci nejedná o trestný čin z důvodu nenaplnění subjektivní stránky, pak podle státní zástupkyně vychází z odlišných skutkových okolností, než jaké zjistil soud prvního stupně. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť ho podal z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný R. M. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný R. M. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že v rozhodnutí chybí některý výrok nebo je neúplný.
K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný R. M. však v části své argumentace obsažené v dovolání nesouhlasí s některými rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s důkazy, na jejichž podkladě soudy dospěly k těmto skutkovým zjištěním. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného skutku tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná apod.) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl nebo opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný R. M., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v uvedených směrech z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového děje, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného R. M. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaných skutkových okolností, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Taková změna ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše.
Obviněný R. M. tedy v části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům provedeného dokazování a hodnocení důkazů neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku.
Nejvyšší soud ovšem nepovažoval za opodstatněnou a odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani námitku obviněného R. M., v níž v podstatě poukázal na nutnost použití zásady subsidiarity trestní represe (nyní ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku). Jak totiž vyplývá z dosavadní a stále použitelné judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností stanovených jinými právními normami, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod č. T 1151. v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2009). Přitom v nyní posuzované věci je zcela zřejmé, že obviněný R. M. v postavení zaměstnance banky neoprávněně nakládal s penězi na účtu jejího klienta za účelem obchodování s cennými papíry a tímto jednáním způsobil na cizím majetku značnou škodu. Podle názoru Nejvyššího soudu svědčí takové jednání o spáchání protiprávního činu, na který již bylo třeba použít prostředky trestního práva. Ostatně ani okolnost, že poškozený nevznesl vůči obviněnému nárok na náhradu škody, nevylučuje uplatnění trestní represe. Tvrzení obviněného, podle kterého poškozená banka vůči němu „nepodala náhradu škody“, je navíc mylné. Ze spisových podkladů zařazených na č. l. 7 trestního spisu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 175/2010, vyplývá, že poškozená obchodní společnost COMMERZBANK AG, pobočka Praha, včas a řádně uplatnila v trestním řízení proti obviněnému nárok na náhradu škodu ve výši 3 137 898,- Kč a 7 043,- EUR.
Uvedená námitka přitom souvisí s otázkou posouzení společenské škodlivosti činu obviněného. K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině nejdříve připomíná, že podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byl posuzován čin obviněného, je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, jenž vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen výjimečně v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, publikované pod č. T 1378. v sešitě 75 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2011). Jak už Nejvyšší soud uvedl výše, obviněný R. M. svým činem svévolně zasáhl do majetkových práv jiné osoby. Přitom šlo o natolik závažný případ protiprávního jednání, který již vybočil z rámce běžných občanskoprávních či obchodněprávních vztahů, takže soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Navíc obviněný svým jednáním naplnil i znak spočívající ve způsobení značné škody [§138 odst. 1, §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku], který podmiňuje použití vyšší trestní sazby u zmíněného přečinu, což vylučuje závěr o nedostatku potřebné společenské škodlivosti posuzovaného činu.
V návaznosti na popsané okolnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného R. M., podle něhož odvolací soud údajně nesprávně posoudil znak objektivní stránky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku spočívající v porušení podle zákona mu uložené a smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Obviněný rovněž vznesl námitky proti závěru soudů o jeho zavinění a zpochybnil též existenci předmětu útoku u citovaného přečinu.
K výkladu přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku Nejvyšší soud připomíná, že se ho dopustí pachatel, který jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu §220 odst. 1 tr. zákoníku se v právní teorii a soudní praxi rozumí jednání, které je v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti (srov. Novotný, O., Vokoun, R. a kol. Trestní právo hmotné – II. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 129; dále viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006, publikované pod č. T 964. v sešitě 33 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007). Podstatou trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku je jednání pachatele (konání nebo opomenutí), v jehož důsledku vznikne škoda na cizím majetku. K trestní odpovědnosti za zmíněný trestný čin se přitom nevyžaduje, aby se pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu na úkor poškozeného subjektu. Vznik škody však musí být v příčinné souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. Pokud jde o formulaci takové povinnosti, není významné, zda je výslovně označena jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Rozhodující je jen obsah této povinnosti, kterému odpovídá to, co lze považovat za opatrování nebo správu cizího majetku, bez ohledu na skutečnost, zda je povinnost formulována jako péče o majetek, jeho obhospodařování, spravování, nakládání s majetkem, právo činit dispozice s majetkem, investovat ho atd. Existence uvedené povinnosti, zejména vzniká-li přímo ze zákona, není podmíněna svěřením majetku pachateli nějakým zvláštním aktem do péče, obhospodařování, nakládání atd.. Přitom není vyloučeno, aby při vzniku povinnosti na základě smlouvy existovalo i ujednání o způsobu převzetí opatrovaného (spravovaného) majetku. V povinnosti opatrovat cizí majetek se pak odráží zejména požadavek ochrany majetku před jeho znehodnocením, poškozením či odcizením. Jde-li o povinnost spravovat cizí majetek, vyžaduje se zde aktivnější přístup povinné osoby k majetku, takže tato povinnost zahrnuje i poněkud širší okruh majetkových dispozic. Ustanovení §220 odst. 1 tr. zákoníku je skutkovou podstatou s tzv. blanketní dispozicí v té části, která se týká porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek uložené zákonem, protože se zde dovolává mimotrestní právní úpravy a jejím porušením podmiňuje trestní odpovědnost.
Jak vyplývá v nyní posuzované trestní věci z popisu skutku uvedeného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, v době od 11. 8. 2005 do 18. 9. 2008 obviněný R. M. jako odpovědný zaměstnanec zahraniční právnické osoby – obchodní společnosti COMMERZBANK AG, pobočka Praha, na pozici poradce privátních zákazníků, pověřený správou investičních nástrojů klientů na pracovišti banky v Brně, prováděl neoprávněné dispozice s finančními prostředky uloženými na základě smlouvy o běžném a vkladovém účtu včetně zde specifikovaných podúčtů jejího klienta Ing. V. Č. Tohoto neoprávněného jednání se obviněný dopustil formou nákupů a prodejů investičních nástrojů jménem klienta bez řádně uzavřené smlouvy o obstarání koupě a prodeje investičních nástrojů a smlouvy o úschově investičních nástrojů s bankou a bez vědomí a souhlasu klienta Ing. V. Č.. Přitom obviněný padělal kupní a prodejní příkazy, na základě kterých byly uskutečněny nákupy a prodeje cenných papírů a neoprávněně použity finanční prostředky obchodní společnosti COMMERZBANK AG, pobočka Praha, z běžného účtu jejího klienta Ing. V. Č. k nákupu cenných papírů. K zastření tohoto jednání obviněný nejméně ve třech případech předložil Ing. V. Č. nepravdivé informace o stavu finančních prostředků formou nedatovaných dokumentů s názvem „Přehled portfolia“. Popsaným způsobem obchodování vznikla z důvodu poklesu hodnoty cenných papírů finanční ztráta, což obviněný musel předvídat. Přitom obviněný jednal v rozporu se svými povinnostmi stanovenými v pracovní smlouvě ze dne 8. 9. 2004 a v navazujících pracovněprávních dokumentech, zejména v popisu jeho pracovního místa, dále v rozporu s pokyny zaměstnavatele a současně se svými povinnostmi uvedenými v §73 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006, a v §301 písm. d) zákona č. 262/2006, zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, a v §12 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. Popsaným jednáním obviněný způsobil obchodní společnosti COMMERZBANK AG, pobočka Praha, škodu ve výši 3 424 303,- Kč a 7 043,- EUR. Takový popis skutku podle názoru Nejvyššího soudu svědčí ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudů nižších stupňů o naplnění znaků objektivní stránky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku spočívajících v porušení podle zákona mu uložené a smluvně převzaté povinnosti opatrovat a spravovat cizí majetek a ve způsobení značné škody tímto činem.
Proto se obviněný R. M. jako odpovědný zaměstnanec jmenované banky mohl při nakládání s jejím majetkem (tedy neoprávněnými dispozicemi s penězi uloženými na bankovních účtech klienta banky Ing. V. Č.) dopustit ke škodě tohoto majetku přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť jde o skutkovou podstatu, která chrání i vnitřní vztah mezi obchodní společností jako právnickou osobou a fyzickými osobami, jimž je svěřeno nakládání s majetkem obchodní společnosti, a tedy i opatrování či správa jejího majetku. Námitka obviněného zaměřená proti správnosti těchto závěrů je proto neopodstatněná.
K námitce obviněného R. M. zpochybňující existenci jeho zavinění Nejvyšší soud nejprve připomíná, že pro naplnění subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§15 tr. zákoníku) a postačuje zde i nepřímý (eventuální) úmysl [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Jak přitom vyplývá z dosavadní ustálené a nadále použitelné judikatury Nejvyššího soudu, o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, pokud přesto jednal způsobem, který vedl ke vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině pak lze usuzovat na srozumění pachatele se způsobením takového následku z toho, že nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 171). Pachatel si proto musí být vědom, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a současně je alespoň srozuměn i se způsobením škody nikoli malé (tj. podle §138 odst. 1 tr. zákoníku škody ve výši alespoň 25 000,- Kč) na spravovaném či opatrovaném majetku [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], přičemž způsobení škody ve výši, která dosahuje značné škody ve smyslu §138 odst. 1 a §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (tj. škody ve výši nejméně 500 000,- Kč), musí být pokryto zaviněním alespoň z nedbalosti (§16 tr. zákoníku).
Jak vyplývá ze shora uvedených rozhodných skutkových zjištění učiněných v trestní věci obviněného R. M., která není Nejvyšší soud oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, obviněný byl přinejmenším srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] s možností způsobení značné škody [§138 odst. 1, §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku] na majetku obchodní společnosti COMMERZBANK AG, pobočka Praha, za kterou obviněný jednal jako její zaměstnanec, přičemž měl zákonem uloženou a smluvně převzatou povinnost opatrovat a spravovat její majetek.
Přitom soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku konkretizoval, z jakých skutečností dovodil naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, a to včetně jeho subjektivní stránky, tj. zavinění obviněného R. M. ve vztahu žalovanému skutku. Nejvyšší soud považuje zmíněnou argumentaci za správnou, logickou a odpovídající zákonu, takže neshledal žádné pochybnosti o naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu ani v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, který se zabýval obdobnými námitkami obviněného, jaké uplatnil v tomto směru i v dovolání. Ostatně obviněný v něm nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Stejně tak obviněný neuvádí, proč ve vztahu ke způsobení značné škody [§138 odst. 1, §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku] není dáno jeho zavinění ani ve formě nedbalosti, které zde zásadně postačovalo [§17 písm. a) tr. zákoníku].
Závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného R. M. popsaného ve skutkové větě v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku obchodní společnosti COMMERZBANK AG, pobočka Praha, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.
Pro posouzení subjektivní stránky spáchaného trestného činu má dále význam i postavení obviněného R. M., od kterého se odvíjí i povinnosti, jejichž porušení odůvodňuje závěr o jeho úmyslném zavinění. Obviněný totiž vystupoval jako odpovědný zaměstnanec banky, který měl smluvní i zákonnou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek. Jak přitom vyplývá z dosavadní a nadále použitelné judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 25/2008 Sb. rozh. tr.), zákonný znak trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), resp. nyní přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, spočívající v tom, že pachatel „poruší podle zákona mu uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek“, lze naplnit i porušením povinností obsažených v ustanoveních §73 odst. 1 písm. d) a §74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, resp. s účinností od 1. 1. 2007 v ustanoveních §301 písm. d) a §302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů. Tuto obecnou povinnost zaměstnance (popřípadě vedoucího zaměstnance) při ochraně majetku zaměstnavatele a hospodaření s ním je však třeba vždy posuzovat na základě jeho postavení vyplývajícího z pracovní smlouvy či z jiného právního aktu. Jestliže je pachatel povinen a oprávněn pečovat o určitý majetek zaměstnavatele a nakládat se svěřenými hodnotami (např. uzavírat obchodní smlouvy), pak se jeho povinnost podle §73 odst. 1 písm. d), případně též podle §74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, [resp. s účinností od 1. 1. 2007 podle §301 písm. d) a §302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů] stává konkrétní povinností, jejíž porušení zakládá výše uvedený zákonný znak trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák., resp. porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku. V nyní posuzované věci to znamená, že pokud obviněný R. M. mohl za banku (COMMERZBANK AG, pobočka Praha) uzavírat smlouvy podle předpisů obchodního práva, neboť podle popisu jeho pracovní pozice (viz č. l. 22 trestního spisu) byl oprávněn „… prodávat celou produktovou paletu a nabídku služeb“, pak neoprávněnými dispozicemi s investičními nástroji klienta této banky Ing. V. Č. porušil i uvedené zákonné povinnosti. Přitom Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti ani o porušení ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, ohledně něhož obviněný rovněž vznesl své námitky. Jak totiž vyplývá z citovaného ustanovení, banka nebo pobočka zahraniční banky je povinna při výkonu své činnosti postupovat obezřetně, zejména provádět obchody způsobem, který nepoškozuje zájmy jejích vkladatelů z hlediska návratnosti jejich vkladů a neohrožuje bezpečnost a stabilitu banky. Jde sice o povinnost uloženou obecně bance nebo pobočce zahraniční banky jako právnické osobě, ale v praxi jsou povinni ji dodržovat všechny fyzické osoby, které jednají jménem banky (resp. pobočky zahraniční banky) nebo v jejím zastoupení. Jde tedy o odpovědnost za jednání učiněné za jiného ve smyslu §114 odst. 2 tr. zákoníku, pokud je nositelem povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek právnická osoba. Proto za způsobení škody může být trestně odpovědná i fyzická osoba, která jednala při správě, resp. opatrování cizího majetku za právnickou osobu (např. jako její zaměstnanec).
S ohledem na výše uvedenou argumentaci Nejvyšší soud uzavírá, že povinnosti uložené podle zákona, které zatěžovaly obviněného R. M. při opatrování a spravování majetku poškozené obchodní společnosti COMMERZBANK AG, pobočka Praha, vyplývaly jednak z již zmíněného zvláštního zákonného ustanovení (§12 odst. 1 zákona o bankách), jednak z citovaných obecných ustanovení zákoníku práce. Pokud jde o smluvně převzaté povinnosti k opatrování a správě cizího majetku, soudy obou stupňů zde správně vycházely zejména z pracovní smlouvy ze dne 8. 9. 2004 (konkrétně z jejího bodu 11., podle něhož byl obviněný mimo jiné povinen konat práci svědomitě a řádně) a z výše označeného popisu jeho pracovní pozice. Nejvyšší soud tak považuje závěr soudů nižších stupňů o úmyslném porušení uvedených povinností ze strany obviněného za správný a odpovídající zákonu.
Pokud jde o předmět útoku u přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, ani zde nevznikají žádné pochybnosti o správnosti závěrů, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů ve věci obviněného R. M.. Jak totiž mimo jiné vyplývá z popisu rozhodných skutkových zjištění, obviněný neoprávněně nakládal s peněžními prostředky uloženými na běžném a vkladovém účtu svědka Ing. V. Č.. Uvedené peníze byly ve vlastnictví banky a Ing. V. Č. byl toliko oprávněným z pohledávky, která mu vůči bance (COMMERZBANK AG, pobočka Praha) vznikla z titulu smluv o běžném účtu (viz §708 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) a o vkladovém účtu (viz §716 a násl. obchodního zákoníku). Jestliže tedy obviněný jednal způsobem konkretizovaným v popisu skutku, dotklo se takové jednání peněz v majetku banky, které zde představovaly způsobilý předmět útoku právě toho přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným. Okolnosti, které soud prvního stupně uvedl v popisu skutku v souvislosti s osobou svědka Ing. V. Č., přitom přímo souvisí s náležitým vymezením tohoto předmětu útoku, jímž byl majetek jmenované banky, s kterým obviněný neoprávněně disponoval. Námitky, kterými obviněný vytkl neexistenci předmětu útoku posuzovaného přečinu, jsou tedy neopodstatněné. Navíc obviněný těmito námitkami v podstatě jen nedůvodně zpochybňoval popis skutku (viz §120 odst. 3 tr. řádu).
S ohledem na výše zmíněnou argumentaci se Nejvyšší soud neztotožnil ani s tou částí dovolání obviněného R. M., v níž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 6 Tdo 566/2004, a ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1194/2003. Jednak obě citovaná usnesení jsou již překonána novější judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněným pod č. 25/2008 Sb. rozh. tr., z něhož ostatně vycházel i soud prvního stupně, byť ho v odůvodnění svého rozsudku nesprávně označil číslem 28/2008 Sb. rozh. tr. Navíc, pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1194/2003, ani toto rozhodnutí nijak nezpochybnilo, že zákonná povinnost týkající se opatrování nebo správy cizího majetku může být vymezena obecně nebo i s různou mírou konkrétnosti, pokud z ní vyplývá povinnost správce postupovat ohledně opatrovaného nebo spravovaného majetku nebo jeho části způsobem nepoškozujícím majetková práva jiného.
Dále obviněný R. M. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který však neopřel o žádné konkrétní námitky. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v řízení o dovolání je zásadně povinen vycházet z rozsahu dovolání a důvodů, které v něm oprávněná osoba uplatnila (§265f tr. řádu). S ohledem na uvedené se Nejvyšší soud blíže nezabýval citovaným dovolacím důvodem.
Pouze nad rámec podaného dovolání Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu je naplněn, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Podle první z nich je naplněn, pokud v rozhodnutí chybí určitý výrok, tj. nebyl-li vůbec takový výrok učiněn, ač se tak mělo stát. Podle druhé alternativy jde o případ, když konkrétní výrok sice byl učiněn, ale není úplný, protože neobsahuje některou z podstatných zákonných náležitostí [viz např. ustanovení §120 odst. 3 a §134 odst. 1 písm. c) tr. řádu].
Nejvyšší soud však neshledal pochybení soudů nižších stupňů v tom smyslu, že by v jejich rozhodnutích chyběl některý výrok nebo byl neúplný. Přitom výrok o vině v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 9 T 175/2010, vyhovuje všem ustanovením trestního řádu, jimiž je stanoven obsah takového výroku, zejména pak ustanovením §120 a §122 odst. 1 tr. řádu. Rovněž výrok usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 8 To 150/2011, splňuje podmínky obsažené v §134 odst. 1 tr. řádu.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. M. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného R. M. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Pokud jde o podnět obviněného R. M., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. 11. 2011
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y