ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.1437.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 1437/2011 - 36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2011 o dovoláních, která podali obvinění Ing. L. O. , B. C. , a E. B. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 7 To 50/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 113/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. L. O., B. C. a E. B. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 4 T 113/2008, byli obvinění Ing. L. O., B. C. a E. B. uznáni vinnými přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoníku). Za to byli odsouzeni podle §268 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře sto denních sazeb ve výši 1.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán v určené lhůtě, byl každému z obviněných stanoven podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla společnost MIKO International, s. r. o., IČO: 25900706, se sídlem ve Frýdku-Místku, J. Mahena 3365, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 7 To 50/2011, zamítl odvolání všech obviněných podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě podali všichni obvinění dovolání společného obhájce, které každý z nich opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněných byla vypracována společně a rovněž tak námitky jednotlivých dovolatelů jsou naprosto totožné, bude Nejvyšší soud interpretovat a dále pak i hodnotit tato podání bez rozlišení osob obviněných. V úvodu mimořádného opravného prostředku dovolatelé ocitovali popis skutku z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a ohradili se proti tomu, že by tímto skutkem mohly být naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu. Konkrétně poukázali na znak „neoprávněně“, jemuž neodpovídají žádné skutkové okolnosti zjištěné soudem prvního stupně, přičemž soud odvolací pochybení okresního soudu nejenže nenapravil, nýbrž se s jeho závěry ztotožnil. Svůj názor obvinění podpořili tím, že jako jednatelé společnosti SEMAG, spol. s r. o., IČO: 43962394, nemohli prodejem cukrářského výrobku „Mařenka“ zasáhnout do práv vlastníka ochranné známky výrobku téhož druhu označeného „Marlenka“ zapsané ve prospěch společnosti MIKO International, s. r. o. Podle přesvědčení dovolatelů bylo v proběhlém trestním řízení prokázáno, že společnost SEMAG, spol. s r. o., uvedla svůj výrobek s označením „Mařenka“ na trh nejpozději v roce 2002, tedy dříve, než společnost MIKO International, s. r. o., vznikla a podala přihlášku k zápisu ochranné známky „Marlenka“ u Úřadu průmyslového vlastnictví. Z tohoto důvodu společnosti SEMAG, spol. s r.o., svědčilo při užívání dotčeného výrobku označení „Mařenka“ tzv. právo předchozího uživatele ve smyslu ustanovení §10 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, které byla společnost MIKO International, s. r. o., povinna strpět. Dále pak obvinění upozornili na žalobu, kterou společnost MIKO International, s. r. o., podala dne 14. 4. 2009 u Městského soudu v Praze proti společnosti SEMAG, spol. s r. o., jíž se domáhá mj. zdržení se porušování práv z uvedené ochranné známky a ochranu před nekalosoutěžním jednáním. Vzhledem k tomu, že řízení vedené pod sp. zn. 32 Cm 75/2009 nebylo dosud pravomocně skončeno, považují obvinění své odsouzení za minimálně předčasné, neboť v uvedeném civilním řízení dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, že by společnost SEMAG, spol. s r. o., jednala při užívání označení „Mařenka“ neoprávněně. K vyvození trestní odpovědnosti podle obviněných rovněž chybělo zavinění. Orgány činné v trestním řízení totiž prověřovaly stejné jednání společnosti SEMAG, spol. s r. o., již v roce 2005, přičemž věc odložily s odůvodněním, že obě již citovaná označení cukrářských výrobků nejsou zaměnitelná. Stejný názor nakonec zaujal i Úřad průmyslového vlastnictví, přičemž až k podaným námitkám rozhodl předseda tohoto úřadu o zamítnutí přihlášky o zápis ochranné známky „Mařenka“. Jedná se o poměrně složitou problematiku, kterou i v soudní soustavě řeší k tomu určený Městský soud v Praze jako soud prvního stupně.
Další okruh výhrad směřovali obvinění proti tomu, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s jejich konkrétní účastí na spáchání přečinu, a vycházely pouze z jejich postavení statutárních orgánů obchodní společnosti SEMAG, spol. s r. o. Tím, že všem obviněným byl uložen shodný trest, došlo podle dovolatelů k porušení ustanovení §39 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Závěrem odkázali na zásadu subsidiarity trestní represe vyjádřenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku a ultima ratio s tím, že v daném případě nebylo na místě uplatňovat jejich trestní odpovědnost, a to s ohledem na složitost problematiky zaměnitelnosti ochranných známek, dřívější protichůdná rozhodnutí orgánů státní správy a možnost dotčeného vlastníka ochranné známky domáhat se ochrany v civilním řízení. Z uvedených důvodů obvinění navrhli, aby dovolací soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a sám rozhodl ve věci rozsudkem podle §265m odst. 1 tr. ř. o zproštění všech obviněných obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k podaným dovoláním obviněných Ing. L. O., B. C. a E. B. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta zdůraznila, že obvinění naplnili znak neoprávněnosti ve vztahu k objektivní i subjektivní stránce posuzovaného přečinu nejpozději ke dni 13. 12. 2007, kdy se dozvěděli o pravomocném rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 5. 12. 2007 o zamítnutí přihlášky společnosti SEMAG, spol. s r. o., k zápisu ochranné známky „Mařenka“ a o přiznání dobrého jména ochranné známce „Marlenka“. Státní zástupkyně připomněla, že tvrzení dovolatelů, že společnost SEMAG, spol. s r. o., užívala označení „Mařenka“ nejpozději od roku 2002 nebylo v řízení prokázáno a uzavřela, že soudy obou stupňů se podle jejího názoru vypořádaly i s otázkami spolupachatelství a subsudiarity trestní represe. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění Ing. L. O., B. C. a E. B. podali dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinili tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolatelé v první řadě uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož prostřednictvím lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jelikož vytýkaná vada podle tohoto dovolacího důvodu musí mít svůj původ v hmotném právu, je předmětem dovolacího přezkumu postup soudu, spočívající v podřazení skutkových zjištění pod ustanovení hmotného práva, v naprosté většině pod ustanovení trestního zákoníku. K naplnění citovaného důvodu dojde, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Není možné se jej dovolávat výhradami proti aplikaci procesních ustanovení, tj. především ustanovení trestního řádu. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Podobně nelze s odkazem na citovaný důvod dovolání namítat ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod. Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotně právní charakter.
Obvinění soudům obou stupňů zejména vytýkali, že se nesprávně vypořádaly s otázkou „oprávnění“ společnosti SEMAG, spol. s r. o., distribuovat svůj cukrářský výrobek pod označením „Mařenka“ na trh v České republice, a to s ohledem na skutečnost, že uvedené označení začala užívat nejpozději v roce 2002, zatímco obchodní společnost MIKO International, s. r. o., podala přihlášku k zápisu ochranné známky „Marlenka“ teprve dne 24. 9. 2003. Na tomto svém tvrzení v podstatě obvinění založili svou beztrestnost, učinili tak ovšem na podkladě odlišné verze průběhu skutkového stavu, než z jaké vycházely soudy obou stupňů.
Vzhledem k tomu, že shodná námitka byla součástí obhajoby obviněných prakticky od počátku trestního řízení, bylo provedeno poměrně podrobné dokazování k objasnění této otázky, a soudy ji vyhodnotily tak, že společnost MIKO International, s. r. o., podala přihlášku k zápisu slovní ochranné známky „Marlenka“ mj. pro cukrářské výrobky dne 24. 9. 2003, přičemž známka byla zapsaná do rejstříku ochranných známek dne 28. 6. 2004 s právem přednosti ode dne podání přihlášky. Naproti tomu společnost SEMAG, spol. s r. o., uvedla cukrářský výrobek s označením „Mařenka“ na trh nejdříve na jaře roku 2005. Soudy oproti obžalobě zkrátily délku protiprávního období a určily jeho počátek dnem, kdy obvinění jako jednatelé společnosti SEMAG, spol. s r. o., byli nejpozději seznámeni s rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 0-431110, které nabylo právní moci dne 13. 12. 2007, jímž byla zamítnuta přihláška společnosti SEMAG, spol. s r. o., na zápis barevné kombinované ochranné známky ve znění „Mařenka kouzlo domova a lahodné chuti Peče pro Vás semag“ pro celý seznam nárokovaných výrobků a služeb včetně cukrářských.
Soudy učiněná skutková zjištění vyjádřená ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, proto zcela vylučují možnost, aby společnosti SEMAG, spol. s r. o., svědčilo právo předchozího uživatele ve smyslu §10 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů. Svůj výrobek s označením „Mařenka“ uvedla tato společnost na trh přibližně rok a půl poté, co společnosti MIKO International, s. r. o., svědčilo výlučné právo vlastníka slovní ochranné známky „Marlenka“ užívat ji ve spojení s výrobky a službami, pro které byla zapsána ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona o ochranných známkách. Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že vyslovení trestní odpovědnosti obviněných v dané věci předcházelo poměrně pečlivé posouzení zaměnitelnosti obou již opakovaně citovaných označení (již zapsané ochranné známky „Marlenka“ a známky navrhované k zápisu „Mařenka kouzlo domova a lahodné chuti Peče pro vás semag“). S ohledem na předmět trestního stíhání všech obviněných byla totiž odpověď na tuto předběžnou otázku jednou z podmínek vyslovení viny, proto ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. bylo povinností soudů v trestním řízení vyhodnotit povahu obou ochranných známek jako otázku právní samostatně bez ohledu na již existující rozhodnutí vydaná v jiných řízeních (srov. mj. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2000, sp. zn. 3 Tz 221/2000, publikované v časopise Právní rozhledy, č. sešitu 7/2001, str. 339).
Soud prvního stupně posoudil otázku rozlišovací způsobilosti kombinované známky „Mařenka kouzlo domova a lahodné chuti Peče pro Vás semag“ s ochrannou slovní známkou „Marlenka“ v podstatě ve shodě s rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví i následujícím rozsudkem Městského soudu v Praze. Dospěl tak k závěru, že z hlediska pravděpodobného očekávání průměrně informovaného, pozorného a rozumného spotřebitele a hledisek vizuálního, fonetického, významového i jednoznačné podobnosti výrobků se jedná o známky zaměnitelné, bylo proto nutné respektovat již citované výlučné právo vlastníka zapsané ochranné známky „Marlenka“, neboť společnosti SEMAG, spol. s r. o., nevzniklo právo k označení „Mařenka….“ ještě před podáním přihlášky ve smyslu §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách. Všichni obvinění tak jako jednatelé společnosti SEMAG, spol. s r. o., distribuovali v rozhodném období na trh bez souhlasu vlastníka ochranné známky výrobky, jejichž označení mohlo z důvodu podobnosti s ochrannou známkou a podobnosti výrobku vyvolat pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti. Tím všichni obvinění jednali v rozporu s ustanovením §8 odst. 2 písm. b) zákona o ochranných známkách. Odvolací soud se ztotožnil s vyhodnocením právní otázky povahy předmětné ochranné známky soudem prvního stupně, jeho úvahy pouze doplnil tak, že ani slovní dovětek navrhovaný k zápisu společností SEMAG, spol. s r. o. „…kouzlo domova a lahodné chuti Peče pro Vás semag“, nebyl způsobilý odlišit obě označení, neboť běžný spotřebitel jej nestačí vnímat jako součást prvního ze slov názvu navrhované ochranné známky, kterým je „Mařenka“. O naplnění objektivní stránky přečinu proto měly soudy dostatek podkladů a svůj právní závěr založily na pečlivém, srozumitelném a zejména přesvědčivém hodnocení výsledků dokazování. Pokud obvinění namítali, že o oprávnění společnosti SEMAG, spol. s r. o., užívat označení „Mařenka“ má být rozhodnuto v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 75/2009, které nebylo dosud pravomocně skončeno, je nutné poukázat na již zmíněnou povinnost soudů řešit předběžné otázky týkající se viny samostatně (§9 odst. 1 tr. ř.), a napadené rozhodnutí není proto možné považovat za předčasné.
V další části svých dovolání obvinění zpochybnili naplnění subjektivní stránky přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž odkázali na výsledek trestního řízení vedeného proti nim již v roce 2005 a na rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 5. 12. 2007, z něhož podle jejich přesvědčení nevyplývala neoprávněnost jejich počínání.
Nejvyšší soud nejprve upozorňuje, že z hlediska zavinění se u posuzovaného trestného činu vyžaduje úmysl, alespoň nepřímý (eventuální) podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, který se musí vztahovat i na pachatelovo vědomí, že jde o neoprávněné označení výrobků nebo poskytovaných služeb ochrannou známkou nebo známkou s ní zaměnitelnou a že se jedná mj. o uvádění do oběhu takových výrobků nebo poskytování služeb.
Soudy obou stupňů věnovaly i otázce zavinění poměrně značný prostor, přičemž provedené důkazy vyhodnotily tak, že dovolatelé spáchali posuzovaný přečin minimálně v úmyslu nepřímém. V tomto směru došlo k posunu v počátku protiprávního období, jak již bylo uvedeno v tomto usnesení. Nejvyšší soud považuje vyhodnocení existence úmyslu jako znaku skutkové podstaty i jeho vyjádření v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku za správné, odpovídá jak obsahu provedených důkazů tak i zásadám logického postupu při hodnotící činnosti soudů. Za významné je možné považovat upozornění patentové zástupkyně společnosti MIKO International, s. r. o., na porušování práv k ochranné známce „Marlenka“, podané dne 24. 9. 2003, a její výzvu adresovanou všem jednatelům k ukončení distribuce sporného cukrářského výrobku. Jménem obviněných reagoval Bc. V. P. jako patentový zástupce společnosti SEMAG, spol. s r. o., a odmítl respektovat výzvu. Policejní orgán, který prověřoval trestní oznámení, sice dne 22. 3. 2006 věc odložil se závěrem, že předmětné známky nejsou zaměnitelné, ale předtím si nechal vypracovat znalecký posudek z oboru patenty a vynálezy, specializace ochranné známky znalkyně RNDr. Zdeňky Halaxové ze dne 2. 3. 2006, č. 48/06. Z jeho obsahu, s nímž museli být obvinění rovněž seznámeni, jasně vyplývá, že „slovní označení Mařenka a Marlenka nejsou zaměnitelná, pokud nebudou v praxi užívána v zaměnitelné grafické úpravě“. Z fotodokumentace založené v trestním spise je však zcela evidentní značná podobnost v obrazové úpravě poměrně masivní reklamní kampaně majitele známky „Marlenka“, (která se shoduje i s označením výrobku na jeho obalu), se způsobem označení výrobku „Mařenka“, který jeho distributor zvolil pro nabídku v maloobchodních prodejnách, čímž zjevně participoval na reklamně chráněného zboží. Pro samotné určení zaměnitelnosti je pak rovněž významnou ta okolnost, že oba výrobky mají téměř identickou vnější podobu (perníkové řezy) a jsou tak pro běžného spotřebitele těžko rozeznatelné. Obvinění byli také seznámeni s rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 0-431110, které nabylo právní moci dne 13. 12. 2007, jímž byla zamítnuta přihláška ochranné známky „Mařenka“ právě z důvodu zaměnitelnosti s ochrannou známkou „Marlenka“, jíž bylo zároveň přiznáno dobré jméno. Svědkyně Ing. I. R. opětovně dopisem ze dne 11. 12. 2007 vyzvala obviněné k ukončení užívání označení „Mařenka“ pro jejich cukrářský výrobek. Ti se naopak bránili proti rozhodnutí správního orgánu před soudem, přičemž rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. 8 Ca 75/2008, byla žaloba společnosti SEMAG, spol. s r. o., zamítnuta. Jak v rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví, tak v rozsudku Městského soudu v Praze, jsou označeny veškeré argumenty, pro které nemohlo být vyhověno žádosti o zápis ochranné známky společnosti, jejímž jménem obvinění jednali. Pokud přesto pokračovali v distribuci dortu s označením snadno zaměnitelným s ochrannou známkou, nelze jejich počínání chápat jinak, než že museli být srozuměni s možným trestně právním postihem. Jak již bylo konstatováno, soudy ve věci rozhodující vyhodnotily otázku počátku protiprávního období ve prospěch obviněných, a to na okamžik, kdy jim nejpozději především z odůvodnění rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví muselo být zřejmé, že nemohou uvádět předmětný výrobek na trh, aniž by provedli změnu jeho dosavadního označení. Soudům nižších stupňů proto nelze vytknout, že na základě uvedených okolností případu dospěly k závěru, že všichni tři obvinění jako jednatelé společnosti SEMAG, spol. s r. o., museli vědět, že svým jednáním mohou porušit práva k ochranné známce „Marlenka“ společnosti MIKO International, s. r. o., tedy zájem na ochraně práv na označení výrobků, a tím i zájem na ochraně hospodářské soutěže chráněný trestním právem.
Jakékoli opodstatnění nepřiznal Nejvyšší soud ani výhradám obviněných, jež vyjádřili ve vztahu k hodnocení jejich individuální účasti na protiprávním jednáním a k uložení stejných trestů.
Předně je nutné upozornit na poměrně konstantní výklad otázky spolupachatelství a judikaturu soudů, přičemž ani nová úprava trestního práva hmotného provedená zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2010 se od dlouholeté praxe zásadně neodklonila. Všichni obvinění jako jednatelé obchodní společnosti s ručením omezeným vykonávali obchodněprávní činnost právnické osoby jejím jménem, přičemž za porušení právních povinností při výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby nesou objektivní odpovědnost, která se nedá vyloučit ani omezit a nevyžaduje zavinění. Při posuzování jejich trestní odpovědnosti však již bylo postupováno v souladu se zásadou individuální trestní odpovědnosti fyzické osoby vlastní trestnímu právu (srov. č. 23/1999-II. Sb. rozh. tr.).
Spolupachatelství jako forma trestné součinnosti představuje společné jednání dvou a více osob vedených shodným úmyslem, které není podmíněno tím, aby každý ze spolupachatelů naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Jako společné jednání může být posouzen i případ, kdy každý ze spolupachatelů uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, a dokonce i případ, kdy jednání každého ze spolupachatelů je článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně či v návaznosti a jen ve svém celku tvoří skutkovou podstatu trestného činu. Úmysl při spolupachatelství musí směřovat ke spáchání trestného činu společným jednáním, čímž se spolupachatelství odlišuje od souběžného pachatelství (srov. č. 15/1967 a č. 36/1973 Sb. rozh. tr.).
Proto není vždy nezbytné, aby popis skutku ve výroku o vině striktně rozlišoval dílčí jednání jednotlivých spoluobviněných, resp. spolupachatelů, postačí, pokud je z popisovaných okolností dostatečně zřejmé, že souhrnem společného jednání naplnily obvinění znaky trestného činu, a to úmyslně, přičemž směřovaly ke stejnému cíli, kterým je porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. V praxi mnohdy s ohledem na přehlednost, jasnost a stručnost tzv. skutkové věty nebude ani žádoucí snažit se o podrobný a adresný popis jednotlivých kroků odsuzovaných spolupachatelů (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 Tdo 775/2010).
Soudy nižších stupňů v této souvislosti přesvědčivě vysvětlily, že obvinění se podíleli na posuzované trestné činnosti ve stejné míře, vedeni totožným úmyslem. Všichni byli oprávněni jednat jménem společnosti SEMAG, spol. s r. o. V tomto postavení rozhodovali o distribuci výrobků společnosti na trh v České republice, a stejně tak byli oprávněni rozhodnout o jejím ukončení či změně označení. Z žádného z provedených důkazů ve věci nevyplynulo, že by obvinění měli rozdělené úlohy při výkonu podnikatelské činnosti, do níž evidentně spadalo i uvádění zboží na maloobchodní trh. Naopak je zřejmé, že ve vztahu k jednání, za které byli odsouzeni, jednali ve vzájemné shodě. Nejvyšší soud k tomu pouze doplňuje, že žádné zákonné ustanovení nevyžaduje, aby bylo ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku vyjádřeno, že obviněný spáchal trestný čin jako spolupachatel. Absence takového závěru nečiní výrok o vině neúplným, resp. nejde o chybějící výrok ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2000, sp. zn. 5 Tdo 944/2003, uveřejněné v časopise Trestněprávní revue, ročník 2004, č. 5, str. 152). Za této situace odpovídá druh a výměra trestů uložených jednotlivým obviněným výsledkům trestního řízení. Nad rámec dovolacího přezkumu může jen Nejvyšší soud dodat, že soudy v dané věci naprosto správně aplikovaly ustanovení §39 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
Závěrem svých dovolání obvinění vytkli soudům obou stupňů nerespektování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud nejdříve v obecné rovině připomíná, že podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byl čin obviněných posuzován, je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Pokud by tedy některý čin formálně odpovídající znakům konkrétní skutkové podstaty trestného činu uvedeného v trestním zákoníku neměl být postižen prostředky trestního práva, muselo by dojít při jeho spáchání k natolik výjimečným okolnostem, pro něž by nepřicházelo v úvahu použití trestního práva. O takový případ se však v předmětné trestní věci nejedná. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, publikované pod č. T 1378 v sešitě 75 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2011, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 5 Tdo 751/2011, publikované pod č. 1415 v sešitě 78 téhož Souboru trestních rozhodnutí).
Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje i na předcházející judikaturu ve vztahu k trestnímu zákonu účinnému do 31. 12. 2009, založenou na výkladu, podle něhož ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučovaly spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které bylo lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, neboť trestní zákoník chránil též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860 v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134 v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod č. T 1151 v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2009).
Je zřejmé, že obvinění Ing. L. O., B. C. a E. B. jako jednatelé obchodní společnosti SEMAG, spol. s r. o., rozhodli o uvedení cukrářského výrobku s označením „Mařenka“ do oběhu v České republice a pokračovali v jeho distribuci, přestože si museli být vědomi toho, že zasahují do výlučných práv vlastníka ochranné známky „Marlenka“ společnosti MIKO International, s. r. o., a to s cílem narušit řádný průběh hospodářské soutěže. Proto Nejvyšší soud nepovažuje jednání obviněných, i s ohledem na to, že byly naplněny všechny formální znaky přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku, za natolik výjimečné, aby vylučovalo trestní postih obviněných a mohlo být posouzeno v rámci soukromoprávních vztahů dotčených subjektů. Odsouzení obviněných za citovaný přečin proto nepředstavuje porušení principu trestního práva jako krajního prostředku (tzv. „ultima ratio“).
Nejvyšší soud proto na podkladě podaných dovolání neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo zatíženo některou z hmotně právních vad, které mu obvinění vytýkali. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak nebyl dán, a v důsledku toho nemohlo dojít ani k naplnění důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která byla podmíněna existencí důvodu uvedeného v písm. g).
Nejvyšší soud tedy odmítl dovolání obviněných Ing. L. O., B. C. a E. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovoláních v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová