ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.204.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 204/2011 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2011 o dovolání obviněné J. Ch. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 12 To 232/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 28/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 2 T 28/2009, byla obviněná J. Ch. uznána vinnou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů - dále jen „tr. zákoník“), který spáchala tím, že v období od 16. 12. 2007 do 18. 6. 2008 v K., N. Z., v provozovně C. C., patřící D. J. K., se sídlem K., nám. S. P., jako hmotně odpovědná vedoucí prodejny, v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z pracovní smlouvy a smlouvy o hmotné odpovědnosti, nevystavovala zákazníkům faktury za odebrané zboží a dávala jim tzv. „na dluh“, inventurou pokladny ke dni 18. 6. 2008 zjištěný schodek na zboží činil 279.593,80 Kč a schodek na vykázané finanční hotovosti činil celkem 655.119,50 Kč, přičemž v úmyslu alespoň částečně fiktivně snížit zůstatek finanční hotovosti na pokladně provozovny zanesla nepravdivé údaje do knihy tržeb, a to tím, že do kolonky odevzdaných tržeb uvedla nepravdivý údaj o tom, že dne 5. 5. 2008 předala S. K., zaměstnanci D. J. K., hotovost ve výši 186.000,- Kč, přičemž zfalšovala podpis S. K. potvrzující převzetí hotovosti, a dále k částce ve výši 200.900,- Kč ze dne 9. 5. 2008 připsala částku 115.860,- Kč, přestože si byla vědoma, že uvedené částky S. K. ve skutečnosti nepředala, a byla si vědoma skutečnosti, že jak finanční hotovost, tak zboží na provozovně, jsou majetkem poškozeného D. J. K., kterému tak způsobila škodu v celkové výši 934.713,30 Kč.
Za tento přečin byla obviněná J. Ch. odsouzena podle §220 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce či zaměstnání spojeného s hmotnou odpovědností na dobu 2 (dvou) roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné J. Ch. uložena povinnost zaplatit poškozené organizaci – D. J. K., se sídlem nám. S. P., náhradu škody ve výši 934.713,30 Kč.
Krajský soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněné J. Ch., rozhodl rozsudkem ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 12 To 232/2010, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 2 T 28/2009, v celém rozsahu a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou J. Ch. uznal vinnou ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zák.“), kterého se dopustila tím, že v období od 16. 12. 2007 do 18. 6. 2008 v K., N. Z., v provozovně C. C., patřící D. J. K., se sídlem K., náměstí S. P., jako hmotně odpovědná vedoucí prodejny, v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z pracovní smlouvy a smlouvy o hmotné odpovědnosti, nevystavovala zákazníkům faktury za odebrané zboží a dávala jim tzv. „na dluh“, inventurou pokladny ke dni 18. 6. 2008 zjištěný schodek na zboží činil 279.593,80 Kč a schodek na vykázané finanční hotovosti činil celkem 655.119,50 Kč, přičemž v úmyslu alespoň částečně fiktivně snížit zůstatek finanční hotovosti na pokladně provozovny zanesla nepravdivé údaje do knihy tržeb tím, že do kolonky odevzdaných tržeb uvedla nepravdivý údaj, že dne 5. 5. 2008 předala S. K., zaměstnanci D. J. K., hotovost ve výši 186.000,- Kč, přičemž zfalšovala podpis S. K. převzetí hotovosti potvrzující, a dále k částce ve výši 200.900,- Kč ze dne 9. 5. 2008 připsala částku 115.860,- Kč, přestože si byla vědoma, že uvedené částky S. K. ve skutečnosti nepředala, a byla si vědoma skutečnosti, že finanční hotovost i zboží na provozovně jsou majetkem poškozeného D. J. K., kterému tak způsobila škodu v celkové výši 934.713,30 Kč.
Za tento trestný čin byla obviněná J. Ch. odsouzena podle §255 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce či zaměstnání spojeného s hmotnou odpovědností na dobu 2 (dvou) let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti D. J. K., se sídlem nám. S. P., náhradu škody ve výši 934.713,30 Kč.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 12 To 232/2010, podala obviněná J. Ch. prostřednictvím obhájce JUDr. Vladimíra Veverky dovolání, kterým napadla výroky o vině, trestu a o povinnosti k náhradě škody z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a dále, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). V podrobnostech dovolatelka uvedla, že jde o případ extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a právním posouzením skutku. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že odsouzená ve své pozici vedoucího pracovníka prodejny nepostupovala vždy zcela v souladu se svými povinnostmi, avšak pokud z toho soudy učinily závěry, že svým jednáním se dopustila trestného činu podle §255 odst. 1 tr. zák. a způsobila zaměstnavateli škodu, nemá toto rozhodnutí oporu v provedeném dokazování. Podle dovolatelky neexistuje mezi jejími pochybeními a vznikem škody žádná příčinná souvislost. Bylo zjištěno, že obviněná dávala tzv. „na dluh“ a že nechala na pokladně vyšší zůstatek hotovosti, než bylo doporučeno nadřízenými, avšak z těchto zjištění nelze dovodit, že obviněná způsobila zaměstnavateli škodu. Bylo zjištěno, že odsouzená dávala tzv. na dluh nápoje a zejména pivo panu S., ale jednalo se vždy o zboží v hodnotě maximálně několika desítek tisíc korun a vždy bylo nakonec zaplaceno. Z výroku o vině není naprosto zřejmé, jaká je příčinná souvislost mezi popsanými pochybeními obviněné a vznikem schodků na zboží i hotovosti. Jelikož skutečnosti, které by způsobily vznik škody, nejsou uvedeny ve skutkové větě ve výroku o vině, došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Nebylo prokázáno, že by se obviněná, a to ať už úmyslně či z hrubé nedbalosti, dopustila jednání, kterým by způsobila zaměstnavateli škodu. D. J. K. mělo být se svým nárokem odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť z provedeného dokazování není jasné, jak velká škoda mu byla způsobena právě jednáním obviněné. Takto byla obviněné uložena povinnost k úhradě celého schodku na zboží i hotovosti, který byl zjištěn při poslední provedené inventuře, přestože vznik škody nebyl zahrnut jejím zaviněním. Obviněná také vytkla soudům nižších stupňů, že se nijak nevypořádaly s jejím návrhem na provedení důkazu, a to znaleckým posudkem z oboru účetnictví, když podle obviněné tak vysoké schodky jsou pouze výsledkem účetní chyby. Odvolacím soudem byla tato námitka obviněné opomenuta a sám soud se jí nezabýval. Postupem soudů obou stupňů bylo porušeno právo obviněné na spravedlivý proces.
K dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatelka poukázala na to, že i když její odvolání nebylo zamítnuto, její námitky uplatněné v odvolání nebyly shledány důvodnými, resp. odvolací soud se k námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku vůbec nevyjádřil. I když byl rozsudek k odvolání obviněné zrušen v její prospěch, je třeba použít analogie a pokud jde o zbylou část odvolání, kterou odvolací soud neshledal důvodnou, vyjít z toho, že tato část odvolání byla zamítnuta, ač rozsudek takový výrok výslovně neobsahuje.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněná navrhla, aby dovolací soud podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek i rozsudek předcházející a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Kladně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby podle §265m tr. ř. po zrušení napadených rozhodnutí sám rozhodl o jejím zproštění obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněné J. Ch. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom smyslu, že obecnou výtku obviněné o tom, že skutkový stav věci naprosto nemá oporu v provedeném dokazování, nelze považovat za kvalifikovaný podklad dovolacího přezkumu. Stejně je tomu u jediné konkretizované výtky skutkové povahy, spočívající v neakceptovaném důkazním návrhu na provedení znaleckého posudku. Eventuální zásah do skutkového stavu věci vzhledem k tvrzenému nedostatku znaleckého zjištění o výši způsobené škody, zůstal v poloze pouhé domněnky. Z hlediska namítaného nedostatku příčinné souvislosti mezi vznikem škody a jednáním obviněné zůstává podstatné, že si obviněná J. Ch. neplnila povinnosti, vyplývající z jejího pracovního postavení odpovědné vedoucí a z uzavřené dohody o hmotné odpovědnosti a že svým způsobem hospodaření umožnila, aby ke schodku na finanční hotovosti prodejny a tam uskladněném zboží došlo, resp. s takovým následkem svého jednání byla srozuměna. Proto není pochyb o tom, že jejím zaviněným jednáním v rozporu s jejími zákonnými i smluvně převzatými povinnostmi existuje příčinná souvislost. Pokud jde o dovození dovolatelčiny odpovědnosti za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. z hlediska naplnění znaku „poruší podle zákona mu uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek“ postačuje bez ohledu na uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti již její jednání odporující jejím povinnostem ve smyslu zákoníku práce (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 15 Tdo 1316/2006).
K dovolacímu důvodu podle ustanovení §265 l tr. ř., státní zástupkyně zaznamenala, že za stavu, kdy odvolací soud vyhověl odvolání obviněné jen v části a v jeho zbývající části se s jeho důvody neztotožnil, není ani v tak uvedeném rozsahu důvod k zamítavému způsobu rozhodnutí. Takové rozhodnutí by bylo na místě pouze tehdy, pokud by byly splněny podmínky, aby takto bylo rozhodnuto o celém podaném odvolání. Státní zástupkyně také odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), a to zejména na rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 70/2008, 5 Tdo 388/2002, 3 Tdo 810/2002 a 8 Tdo 1079/2002, která se danou problematikou taktéž zabývají.
Závěrem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné J. Ch. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně navrhla, aby bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí tvrzené dovolací důvody, a shledal, že pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení §255 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Předmětem útoku je zde cizí majetek, a to nejen věci, ale též další majetkové hodnoty. Podstatou trestného činu podle §255 tr. zák. je jednání (konání nebo opomenutí), kterým vzniká škoda na cizím majetku, a nevyžaduje se, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Škodou se rozumí jakékoli zmenšení hodnoty (užitné i směnné) opatrovaného nebo spravovaného majetku, k němuž by nedošlo, kdyby byl majetek spravován nebo opatrován řádně. Je to zejména úbytek majetkových hodnot. Škoda se obecně chápe jako újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (ve zmenšení jeho majetku nebo v ušlém zisku), je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy – nedochází-li k naturální restituci (uvedení v předešlý stav) – napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz. Vznik škody musí být v příčinné souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tj. porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek musí být alespoň jednou z příčin, bez nichž by škoda nevznikla buď vůbec, nebo v takové výši, v jaké k tomu došlo. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. Vznik uvedené povinnosti, zejména nastává-li přímo ze zákona, není podmíněn svěřením majetku zvláštním aktem do péče (dispozice) pachatele, byť při vzniku povinnosti na základě smlouvy může tato obsahovat i ujednání o způsobu převzetí opatrovaného (spravovaného) majetku. Povinnost může být formulována též jako péče, péče řádného hospodáře, obhospodařování, nakládání, hospodaření, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním atd. Pachatelem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. tedy může být jen fyzická osoba, která je nositelem zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Z hlediska subjektivní stránky se pro trestní odpovědnost podle §255 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§4 tr. zák.), přičemž postačí i úmysl nepřímý [§4 písm. b) tr. zák.], tj. pokud pachatel ví o tom, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a že tím jinému způsobí škodu nikoli malou, a je s tím srozuměn. Úmysl se tedy musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení nejméně škody nikoli malé na něm. Škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč. Tak je tomu v zásadě i u nově formulovaného přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení §220 tr. zákoníku, jímž obviněnou J. Ch. uznal vinnou Okresní soud v Kladně a kterého se podle odstavce 1 §220 tr. zákoníku dopustí pachatel, který poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou. Osobou, jež má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, je ve smyslu §220 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ten, u něhož z pracovního, funkčního nebo služebního postavení nebo z jiného právního vztahu plyne, že jeho hlavním úkolem je péče o zabezpečování a ochranu zájmů poškozeného. Taková zvláštní povinnost může vyplývat z právního předpisu anebo ze smlouvy. Z povahy této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §220 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je patrné, že je třeba, aby o ní pachatel věděl, tj. aby věděl o tom, že má uvedenou zvláštní povinnost hájit zájmy poškozeného [§17 písm. b) tr. zákoníku]. Značnou škodou podle §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spojení s §138 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč. Z hlediska subjektivní stránky postačí způsobení tohoto těžšího následku uvedeného v §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku z nedbalosti [§17 písm. a) tr. zákoníku], protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné.
Obviněná J. Ch. především uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34; dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit, a to z důvodů, které budou rozvedeny níže.
Pokud obviněná J. Ch. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítla extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a právním posouzením skutku, především zdůraznila, že neexistuje mezi jejími pochybeními a vznikem škody žádná příčinná souvislost. Bylo zjištěno, že obviněná dávala tzv. „na dluh“ a že nechala na pokladně vyšší zůstatek hotovosti, než bylo doporučeno nadřízenými, avšak z těchto zjištění podle dovolatelky nelze dovodit, že způsobila zaměstnavateli škodu. Jelikož skutečnosti, které by způsobily vznik škody, nejsou uvedeny ve skutkové větě ve výroku o vině, došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, neboť nebylo prokázáno, že by se obviněná, a to ať už úmyslně či z hrubé nedbalosti, dopustila jednání, kterým by způsobila zaměstnavateli škodu. D. J. K. mělo být se svým nárokem odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť z provedeného dokazování není jasné, jak velká škoda mu byla způsobena právě jednáním obviněné. Takto byla obviněné uložena povinnost k úhradě celého schodku na zboží i hotovosti, který byl zjištěn při poslední provedené inventuře, přestože vznik škody nebyl zahrnut jejím zaviněním. Obviněná dále vytkla soudům nižších stupňů, že se nijak nevypořádaly s jejím návrhem na provedení důkazu, a to znaleckým posudkem z oboru účetnictví, když podle obviněné tak vysoké schodky jsou pouze výsledkem účetní chyby.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že provedeným dokazováním byla nepochybně zjištěna výše schodku, kdy obviněná v průběhu celého trestního řízení toto nedokázala věrohodně vysvětlit. Její obhajoba od počátku spočívala v tom, že uváděla, že si uvedený schodek neumí vysvětlit a musí se jednat o nějakou účetní chybu. Výslechem svědkyně L. pak bylo potvrzeno, že zboží, které bylo na její příkaz před inventurou odvezeno, bylo samozřejmě v konečném výsledku inventury zohledněno. Zásadním důkazem pak je zajištěná kniha tržeb, kde byl obviněnou zanesen nepravdivý údaj o tom, že dne 5. 5. 2008 předala S. K. hotovost ve výši 186.000,- Kč a k odevzdané částce 200.900,- Kč ze dne 9. 5. 2008 byla obviněnou připsána částka 115.860,- Kč. Uvedené částky jsou přitom psány naprosto shodným rukopisem, jako všechny ostatní v uvedené knize, tedy rukou obviněné. Sporný podpis u data 5. 5. 2008 pak byl znalecky zkoumán, přičemž bylo zjištěno, že se jednoznačně nejedná o podpis S. K. Je tedy nanejvýš pravděpodobné, že to byla právě obviněná, kdo podpis S. K. zfalšoval, kdy ona jediná měla zájem na tom alespoň částečně fiktivně snížit zůstatek finanční hotovosti na pokladně provozovny (srov. str. 12 až 13 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud dále shrnul, že obviněná byla odpovědnou vedoucí, která uzavřela dohodu o hmotné odpovědnosti, hospodařila přitom na prodejně tak, že ke schodku na zboží i finanční hotovosti došlo, navíc sama připustila, že dávala zákazníkům na dluh, zároveň vykazovala vysoké pokladní zůstatky hotovosti. Je tak zřejmé, že jednáním obviněné vznikla poškozené společnosti škoda (srov. str. 13 až 14 rozsudku nalézacího soudu). Na straně 15 rozsudku se nalézací soud zabýval uloženou povinností obviněné k zaplacení náhrady škody. Nalézací soud konstatoval, že k trestnímu řízení se řádně a včas připojila s nárokem na náhradu škody poškozená organizace – D. J. K., s částkou ve výši 934.713,30,- Kč. Vzhledem k tomu, že předmětná výše škody byla v hlavním líčení prokázána a obviněná byla uznána vinnou, bylo rozhodnuto i o přiznání tohoto nároku poškozeného v souladu s jeho návrhem.
Odvolací soud na straně 3 svého rozsudku nad rámec závěrů nalézacího soudu, které vyhodnotil jako správné, uvedl, že obviněná J. Ch. sama připustila, že zboží na dluh prodávala, přičemž o tomto druhu prodeje nevedla v podstatě žádnou evidenci, připustila i to, že v červnu 2008 zjistila, že jí scházelo zhruba 300.000,- Kč na pokladně, přičemž o zjištěném schodku zaměstnavatele neinformovala. Z výpovědi pracovnic poškozené společnosti, jakož i výkazu inventur, přitom soud prvního stupně správně zjistil, že inventura byla provedena řádně, všechny obviněnou namítané údajné administrativní nesrovnalosti byly těmito důkazy vyvráceny. Podle odvolacího soudu lze mít za to, že obviněná byla se vznikem škody srozuměna, když sama věděla, že hospodaří tak, že na prodejně vzniklo manko, zaměstnavatele o tom nijak neinformovala, naopak se snažila výsledky hospodaření zkreslit. Nakonec odvolací soud poznamenal, že jakmile obviněná zjistila schodek, aniž by se snažila najít jeho příčinu ve spolupráci s poškozenou společností, tento schodek zakrývala, přičemž takové jednání umožnil ostatně i fakt, že obviněná ponechávala na pokladně vysoké pokladní zůstatky (srov. str. 4 rozsudku odvolacího soudu). K náhradě škody odvolací soud poznamenal, že tato byla poškozené společnosti přiznána v celé výši, neboť za situace, kdy obviněná porušovala své povinnosti vyplývající z dohody o hmotné odpovědnosti, znemožnila výkon této hmotné odpovědnosti svým spolupracovníkům, bylo by proto nespravedlivé, aby na vzniklé škodě i oni participovali. Podle skutkových závěrů je přitom zřejmé, že škoda vznikla výlučně zaviněním obviněné (k tomu také srov. str. 4 rozsudku odvolacího soudu).
Z uvedeného shrnutí tedy vyplývá, že obviněnou ručně psaným soupisem dlužníků s množstvím odebraného zboží (č. l. 85) a následným vyčíslením škody vzniklé v případě jednoho z dlužníků, pana S., a to ve výši 106.030,50,- Kč (č. l. 319), které provedlo poškozené družstvo, bylo prokázáno, že zboží, které dávala obviněná „na dluh“, dosahovalo poměrně velkých finančních částek. Z výpovědi obviněné je také zřejmé, že od počátku byla srozuměna s tím, že v pokladně chyběly peníze, minimálně v rozsahu zboží, které dávala „na dluh“, kdy jak sama uvedla, koncem května 2008 jí chybělo necelých 300.000,- Kč (srov. výpověď z přípravného řízení „… v červnu 2008 mně nesouhlasil počáteční zůstatek na pokladně, scházelo tam cca necelých 300 tis. Kč … ale nikomu jsem to neřekla a ani jsem to nikde nehlásila“ – č. l. 159), což se svým následným jednáním pokoušela zastřít. Výše škody vyplývá z vypočítaného schodku, který byl určen na základě provedené inventury.
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti shledal závěry soudů obou instancí vztahující se k výroku o vině, výroku o trestu a výroku o povinnosti k náhradě škody, správnými a úplnými a plně se s nimi ztotožnil. Přitom ve shodě s oběma soudy nižších stupňů dospěl k závěru, že mezi jednáním obviněné J. Ch. a vznikem škody existuje příčinná souvislost, neboť spisovým materiálem je potvrzováno, že obviněná zboží na dluh prodávala, přičemž o tomto druhu prodeje nevedla žádnou průkaznou evidenci, ale sepisovala vždy pouze lístky dávané do pokladny – viz č. l. 159 až 160, příp. na nástěnku – viz č. l. 639 spisu), a toto potvrdila i dodatečným ručně psaným soupisem dlužníků včetně pouze rámcového uvedení množství odebraného zboží připojeným k zápisu z předávací inventury (č. l. 85 ve spojení se zápisem na č. l. 87 spisu). V zápise sepsaném na ústředí družstva dne 17. 6. 2008 uvedla, že k datu 1. 5. 2008 se pokladní hotovost ve výši 633.273,- Kč nacházela na provozovně, zatímco ke dni 30. 5. 2008, kdy vyplňovala měsíční přehled tržeb za měsíc květen 2008, byl výsledkem účetní stav pokladní hotovosti 332.975,- Kč, tuto částku vyplnila do měsíčního přehledu tržeb, ale ve skutečnosti se fyzicky v pokladně nacházela menší finanční hotovost o částku 298.000,- Kč, tj. částka 34.975,- Kč (č. l. 86 spisu). Kromě toho je ve spise k dispozici také přehled měsíčních tržeb za měsíc květen 2008, podepsaný obviněnou, kde u data 5. 5. 2008 je zapsána částka 186.000,- Kč, kterou svědek S. K. nepřevzal, neboť podpis v deníku tržeb není jeho, jak bylo znalecky dokázáno, a u data 9. 5. 2008 je zapsána částka 115.860,- Kč, která byla v deníku tržeb (fotokopie se nachází na č. l. 89 až 90) dopsána k částce 200.900,- Kč, kterou dne 12. 5. 2008 přebíral svědek K. (č. l. 91 spisu). Kopie pokladních složenek z Komerční banky, a. s., vypovídající o peněžních částkách, které svědek K. skutečně odevzdal v bance, a to dne 5. 5. 2008 a 12. 5. 2008, se nacházejí na č. l. 460 až 461 spisu. Tyto důkazy jsou podporovány výpovědí obviněné J. Ch. z přípravného řízení, v níž uvedla, že v červnu 2008 jí nesouhlasil počáteční zůstatek na pokladně, scházelo necelých 300 tis. Kč. Na dotaz, zda některým zákazníkům dávala „na dluh“, odpověděla, že tomu tak bylo a uvedla zejména pana S. (srov. č. l. 159 spisu). Záznamy o neuhrazených částkách panem S. i některými dalšími drobnými nedoplatky předala pracovnicím, které na prodejně prováděly inventuru (č. l. 160 spisu). Na č. l. 319 spisu se nachází vyčíslení prodejní ceny zboží, které obviněná Ch. podle svého vyjádření dávala svědkovi S. „na dluh“ a které sepsala vlastní rukou, v němž je jako celková částka uváděna cena ve výši 106.030,50 Kč. Také u hlavního líčení obviněná doznala, že dávala zboží na dluh, neboť se to tam dělalo roky (č. l. 625 spisu). Z hlediska dlužníků v hlavním líčení doplnila, že „… neuváděla ještě firmu M. M., tam to tímto způsobem bylo také zavedeno (č. l. 625 spisu – viz i jméno M. na č. l. 85 spisu). Z toho tedy vyplývá, že nebyl o dlužnících náležitý přehled, což pak nepochybně vedlo k nekontrolovanému narůstání schodku na provozovně. Současně také obviněná ve své výpovědi v hlavním líčení potvrdila, že to byla vždy ona, kdo zapisoval hotovost do knihy tržeb (č. l. 626 spisu). Také svědkyně B. N. u hlavního líčení potvrdila, že svědkyně dávala na dluh, kdy se jednalo o zhruba 4 – 5 zákazníků (č. l. 629 spisu). Námitkám obviněné o tom, že muselo dojít k účetní chybě, předcházelo vyjádření poškozené společnosti, kde se uvádí, že se nemůže jednat o účetní chybu, neboť po provedené kontrole družstvem bylo zjištěno, že pokladnou vykázané hotovosti si vedoucí řádně zaznamenala do svého účetnictví, vykázala je v měsíčním odvodu tržeb, ale tyto tržby nebyly v plném rozsahu odvedeny na účet provozovny (srov. i č. l. 2). Navíc sama obviněná k možné účetní chybě uvedla: „… hledala doklady, přepočítávala jsem, nic jsem ale nezjistila. Zboží v počítači souhlasilo“ (č. l. 628 spisu).
Pokud obviněná namítala, že není jasné, jak velká škoda byla jejím jednáním způsobena a že vznik škody nebyl zahrnut jejím zaviněním, je třeba především zdůraznit, že pokud podle závěru obou nižších soudů obviněná dávala zboží na dluh (č. l. 625 spisu), o čemž si nevedla jednoznačnou a komplexní evidenci, přičemž jen u pana S. byl vyčíslen dluh ve výši 106 030,50 Kč (č. l. 319 spisu), a to nebyl jediný dlužník, a současně bylo jednoznačně prokázáno, že zmíněné dluhy nebyly řádně evidovány (podle svědeckých výpovědí pouze na nástěnce byly lístečky, z kterých obviněná odhadovala výši dluhů – č. l. 639), a zejména tyto dluhy nebyly k datu inventury v celém rozsahu uhrazeny, jak vypověděla i svědkyně R. L. (č. l. 639 spisu), je třeba odmítnout námitku obviněné, že není dána příčinná souvislost mezi jejím jednáním a vznikem škody a že zboží dané na dluh bylo nakonec zaplaceno, neboť je zcela jisté, že právě tímto způsobem byla škoda poškozenému D. J. K., se sídlem K., způsobena, kdy z uvedených důkazů vyplývá, že zboží dané na dluh zaplaceno nebylo, když o něm nebyl ani náležitý přehled. Je sice pravdou, že pokud nechávala na pokladně vyšší zůstatek hotovosti, než bylo doporučeno nadřízenými, nemohlo tím samo o sobě dojít ke vzniku škody, ale tato skutečnost zejména ve spojení s nepravdivým vykazováním předávaných tržeb S. K. jen dokládá správnost závěrů obou soudů o postupném narůstání výše způsobené škody popsaným způsobem a tudíž i o úmyslném způsobení škody poškozenému družstvu, poněvadž jednoznačně svědčí o vědomosti o schodku na provozovně vzniklého právě dáváním zboží na dluh a o jeho zakrývání obviněnou a její snaze ho fiktivně snížit. Z tohoto hlediska také oba nižší soudy o těchto skutečnostech ve svých rozhodnutích pojednaly. Pokud pak jde o výši způsobené škody, je třeba odkázat na inventarizační zápis (č. l. 25 a násl. spisu), opatřený podpisem obviněné, a zejména na vyúčtování inventury (č. l. 82 spisu), v němž byl vyčíslen schodek na zboží a penězích v celkové hodnotě 934.713,30 Kč. Výše náhrady škody, se kterou se poškozená společnost připojila k trestnímu řízení, a to v částce 934.713,30 Kč (č. l. 616 ve spojení s č. l. 703 spisu), odpovídá výši uložené povinnosti obviněné k náhradě škody nalézacím i odvolacím soudem. Jestliže původně vznikly nejasnosti ohledně zboží převezeného do velkoskladu, tyto byly posléze provedeným dokazováním jednoznačně objasněny a námitky obviněné v tomto směru vyvráceny, a to mimo jiné výpovědí svědkyně K. V., která u hlavního líčení potvrdila, že na dokladech č. l. 303 a 304 spisu je uvedeno „zboží, které mělo být odvezeno do S. Toto zboží je to, co napočítali ve skladu navíc. Dodací list, který je zde uveden, je ten, který byl zaslán do velkoobchodu. Ve S. bylo zjištěno, že nesouhlasí kusy, byl vypracován minusový dodací list“ (č. l. 632 spisu). R. L. u hlavního líčení potvrdila, že dala příkaz, aby „byly odvezeny věci, které by se mohly zkazit a cigarety“ (č. l. 638), tedy na začátku inventury se nějaké zboží odvezlo pryč, a o to zboží bylo sníženo manko (č. l. 639 spisu).
Z těchto důvodů je možno uzavřít, že z hlediska obviněnou namítaného nedostatku příčinné souvislosti mezi vznikem škody a jejím jednáním bylo jednoznačně prokázáno, že obviněná J. Ch. řádně neplnila povinnosti, vyplývající z jejího pracovního postavení odpovědné vedoucí a z uzavřené dohody o hmotné odpovědnosti (č. l. 4 až 7 spisu) a že svým shora popsaným způsobem hospodaření úmyslně zapříčinila vznik schodku na finanční hotovosti prodejny a tam uskladněném zboží a s takovým následkem svého jednání byla srozuměna [§4 písm. b) tr. zák.]. Proto není pochyb o tom, že mezi jejím úmyslně zaviněným jednáním v rozporu s jejími zákonnými i smluvně převzatými povinnostmi a vzniklou škodou existuje příčinná souvislost. Pokud jde o její trestní odpovědnost za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. z hlediska naplnění znaku „poruší podle zákona mu uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek“ postačuje již její jednání odporující jejím povinnostem zaměstnance, resp. vedoucího zaměstnance ve vztahu k majetku jeho zaměstnavatele [§301 písm. d) a §302 písm. g) zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“)], přičemž tyto povinnosti byly s ohledem na postavení obviněné J. Ch. jako vedoucí provozovny C. C., patřící D. J. K., a uzavřenou dohodu o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování ze dne 11. 6. 2007 (č. l. 6 až 7 spisu) i náležitě konkretizovány, v důsledku čehož se staly konkrétní povinností, jejíž porušení zakládá výše uvedený zákonný znak trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. – srov. též č. 25/2008 Sb. rozh. tr. (usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 15 Tdo 1316/2006).
Podle ustanovení §250 odst. 1 zák. práce, které upravuje obecnou odpovědnost, zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle ustanovení §251 odst. 1 zák. práce, který vymezuje odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody, na zaměstnanci, který vědomě neupozornil nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli nebo nezakročil proti hrozící škodě, ačkoliv by tím bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody, může zaměstnavatel požadovat, aby se podílel na náhradě škody, která byla zaměstnavateli způsobena, a to v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možné nahradit jinak. Ustanovení §252 odst. 1 zák. práce upravuje odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat a stanoví, že byla-li se zaměstnancem uzavřena dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování (dále jen „dohoda o odpovědnosti“), za které se považují hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem obratu nebo oběhu, s nimiž má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny, odpovídá za schodek vzniklý na těchto hodnotách. Podle odst. 4 téhož ustanovení se zaměstnanec zprostí odpovědnosti zcela nebo zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění, zejména, že mu bylo zanedbáním povinnosti zaměstnavatele znemožněno se svěřenými hodnotami nakládat. Rozsah náhrady škody je upraven v ustanovení §257 a násl. zák. práce. Podle §257 odst. 1 zák. práce zaměstnanec, který odpovídá za škodu podle §250 zák. práce je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav. Druhý odstavec říká, že výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek. Jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může zaměstnavatel požadovat, kromě částky uvedené v odstavci 2, i náhradu ušlého zisku (§257 odst. 3 zák. práce). Ustanovení §258 zák. práce se vztahuje k náhradě škody způsobené nesplněním povinnosti k odvrácení škody a zní, že se při určení výše náhrady škody podle §251 zák. práce přihlédne zejména k okolnostem, které bránily splnění povinnosti, a k významu škody pro zaměstnavatele. Výše náhrady škody však nesmí přesáhnout částku rovnající se trojnásobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance. Podle §259 zák. práce zaměstnanec, který odpovídá za schodek na svěřených hodnotách nebo za ztrátu svěřených předmětů, je povinen nahradit schodek na svěřených hodnotách nebo ztrátu svěřených předmětů v plné výši. V §264 zák. práce je upraveno zmírňovací (moderační) právo soudu, podle nějž z důvodů zvláštního zřetele hodných může soud výši náhrady škody přiměřeně snížit. Jde o právo soudu určit výši náhrady škody nižší částkou, než je škoda skutečná, případně limit její náhrady. Soud při určování náhrady může přihlédnout k okolnostem vzniku škody, k formě a míře zavinění apod. Při rozhodování o nároku na náhradu škody způsobené zaměstnancem je soud vždy i bez návrhu povinen zkoumat, zda jsou dány zákonné předpoklady pro snížení požadované náhrady škody podle ustanovení zák. práce o zmírňovacím právu soudu (tedy podle ustanovení §264 zák. práce) – k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu pod sp. zn. 21 Cdo 1330/2004. V případě obviněné J. Ch. bylo prokázáno, že schodek na zboží a penězích úmyslně zavinila, nejedná se tedy o případ, při němž by došlo k jejímu, byť částečnému, vyvinění ve smyslu §252 odst. 4 zák. práce. Nejvyšší soud se dále zabýval moderačním právem soudu, přičemž výroky soudů nižších stupňů ohledně náhrady škody, shledal správnými a řádně odůvodněnými, přičemž neshledal s přihlédnutím k okolnostem případu a zejména shora popsanému chování obviněné žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by mohl výši náhrady škody přiměřeně snížit. V tomto směru nelze především přehlédnout, že obviněná J. Ch. způsobila schodek ve výši 934.713,30 Kč shora popsaným úmyslným jednáním a navíc ho ještě konkrétně uvedeným způsobem zakrývala, přičemž nepravdivě v příslušných dokladech uvedla, že předala S. K. tržby v celkové částce přesahující 300.000,- Kč. Dále je třeba v této souvislosti opětovně připomenout, že odvolací soud rozhodl ve výroku o vině výrazně ve prospěch obviněné, pokud ji s přihlédnutím k ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. uznal vinnou trestným činem podle ustanovení §255 odst. 1 tr. zák., který vyžaduje způsobení škody nikoli malé, zatímco výše škody způsobená obviněnou přesahuje výši škody, jak ji stanovuje §255 odst. 2 písm. b) tr. zák., tedy značnou škodu (tj. nejméně 500 tis. Kč – srov. §89 odst. 11 tr. zák.). Za tohoto stavu věci bylo použití trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nepochybně pro obviněnou příznivější než použití trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná J. Ch. také vznesla námitku, spočívající v tom, že se soudy nižších stupňů nijak nevypořádaly s jejím návrhem na provedení důkazu, a to znaleckým posudkem z oboru účetnictví, když podle obviněné tak vysoké schodky jsou pouze výsledkem účetní chyby. Odvolacím soudem byla tato její námitka opomenuta, neboť se jí blíže nezabýval. Přestože je toto tvrzení obviněné svou povahou námitkou procesní, která nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje k ní Nejvyšší soud za nutné uvést následující. V průběhu trestního řízení se orgány činné v trestním řízení opakovaně vyjadřovaly k obhajobě obviněné, že tak vysoké schodky na pokladní hotovosti a zboží musely vzniknout účetní chybou a tuto její obhajobu nepochybně provedeným dokazováním vyvrátily. Již nalézacím soudem bylo v rámci hlavního líčení dne 16. 3. 2010 vyhlášeno usnesení, kterým byl návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru účetnictví zamítnut (č. l. 706). Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, což zdůvodnil v předchozích odstavcích tohoto usnesení, a dodává, že dokazování tak, jak bylo provedeno, je dostatečné a nelze od znaleckého posudku, který by musel vycházet z provedené inventury, očekávat, že by došlo ke změně skutkové stavu. Navíc je třeba opětovně připomenout, že obviněná byla prováděné inventuře ve dnech 18. 6. až 19. 6. 2008 osobně přítomna a její závěry stvrdila svým podpisem, aniž by uvedla k jejímu průběhu jakékoli výhrady (srov. č. l. 25 až 81 spisu). Navíc i sama ve své výpovědi v hlavním líčení uvedla, že „… hledala doklady, přepočítávala jsem, nic jsem ale nezjistila. Zboží v počítači souhlasilo (č. l. 628 spisu). Z těchto důvodů považuje i Nejvyšší soud zpracování znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetnictví, za nadbytečné. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani vyjádření odvolacího soudu v předchozím usnesení ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 12 To 369/2009, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil původní rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 2 T 28/2009, a v jehož odůvodnění uvedl, že bude-li nalézací soud „považovat za potřebné provedení dalších důkazů (nabízel by se například znalecký posudek z oboru účetnictví), samozřejmě mu nic nebrání takto postupovat“. Toto vyjádření dávalo totiž tento postup soudu prvního stupně pouze ke zvážení (nešlo tedy o pokyn takový znalecký posudek zpracovat ve smyslu §264 odst. 1 tr. ř.), a to navíc za situace, kdy v původním rozsudku byla obviněná J. Ch. uznána vinnou při totožném skutku trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., zatímco nyní bylo její jednání posouzeno pouze jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., kdy je třeba potřebný rozsah provedeného dokazování vztahovat k této právní kvalifikaci.
Mimo dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná uplatnila také dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem je zde rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.), nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí odvolání nebo stížnosti vymezují příslušná ustanovení trestního řádu, a to §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v první alternativě je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek (odvolání nebo stížnost). Smyslem tu tedy je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které provedeno nebylo, ač podle zákona mělo být provedeno, takže dovolatel byl zkrácen ve svém právu na přístup k soudu druhého stupně. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Ani tomuto dovolacímu důvodu obviněné však není možné vyhovět, neboť jak již správně podotkla státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství, za stavu, kdy odvolací soud vyhověl odvolání obviněné jen zčásti a v jeho zbývající části se s jeho důvody neztotožnil, nejedná se o zamítavý způsob rozhodnutí. Zejména je tomu tak za situace, kdy odvolací soud z podnětu odvolání obviněné J. Ch. podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Kladně v celém rozsahu a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o vině a trestu obviněné. V takovém případě se použije obviněnou namítaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přímo a nikoli prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se uplatní jen v případech, kdy rozhodnutím o řádném opravném prostředku tento soud takový řádný opravný prostředek chybně zamítl či odmítl (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 916/2002). O takovýto případ však v dané věci nejde, protože odvolací soud z podnětu odvolání obviněné rozsudek soudu prvního stupně meritorně přezkoumal a následně sám znovu výrazně ve prospěch obviněné rozhodl.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 12 To 232/2010, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 2 T 28/2009, nevykazují takové vady, pro které by jej bylo nutno z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění. Na jeho skutkové závěry navázal soud druhého stupně, který napadené rozhodnutí nalézacího soudu v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl o vině a trestu obviněné J. Ch., stejně jako o její povinnosti k náhradě škody, a který se současně bez pochybností a logicky, byť značně stručně, vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněné uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud v návaznosti na rozsudek nalézacího soudu, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněné J. Ch. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. března 2011
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.