ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.743.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 743/2011-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2011 o dovolání obviněné Ing. V. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 9 To 355/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 239/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 9 To 355/2010, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2010, sp. zn. 89 T 239/2009 .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc obviněné Ing. V. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2010, sp. zn. 89 T 239/2009, byla obviněná Ing. V. S. uznána vinnou trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zák.“), kterého se dopustila tím, že jako jednatelka společnosti AMV technics, s. r. o., se sídlem Wágnerova 1715, Tišnov, a osoba odpovědná za odvádění plateb nesplnila svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance daň, pojistné na zdravotní pojištění, na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti v celkové výši 670.359,- Kč, a to
- daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků podle zák. č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vůči Finančnímu úřadu Brno III, se sídlem Brno, Šumavská 31, za zdaňovací období roku 2007 ve výši 213.074,- Kč, přestože zaměstnancům vyplácela mzdu, ze které jim tuto daň srážela,
- pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti podle zák. č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Brno-venkov, se sídlem Brno, Kounicova 14, za období od září 2007 do září 2008 ve výši 261.537,- Kč, přestože zaměstnancům vyplácela mzdu, ze které jim pojistné ve výši 8 % z vyměřovacího základu srážela,
- pojistné na zdravotní pojištění podle zák. č. 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně, Okresní pojišťovně Brno-město, se sídlem Brno, Benešova 10, za období od října 2006 do srpna 2008 ve výši 195.748,- Kč, přestože zaměstnancům vyplácela mzdu, ze které jim pojistné srážela,
přičemž do 7. června 2010, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek, uhradila na dlužné platby za shora uvedené období Finančnímu úřadu Brno III částku 213.074,- Kč, Okresní správě sociálního zabezpečení Brno-venkov částku 148.959,- Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Okresní pojišťovně Brno-město, částku 105.302,- Kč.
Za tento trestný čin byla obviněná podle §45 odst. 1, 2 tr. zák., §45a odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin.
Tento rozsudek napadla obviněná Ing. V. S. odvoláním, o němž Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 9 To 355/2010, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. obviněnou Ing. V. S. uznal vinnou přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“), kterého se měla dopustit tím, že jako jednatelka společnosti AMX (správně AMV) technics, s. r. o., se sídlem Wágnerova 1715, Tišnov, a osoba odpovědná za odvádění plateb, nesplnila svoji zákonnou povinnost odvést pojistné na zdravotní pojištění, na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti v celkové výši 457.283,- Kč, a to
- pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti podle zák. č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Brno-venkov, se sídlem Brno, Kounicova 14, za období od září 2007 do září 2008 ve výši 261.537,- Kč, přestože zaměstnancům vyplácela mzdu, ze které jim pojistné ve výši 8 % z vyměřovacího základu srážela,
- pojistné na zdravotní pojištění podle zák. č. 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně, Okresní pojišťovně Brno-město, se sídlem Brno, Benešova 10, za období od října 2006 do srpna 2008 ve výši 195.748,- Kč, přestože zaměstnancům vyplácela mzdu, ze které jim pojistné srážela,
přičemž do 7. června 2010, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek, nedošlo zcela k dodatečnému zaplacení všech povinných plateb popsaných v předchozích částech skutku, takže k tomuto datu dosud dluží Okresní správě sociálního zabezpečení Brno-venkov částku 22.322,- Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Okresní pojišťovna Brno-město, částku 90.446,- Kč, kdy zbytek celého dluhu uhradila po datu 7. 6. 2010.
V návaznosti na výrok o vině bylo pak podle §46 odst. 1 tr. zákoníku rozhodnuto, že se upouští od potrestání obviněné Ing. V. S.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná Ing. V. S. prostřednictvím obhájce Mgr. Zbyňka Vančury dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. Obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku napadla výrok o vině v rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, neboť byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněné v hlavním líčení a rozhodnutí rovněž spočívá na nesprávném právním posouzením skutku. V podrobnostech dovolatelka uvedla, že nalézací soud rozhodoval v nepřítomnosti obviněné i jejího obhájce i přes to, že dne 7. 6. 2010 v 13.30 hodin byla obhájcem zaslána faxová omluva obviněné i obhájce a současně žádost o odročení hlavního líčení z důvodu nemoci obviněné. Přípis obhájce byl tedy soudu doručen ještě před zahájením hlavního líčení, konkrétně 15 minut před zahájením hlavního líčení. Postupem nalézacího soudu došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněné v hlavním líčení. Obviněná po vystavení potvrzení o pracovní neschopnosti zaslala faxem tento dokument přímo nalézacímu soudu. Pro konání hlavního líčení tedy nebyly splněny zákonné podmínky a bylo porušeno příslušné ustanovení §202 tr. ř. Tímto postupem bylo porušeno i ústavně garantované právo na spravedlivý proces, neboť tímto postupem byla obviněné odňata možnost vyjádřit se k věci osobně v rámci své výpovědi, jejíž provedení bylo obhajobou navrhováno. Odvolací soud se následně pokusil zhojit procesní nedostatky řízení tím, že obviněnou sám vyslechl, ovšem tento postup podle názoru obhajoby nemůže být dostatečný, neboť proti rozhodnutí odvolacího soudu není možné podat řádný opravný prostředek a tímto postupem odvolacího soudu, kdy mimo jiné odmítl i další důkazní návrhy obhajoby, byla porušena zásada dvojinstančnosti trestního řízení.
Soudy obou stupňů rovněž odmítly provést obhajobou učiněné opakované návrhy na doplnění dokazování přibráním znalce z oboru ekonomika, odvětví mzdy, účetní evidence se specializací daně, a to za účelem vypracování znaleckého posudku k zodpovězení otázky, zda společnost AMV technics, s. r. o., měla v rozhodném období potřebné finanční prostředky k provedení příslušných odvodů či zda takové prostředky neměla k dispozici a objektivně tedy nemohlo dojít k provedení příslušných odvodů. Zodpovězení této otázky je rozhodující pro posouzení existence subjektivní stránky trestného činu. Podle dovolatelky k této problematice existuje ustálená judikatura, kterou však soudy nerespektovaly, např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 456/2002. Odvolací soud ve svém odůvodnění mimo jiné také odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tz 155/2000 a interpretoval jej tak, že důkaz znaleckým posudkem není pro posouzení věci nutný. Obhajoba je zcela opačného názoru. Citované rozhodnutí jednoznačně hovoří o nutnosti provedení znaleckého posudku a dalších důkazů k okolnostem finančních možností dlužné společnosti.
V závěru svého dovolání obviněná Ing. S. navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně za použití §265k odst. 1 tr. ř. zrušil z důvodů podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. a aby v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu nové projednání a rozhodnutí ve věci s tím, že by věc měla být vrácena soudu prvního stupně k doplnění dokazování a k následnému vydání nového rozhodnutí ve věci.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněné Ing. V. S. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., v přípise ze dne 10. 5. 2011 uvedla, že se k němu Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný dovolací důvod, a shledal, že pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Dříve než se Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265i odst. 3 tr. ř. mohl zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízením napadené části rozhodnutí předcházejícím, zkoumal, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal . Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněné podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost toho výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání obviněné podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., ve smyslu právního posouzení jednání obviněné nalézacím soudem, spáchá ten, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Nesplněním zákonné povinnosti odvést za poplatníka daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti se rozumí neodvedení těch uvedených plateb, resp. jejich částí, které je povinen platit zaměstnanec (poplatník) z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků, zaměstnavatelem (plátcem), jenž mu je srazil při výplatě mzdy nebo platu. Zaměstnavatel (plátce) je totiž tyto sražené platby, resp. jejich části, povinen odvést správci daně (finančnímu úřadu), zdravotní pojišťovně, popř. správě sociálního zabezpečení. Pokud jde o větší rozsah nesplnění uvedené zákonné povinnosti, nelze sice přímo použít vykládací pravidlo uvedené v §89 odst. 11 tr. zák., ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 50.000,- Kč. Částky za jednotlivé platby je třeba sčítat a počítat tak celkový rozsah nesplnění uvedené zákonné povinnosti. Vyjádřením správce daně (finančního úřadu) o výši neodvedené daně, zdravotní pojišťovny o výši neodvedeného zdravotního pojištění a správy sociálního zabezpečení o výši neodvedeného pojištění na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti není soud vázán při posouzení, zda k nesplnění uvedené zákonné povinnosti došlo ve větším rozsahu a zda jde tedy o trestný čin, i když v praxi bude z takového vyjádření zpravidla po přihlédnutí k obhajobě obviněné a k dalším rozhodným skutečnostem vycházet. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl.
Přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, který shledal v jednání obviněné odvolací soud, se dopustí, kdo jako zaměstnavatel nebo plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za zaměstnance nebo jinou osobu odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění. Nesplněním zákonné povinnosti zaměstnavatele nebo plátce odvést za zaměstnance nebo jinou osobu daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění se tedy rozumí neodvedení těch uvedených povinných plateb, resp. jejich částí, které je povinen platit zaměstnanec (poplatník) z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků nebo jiná osoba jako tzv. srážkovou daň a které mu byly zaměstnavatelem nebo plátcem sraženy při výplatě mzdy, platu, popř. jiného podobného příjmu. Zaměstnavatel (plátce) je totiž tyto sražené platby, resp. jejich části, povinen odvést správci daně (finančnímu úřadu), zdravotní pojišťovně, popř. správě sociálního zabezpečení. Jinými slovy nesplněním zákonné povinnosti odvést za zaměstnance nebo jinou osobu výše uvedené povinné platby tedy spočívá v opomenutí zaměstnavatele, který si úmyslně nepočíná v souladu s citovanými zákony a za tyto osoby příslušné povinné platby, přestože je srazil, neodvede správci daně, správě sociálního zabezpečení nebo zdravotní pojišťovně, a to buď vůbec, nebo v celé výši. Není rozhodující, k jakému účelu neodvedené částky použil (na výhodnou investici, k úhradě jiných závazků, k osobní spotřebě apod.). Pokud jde o větší rozsah neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistného na zdravotní pojištění, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo §138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 50.000,- Kč.
Částky za jednotlivé platby je třeba sčítat a počítat tak celkový rozsah nesplnění uvedené zákonné povinnosti. Vyjádřením správce daně (finančního úřadu) o výši neodvedené daně, zdravotní pojišťovny o výši neodvedeného zdravotního pojištění a správy sociálního zabezpečení o výši neodvedeného pojištění na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti není soud vázán při posouzení, zda k nesplnění uvedené zákonné povinnosti došlo „ve větším rozsahu“ a zda jde tedy o trestný čin, i když v praxi bude z takového vyjádření zpravidla po přihlédnutí k obhajobě obviněného a k dalším rozhodným skutečnostem vycházet. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl. Trestní odpovědnost za trestný čin podle §241 odst. 1 tr. zákoníku lze vyvozovat proti příslušné odpovědné osobě jen tehdy, jestliže zaměstnavatel svým zaměstnancům z hrubé mzdy skutečně srazil příslušné částky zálohy na daň z příjmů, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a neodvedl je, tj. pokud měl dostatek peněz na výplatu hrubých mezd a částky sražené zaměstnancům použil na jiné účely nebo je ponechal na účtu u banky či v hotovosti v pokladně. Kdyby tomu tak nebylo a zaměstnavatel měl k dispozici jen peníze postačující na vyplacení čistých mezd zaměstnancům, takže po jejich vyplacení by mu již nezbylo na odvedení odpovídajících částek daně z příjmů, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, trestného činu podle §241 odst. 1 tr. zákoníku by se dopustit nemohl. Nemá-li však zaměstnavatel dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných částek v plné výši (je-li tedy insolventní nebo předlužen), měl by všechny své závazky uspokojit poměrně a rovnoměrně, a to včetně výplaty mezd (platů) svým zaměstnancům a úhrady plateb svým obchodním partnerům. V takovém případě by měl přiměřeně snížit vyplacené mzdy (platy) a odvést za své zaměstnance alespoň část uvedených plateb. V případě obhajoby obviněné stíhané pro tento trestný čin, že platby stanovené tímto ustanovením nemohla odvádět vzhledem ke své špatné finanční situaci vyvolané tzv. druhotnou platební neschopností, bude třeba naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu dovozovat též z doby, po kterou nebyla zákonná povinnost sražené částky odvádět plněna, a z případných dalších aktivit obviněné a z nich vyplývajících zákonných povinností. Pokud podnikatel zjistí, že není schopen hradit náklady provozu podniku, mzdy svých zaměstnanců a odvody povinných plateb sražených z jejich mezd, musí přizpůsobit hospodaření podniku tak, aby mohl dostát též své povinnosti odvádět za zaměstnance daně a pojistné, případně takové podnikání ukončit.
Obviněná Ing. V. S. uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní kvalifikace skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly náležitě právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., následně tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněn pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Takový závěr však nelze ve vztahu k dokazování provedenému v rámci řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí učinit.
K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné poukázat na to, že podle závěrů rozsudku nalézacího soudu obhajoba obviněné Ing. V. S. spočívající v argumentu, že peníze určené na odvody potřebovala k udržení chodu společnosti, ji z trestné činnosti neomlouvá. V průběhu hlavního líčení konaného dne 14. 12. 2009 obhájce obviněné navrhl vypracovat znalecký posudek z oboru účetnictví, ekonomika, neboť se domníval, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Soud bezprostředně poté rozhodl, že se další důkazy provádět nebudou (srov. č. l. 100). K tomu se následně nalézací soud blíže vyjádřil ve svém rozhodnutí ze dne 14. 12. 2009, č. j. 89 T 239/2009-103, kde mimo jiné uvedl, že provedení důkazu znaleckým posudkem, jakož i další obhajobou navržené důkazy, postupem podle §216 odst. 1 tr. ř. odmítl, neboť je považuje za nadbytečné a zbytečně by prodlužovaly trestní řízení (č. l. 105). Pokud se potom týká dovolatelkou namítaného nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, nalézací soud vzal za prokázané, že obviněná jednala v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., poněvadž věděla, že neplní povinnost odvádět za zaměstnance obchodní společnosti AMV technics, s. r. o., povinné platby. Současně chtěla, aby tyto peněžní prostředky nebyly odváděny (srov. str. 4 rozsudku nalézacího soudu). Po zhodnocení všech důkazů nalézací soud dospěl k závěru, že obviněná naplnila jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní, všechny zákonné znaky skutkové podstaty souzeného trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. Jednání dovolatelky v podobě ponechání si peněžních prostředků sražených z mezd zaměstnanců vyústilo v nesplnění zákonné povinnosti odvést za zaměstnance daň, pojistné na zdravotní pojištění, na sociální zabezpečení a na příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (srov. str. 3 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Pokud jde o námitku, že obviněná Ing. S. neměla dostatek peněžních prostředků, odvolací soud uvedl, že obviněná není oprávněna se o své újmě rozhodovat, komu bude dlužit jako firma a komu nikoliv. Pokud takto činí, činí tak s vědomím toho, že páchá i další trestný čin jako je zvýhodňování věřitele či znevýhodňování věřitele. Jak jednoznačně uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tz 155/2000, eventuelně 3 Tdo 795/2003. Obviněná v tomto směru měla postupovat tak, že by krátila veškeré částky, které dluží svým věřitelům, tedy i pracujícím na mzdách, dodavatelům materiálu a energií, potom by samozřejmě nebyla trestně odpovědná (srov. str. 5 rozsudku odvolacího soudu). Co se týká námitky související s nedostatkem dokazování přibráním znalce z oboru ekonomiky, odvolací soud již ve svém předešlém rozhodnutí zaujal stanovisko, že tento důkaz je zcela nadbytečný (srov. str. 4 rozsudku odvolacího soudu).
S přihlédnutím k těmto odůvodněním rozsudků obou soudů Nejvyšší soud neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, když ani podle názoru Nejvyššího soudu není nutné obhajobou požadované zpracování znaleckého posudku z oboru ekonomie, zvláště když sama obviněná Ing. V. S. v přípravném řízení ve své výpovědi ze dne 22. 7. 2009 k dotazu, jak bylo naloženo se zaměstnancům strženými a dále neodvedenými platbami uvedla, že „tyto prostředky byly použity zejména na zachování chodu firmy, tzn. na nájmy, leasingy, energie, materiál, na samotné čisté mzdy, a pokud nějaké prostředky zbývaly, tak také na úhradu splátkových kalendářů u státních institucí“, přičemž dodala, že za povinné odvody státu byla za celé období z pozice jednatelky plně zodpovědná osobně ona sama (č. l. 42 spisu). Protokol o této její výpovědi byl v souladu s ustanovením §207 odst. 2 tr. ř. v hlavním líčení dne 14. 12. 2009 přečten a bylo z něj s přihlédnutím k ostatním ve věci provedeným důkazům vycházeno při uvedených závěrech obou nižších soudů.
Jedinou právně relevantní námitkou obviněná Ing. S. poukázala na to, že nalézací soud rozhodoval v nepřítomnosti obviněné i jejího obhájce i přes to, že dne 7. 6. 2010 v 13.30 hodin byla obhájcem zaslána faxová omluva obviněné i obhájce a současně žádost o odročení hlavního líčení z důvodu nemoci obviněné. Přípis obhájce byl tedy soudu doručen ještě před zahájením hlavního líčení, konkrétně 15 minut před zahájením hlavního líčení. Postupem nalézacího soudu došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněné v hlavním líčení. Obviněná po vystavení potvrzení o pracovní neschopnosti zaslala faxem tento dokument přímo nalézacímu soudu. Pro konání hlavního líčení tedy nebyly splněny zákonné podmínky a bylo porušeno příslušné ustanovení §202 tr. ř. Tímto postupem bylo porušeno i ústavně garantované právo na spravedlivý proces, neboť tímto postupem byla obviněné odňata možnost vyjádřit se k věci osobně v rámci své výpovědi, jejíž provedení bylo obhajobou navrhováno. Odvolací soud se následně pokusil zhojit procesní nedostatky řízení tím, že obviněnou sám vyslechl, ovšem tento postup podle názoru obhajoby nemůže být dostatečný, neboť proti rozhodnutí odvolacího soudu není možné podat řádný opravný prostředek a tímto postupem odvolacího soudu, kdy mimo jiné odmítl i další důkazní návrhy obhajoby, byla porušena zásada dvojinstančnosti trestního řízení.
Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněné (obžalované), ač měla být její přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byla obviněná zkrácena na svém právu, aby její věc byla projednána v její přítomnosti a mohla se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Pokud soud v předvolání k hlavnímu líčení upozorní obžalovanou na to, že hlavní líčení lze provést i v její nepřítomnosti, a obžalovaná se bez omluvy nedostaví k hlavnímu líčení ani nepožádá o jeho odročení, pak při splnění dalších zákonných podmínek uvedených v §202 odst. 2 a 4 tr. ř. není konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obžalované naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., a to ani tehdy, byla-li k němu obžalovaná předvolána s upozorněním, že její účast je nutná. Rovněž konání hlavního líčení (veřejného zasedání) v nepřítomnosti obžalované (obviněné), třebaže ta svou neúčast omluvila a zdůvodnila svou pracovní neschopností, samo o sobě nezakládá tento dovolací důvod. Rozhodující je, zda měl obviněný reálnou možnost vyjádřit se zejména před nalézacím soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu a k důkazům, na nichž je obžaloba založena, neboť to je obsahem práva obviněné na projednání věci v její přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 LPS (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, publikované pod č. T 419 Souboru tr. rozh. Nejvyššího soudu, sv. 17/2002, C. H. Beck, 2002). K tomu Ústavní soud zdůraznil, že účelem trestního řízení není jenom „spravedlivé potrestání pachatele“, ale účelem trestního řízení je i „fair“ proces (čl. 36 LPS). Právo obžalované na osobní účast zejména v hlavním líčení v řízení před soudem je základním prvkem práva na spravedlivý proces. Existence řádného a spravedlivého procesu je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu (srov. nález Ústavního soudu ČR č. 46/93-94 Sb. n. u. ÚS, vyhlášený pod č. 214/1994 Sb.; C. H. Beck, sv. 2, s. 57).
Soud prvního stupně na straně 2 odůvodnění svého rozsudku ze dne 7. 6. 2010, sp. zn. 89 T 239/2009, uvedl, že obviněná Ing. V. S. se k hlavnímu líčení nedostavila, a proto bylo v souladu s §202 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o jeho konání v nepřítomnosti obviněné.
Odvolací soud na straně 4 odůvodnění svého rozsudku ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 9 To 355/2010, konstatoval, že co se týká procesní stránky věci a vytýkané vady, že nalézací soud jednal v nepřítomnosti obviněné, této námitce je možno přisvědčit pouze z části. Jednak je třeba zdůraznit, že omluva obhájce byla doručena soudu pouze několik minut před počátkem hlavního líčení a ze spisu není vůbec zřejmé, že by soudce do počátku hlavního líčení o takové omluvě věděl. Omluva byla doložena pracovní neschopností, která však není dostatečným důkazem o tom, že by obviněná byla neschopna účasti u hlavního líčení. Tuto skutečnost ověřoval teprve odvolací soud, přičemž ze zprávy ošetřujícího lékaře zjistil, že skutečně dne 7. 6. 2010 nebyla schopna účasti u hlavního líčení. K tomu dodal, že neúčast obviněné u hlavního líčení byla sice v její neprospěch, avšak nelze přehlédnout, že se již v předchozích fázích neustále vymlouvala a vlastně nikdy, ač řádně předvolána, k hlavnímu líčení nedorazila. S ohledem na tuto skutečnost proto odvolací soud sám obviněnou vyslechl a dal jí prostor, aby se mohla vyjádřit k obviněním, čehož před odvolacím soudem využila (srov. str. 4 rozsudku odvolacího soudu).
Přes tato vyjádření obou soudů Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 6. 2010 se podává, že nalézací soud vůbec nerozhodl postupem podle ustanovení §202 tr. ř. o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obviněné Ing. V. S. a jejího obhájce, ačkoliv nebyla přítomna ani obviněná, ani její obhájce (přitom v odůvodnění svého rozsudku tvrdí opak – viz str. 2). Přitom šlo o jediné hlavní líčení konané po zrušení původního odsuzujícího rozsudku ze dne 14. 12. 2009, sp. zn. 89 T 239/2009, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 9 To 3/2009, a vrácení věci Městskému soudu v Brně, při kterém bylo navíc doplňováno dokazování, ke kterému se obviněná v důsledku tohoto postupu nemohla vůbec vyjádřit. „Sdělení o pracovní neschopnosti obžalované, omluva neúčasti u hlavního líčení a žádost o odročení hlavního líčení nařízeného na den 7. 6. 2010“ (č. l. 137a spisu), je v horním pravém rohu opatřeno poznámkou, podle níž přišlo faxem na uvedené číslo, a to 7. 6. 2010 ve 13.30 hod. Samotné hlavní líčení poté započalo ve 13.45 hod. U obviněné Ing. S. nastal objektivní stav, kdy se nemohla hlavního líčení účastnit a na tuto okolnost prostřednictvím svého obhájce soud upozornila a požádala o jeho odročení. Ačkoliv mezi doručením omluvy soudu a zahájením hlavního líčení je rozdíl jen 15 minut, nic to nemění na faktu, že obhajoba včas upozornila, že se dovolatelka nebude moci dostavit k hlavnímu líčení, kdy současně omluvil svou neúčast i obhájce Mgr. Zbyněk Vančura. Ve prospěch dovolatelky také svědčí, že ještě týž den v 15.30 hod. bylo soudu doručeno rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti Ing. S. (srov. č. l. 139 až 140). Ošetřující lékařka následně na výzvu odvolacího soudu zaslala nález (č. l. 157), podle nějž dne 7. 6. 2010 vyšetřila Ing. S. a doporučila klidový režim za pracovní neschopnosti. Současně zdůraznila, že se Ing. V. S. nemohla účastnit hlavního líčení. Podle ustálené judikatury podmínky ke konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněné podle §202 odst. 2 tr. ř. nejsou dány za situace, kdy podkladem pro vyhlášení odsuzujícího rozsudku bylo doplnění dokazování, ke kterému se nemohla obviněná vyjádřit, přičemž se z neúčasti při hlavním líčení řádně omluvila a její úmysl hlavního líčení se zúčastnit byl patrný. I přesto, že samotný doklad o pracovní neschopnosti není sám o sobě v soudní praxi považován za dostatečný důvod k omluvě z hlavního líčení, za situace, kdy obviněná svým jednáním záměrně neprotahovala délku soudního řízení, k němu bylo třeba přihlédnout (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1276/2006). Všechny tyto skutečnosti nalézací soud dostatečně nezohlednil, ačkoliv podle §213 odst. 1 tr. ř. byly stranám v předmětném hlavním líčení předkládány k nahlédnutí listiny a věcné důkazy, které jsou obsahem spisového materiálu (navíc bez náležité konkretizace), postupem podle §215 odst. 4 tr. ř. byl soudem učiněn dotaz, zda strany podají návrh na doplnění dokazování a konečně také bylo stranám podle §216 odst. 1 tr. ř. uděleno slovo k závěrečným řečem (č. l. 143 a 144 spisu). Tato práva však byla postupem nalézacího soudu obviněné Ing. V. S. odepřena, čímž nebyly dodrženy záruky vyplývající z práva na spravedlivý proces ve smyslu č. 36 LPS a čl. 6 EÚLP. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je na soudu, který musí učinit takové opatření, aby včas doručené omluvy obviněných ohledně účasti u hlavního líčení byly ihned doručeny příslušnému předsedovi senátu nebo samosoudci. Z tohoto hlediska není možné akceptovat zdůvodnění odvolacího soudu, že omluva obhájce byla doručena soudu pouze několik minut před počátkem hlavního líčení a ze spisu není vůbec zřejmé, že by soudce do počátku hlavního líčení o takové omluvě věděl (srov. str. 4 rozsudku odvolacího soudu). Další vadu v řízení shledal Nejvyšší soud v tom, že samotný protokol o hlavním líčení dne 7. 6. 2010 není podepsán samosoudcem Mgr. Davidem Otevřelem (srov. č. l. 143 až 145; podobně i č. l. 101 spisu). Tato pochybení nalézacího soudu nemohla být napravena postupem odvolacího soudu, v rámci něhož odvolací soud ve veřejném zasedání stručně vyslechl obviněnou Ing. V. S. , zvláště když výslech nebyl zaměřen na vyjádření k důkazům provedeným v hlavním líčení v její nepřítomnosti, z nichž bylo vycházeno při závěrech o její vině (srov. č. l. 186 p. v. až 187 spisu), a v důsledku toho nebylo napraveno dotčení záruk vztahujících se k právu obviněné na spravedlivý proces.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněné v hlavním líčení, a proto k důvodně podanému dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 9 To 355/2010, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2010, sp. zn. 89 T 239/2009 . Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení Městský soud v Brně především napraví všechny vady a nedostatky, které byly Nejvyšším soudem zejména v řízení předcházejícím napadenému rozsudku zjištěny a shora v podrobnostech popsány, včetně nepodepsaných protokolů o konaných hlavních líčeních. Dále se nalézací soud vypořádá se skutečností, že podle závěru odvolacího Krajského soudu v Brně učiněném v napadeném rozsudku ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 9 To 355/2010, byly v mezidobí do rozhodnutí odvolacího soudu již zaplaceny všechny dluhy vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Brno-venkov a Všeobecné zdravotní pojišťovně, Okresní pojišťovně Brno-město, na předmětných povinných platbách ze žalovaného období, které měla společnost AMV technics, s. r. o., v níž byla obviněná jednatelkou (srov. str. 5 a přiměřeně č. 54/1971 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Podobně i z případného rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněnou, popř. i dalšími odvolateli v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2011
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.