ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1025.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1025/2011-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. září 2011 o dovolání obviněného J. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2011, č. j. 8 To 7/2011-1038, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 42/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2011, č. j. 8 To 7/2011-1038, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2010, č. j. 6 T 42/2010-958. Tímto rozsudkem byl obviněný J. S. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Za tento zločin mu byl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody sedmnácti roků, přičemž podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) t. ř. Vytýká odvolacímu soudu, že jeho odvolání zamítl, aniž byly splněny „hmotně právní podmínky pro takové rozhodnutí“, protože rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Je tedy podle jeho názoru v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domnívá se, že soudy se stejnou pečlivostí neprověřily poznatky a důkazy svědčící jak v jeho prospěch, tak v jeho neprospěch a přiklonily se k verzi, která je pro něj nepříznivá z hmotně právního hlediska. V této souvislosti dodává, že k samotnému právnímu hodnocení lze dospět teprve tehdy, pokud je vytvořen takový podklad ve skutkovém stavu věci, který nevzbuzuje důvodné pochybnosti, avšak takový podklad nebyl v dané věci spolehlivě zjištěn. Má za to, že soud prvního stupně nehodnotil provedené důkazy zcela v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ a shromážděné důkazy hodnotil příliš jednostranně, a to v jeho neprospěch. V dovolání brojí proti jednotlivým důkazům, zvláště proti výpovědi poškozené, jejíž důvěryhodnost zpochybňuje. Tvrdí, že se na místě činu nenacházel a soudy měly provést důkaz ze záznamu kamer v navrhovaných oblastech. Domnívá se, že nesprávný závěr učinily soudy z opatřených biologických i daktyloskopických stop a je přesvědčen, že nesrovnalosti jsou rovněž ve vyhodnocení lokalizace mobilních telefonů. Byl-li uznán vinným tak závažným trestným činem jako zločin pokusu vraždy podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, měl mu soud prokázat především formu úmyslného spáchání takového činu. Z popisu skutku nelze podle obviněného úmysl přímý nebo nepřímý poškozenou usmrtit dovodit. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. ř. z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze a usnesení Vrchního soudu v Praze, a aby podle §265m tr. ř. po zrušení napadených rozhodnutí sám hned rozhodl, popř. aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, příp. Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že mimo meze dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že obviněný nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Podle názoru státního zástupce dovolání obviněného naplňuje jím zvolený dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu jen v té části, kde namítá, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. V této jeho části, jež je způsobilá k naplnění jím zvoleného dovolacího důvodu, však státní zástupce považuje námitky obviněného za zjevně neopodstatněné. Je přesvědčen, že z výpovědí poškozené a dalších jmenovaných svědků, v kombinaci s výpisy o telekomunikačním provozu, bylo bez jakýchkoli pochybností zjištěno, kde se obviněný a poškozená nacházeli v rozhodné době, ve které době byla poškozená zcela jistě ještě nezraněná ve společnosti obviněného a že znaleckými posudky byl spolehlivě verifikován rozsah zranění poškozené a jejich následky. V souladu s výpovědí poškozené, která za pachatele označila obviněného, jsou i údaje svědkyně Z.H., která poškozenou nalezla ležet u silnice a jejíž údaje potvrdil i svědek J. R. Za podstatné lze považovat též nález krevních stop lidské krve skupiny B (jejíž nositelkou je poškozená) na svršku a podšívce županu užívaného při činu obviněným, který je však nositelem krevní skupiny A. Za nehty pravé ruky poškozené byly zajištěny stopy, z nichž byla izolována DNA obviněného. Přestože obviněný tvrdil, že poškozená v jeho vozidle nikdy neseděla, byla v něm zajištěna pachová stopa poškozené. Státní zástupce neshledal, že by skutkové závěry soudů byly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Z těchto důvodů státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu (viz shora k §125 tr. ř.) zjištěno pochybení.
Podkladem pro učiněný výrok o vině pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, 3 písm. i) tr. zákoníku se stalo skutkové zjištění, že obviněný „ dne 24. února 2010 v době mezi 12.30 hod. až 16.40 hod. v obci S. – Č.V., okr. P. – z., v Ú. ul., v koupelně pronajatého rodinného domu, po předchozím uvážení v úmyslu usmrtit fyzicky napadl svou bývalou přítelkyni poškozenou L. B., tak, že ji opakovaně různou intenzitou bodal plochým, hrotnatým nástrojem s ostřím typu nože do oblasti krku, hrudníku, zad a rukou, a tím jí způsobil 33 bodných ran zadní části trupu od trapézového svalu až po bederní krajinu; 4 bodné rány v levé polovině krku, od středu levého kývače po okraj trapézového svalu; 2 bodné rány v pravé polovině krku při okraji trapézového svalu; 4 bodné rány na boční ploše trupu vpravo v zadní pažní čáře; 1 bodnou ránu na rozhraní přední a boční plochy hrudníku vlevo v přední pažní čáře, pronikající do levé poloviny hrudníku, s poraněním levé plíce; 2 bodné rány na přední ploše trupu – vpravo při žeberním oblouku a nad mečíkem; 3 povrchní řezné či škrábancovité rány na pravé horní končetině – pod okovcem loketní kosti, ve středu předloktí a na malíkové hraně; 7 řezných ran dlaně levé ruky na II. – V. prstu a v dlaňové ploše zápěstí; a takto poraněnou ji držel v místnosti, dokud nedojde k její smrti, která nenastala, neboť poškozené se podařilo oknem uprchnout a přivolat si pomoc, a přesto, že u ní docházelo k postupnému ohrožování životních funkcí, v důsledku včasné a specializované léčebné péče k jejímu úmrtí nedošlo, přičemž samotný útok byl zejména vzhledem k mnohočetnosti ran, které byly provázeny intenzivními bolestivými pocity, obtížemi při dýchání, následným podchlazením a intenzivní obavou o svůj život, pro poškozenou trýznivý“.
Z podaného dovolání vyplývá, že převážná část uplatněných námitek je obviněným, přestože uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřována do oblasti skutkových zjištění, a takové námitky nemohou uplatněný dovolací důvod naplnit. Zde lze poukázat na zpochybňování důvěryhodnosti výpovědi poškozené a snahu obviněného snížit důkazní hodnotu dalších důkazů (biologických stop i daktyloskopických stop, vyhodnocení lokalizace mobilních telefonů), případně poukázat na důkazy ve věci neprovedené (např. záznamy kamer). V tomto směru Nejvyšší soud považuje za nezbytné uvést, že byť v dané věci byla provedena celá řada nepřímých důkazů, není pochyb, že výpověď poškozené L. B. potvrzují a obhajobu obviněného vyvrací. Zcela jednoznačně provedené důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů, vzájemně se doplňují, na sebe navazují a jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru (srov. č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Tyto hodnotící úvahy soud prvního stupně podrobně a přesvědčivě zhodnotil na str. 34-39 odůvodnění rozsudku. K námitkám obviněného stran skutkového zjištění v odvolání se pak odvolací soud se vší precizností vyjádřil na str. 3-5 svého usnesení. Ve světle provedených důkazů je zcela zřejmé, že důkazní hodnota výpovědi poškozené L.B. nebyla žádným z důkazů zpochybněna a bylo ji možno označit za naprosto věrohodnou. Je proto logické, že obviněný se snaží uvedenou svědeckou výpověď zpochybnit. Pokud by obviněným byly uplatněny pouze tyto skutkové námitky, bylo by nutno jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V dovolání však obviněný také poukázal na to, že z popisu skutku nelze dovodit, že měl v úmyslu poškozenou usmrtit způsobem uvedeným v §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Přestože i tato námitka se podstatně prolíná s námitkami skutkovými, byla soudem posouzena s jistou mírou tolerance jako právně relevantní, uplatněný dovolací důvod naplňující, avšak podána jako zjevně neopodstatněná, a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Nutno jen dodat, že citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 441/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 48/2000, na nyní posuzovanou trestní věc nikterak nedopadá, neboť se týkal případu, kdy obviněný byl usvědčován pouze výpovědí poškozené, přičemž tato její výpověď nebyla podpořena dalšími důkazy, což není zde uvedený případ.
Po právní stránce bylo jednání obviněného kvalifikováno jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, 3 písm. i) tr. zákoníku, tedy že jednání obviněného bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného úmyslně usmrtil po předchozím uvážení a takový čin spáchal trýznivým způsobem, a tohoto jednání se dopustil v úmyslu zločin spáchat, přičemž k dokonání zločinu nedošlo.
Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného, že v popisu skutku není subjektivní stránka trestného činu vyjádřena. Pro přímý úmysl /§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku/ usmrtit poškozenou trýznivým způsobem svědčí v dané věci několik skutečností. Především promyšlenost, s jakou obviněný přistupoval ke spáchání trestného činu, nasvědčuje tomu, že si spáchání vraždy dopředu naplánoval, přičemž jen v důsledku útěku poškozené k smrtelnému následku nedošlo. V dané věci 33 bodných ran do zadní části trupu poškozené, doba, po níž byla poškozená útoku obviněného vystavena, intenzita útoku, použitý nástroj (hrotnatý nástroj s ostřím typu nože), a umístění bodných ran do oblasti krku, hrudníku, zad a rukou, svědčí o naprosté neúctě obviněného k lidskému životu (až jeho pohrdání) a zcela jasně vystihuje, že obviněný měl v úmyslu přímém poškozenou usmrtit. Je-li trestný čin spáchán takovýmto brutálním způsobem, kdy poškozená byla dobu téměř dvou hodin vystavena masivnímu útoku obviněného, již jen z povahy věci jde o úmysl přímý. Postupné a opakující bodněřezné zasazování ran do těla poškozené způsobem uvedeným v popisu skutku vypovídá o tom, že poškozená musela velmi citelně duševně i fyzicky trpět. Kromě toho je z popisu skutku patrné, že obviněný jí takto poraněnou držel v koupelně, dokud nedojde k její smrti. Blíže se k této otázce vyjádřil soud prvního na str. 38-39 rozsudku. I pohnutkou se soud prvního stupně zabýval. Jako možnou pohnutku uvedl frustraci obviněného z neuspokojivého osobního života, zejména v oblasti vztahů. Je tedy možné, že poškozená L.B. se měla stát předmětem jeho útoku poté, co ji vinil za to, že mu nevyšel vztah s J. O. (není tedy pravdou, jak uvádí obviněný v dovolání, že by se soud prvního stupně nezabýval motivem jeho jednání). S ohledem na povahu a závažnost činu ji však rozhodně nelze považovat za nijak pochopitelnou či omluvitelnou (§39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Zbývá dodat, že záměr obviněného poškozenou usmrtit vyplývá nejen ze způsobu provedení trestného činu, který je blíže konkretizován v popisu skutku, ale také ze slovních projevů, které při útoku pronášel: „Nehýbej se, nebo tě rozpářu, počkáme, až vykrvácíš, tady chcípneš“, což nepochybně v poškozené muselo vystupňovat obavy o svůj život. Za daných okolností nemůže Nejvyšší soud přisvědčit obviněnému, že by po subjektivní stránce nebyly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. i) tr. zákoníku. Na tomto místě je třeba obzvláště zdůraznit i zvrhlé počínání obviněného po útoku - hodlal ji držet v koupelně tak dlouho, dokud nezemře (což je v tzv. skutkové větě rovněž vyjádřeno). Lze tedy učinit závěr, že on sám učinil vše, co je potřebné k dokonání trestného činu. Ke smrti poškozené nedošlo jen proto, že poškozená si zachránila život útěkem. Právní kvalifikaci skutku podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, 3 písm. i) tr. zákoníku tedy rozhodně nelze ničeho vytknout, neboť zahrnuje i přímý úmysl obviněného usmrtit poškozenou trýznivým způsobem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann