ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1438.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1438/2011-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2011 o dovolání, které podala obviněná S. Č . , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 2 To 219/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 215/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 2 T 215/2010, byla obviněná S. Č. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou [v bodech 1) a) až g), 2) a) až f) a 3)] trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., [v bodech 4) a) až c)] trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a [v bodech 5) a) až b), 6) a) až b) a 7) a) až b)] trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za tuto trestnou činnost byla obviněná podle §250b odst. 4 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli v rozsudku uvedení poškození odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 2 To 219/2011, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že jí byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítla, že tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení se týká aplikace ustanovení trestního zákona upravujících otázky ukládání trestu a zahlazení odsouzení. Uvedla, že nalézací soud jí uložil nepodmíněný trest odnětí svobody zejména proto, že byla na základě rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 5 T 2/2006, odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání čtyř let. Zdůraznila, že zkušební doba z tohoto odsouzení uplynula dne 25. 7. 2010, přičemž veřejné zasedání o jejím odvolání se konalo dne 25. 8. 2011. Připomněla, že podle §83 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) platí, že neučinil-li soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby podmíněného odsouzení některé z rozhodnutí podle §83 odst. 1 tr. zákoníku, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil, resp. že podle odstavce 4 citovaného zákonného ustanovení bylo-li vysloveno, že se podmíněně odsouzený osvědčil, anebo má-li se za to, že se osvědčil, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytkla, že v dané věci nezohlednil fikci zahlazení odsouzení (rozhodoval v době, kdy se na ni hledělo, jako by nebyla odsouzena), přestože na ni u veřejného zasedání obhajoba poukazovala, a že přihlížel k jejímu předchozímu odsouzení, ačkoliv mu to trestní zákon výslovně zakazuje. Shledala, že se jedná o stěžejní kritérium pro ukládání trestu a že pokud by soud postupoval podle §83 odst. 3 tr. zákoníku, uložený druh či výměra trestu by musely doznat změny. Uzavřela, že argumentace uvedená shora naplňuje nejen důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jestliže totiž není při ukládání trestu zohledněna fikce neodsouzení, potom lze mít za to, že nebylo rozhodnuto podle ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, a pokud je trest ukládán způsobem, který není ústavně konformní, nelze považovat za přípustný ani druh uloženého trestu (viz judikatura Ústavního soudu).
Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně podle ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. a §265o odst. 1 tr. ř. požádala o odložení výkonu trestu.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Upozornil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze namítat nesprávnost některých hmotně právních posouzení týkajících se rozhodování o trestu, např. nesprávnou aplikaci zákonných ustanovení o ukládání souhrnného a společného trestu, nelze však v jeho rámci vznášet námitky toliko proti přílišné mírnosti nebo naopak přísnosti uloženého trestu.
Následně konstatoval, že námitka týkající se problematiky zahlazení dřívějšího odsouzení obviněné by mohla být z hlediska výše uvedeného dovolacího důvodu uplatněna relevantně v případě, že by otázka zahlazení či nezahlazení dřívějšího odsouzení měla dopad na některé hmotně právní posouzení týkající se trestu (např. by byla rozhodná pro posouzení, zda jsou dány podmínky pro uložení souhrnného trestu). Tak tomu však v předmětné trestní věci nebylo, když obviněná na fikci údajného zahlazení svého dřívějšího odsouzení poukazuje toliko v souvislosti s druhem a výměrou uloženého trestu, který zřejmě považuje za nepřiměřeně přísný. Státní zástupce shledal, že v této podobě uplatněné dovolací námitky deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Pro úplnost dodal, že otázka fikce zahlazení dřívějšího odsouzení není tak jednoznačná, jak to obviněná prezentuje. Fikce, že pachatel se osvědčil (§60 odst. 3 tr. zák., shodně §83 odst. 3 tr. zákoníku), nenastane v případě, kdy pachatel spáchal ve zkušební době další trestný čin, a soud, který má rozhodovat podle §60 odst. 1 tr. zák. (§83 odst. 1 tr. zákoníku), musí vyčkat pravomocného soudního rozhodnutí o tomto dalším trestném činu. V takovém případě totiž pachatel spácháním dalšího trestného činu zavinil, že soud nemohl rozhodnout podle §60 odst. 1 tr. zák. (§83 odst. 1 tr. zákoníku) do jednoho roku od uplynutí zkušební doby (viz též dosud použitelné rozhodnutí č. 7/1987 Sb. rozh. tr.).
Následně státní zástupce poznamenal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Ani v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vznášet námitky toliko proti přílišné přísnosti trestu, pokud jinak jde o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby. Dovolací námitky obviněné ani tomuto dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody za trestné činy, kterými byla obviněná uznána vinnou, zákon připouští a trest byl vyměřen v rámci trestní sazby stanovené na nejpřísněji trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 4 písm. b) tr. zák., popř. podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 2 To 219/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na skutečnosti stručně rozvedené shora Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že dovolací argumentace obviněné, jíž odvolacímu soudu vytýká, že z pohledu uloženého trestu nezohlednil údajnou fikci zahlazení jejího dřívějšího odsouzení, by mohla být z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněna relevantně nikoli ve vztahu k druhu a výměře trestu, nýbrž v případě, že by otázka zahlazení či nezahlazení jejího dřívějšího odsouzení měla význam např. pro posouzení, zda jsou splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu. O takovou situaci se však v posuzované trestní věci nejedná. Obviněná totiž ve svém mimořádném opravném prostředku z tvrzeného pochybení odvolacího soudu zjevně vyvozuje toliko závěr o nepřiměřené přísnosti jí uloženého trestu odnětí svobody ve výměře dva a půl roku (vyjadřuje přesvědčení, že pokud by soud druhého instance reflektoval údajnou fikci zahlazení jejího dřívějšího odsouzení, musel by trest uložený soudem nalézacím doznat změny co do druhu i výměry).
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu námitka přílišné přísnosti uloženého trestu obsahově neodpovídá ani dalšímu obviněnou deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přesněji řečeno, tato námitka neodpovídá žádnému důvodu dovolání podle §265b tr. ř.
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Nejvyšší soud nad to shledává, že obviněné byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestné činy, jimiž byla uznána vinnou.
Konečně, státnímu zástupci lze pak přisvědčit, že otázka fikce zahlazení dřívějšího odsouzení není tak jednoznačná, jak ji obviněná v dovolání prezentuje. Nutno upozornit, že fikce, že se pachatel osvědčil ve smyslu §60 odst. 3 tr. zák. (resp. §83 odst. 3 tr. zákoníku), nenastane v případě, kdy pachatel spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení další trestný čin, a soud, který má rozhodovat podle §60 odst. 1 tr. zák. (resp. §83 odst. 1 tr. zákoníku), musí vyčkat pravomocného soudního rozhodnutí o tomto dalším trestném činu. V takovém případě totiž pachatel spácháním dalšího trestného činu zavinil, že soud nemohl rozhodnout podle §60 odst. 1 tr. zák. (resp. §83 odst. 1 tr. zákoníku) do jednoho roku od uplynutí zkušební doby (k tomu viz č. 7/1987 Sb. rozh. tr., č. 26/2002 Sb. rozh. tr., popř. rozhodnutí publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3/2001, pod č. 77).
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněná požádala o odložení výkonu trestu, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu trestu neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněné k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý