ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.33.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 33/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2011 dovolání, které podal obviněný M.Z., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 5 To 62/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 135/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M.Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 4 T 135/2009, byl obviněný M. Z. uznán vinným skutky pod body 1) a 2) výroku rozhodnutí, které byly právně posouzeny jako trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák.
A) Za jednání pod bodem 1) rozsudku byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 2. 2006, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. Š., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
B) V případě jednání pod bodem 2) rozsudku bylo podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. s ohledem na výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 2. 2009, sp. zn. 3 T 13/2009, kterým byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků se zařazením do věznice s dozorem.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. Š., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vůči citovanému rozsudku podali odvolání obviněný M. Z.a v jeho neprospěch státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 5 To 62/2010, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen toliko ve výroku, jímž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 2. 2009, sp. zn. 3 T 13/2009. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněnému podle §171 odst. 2 a §35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 2. 2009, sp. zn. 3 T 13/2009, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
Do rozsudku odvolacího soudu (výrokům, které učinil) i rozsudku prvostupňového soudu podal obviněný M. Z. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Obviněný připomněl, že odvolací soud shledal chybným výrok o trestu pod bodem B) v rozsudku obvodního soudu, kterým bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k odsouzení Obvodním soudem pro Prahu 5. Ten nahradil novým výrokem, jenž mu přitěžuje a vymyká se ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu. Podle obviněného byly jednoznačně dány předpoklady k uložení souhrnného trestu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 2. 2009, sp. zn. 3 T 13/2009, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků se zařazením do věznice s dozorem. Konstatoval, že odvolací soud měl vzhledem k účelu trestu (§23 odst. 1 tr. zák.), ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu a k jeho ještě poměrně mladému věku (možnostem nápravy a poměrům pachatele) postupovat podle §37 tr. zák. a upustit od uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. Je totiž zřejmé, že trest uložený dřívějším rozsudkem by byl trestem dostatečným. Rovněž vznesl výhrady ohledně zařazení své osoby pro účely výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou, které se zřetelem na závažnost trestného činu a stupeň povahy narušení označil za nepřiměřeně přísné. Zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem by byla jeho náprava lépe zaručena.
S odkazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 669/05, obviněný namítl, že rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu vykazuje nedostatky skutkových zjištění, které jsou v rozporu se zásadou materiální pravdy. Soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, který by opodstatňoval závěr o jeho vině. Především nebylo prokázáno, zda se předmětný skutek stal, zda se jednalo o trestný čin a zda byl spáchán jeho osobou. Odvolací soud vycházel z názoru obvodního soudu, jenž opřel své rozhodnutí o výslech poškozeného Š. Jmenovaný při výslechu uvedl, že z blokového ústřižku poznal písmo obviněného. Přestože tato svědecká výpověď vzbuzovala důvodné pochybnosti, soud ji shledal hodnověrnou. Podle obviněného je pochybné, že si poškozený pamatoval jeho rukopis po tolika létech (4 - 9), když uvedl, že spolu chodili na základní školu a později se během střední školy nestýkali. Je i vysoce nepravděpodobné, že by byl účasten při psaní rukou obviněného po jejich opětovném setkání, které následovalo po střední škole, což ani soud neprokazoval. V návaznosti na to obviněný vyslovil pochybnost, že by poškozený Š. poznal (asi po devíti letech, kdy mu byl ústřižek předložen) jeho rukopis, a to pouze na základě podpisu na blokovém ústřižku. Poznamenal, že se jeho rukopis během doby, kdy navštěvoval povinnou školní docházku, musel nutně změnit.
Prvostupňový soud také uvedl další nepřímé důkazy, které blíže nespecifikoval, přičemž jako usvědčující důkaz o vině vzal odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 2 T 124/2005, který však nic nevypovídá o skutku v bodě 1) rozsudku. Obviněný konstatoval, že je takřka nemožné si pamatovat rukopis jakékoliv osoby po delší době. Současně odmítl jako nepřípustnou argumentaci odvolacího soudu na str. 5 rozsudku, kterou ocitoval, neboť jednak popírá zásadu materiální pravdy, jednak mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo.
S poukazem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
V případě argumentace uplatněné v dovolání státní zástupce konstatoval, že podstata dovolacích námitek odezněla již v odvolání obviněného, soud druhého stupně na tyto náležitě reagoval a neshledal je důvodnými. Zdůraznil, že pokud řádně proběhlo přezkumné řízení ve druhém stupni, není dovolací soud povinen podruhé zkoumat důvodnost týchž námitek, které obviněný již jednou marně vznášel v rámci řádného opravného prostředku. Připomněl, že řízení o dovolání je svými podmínkami a účelem zcela specifické, nelze je chápat jako třetí stupeň trestního řízení a ani jako opakované řízení o odvolání. Konstatoval, že výhrady obviněného navíc zčásti směřují proti konkrétní formulaci odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, přičemž takové námitky nelze v dovolacím řízení uplatnit a dovolání opřené o takovou argumentaci je nepřípustné (§265a odst. 4 tr. ř.). Proto dovodil, že zmíněné námitky nejsou způsobilé naplnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť stesky na nepřiměřenost trestní sankce nemohou být chápány jako námitka hmotně právní povahy, což se týká i výhrad proti způsobu, jímž soudy posoudily provedené důkazy. I zde se jedná o námitky skutkové povahy, jež nejsou zastřešeny žádným ze zákonných důvodů dovolání ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř.
Pokud jde o naplnění podmínek pro uložení souhrnných trestů, státní zástupce uvedl, že je nebylo možno s ohledem na dostupný spisový materiál přezkoumat, přičemž odůvodnění rozsudků obou soudů je v tomto směru natolik kusé, že obě rozhodnutí jsou z tohoto hlediska nepřezkoumatelná. Dodal, že tím však není řečeno, že by rozhodnutí soudů byla prosta vad. V návaznosti na to v podrobnostech vytkl nedostatky, ať již soudu prvního stupně či druhého stupně, které se týkají výroků o trestu.
Závěrem vyjádření státní zástupce uvedl, že ačkoli lze mít dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné, pokud jde o důvody v něm uvedené, přesto trpí meritorní rozhodnutí vadou zakládající důvod, který obviněný uplatnil. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl:
- podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 5 To 62/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
- podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout,
- podle §265 l odst. 2 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby doplnil výrok o souhrnném trestu v rozsudku ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 4 T 135/2009, o uvedení těch trestných činů z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 2 T 124/2005, za něž byl také souhrnný trest ukládán.
Současně vyslovil souhlas, aby toto popřípadě i jiné rozhodnutí dovolací soud učinil za podmínek ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu znění §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného M. Z. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l ) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného M. Z. však o takový případ nejde, neboť Městský soud v Praze konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku – odvolání – rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady obviněného M.Z., jimiž v podrobnostech zpochybňuje správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění v bodech 1) a 2) pravomocného výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, včetně hodnocení ve věci provedených důkazů, a to zejména týkající se výpovědi svědka J. Š. Rovněž polemizuje s částí odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. V dovolání obviněný nenamítá, že předmětné skutky byly nesprávně právně posouzeny, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak již bylo výše řečeno, v uvedeném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Navíc námitky obviněného směřují i do rozsudečného výroku o vině pod bodem 2) rozhodnutí soudu prvního stupně, do kterého nebylo odvolání podáno, odvolací soud jej tudíž nepřezkoumával a ani k takovémuto postupu nebyl důvod plynoucí z ustanovení §254 odst. 2 tr. ř.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V posuzované trestní věci se však o takový případ nejedná.
V poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, z nichž v napadeném rozsudku vycházel Městský soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění mají obsahové zakotvení především ve svědecké výpovědi J. Š. Soud prvního stupně hodnotil důkazy ve shodě s jejich obsahem a své hodnotící úvahy srozumitelně vyložil. Rovněž nelze shledat nedostatek v tzv. opomenutých důkazech. Současně je dána zjevná logická návaznost mezi jednak provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními a jednak právními závěry soudů o vině.
Žádný dovolací důvod nenaplňuje ani námitka obviněného M. Z., že Městský soud v Praze, a to na rozdíl od obvodního soudu, pochybil, pokud zrušil výrok, kterým bylo prvostupňovým soudem upuštěno od uložení souhrnného trestu a jeho osobě uložil souhrnný trest odnětí svobody se zařazením k jeho výkonu do věznice s ostrahou.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Napadeným rozsudkem nebyl obviněnému M. Z. uložen trest, který zákon nepřipouští ani trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, což ani není v dovolání vytýkáno. Obviněný nezpochybňuje naplnění zákonných podmínek pro uložení souhrnného trestu zakotvených v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., ale že ve smyslu ustanovení §37 tr. zák. mělo být upuštěno od uložení souhrnného trestu, jak rozhodl soud prvního stupně.
Nad rámec podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že podle §37 tr. zák. platí, že soud upustí od uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. nebo od uložení dalšího trestu podle §36 tr. zák., má-li za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný . Lze poznamenat, že Městský soud v Praze věnoval pozornost předně tomu, zda trest uložený dřívějším rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 2. 2009, sp. zn. 3 T 13/2009, je ve smyslu znění §37 tr. zák. dostatečný, přičemž dospěl k důvodnému závěru, že nikoli. Při ukládání trestu obviněnému M. Z. vycházel z hledisek, jak jsou zejména v ustanoveních §23 odst. 1, §31 odst. 1 a §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zakotvena. Jelikož dovolání podal pouze obviněný, tak Nejvyšší soud nemohl přihlížet k části argumentace státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání, pokud šla zjevně nad rámec toho, co dovolatel jako pochybení vytkl.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného M.Z., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k